Apokalypsa - 2. kap.
Informace:
Zoro zjišťuje, že jeho teta byla unesena a je mu vyhrožováno. Jane zjistí, že si tornádo vzalo oběť, ale je opravdu mrtvola zabita tornádem? Nebo za tím má někdo prsty?
2. Únos Zorovy tety
Po přístání na letišti, jsme se všichni sešli před halou. V Americe, ve Floridě, bylo pravé poledne. Všichni se na mě podívali. Já si je prohlédla od jednoho po druhého.
„Takže, teď se půjdeme najíst a tam probereme co a jak.“ rozhodla jsem, co se teď podnikne. Přitom jsem hlavně sledovala Zora. Jak bude reagovat. Vzal to dobře. Taky souhlasil, že se půjdeme nejdřív najíst. Vyšli jsme ven a šli najít nějakou restauraci, či hospodu.
Zoro naštěstí jednu restauraci znal. Prý tam dobře vaří. Tak jsme se nechali Zorem vést. Zoro šel jako první s Daikim a Verčou, Cori, Frau a Law uprostřed a já s Terkou jako poslední.
,,Tobě se Law líbí, viď?“ zašeptala mi do ucha Terka. Překvapeně jsem se na Terku podívala.
„J-jak to myslíš?“ vysoukala jsem ze sebe.
„Ty víš, jak to myslím.“ nedala se Terka obalamutit.
„Je to sexy chlap, ale nic pro mě. Chci někoho, kdo nebude pracovat pro naší, či cizí společnost. Víš jak to dopadlo naposledy s Mikagem.“ připomněla jsem Terce, dobu kdy jsem chodila s Mikagem a nakonec jsme se rozešli ve zlém. Protože jeho vyrazili a já zůstala.
„Vím, ale teď to bude jiné. Law není konfliktní typ člověka.“ snažila se mě přesvědčit Terka.
„Prostě ne. A aťtě ani nenapadne nás dávat dohromady.“ napomenula jsem Terku včas, než stačila něco říct.
„Pokud je to rozkaz, tak to dodržím.“ jenom řekla Terka.
„Je to rozkaz.“ souhlasila jsem s tím, že jí to dávám rozkazem. Pak jsme si povídaly zase nahlas, že kdyby se na nás dvě někdo zaměřil, tak aby slyšel, že si nešeptáme.
Došli jsme do restaurace. Sedli jsme si k jednomu stolu, kde se vešlo osm lidí. Servírka byla hned u nás. Zoro, Cori si k pití dali perlivou vodu, Verča, Law a Daiki malinovku a já s Terkou a Frauem colu. Určitě by se tu našlo pár lidí, kteří by si dali pivo, ale byli jsme v práci, a ne na nějaké dovolené. Takže zákaz piva a jiného alkoholu. Zoro nám všem doporučoval jejich specialitu, kterou jsme si nakonec všichni dali. Jednalo se o mořské plody s americkými brambory. Vypadalo to divně, ale nakonec to dobře chutnalo. Daiki měl u toho připomínky, ale jakmile ochutnal, tak byl zticha.
„Tak co dál podnikneme?“zeptal se Daiki.
„Přemýšlela jsem o tom. Zoro, Cori a Fraue, vypůjdete k domovu Zorovy tety. Terka, Verča a Law půjdou, na centrálu naší organizace a já s Daikim půjdu na místo, kde se před pár dny prohnalo to tornádo.“ rozdělila jsem nás na tři skupiny. Nikdo neprotestoval. Po jídle jsme se rozešli a šli jsme po zadaném úkolu.
Zoro, Cori a Frau:
Poté, co Jane rozdala úkoly, tak se hned do toho pustili. Zoro, Cori a Frau museli jít do domova, kde bydlela Zorova teta. Cesta nebyla daleké, ale přesto jeli taxíkem, aby tam byli co nejdřív. Zoro se hodně bál o svou tetu. Sice ji výdal málokdy, ale i tak byli spolu v kontatku. Než ale vyrazili na cestu, tak jim Jane dala peníze, kdyby je potřebovali.
Jeli v taxíku mlčky. Nikdo nic neříkal. Cori ani Frau si nedokázali přestavit, jak Zorovi je, protože nic takového nezažili. Ale oba věděli, že strach o tetu je hodně veliký. Cori se sama bála o otce, který trpěl vážnou nemocí. Měl cukrovku, ale ani ten inzulín mu už nepomáhal. Všichni tři mlčeli a byli ve svých úvahách. Jak Cori, tak i Frau věděli, že Zoro nemá rád soucit. Tak to byl jeden z důvodů, proč drželi klapačky. Když se stalo, že se střetli pohledy, tak se na sebe pousmáli. Za deset minut byli na místě. Zoro zaplatil taxíka a vedl Cori a Fraua do domu, kde bydlela jeho teta. Známky po tornádu tu nebyly.
Zoro přišel ke dveřím. Nahmatal schovaný klíč, kterým chtěl dům odemknout, ale všiml si, že dveře jsou odemčené. Zoro se podíval na Cori a Fraua. A ti dva zase na Zora. Všichni tři přikývli hlavami, aniž by jeden z nich promluvil. Zoro vkročil do domu jako první, jako druhá šla Cori a jako poslední šel Frau. Ani jeden z nich zbraň u sebe neměl, ale kuchyň byla při ruce, tak si to zamířili do kuchyně. Opatrně, potichu.
V kuchyni si všichni tři vzali nože, kdyby náhodou v domě někdo byl, tak abys se aspoň mohli trošku bránit. Jediný, kdo z týmu nosil zbraň byla Jane a Law. Daiki, Terka a Verča uměli zacházet s noži, tak u sebe vždy nějaký ten nůž měli. A Zoro, Cori a Frau byli spíše na bojové umění. I tak si ty nože vzali. Zoro šel jako první.
Všichni tři prohlédali celý domek, ale nikde nikdo a žádné stopy ani nenašli. Ani Zororova teta tu nebyla. Zoro se chystal zavolat Jane, jestli mají dům prohledat pořádně, nebo mají jít jinam, když si Frau všiml blikajícího záznamníku.
,,Zoro počkej. Tady je vzkaz na záznamníku.“ zarazil Frau Zora, aby ještě Jane nevolal. Že si nejdřív poslechnout záznamník. Zoro se podíval na Fraua a pak na ten záznamník. Byly tam celkem tři vzkazy.
„Nevím, kdo sem ještě volal, ale dvě zprávy tam jou ode mne.“ řekl Zoro Frauovi a Cori. Poté zmáčkl knoflík na přehrání zpráv. První vzkaz byl od neznámého člověka. Všichni tři se zaposlouchali. Hlas byl zkreslen, tak nešlo rozeznat, kdo to volá. Všichni tři si vzkaz poslechli:
„Jestli chceš ještě vidět tetičku, tak se vzdej hledání tornád na Floridě. Nebo zemře.“ zazněl na záznamníku hlas. Všichni tři se na sebe podívali.
„Tak jde o únos.“ promluvila po chvíli Cori, která se jako první vzpamatovala. Zoro jenom přikývl hlavou na souhlas. Frau přešel k záznamníku a tu kazetu vyndal a dal si ji do kapsy. „Zavolám Jane.“ rozhodla se Cori. Zoro i Frau přikývli na souhlas. Cori vytáhla svůj mobil, našla Jane a hned vytočila její číslo. Jane, to po pár minutách vzala. „Ahoj Jane, jsme v domku Zorovy tety, která tu není, ale někdo tu byl. Našli jsme vzkaz na záznamníku. Někdo Zorovu tetu unesl. Nahrávku máme, ale hlas je zkreslený. Nejde rozeznat, jestli jde o ženu, či muže.“ vysvětlila celou situaci. Poté jenom poslouchala, co jí říká Jane. Po chvíli Cori hovor ukončila.
„Tak co máme děalat?“ zeptal se Frau Cori.
„Máme to tady prohledat, jestli něco nenajdeme a pak s tou kazetou máme jít do zdější organizace, kde je Law s Terkou a Verčou. Tam se o tu nahrávku postarají.“ řekla stručně Cori, co se dozvěděla od Jane.
„Tak se dáme do práce, ne?“ navrhl Zoro. Měl strach o svou tetu, ale nedával své emoce najevo. Snažil se udržet své nervy na uzdě. Protože vněm i koloval vztek. „Vezmete dolejšek a já hořejšek?“ zeptal se Cori a Fraua, jestli s tímto rozdělením souhlasí.
„Dobře. My tady dole, ty nahořel. Kdyby si něco našel, hned nám dej vědět. Když něco najdeme my dva, taky ti dáme vědět.“ souhlasil Frau a Cori jenom přikyvovala. Zoro šel po schodech nahoru a Cori s Frauem si rozdělili spodek.
Cori a Frau:
Cori začala prohledávat skříňky v kuchyni, jestli mezi hrnci a pánvemi něco nenajde. Ale nic tam nenašla. Sama pochybovala, že něco najdou, ale rozkaz byl rozkaz. I Jane sama věděla, že nic nenajdou, přesto nechtěla nechat nic náhodě. Kdyby se přeci jenom něco nenašlo. Prohledala kuchyň, ale nic nenašla.
Frau si vzal nastarost obývák. Díval se i pod sedačku, ale kromě prachu tam nic nenašel. Už se chystal jít pomoci Cori do koupelny, když mu to došlo. Co když napíchli telefon? Blesko Frauovi hlavou. Proto vzal telefon, ale na první pokus nic nenašel. Proto telefon rozmontoval svými malými nástroji. A nakonec něco našel. V tom dolů přišel Zoro a zkoupelny vylezla Cori.
„Fraue, co děláš s tím telefonem?“ ozval se Zoro, když se objevil dole.
„Hele Zoro, bavíš se s tebou o naší práci?“ zeptal se Frau Zora.
„Jenom, když jsem tady u ní. Dává mi informace, kdyby se tu prohnalo tornádo, nebo by tu byly záplavy. Proč? Co se děje?“ byl zmatený Zoro. Ani Cori tomu nerozuměla.
„Někdo napíchl tvé tetičce telefon. Takže ten, co to sem nainstaloval, vás odposlouchával.“ řekl Frau a z telefonu vyndal vysílač. Zoro přešel k Frauovi a podíval se zblízka.
„Asi jsem to spackal.“ připustil svou chybu Zoro. „Ale nevyprávěl jsem jí o těch vážných případech. Věděl jsem, že se bude bát a to jsem nechtěl.“ hájil se Zoro.
„Věřím ti a Jane určitě taky. O tomhle si nevěděl, nebo snad ano?“ snažil se Frau uklidnit Zora.
„Ne, nevěděl jsem.“ řekl pravdu Zoro.
„Našel si něco nahoře?“ zeptala se Cori Zora.
„Nic, jenom to, že je tam pořádně uklizeno. Ale teta má ráda pořádek.“ řekl Zoro a podíval se na Fraua. „Co se děje?“ zeptal se Fraua, když si všiml, že je myšlenkami jinde.
„Tady pod gaučem je prach. Myslíš, že by pod gaučem neuklízela?“ zeptal se Frau Zora. Zoro se zamyslel.
„Co si pamatuju, tak pod gaučem nikdy neuklízela. Ani pod...“ zarazil se Zoro.
„Takže tu někdo po sobě zanechal stopy.“ doplnila Cori.
„Že mi to nedošlo dřív.“ zaklel Zoro. Trošku si to vyčítal, že mu to nedošlo dřív.
„Nevyčítej si to. Kdyby si nepromuvil o tom úklidu, taky by mi to nedošlo.“ usmál se Frau na Zora. Zoro jenom přikývl hlavou na souhlas. „Teď bychom měli jet na centrálu, aby mohli prozkoumat tu nahrávku.“ rozhodl Frau. Cori a Zoro přikývli na souhlas. Vzal batoh na záda všichni tři jeli do centrály, kde byl už Law s Terkou a Verčou.
Daiki a Jane:
S Daikim jsem si vzala taxíka a jeli jsme na adresu, kde se nedávno prohnalo tornádo. Řidič taxíku byl upovídaný, tak nám vše řekl, co věděl o tom tornádu..
„Proč tam chcete jet?“ zeptal se nás řídič taxíku. Jeli jsme pomalu, protože hrozil sesuv půdy. Skoro všechny silnice byly uzavřené. Ale já získala povolení se tam dostat i od amerického prezidenta. Sice ne písemné, ale to povolení jsme měli. Řidíč strach neměl, tak bez problémů nás vezl na místo činu.
„Kvůli práci.“ odpověděla jsem stroze. Nechtěla jsem se zabývat detaily a ještě před někým, koho jsme neznali. Daiki mlčky seděl vztadu. Věděl, kdy má mlčet a kdy mluvit.
„Aha. Toto bylo menší tornádo, než bývá obvykle. Tornádo se jmenuje Elis. Není tak ničivé. Nebo spíš nehrozí tolik nebezpečí. I když stane se, že někdo zemře. Toto tornádo se objeví, zničí nějaký ten dům a mizí.“ vyprávěl nám řídič taxíku. Já i Daiki jsme poslouchali. Užitečné informace se vždy hodí. V tom mi někdo volal. Volala mi Cori.
„Ano, Cori?“ ozvala jsem se do telefonu a poslouchala jsem. „Cori, prohledejte to tam. Kdyby něco únosce v domě zanechal. Pak se vraťte na centrálu za Lawem, Terkou a Verčou.“ rozhodla jsem a ukončila jsem hovor. Daiki mě celou tu dobu sledoval. Naznačila jsem mu, že vše řeknu, až budeme sami. Daiki přikývl na souhlas a stále mlčel.
„Problémy?“ zeptal se řidíč taxíka.
„Tak trošku.“ přikývla jsem na souhlas a dál jsem se o tom nechtěla bavit. Řidiči taxíku to došlo a už mlčel. Já jsem přemýšlela, kdo to může být a proč to dělá. Věděla jsem, že tu jsou i organizace, které jsou naši nepřátelé, ale nikdy by takhle daleko nezašli. Ale jedna věc mi došla. Někdo se tu chce pomstít. Ale nevěděla jsem kdo, a ani na koho je zaměřen. Protože se to stalo Zorovi, ale mohlo se to stát i mně, či někomu jinému z týmu.
Dojeli jsme na místo činu, kde se před pár dny prohnalo tornádo Elis. S Daikim jsme vystoupili a já zaplatila taxíkáři.
„Hodně zdaru.“ popřál nám taxikář a odjel pryč. Já s Daikim jsem zůstala sama v pustině. Z vesničky zbyla jenom hromada bordelu. Zbořené domy, nebo hodně zničené, že žít se v nich nedalo. Ale byly tu domky i celé, které poničené nebyly.
„Tady bych žít nechtěl.“ pronesl Daiki, který promluvil po dost dlouhé době. „Tak kde začneme?“ zeptal se mě, kdy vytáhneme přístroje a dáme se do hledání epicentra tornáda. Spíš to, kde to tornádo vzniklo.
„Vezmeme to od druhého konce, až sem.“ rozhodla jsem se, kde začneme s hledáním. Daiki jenom přikývl, že je mu to jasné. Oba jsme vyrazili na konec vesnice.
Cesta nám zabrala asi půl hodiny. Sice se to zprvu nezdálo, ale tato vesnička byla o něco větší, než většina vesniček bývá. Cestou jsem Daikimu řekla, co se stalo co mi řekla do telefonu Cori.
„Chudák Zoro. Musí to být pro něho těžké.“ pronesl soucitně Daiki.
„Tohle hlavně neříkej před Zorem. Znáš ho. Nesnáší lítost.“ napomenula jsem Daikiho.
„V klidu. Říkám to jenom tobě, ne Zorovi.“ ušklíbl se Daiki. Měla jsem touhu mu vrazit pohlavek ale nakonec jsem si to rozmyslela.
„OK. Já tě jenom varovala.“ ušklíbla jsem se na Daikiho. Daiki je totiž takový vtipálek týmu, ale věděl kdy má přestat. Takže ho nikdo nemusel okřiknout. Sice se to párkrát stalo, ale tím chtěl skrýt svou zlost. Proto mu to vždy prošlo. Každý měl svou metodu jak skrýt zlost. Třeba já ráda do něčeho praštím, nebo kopnu. Takhle jsem už několikrát rozbila dveře od své kanceláře. Ale stalo se to asi dvakrát. Většinou jsem měla vztek, když se mi ozval bratr, nebo matka. To se stávalo málo kdy. Každý měl svou práci. Modlila jsem se, aby za tímto únosem nestali oni, jako pojistka, že se nás zbaví. Ale tuto možnost jsem hned zavrhla. Sice se mi chtěli pomstít, ale aby kvůli tomu unesli někoho z rodiny mých lidí, tak to by na to ani nepomysleli. Naštěstí. Ale vrtalo mi hlavou, kdo za tím tak může být.
Došli jsme na konec vesnice. Cestou jsme mlčeli. Výjimku tvořila situace, kdy jsem Daikimu říkala, co mi řekla Cori. Když jsme došli na místo, tak jsem z batohu vyndala laptop a zapnula jsem ho. S Daikim jsme čekali, až vše naběhne. Daiki se mezitím rozhlédl kolem sebe.
„Jesti něco uvidíš, tak dej vědět.“ pobídla jsem Daikiho, když jsem zaregistrovala, jak se rozhlíží.
„Tak kromě pustiny nic nevidím.“ podal mi hlášení Daiki. Laptop naběhl, kde jsem se přihlásila a spustila program, na vyhledání epicentra tornáda. Doufala jsem, že program pojede rychleji, než minule. Nechtěla jsem, aby se laptop vybil. Protože tady nebylo kam ho zapojit, protože tu nebyla elektřina. Po příhlášní se program dal do práce. Laptop jsem nechala pracovat, narovnala jsem se, a taky se rozhlédla kolem sebe. „Jak dlouho to potrvá?“ zeptal se mě, jak jede program.
„Asi hodinu.“ řekla jsem předběžný čas, kdy bude analýza hotová.
„Co teda podnikneme?“ zeptal se mě Daiki, který nerad čekal. I když to asi nikdo.
„Tak se tu rozhlédni, jestli tu něco nenajdeš.“ navrhla jsem Daikimu. Samotnému se mu nechtělo, ale věděl, že jeden z nich musí být u laptopu. Proto jenom přikývl a vydal se k prvnímu domu, aby ho prohledal. Já se mezitím rozhlížela po okolí. V tom jsem v dálce zahlédla supi. Došlo mi, že je tam mrtvola. „Daiki?“ zavolala jsem na Daikiho. Ten se objevil z třetího zničeného domu.
„Co se děje?“ zeptal se Daiki a pozoroval mě.
„Nejspíš si tu tornádo vybrolo svou oběť.“ křikla jsem na Daikiho, aby mě slyšel.
„A kde?“ zeptal se Daiki a byl hned u mě. Abychom nemuseli na sebe křičet.
„Támhle vzadu.“ ukázala jsem směrem, kde byli ti supi.
„Mám tam jít, nebo půjdeš ty?“ zeptal se Daiki.
„Já půjdu. Ty to tady pohlídej.“ rozhodla jsem se, že půjdu já. Daiki jenom přikývl a zůstal u laptopu a já se šla podívat na tu mrtvolu.