Sen reality I. - 2. kap.
Informace:
Teito a Jane mluví se starcem, u kterého si Jane vybaví, že je posedlý korem. Oba si slíbí, že půjdou spolu kamkoliv, a že zachrání Mikageho. V noci se pokusí utéct, ale povede se to, že Teito řekne své jméno.
2. Teito Klein
Ráno jsem se probudila brzo. Mohlo být tak pět hodin ráno. I Teito se pomalu probouzel. Posadila jsem se na posteli. Tak to nebyl sen. Pomyslela jsem si.
„Jak ti je, Jane?“ zeptal se mě Teito.
„Dobře, a jak tobě?“ odpověděla jsem Teitovi a taky se ho zeptala.
„Skoro žádné bolesti.“ přikývl Teito. „Půjdeme to tu omrknout, ne?“ zeptal se mě Teito. Přikývla jsem na souhlas. Oba jsme se postavili na nohy. Došli jsme ke dveřím a Teito dveře otevřel. Zarazil se, když jsem se podívala, proč stojí, tak mi to došlo. Všechny sestry z kostela uklízely. Chvilku jsme je pozorovali. „Můžeme vám nějak pomoct?“ zeptal se Teito sester.
„Ale nechceme vás obtěžovat.“ začala protestovat jedna ze sester.
„Nás tím neobtěžujete.“ souhlasila jsem s Teitem.
„Dobrá.“ souhlasila sestra a dala nám kýbl s vodou a smeták. Oba jsme se přesunuli a šli jsme pracovat. Spíš vytírat podlahu.
Vytírali jsme v klidu a pomalu, aby nás nic nebolelo. Žebra mě stále bolela, ale nedala jsem nic najevo. Byla jsem překvapena, že jsem odvážná a nestěžuju si bolestí, jako dřív, kdy jsem si pokaždé stěžovala, nebo naznačila, jak tou bolestí trpím. Ale co tu dělám? Co tu dělá Law? Proč tu jsme? Jestli máme změnit přůběh děje, tak jak, protože si to moc nepamatuju. Jenom útržkovitě si něco vybavím. Tak proč tu kruci jsme? Ptala jsem se sama sebe. Ani jsem si nevšimla, že Teito komunikuje se starším dědečkem. Po chvíli jsem si toho všimla a hned se mi vybavilo, co se stane.
„Teito, já bych mu nevěřila.“ zašeptala jsem Teitovi do ucha. Nechtěla jsem to nějak vysvětlovat, jak vím, že ten dědeček je posedlý kórem. Jak bych jsem to vysvětlila? To mě nenapadalo. Teito mě, ale nevnímal. U sebe jsem měla katanu, kterou jsem měla stále u sebe, už od začátku, co tu jsem. Neuměla jsem s ní zacházet, ale nic jsem neříkala.
„Dneska o půlnoci tady.“ řekl dědeček Teitovi. Postavil se na nohy a pomalu odcházel. Věděla jsem, že Teito tam půjde. Když jsme uklidli to, co jsme měli, tak jsme se vrátili na pokoj.
Biskupové Frau, Castor, Labrador a Law byli v našem pokoji, kde na nás dva čekali.
„Kde se touláte?“ zeptal se nás Frau.
„To by tě zajímalo, co?“ řekl stroze Teito.
„Uklízeli jsme.“ odpověděla jsem místo Teita. Všichni se na mě podívali.
„Máš naražená žebra, tak by ses měla šetřit.“ promluvil tichým hláskem Labrador.
„Není to tak strašné a jen nečině sedět a přihlížet, to není můj styl.“ odpověděla jsem a překvapila jsem sama sebe. Poté ti čtyři odešli. Ani já a ani Teito jsme nepochopili, co tu dělali a proč nás navštívili.
Teito poté nešel do pokoje, jak měl v plánu, ale namířil si to do knihovny. Já jsem šla za Teitem. Nechápala jsem, co tu hledá. Na tuto scénku jsem zapomněla.
„Co tu chceme?“ zeptala jsem se Teita.
„Chci vše zjistit o válce mezi Bargsburskou říší a královstvím Raggs.“ odpověděl mi Teito. Oba jsme se dali do hledání knížky. Teito ji nakonec našel, ale nedošáhl na ni. V tom mu ji někdo, nebo spíš něco podalo. Teito se zděsil, ztratil rovnováhu a padal ze žebříku dolů. K mé smůle rovnou na mě. Když v tom mě někdo přitiskl k zemi. Podívala jsem se, kdo to je. Byl to Law. Frau zase chytil Teita, takže na mě nikdo nespadl a Teito taky nespadl na zem.
„Nějak často padáš, usmrkanče.“ pronesl Frau k Teitovi.
„Díky.“ poděkovala jsem Lawovi za záchranu. Law jenom přikývl.
„Toto jsou mé loutky. Pomáhají mi.“ vysvětlil nám Castor, který se k nám připojil. S Teitem jsme se dívali na ty loutky. Měla jsem si na to vzpomenout a Law mě nemusel zachraňovat. Řekla jsem si pro sebe. „Hledal si tuto knihu?“ podával Teitovi knihu, kterou Teito hledal. Frau se zděsil, čapl Teita a i s knihou prchal pryč. Vzpomněla jsem si, na jeho lehké časopisy. Chtělo se mi smát. Law by mě pochopil, nebo aspoň doufám. Ale Castor by to nepochopil. Všichni jsme je šli najít. Škoda, že jsem Teitův obličej neviděla zblízka, když mu Frau ukazoval ten časopis. Určitě by to bylo k nezaplacení.
Po chvíli jsme se sešli venku. Frau dostal zavyučenou a teď jsme seděli před knihovnou.
„Proč sis chtěl půjčit zrovna tuto knihu?“ zeptal se Castor Teita.
„Chci vše zjistit o té válce.“ odpověděl stroze Teito.
„Válka započala před čtrnácti lety, která trvala do nedávna. Království Raggs zaniklo, protože král byl zajat a zabit. Neměl žádného následníka trůnu, tak království zaniklo.“ vyprávěl mně a Teitovi. Věděla jsem, že má pravdu.
„Jak mám vědět, že je to pravda?“ zeptal se Teito Castora.
„Hodně lidí toho navykládá.Věřit můžeš, ale nemusíš. To je na tobě.“ odpověděl Frau Teitovi.
„Zjistím si pravdu.“ řekl odhodlaně Teito a začal odcházet.
„Omluvte nás.“ omluvila jsem Teita i sebe a běžela jsem za Teitem i přes tu bolest žeber.
Šli jsme do zahrady, kde rostly samé pěkné květiny. Tam jsme si všimli i vznášejících květin A u nich byl biskup. Jednalo se o Labradora. Labrador přišel k nám, aniž by něco řekl, tak dal Teitovi stříbrnou růži.
„Ať tě vždy ochrání.“ pronesl se slovy. Já i Teito jsme se na něho dívali překvapeně. Vzpomněla jsem si, že to bude zapotřebí. S Teitem jsme šli do středu zahrady.
„Chci ti tu Teito něco slíbit.“ promluvila jsem do ticha. Teito se na mě podíval. „Slibuju ti, že ať se stane cokoliv, kam půjdeš ty, půjdu i já.“ slíbila jsem Teitovi a nastavila ruku v pěst. Teito mlčky přijal a ťukli jsme si pěstmi a tím jsme si slíbili, že se neopustíme, ať se děje cokoliv.
„Tak tady jste. Jde se jíst.“ promluvil Frau za námi. Oba jsme se otočili. Byl tam Castor, Frau a Law.
„Já nemám hlad.“ pronesl Teito a v tom mu zakručelo v žaludku. Frau na nic nečekal, čapl Teita a táhl ho do jídelny. Já šla za nimi s Lawem a Castorem dobrovolně.
V jídelně se podával rybí guláš. Nebo aspoň v guláši plavaly rybí oči. Nevěděla jsem, jak to chutná, ale není to špatné, podle toho co jsem viděla v tomto anime. Zavřela jsem oči a ochutnala jsem. Vážně to nebylo špatné. Teito dělal drahoty. Frau se chystal sníst Teitovo sousto.
„Když nic nechceš, tak to sním já. Aspoň nepovyrosteš.“ škádlil Frau Teita. Teito se napřáhl a sousto snědl.
„To je dobrý.“ pronesl s plnou pusou. Musela jsem se nad tím pousmát. Najedli jsme se a s Teitem jsem pak šla do našeho pokoje, kde jsme momentálně spali.
Oba jsme si sedli na své postele. Chvíli panovalo ticho. Nevěděla jsem, co se Teitovi honí hlavou. Nemohla jsem si vzpomenout, co se bude dál dít. Ale Teito mi to připomněl.
„Dneska chci odejít. Nechci být přítěží pro tento kostel a taky chci zachránit Mikageho.“ promluvil do ticha Teito. Sledovala jsem Teita.
„A já ti slíbila, že půjdu s tebou kamkoliv a to stále platí. I já chci zachránit Mikageho.“ přikývla jsem na souhlas s Teitem. Jediné co se mi vybavolalo, bylo to, že Frau nás zachrání od toho kor. Což byl ten starý dědeček. Namluvil Teitovi, že nemá rodinu, což pravda není. Ale nemohla jsem to nikomu říct. Věděla jsem, že nás zachrání a to bylo hlavní.
„Vím, že ho chceš zachránit, když je to tvůj přítel.“ řekl mi Teito. Vyrazil mi dech.
„P-přítel?“ dostala jsem ze sebe.
„Ano, vím že spolu chodíte.“ dodal Teito na vysvětlenou. Byla jsem dost překvapena. Já a Mikage? Tomu nevěřím. Říkala jsem si pro sebe. Vždyť v anime se mi líbí Frau. I když Mikage taky, ale víc Frau. Ale co tu je Law, tak ten vede na celé čáře. Toho miluju. Uvažovala jsem pro sebe, až se mi povedlo usnout.
Večer mě vzbudil Teito, když byl čas odchodu. Šli jsme mlčky. Já byla ještě rozespalá. Došli jsme k bráně, kde na nás čekal Frau. Vzpomněla jsem si, co Teita čeká. Teito se rozhodl pro boj. Věděla jsem, že Frau chce po Teitovi, aby řekl své jméno. Nic víc, nic míň. A taky, že ho chce ochránit. Ty dva začali proti sobě bojovat. Nebo spíš jenom Teito, Frau uhýbal jeho ranám.
„Dáte si čaj?“ zeptal se nás Labrador. Čaj jsem přijala.
„Jestli se Frauovi povede z něho dostat jméno, tak vám řeknu, kdo já jsem doopravdy.“ řekla jsem a dívala jsem se na Lawa.
„NEJSEM USMRKANEC! JSEM TEITO KLEIN!“ křičel Teito, já usrkla čaje a pousmála jsem se. Frau se objevil z ničeho nic za Teitem a praštil ho do břicha. Tím Teita omráčil. Šel s ním v náručí k nám.
„Jsem Ayanamiho sestra Jane.“ řekla jsem pravdu, jak jsem slíbila. No pravdu. V tomto anime světě to pravda byla. Jinak jsem v reálném světě měla sestru. A ta zlá nebyla. „Ale nejradši bych jeho sestrou nebyla.“ dodala jsem. Při tom vyprávění jsem sledovala Lawa. Muselo mu dojít, že lžu. Že to pravda není. Frau odnesl Teita do pokoje.
Chvíli jsem byla u Teita a pak jsem vyšla ven. Chtěla jsem nějak najít Lawa a promluvit si s ním. Ale k mému překvapení ten na mě čekal, přede dveřmi.
„Promluv me si.“ promluvil šeptem Law. Přikývla jsem hlavou na souhlas. Šli jsme do zahrady.
Tam jsme se postavili naproti sobě. Chvíli jsme mlčeli a nikdo nic neříkal.
„Tak, jak bych začala.“ promluvila jsem. „Pocházím z jiného světa, než je tento svět, nebo ten tvůj svět. Jedná se o anime Seven Ghost. Toto anime jsem viděla několikrát. Ale jsou tu momentky, které si nepamatuju. Nebo jsou i jinak vytvořené. Dostala jsem se sem tak, že jsem si doma šla lehnout do postele. Po chvíli jsem oči otevřela a byla jsem v bílém prostoru, kde mi něčí hlas řekl, že se dostanu někam, kde mi někdo pomůže. Víc neřekl a já se ocitla tady. Teda v armádě, při záchraně Teita. Já i Teito jsme utekli, ale Mikage nás kamarád a v této situaci i můj přítel, což nechápu, proč zrovna on, zůstal v armádě. S Teitem ho chceme jít zachránit. V této situaci je Ayanami můj bratr, ale jinak v anime Ayanami bratra ani sestru nemá.“ snažila jsem se to nějak vysvětlil. Přitom jsem sledovala Lawa. Ten chvíli mlčel a sledoval mě.
„Taky tomu nerozumím. Byl jsem na lodi Mugiwara-ya a náhle jsem se ocitl v bílé plentě, nebo co to bylo a hlas mi řekl, že se svým společníkem zažiju různá dobrodružství. Potom jsem se ocitl na tom whisfiru, nebo co to je a viděl jsem tebe a toho Teita padat.“ přiznal mi Law.
„No, jsem zvědavá, co nás bude čekat dál.“ řekla jsem Lawovi.
„To i já, ale ty máš výhodu, že toto anime znáš.“ přikývl Law.
„Pravda. Jedno ti řeknu, ale neříkej, že to víš ode mne. Já a Teito máme dnes o půlnoci schůzku se starším dědečkem. Nevím kde, protože jsem byla v tu chvíli myšlenkami jinde. Ten stařec je posedlý korem.“ řekla jsem Lawovi a sledovala jsem ho.
„Díky za informaci, nějak se vás pokusíme najít.“ souhlasil Law a pousmál se. Měl tak krásný úsměv. Hned jsem se zamilovala. Počkat, vždyť já ho už miluju. Říkala jsem si pro sebe a taky jsem se na Lawa usmála. Pak mě Law doprovodil do pokoje, kde Teito ještě spal a sám odešel.