Apokalypsa - 1. kap.
Informace:
Zoro z týmu Nebezpečí je naše řemeslo, se nemůže dovolat své tetě, která žije na Floridě. Žádá o dovolenou, aby se sám ujistil, že jeho teta je v pořádku. Nakonec sám prezident pošle tým na Floridu, že to mají vše prošetřit.
1. Mise za tornádem
Jsem třicetiletá žena, která se zabývá přírodními živly. Cestuju kvůli tomu po světě. Umím asi dvacet jazyků, ale nejvíc používám angličtinu, či japonštinu. Jsem šéfem tohoto institutu. Nad sebou mám jen příkazy prezidenta. A pod sebou mám hned několik lidí. Ale nejlepších je osm lidí. Jsem tam já, Law Trafalgar, Cori Ozawa, Daiki Aomine, Terka Mizuki, Zoro Roronoa, Verča Mustang a Frau Fest. Naše osmice tvoří partu, která cestuje po světě za různými katastrofy, a je tu riziko, že se tyto katastrofy zjeví znovu. Zbytek pracuje v centrále, se kterou jsem v kontaktu. Naši organizaci dotuje stát, tedy hlavně prezident. Ale jsou i jiné organizace, které jsou proti nám. A snaží se nám práci sabotovat.
V jedné z těch organizací, která stojí proti nám, velí můj bratr a matka. Otec není v žádné organizaci, ale stojí při mně. Proto se s matkou dost často hádá. Jednou hrozilo, že se rozvedou. Po pěta dvaceti letech. Já i bratr jsme je usmířili, aby byli nadále spolu. Ale už to není jako dřív.
Je to pět let, co jsem měla chlapa. Byl to kolega z práce, ale poslední rok nám to neklapalo, až z toho byl rozchod. Ale byl to rozchod ve zlém. Proto jsme nemohli být v jedné budově, natož spolupracovat. Dohodli jsme se, že organizaci opustím já, ale když se to dozvěděl prezident, tak vyhodil mého ex-přítele a mě povýšil na velitele. Chtěla jsem to odmítnout, ale ex-přítel to nesl těžcce a dokonce mě obviňoval z toho, že za vše mohu já. Že spím s prezidentem. Proto od té doby chci mít chlapa, který nebude v této organizaci, nebo v jiné organizaci, která je proti nám. Takže nějaký civilista, jako je třeba učitel, či podnikatel. Ale to jsem netušila, že láska vše změní.
Seděla jsem ve své kanceláři a projížděla jsem papíry. Nebo spíš jsem procházela hlášení od Lawa, Cori, Daikiho, Terky, Zora, Verči a Fraua. I já měla svou zprávu napsanou. Byla to akce na Novém Zélandu, kde vybuchla sopko Taupo. Tam Daiki a Cori málem přišli o život. Naštěstí měli jenom naražená žebra, Cori otřes mozku a Daiki zlomenou nohu. Ale k tomuto případu se vracet nechci. Je to za námi. Když jsem si pročítala zprávu od Terky, tak někdo zaklepal na dveře. Odtrhla jsem zrak od papíru.
„Dále.“ ozvala jsem se a čekala jsem, kdo vstoupí dál. Byl to Zoro.
„Smím dál?“ zeptal se nesměle Zoro. Zoro je odvážný, při každé nebezpečné akci,či situaci, ale jinak je to stydlín. Což ho dělá roztomilým.
„Jasně, pojď. Co se děje, Zoro?“ zeptala jsem se Zora a ukázala rukou, aby si sedl naproti mně. Zoro tak učinil.
„Víš, bojím se o tetu. Žije v Americe na Floridě, kde se často vyskytují tornáda. A každý den se mi ozývá, ale poslední tři dny se neozvala. Zbytek příbuzných žije tady v Japonku a do Ameriky jet nechtějí. Nevadilo by, kdybych tam zajel a zjistil, jestli je vše v pořádku?“ přešel rovnou k věci Zoro. Celou tu dobu jsem Zora sledovala.
„Za mě klidně jet můžeš. Rozumím ti, ale musím to nejdřív probrat s prezidentem. Ten vše schvaluje. Není to zcela jenom na mě.“ souhlasila jsem, že by Zoro mohl jet na Floridu za svou tetou. „Chvilku počkej, hned se prezidetovi ozvu.“ usmála jsem se na Zora a zvedla sluchátko. Vytočila jsem rychlé vytáčení. Čekala jsem asi dvě minuty, než se prezident ozval. „Dobrý den, pane prezidente. Jeden z mých lidí, potřebuje jet na Floridu, za tetou, která se už třetí den neozvala. Žije v oblasti, kde se vyskytují tornáda. Může si na pár dní vzít dovolenou?“ vysvětlila jsem celou situaci prezidenta a požádala ho za Zora, jestli by mu nedal dovolenou. Chvíli jsem poslouchala. „Rozkaz, pane prezidente.“ řekla jsem po desetiminutovém rozhovoru a hovor jsem ukončila. Položila jsem sluchátko a podívala jsem se na Zora.
„Tak co?“ hned chtěl znát odpověď Zoro.
„Tak dovolenou nemáš, protože máme tam jet všchni. Čekat na další tornádo a zjistit více informací.“ dala jsem Zorovi odpověď, na kterou čekal. „Řekni ostatním, že se chystáme odletět do Ameriky a ať si sbalí věci. I ty si sbal věci, já seženu letenky.“ odpověděla jsem Zorovi. Zoro se na mě usmál.
„Díky.“ poděkoval mi Zoro.
„Mně neděkuj, to prezidentovi. Ten to povolil.“ taky jsem se na Zora usmála. Zoro vstal, ještě jednu mi poděkoval a zmizel. Já odložila zprávy od Cori, Daikiho, Terky, Zora, Verči a Fraua, s tím, že to dodělám až se vrátíme. Šla jsem na internet zablokovat letenky do Ameriky. Vše jde z konta pana prezidenta. Za patnáct minut byly letenky zablokované. Avízo měl nastarosti prezident. Vytiskla jsem letenky, dala je do desek a ty jsem dala do své tašky. Vzala jsem si svou bundu a šla ven na parkovišě.
Nasedla jsem na motorku a jela jsem k sobě domů. Ostatní už taky jeli domů, protože v řídící místnosti nebyli.
Přijela jsem domů, kde jsem si vzala tašku, do které jsem si dala potřebné věci, jako jsou doklady, peněženka a nějaké to oblečení. Laptop a mobila také. Musela jsem být ve spojení s týmem, ale i prezidentem. Kdyby nastaly problémy, abychom je mohla varovat, či oni mě. Ale spíše varovali oni mě. Naše organizace se jmenuje „Nebezpečí je naše řemeslo“. A taky to vystihovalo. Přírodní živly jsou velmi nebezpečné. Hlavně tornáda, tajfuny, hurikány, ale i sopky a zemětřesení. I povodně, i když tady je malá ztráta na životech, než u těch předchozích katastrofách. Důležité přístroje, které v práxi potřebujeme, získáme vždy na určitém místě.
Když bylo vše sbalené, zavolala jsem si taxi, který mě odvezl na letiště. Tam už čekal Zoro, Terka a Law. Chyběli Daiki, Cori, Verča a Frau.
„Zdravím šéfová, tak máš letenky?“ dělala si ze mě srandu Terka. Vždy při chystané akci mi říkala šéfová. I když je to pravda, že jsem jejich šéf, přesto jsem toto oslovení neměla v lásce.
„Já ti dám šéfová.“ ušklíbla jsem se na Terku. „A neboj. Já nikdy nezapomínám.“ dodala jsem na oko dotčeně.
,,Dorbá, nic nezapomínáš, ale jsi šéfová.“ nedala se odbýt Terka. Povzdychla jsem si.
,,To je sice pravda, ale už jsem to říkala tolikrát, že mi tak říkat nemáte. Jsem Jane.“ trvala jsem si na svém. Po chvíli přiběhla Cori s Daiki a chvilku po nich Verča a Frau. Tušila jsem, že tyto dva páry mají mezi sebou nějaký vážný vztah, ale neřešila jsem to. Protože zatím do práce chodili včas a vždy připraveni. Žádné hádky se nekonaly, což je dobře. Proto jsem to neřešila. Tato sedmice lidí, mi hodně přirostla k srdci. Brala jsem je jako svou rodinu.
,,Omlouvám se, musela jsem se vracet. Doma jsem zapomněla doklady.“ omlouvala se Cori zadýchaně.
„V pohodě. Let nám jede až večer, tak máte na deset hodin pohov.“ usála jsem se na Cori.
„Deset hodin?“ vyhrkl Daiki. „Proč jsme teda tady už teď?“ divil se dál.
„Chci, aby jste měli vše u sebe a večer si nevzpomněli, že máte něco doma. Proto ten předstih. Do šesti hodin máte pohov.“ vysvětlila jsem všem.
Já si vzala svou tašku a šla si sednout. Z pouzdra jsem vyndala svůj laptop a zapnula jsem ho. Čekala jsem, až mi naběhne. V tom jsem měla telefonát. Vytáhla jsem mobila z kapsy a hovor zvedla.
„Orihara.“ představila jsem se. Chvíli jsem poslouchala. „To tě nemusí zajímat.“ odsekla jsem tomu dotyčnému, se kterým jsem mluvila. Ani jsem nezaregistrovala, že si ke mně někdo přisedl. „Jasně, já ti vše řeknu a za pár hodin vás máme v patách.“ byla jsem v klidu, ale mluvila jsem rázným tónem hlasu, který úplně nezněl, že jsem v klidu. „Sbohem.“ řekla jsem a hovor ukončila.
„Brácha?“ zeptal se mužský hlas vedle mě. Otočila jsem se na pravou stranu. Vedle mě seděl Law. V ruce držel dvě kávy. Jednu mi podal.
„Díky.“ poděkovala jsem za kávu. „Jo. Nevím, kde se domákl, že máme akci, ale naštěstí zatím nezná podrobnosti.“ řekla jsem a byla jsem ráda, že bratr zatím nic neví. Ale už teď jsem tušila, že budou u tohoto případu problémy.
„Není zač. Co budeš dělat?“ zeptal se mě Law. Já se napila kávy.
„Než pošlu naše zprávy z předešlé akce, tak si je chci přečíst. Naskenovala jsem si je do počítače. Papírové zprávy mám u sebe v kanclu.“ řekla jsem Lawovi, co mám v plánu dělat.
„Mohu ti dělat společnost? Neboj, rušit tě nebudu.“ zeptal se mě Law. Podívala jsem se na Lawa.
„Ty nemáš co podniknout? To budeš tady sedět, jak puťka a zírat do blba?“ divila jsem se.
„Přesně tak. Nemám co podniknout.“ řekl mi Law. „Cori a Daiki šli po nákupech. Verča a Frau jeli někam z letiště. A co dělá Terka a Zoro netuším, protože každý z nich šel jinou cestou. Tak aspoň tobě budu dělat společnost.“ vysvětlil mi celou situaci.
„To třeba nemáš přítelkyni, nebo rodiče? Bůh ví, jak dlouho se s nimi neuvidíš.“ zeptala jsem se na rodinu Lawa. Nikdy o ni nemluvil, ale já si to v tu chvíli neuvědomila.
„Rodiče už nemám. Když mi bylo patnáct let, tak zemřeli při letecké katastrofě Proto jsem se rozhodl tyto katastrofy studovat. Vím, že tím riskuju svůj život, ale smrt rodičů mě na toto řemeslo příblížilo a já se o to začal víc zajímat. A učil jsem se jako ďas. A přítelkyně? Tak tu nemám.“ vyprávěl mi Law.
„Tvých rodičů je mi líto. Ale jsem ráda, že jsi šel za svým snem. Ale jednomu nerozumím. Proč nemáš přítelkyni? Jsi hodný, zdvořilý, dovážný, věrný i sexy jsi.“ řekla jsem Lawovi a trošku jsem zrudla.
„Tak to děkuju za komplimenty, ale jestli jsem sexy, tak to nevím. Ale přiznám se ti, že je tu jedna žena, ale ta o mně nesmýšlí jako o muži, se kterým by mohla strávit celý život. Takže láska jednostranná.“ přiznal se mi Law. Nepoznával jsem ho. Většinou je uzavřený do sebe. Je s ním zábava, nebo aspoň zábava s ním s tojí za to, ale jakmile se hovor otočil na rodinu, nebo partnerovi, tak byl zamlklý a nic neříkal. Jen poslouchal, ale do debaty se nikdy nezapojil. A teď se mi hodně otevřel.
,,Tak držím palce, aby ti to s ní vyšlo.“ popřála jsem Lawovi hodně štěstí. Ten se jenom na mě usmál. „A teď promiň, musím pracovat.“ omluvila jsem se Lawovi a dál pročítala zprávy svých lidí. Už mi zbývala Verča a Frau. Tato práce mě zabavila na hodinu. Když jsem vše přečetla, tak jsem si to uložila, hupsla na maila a poslala osm zpráv z Nového Zélandu panu prezidentovi. Pak jsem zaklapla počítač a protáhla jsem se. Law mě celou tu dobu pozoroval.
„Hotovo?“ zeptal se mě Law.
„Konečně jo.“ přikývla jsem, že mám po práci.
„Tak pojď. Jdeme se najíst.“ vyzval mě Law. Aniž bych jsem něco řekla, tak mě čapl za ruku a táhl do jedné restaurace, nebo spíš do takového bufetu na letišti. Tam jsme si vybrali jídlo. Já chtěla zaplatit útratu, ale Law to razantně odmítl a zaplatil to on. Po jídle jsme si sedli na volné židle a jenom jsme si povídali. Převážně jsme se bavili o práci. Já bych se o rodině klidně bavila, ale nechtěla jsem otevírat tak citlivé téma. Nechtěla jsem, aby si Law připomínal tu nehodu. Law o mé rodině věděl, jako ostatní z týmu. Hodně jsem o rodině mluvila, i když s matkou a bratrem nevycházím dobře. Když zjistili, že oba dva jsou v jiné organizaci, která jde po nás, tak je to překvapilo. Na jediném Lawovi to poznat nebylo, protože měl kamennou tvář.
V šest jsme se sešli všichni u brány, odložili jsme si tašky v odbavovací mísnosti, prošli bezpečnostní kontrolou a šli si sednout k bráně, odkud nás měli za dvě hodiny pustit do letadla. Zoro se každou chvíli snažil dovola tetě, ale bez úspěchu. Vždy to vyzvánělo, ale nikdo to nebral. Taky se stalo, že číslo bylo obsazené. Bylo mi Zora líto. Ale věděla jsem, jak se cítí. Něco podobného jsem už taky zažila. Ale v mé situaci to mělo happy end. Jen taky to bylo nejasné a nejísté.
V osm jsme seděli v letadle. Seděla jsem uprostřed, mezi Terkou a Lawem. Cori seděla mezi Daikim a Verčou. A Zoro seděl s Frauem. Měli jsme letět zhruba osmnáct hodin. Na palubě jsem mohla mít počítač, tak jsem se dala do práce. Nebo spíš jsem kontrolovala, jestli se mi mailem neozval prezident. Po pěti hodinách se mi ozval. Odpověď na naše zprávy, ohledně předešlé akci se mu líbily. Popřál nám hodně štěstí na Floridě. Pak jsem počítač uklidila, opřela jsem si hlavu a vzápětí jsem usnula. Ani jsem si neuvědomila, že mi hlava klesla na Lawovo rameno. Ale ani Law si toho nevšiml, protože nějakou tu dobu už spal. Jen Terka si toho všimla. A došlo jí, že bychom my dva mohli být skvělý pár.