Sen reality I. - 1. kap.
Informace:
Jane s Lawem se dostávají do anime světa. Oba jsou zmateni, hlavně když každý ví jejich jména, i když by je znát neměli. Jane s Teitem prchají před Ayanamim a dostávají se do kláštera, kde se jich ujmou hned čtyři biskupové
1. V anime světe
Šla jsem spát. Byly tři hodiny ráno a já už byla unavena. Proto jsem zalehla do postele, zavřela jsem oči a za chvilku jsem usnula.
Když jsem znovu otevřela oči, stála jsem v prostoru, který byl celý bílý. A já se vznášela. Ničemu jsem nerozuměla.
„K-kde to jsem?“ dostala jsem ze sebe.
„Jsi v mé hlavě. Přenesu tě do jiného světa. Nebudeš tam, ale sama. Bude tam s tebou ještě jeden člověk. Sama poznáš o koho jde. Jen neztrácej trpělivost a inutici. I když se zraníš, nic se ti nestane. Budeš cítit bolest, ale přesto tvé tělo trpět nebude.“ promluvil čísi hlas, ale nikde nikdo nebyl.
„K-kdo jsi?“ zeptala jsem se, když jsem se vzpamatovala.
„Jsem tvůj průvodce. Hodně zdaru při tvé první misi.“ popřál mi hlas a já se začala propadat bůh ví kam. Nekřičela jsem. I když jsem stydlivý člověk, tak nikdy nekřičím, i když se bojím.
Přistála jsem, kde panovala tma. Než jsem se stačila vzpamatovat, čekalo mě další překvapení. Někdo mi ucpal ústa, že jsem nemohla vydat žádnou hlásku.
„Janey, to jsem jenom já.“ ozval se hlas. Podle hlasu jsem poznala, že tu osobu znám, ale nedokázala jsem ho nikam přiřadit. Otočila jsem se, když ta dotyčná osoba sundala ruku z mých úst. Hned jsem tu osobu poznala.
„Mikage?“ dostala jsem ze sebe překvapeně. V tom se otevřely dveře a v nich se objevil Teito. Byl odpoutaný a věznitelé omráčeni.
„Mikage? Jane?“ byl překvapený Teito. Ani nevím jak, ale někdo mě táhl. Nevnímala jsem. Putovala jsem ve svých myšlenkách. Tak Mikage to asi nebude, protože mě zná i Teito. A jsme v anime seven ghost. Ale co tu dělám? Proč tu jsem? A kdo je ta dotyčná osoba, která mi má pomoci? Uvažovala jsem pro sebe, když v tom jsem se vzpamatovala.
„Rychle skoč!“ hlas patřil Mikagemu. Podívala jsem se na Mikageho a na místo, kam dopadl Teito, kde byl whisfire. Já se hned spustila za Teitem. Dopadla jsem za Teita a Teito se rozjel po obloze. Ale něčí síla nás zasáhla. Teito ztratil vědomí a whisfire ztratil nad sebou kontrolu.
Přes Teita jsem převzala řízení, ale bylo to dost obtížné. K mému překvapení mi to, ale šlo. Aspoň udržet koordinaci. Ale vydržela jsem to až do rána. Pak jsem nechala letět whisfire střemhlav padat na zem. Co se odehrálo pak, netuším.
Probral mě křik. Posadila jsem se na posteli. Teito ležel ve vedlejší posteli a probouzel se. V tom jakoby ho popadl amok, nakopl člověka, který stál za postelí a sám se vrhl z okna ven. Naštěstí ho stačili včas zachytit.
„Chceš se snad zabít?“ promlivil blonďatý biskup. Hned, ale dostal po hlavě, protože nechtěl Teita hned vytáhnout z toho okna. I když jsem věděla o koho jde, přesto jsem byla překvapena. Ničemu jsem nerozuměla. Teita přenesli zpátky do postele.
„Já jsem Castor.“ představil se nám mužík s brýlemi na očích.
„A já jsem Labrador.“ představil se muž s dětskou tváří.
„A tento nebezepčný muž je Frau a nemluvka Law.“ představil zbylé dva biskupy Castor. Jakmile Castor zmínil jméno Law, otočila jsem se na muže, který celou tu dobu stál za mnou. Došlo mi, že to on je ten, kdo mi má pomoci. Ale nedala jsem na sobě nic znát. „A vy jste kdo?“ zeptal se nás. Podívala jsem se na Castora.
„Jane...“ řekla jsem své jméno, ale Teito mi skočil do řeči.
„Nic jim neříkej.“ řekl mi nedůvěřivě Teito.
„Nevadí, až budete chtít řeknete nám jména.“ usmál se Castor.
„Jsem Jane. Prostě Jane.“ představila jsem se.
„Dobrá, my půjdeme. Vyspěte se dobře.“ popřál nám Castor a všichni čtyři biskupové odešli. Já a Teito jsem osamostatněli.
„Proč si jim řekla své jméno? Když zjistí, že Ayanami je tvůj bratr, tak s tebou zatočí.“ varoval mě Teito.
„Stejné riziko hrozí i tobě. Až zjistí, že patříš do armády.“ nedala jsem se. Překvapila jsem sama sebe, kvůli své odvaze. Nikdy jsem taková nebyla. Jsem spíš strašpytel, šedá myška, jak se říká.
„Já k armádě nepatřít.“ odfrkl si Teito. Bylo mi jasné proč. Ayanami vlastně zabil otce Teita. Krále království Raggs.
„Neboj, víc jim neřeknu, dokud nepromluvíš ty.“ slíbila jsem Teitovi. Teito přikývl na souhlas.
„Co se takhle jít projít?“ navrhl Teito.
„Cítíš se na to?“ zeptala jsem se Teita.
„Jo, cítím.“ přikývl Teito. Já jenom přikývla a vylezli jsme z postelí. Mým tělem projela obrovská bolest. Došlo mi, že musím mít něco se žebry. „V pořádku?“ zeptal se mě, když viděl, jak jsem ztuhla bolestí.
„J-jo, asi jo.“ přikývla jsem. „Můžeme jít.“ souhlasila jsem. Teito došel ke dveřím a já za Teitem. Otevřel dveře. Jenže pak se skácel únavou, vyčerpáním i na svá zranění. Naštěstí u nás byly hned sestry. Vzaly Teita dovnitř a řekly, že se o něho postarají. Já se rozhodla čekat venku.
Chvilku jsem čekala a poslouchala, co se za dveřmi děje. Když v tom se umě objevila postava. Lekla jsem se.
„Promiň, vylekat jsem tě nechtěl.“ promluvíl hlubokým hlasem Law.
„V pohodě.“ pousmála jsem se na Lawa.
„Ty jsi ta, co tu je taky omylem?“ zeptal se mě Law.
„Jo jsem. Ty taky, že?“ zeptala jsem se Lawa, i když odpověď jsem znala.
„Taky. Jen mě překvapilo, že mě tu všichni znají.“ řekl mi Law, co ho překvapilo.
„To i mě, že mě tu všichni znají. A jak si poznal, že jsem nepatřím?“ zeptala jsem se Lawa, jak poznal, že vyjímečnou jsem já.
„Nevěděl jsem to. Intuice.“ řekl stroze Law. „Teď není čas, ale až bude, tak si víc promluvíme.“ dodal a pomalu odcházel pryč. Po chvíli se otevřely dveřea vyšly sestry.
„Ty jsi v poádku?“ zeptala se mě jedna ze sester.
„Jo, jsem. Jenom trošku bolí žebra.“ přikývla jsem, že jsem OK.
„Máš naražená žebra. To je pěkně nebezpečné.“ přikývla druhá sestra.
„Měla by si odpočívat.“ řekla mi třetí sestra. Jenom jsem přikývla a vešla zpátky do pokoje.
Opatrně jsem si lehla na postel. Teito v posteli ležel, ale byl při vědomí.
„Klidně jsi tu mohla být.“ promluvil na mě Teito. Podívala jsem se na Teita. „Mě i Mikageho jsi už viděla.“ dodal, když si všiml mé tváře. Při tomto vyslovení jsem zrudla. Já je viděla nahé? Pomyslela jsem si. Ale pak jsem usoudila, že jenom horní část půlky těla.Jiná možnost, vidět je nahé byla nulová. To je jenom má bujná fantazie, začala pracovat na celé obrátky.
„Vím, ale jsi chlap a já hol...žena.“ opravila jsem holku na ženu, i když se za ženu nepovažuju, ale nechtěla jsem se dohadovat. Proto jsem se hned opravila.
„Nevadí. Příště tu zůstaň. Ale až budou ošetřovat tebe, tak odejdu, neboj.“ pousmál se Teito. „Se nezeptáš, co se stalo? Proč jsem to udělal?“ zeptal se mě z čista jasna. Věděla jsem to, ale nechtěla jsem dát nic najevo.
„Zajímá mě to, ale řekneš to, až budeš chtít sám.“ řekla jsem Teitovi a lehla jsem si na záda.
„Díky. Až zachráníme Mikageho, tak vám vše řeknu.“ slíbil mi Teito. Jenom jsem přikývla hlavou na souhlas. „Dobrou noc.“ popřál mi.
„Dobrou.“ popřála jsem i já Teito dobrou noc. Ale usnout jsem nemohla. Teito po chvíli usnul a spal. Já musela být vzhůru dobré dvě hodinky, než jsem usnula. Přemýšlela jsem, co tu dělám, proč tu jsem a proč je tu i Law. Po dvou hodinách přemýšlení jsem nakonec usnula a spala jsem až do rána.