Wolf and Eagle - šestnáctý díl
Informace:
Poletovat si po nebi, závodit s větrem, sledovat stromy pod sebou. Nebo běhat po lese, uběhat svou kořist k smrti, výt na úplněk. Pojďte s Risem a s Kikurem prožít jejích příběh. Jak mohou tito dva odlišní tvorové vůbec spolu fungovat? A můžou vůbec někdy být spolu? Je snad možné spojení vlka a orla, i přes jejich nenávist k sobě?
Trochu zodpovědnosti Hendy!! Já vím, já vím, že jsem slíbila, že budu vydávat kapitoly každý úterý a minule jsem to tak trochu zanedbala. Ale znáte to, není čas, nálada ani pořádně nápad. Kdykoliv jsem k tomu sedla, nebyla jsem schopná vyproduktovat nic, co by dávalo smysl. No, ale další dílek je tady a snad, ačkoliv i tento je z většiny spíše uklidňující a odpočívající, tak si ho užijete. :)
Omlouváme se Niso
Kome:
Otráveně jsem seděla vedle mámy a zašívala nějakou halenu. Nooo, zašívala, spíše jsem se o to pokoušela. Už asi stokrát jsem se tou prokletou jehlou píchla do prstu, látka se mi pořád motá pod ruce a ačkoliv byla halena jen trochu rozpárána v místě podpaží, dělám na ní už asi hodinu.
Naopak Mura už dodělává pátý kalhoty a pokud mě její ladné pohybování paží a dlaní neklamou, ani jednou se nezranila. Odfoukla jsem si pramen žlutých vlasů, který mi sjel do očí a zase pokračovala ve snažení o šití.
,,No tak Kome, trochu se snaž přeci.” Nakoukla mi přes rameno máma. Já se přeci snažím! Nevšímala jsem si jí a snažila se pokračovat. Ale omylem jsem si zase jehlu zapíchla do prstu. Prsty křečovitě pustily halenu a místo toho vytáhly jehlu. Dívala jsem se na kapičku krve, která z ranky vytékala. Všechny polštářky prstů byly zarudlé a popíchané.
,,Musíš být víc opatrná.” Odložila máma svou práci a místo toho vzala do rukou mou halenu. ,,Dívej se,” držela ten kus látky a v druhé ruce jehlu. Ladnými pohyby kousek zašila. ,,Nesmíš ty stehy dávat tak daleko od sebe. Potom by se nedala nosit, víš? A nesmíš to oblečení držet v místě, kudy vede jehla. To se jenom zraníš a-”
,,Můžu za to, že mi to nejde?!” Založila jsem paže na hrudi a podmračeně sledovala svoje nohy. Zrovna nyní bych radši pomáhala starcům, než šila. Kluci jsou na tom vždycky líp.
,,Kome, půjde ti to. Uvidíš. Stačí se jen snaž-” v půl větě mámu přerušilo zaklepání na dveře. Téměř všechny jsme se tím směrem podívaly. Otevřely se a v nich se objevila vrásčitá tvář Leny. Usmívala se.
,,Omlouvám se, že ruším. Ale mohla bych si půjčit holky?” Překvapeně jsem se na ní dívala, stejně jako Mura. K čemu by nás Lena potřebovala? Pohlédla jsme na mámu vedle sebe. Jenom přikývla a dál se věnovala své práci. Stoupla jsem si tedy a vydala se k ní stejně jako Mura.
,,Leno, potom je můžeš přivést ke mně domů. Tady už budeme brzy končit, tak pomůžou tam.” Promluvila máma, sotva jsem došla ke staré osobě.
,,Dobře.” Pouze přikývla a vystrčila nás z domu, aby mohla zavřít dveře. Rozešla se jedním směrem a zarytě mlčela. Vyměnily jsme si s Murou překvapené pohledy, ale hned jsme doběhly Lenu a šly s ní.
,,Proč si nás vzala od práce?” Zeptala jsem se jí, ale neodpověděla.
,,Kam jdeme?” Zkusila to pro tentokrát Mura.
,,Půjdeme pro kluky.” Odpověděla Lena.
,,A proč?”
,,Vysvětlím to později. Nebudu to pak ještě dvakrát opakovat.” Ještě jednou jsem překvapeně pohlédla do zlatých očiček Mury.
Po cestě jsme posbírali Eda a Moua. Nic nechápali, stejně jako my nic nechápaly. A Lena hrála tajemnou, takže nám nic nepověděla. Říkala, že musíme ještě pro jednu osobu a já přemýšlela, kdo by to mohl být, ale prostě jsem netušila.
Docvaklo mi to v momentě, kdy jsme se zastavily před Leninym domem. Stála u něj Nisa a zrovna barvila dům. Nechápala jsem proč, ale ani jsem neměla chuť to teď řešit. Naštvalo mě, že nás vzala Lena zrovna sem. Proč? A proč za ní? Co po mně chtějí, abych udělala?
,,Niso?” Promluvila Mura místo mne. Po pojmenování se otočila a její pohled se střetl s mým. V tom momentě její výraz ztuhl a zůstaly jsme na sebe hledět. Měla jsem chuť jí všechno smést do obličeje. Všechny ty výčitky a vinu, ale… nedokázala jsem to. Něco - Něco mě v tom zastavilo.
Asi její výraz. Nevypadala, že by se chtěla vymlouvat. Její oči se leskly. Opravdu se leskly a já nedokázala usoudit proč. Krátká černá ofina jí vlála v mírném vánku a tvář, ruce i oblečení měla ušpiněné od zelené barvy.
,,Kome,” oslovila mě. Tím mě překvapila ještě víc. Její hlas se chvěl a rty také. Proč? ,,Promiň,”
,,Proč?” Proč se omluvila? Že by za to, co se stalo? Ale vždyť to nebyla její vina. Teda - já si opravdu myslím, že za to nemůže? Vlastně nemůže, ale proč jsem ještě před hodinou měla dojem, že nebýt jí, nic by se nebylo stalo?
,,Vím, že za to nesu vinu. Neměla jsem váš spouštět z dohledu,” její hlas se nepřestal chvět. Sklonila hlavu a já jí neviděla do očí. ,,Pochopím, když se na mě budeš dál zlobit.”
Já se na tebe ale nechci zlobit. Chci aby všechno bylo jako před tím. To, když jsme trápily Kikura a on se pak spolčil s tebou, aby jste nám dali co proto. Proč jsme vůbec utíkali? Nemohli jsme se jednoduše jen zeptat?
,,Omlouvám se Niso, že jsem to všechno na tebe svedla.” Sklonila jsem pro změnu hlavu já.
,,Proč se Kome omlouváš Nise? Nebyla to snad její vina, co se stalo?” Vmísila se do rozhovoru Lena. Postavila se vedle mě a já na ní pohlédla.
,,Ne, nebyla. Neměli jsme vůbec utíkat,” dívala jsem se do jejích stříbrných očí a pak jsem otočila hlavu na Nisu. ,, Odpustíš mi to?”
,,Nám všem?” Ozval se za mnou Mou. Vedle mě se postavila Mura a Eda. Všichni jsme se nyní dívali na Nisu.
Nisa:
Pracovala jsem na domě Leny. Někde začít přeci musím. Práce to těžká nebyla, to ne. Ale moc od ruky mi nešla. Zrovna u něčeho takového se člověk myšlenek nezbaví. A já se v nich neustále vracela ke Kome, Muře, Edovi, Mouovi a k tomu orlímu chlapci. Pane bože, splnil se mi sen a v mé vesnici se objevil orel, kteří jsou ohroženým druhem! Tak proč mě to netěší?! Protože je ten kluk tak zřízený? A navíc i mou vinou?
V přemýšlení mě vyrušilo vyslovení mého jména. Otočila jsem se po hlase a střetla se s pohledem Kome. Ztuhla jsem. Nečekala bych, že by za mnou přišla. Chce mi za to všechno vynadat? Chce mě posypat výčitkami? Srdce v hrudi se mi rozbušilo a žaludek se stáhl nervozitou. Pocítila jsem pocení a chvění. Bála jsem se toho, že mi to všechny vyčte, ale zasloužila bych si to. Nemohla bych se jí divit a musím to všechno přijmout.
,,Kome,” pořádně jsem stiskla štětec v mé ruce, až mi zakřupaly klouby. ,,Promiň,” i hlas se mi chvěl.
,,Proč?” Proč se omlouvám? Nechtěla jsi to slyšet?
,,Vím, že za to nesu vinu. Neměla jsem váš spouštět z dohledu,” sklonila jsem hlavu studem. Zlobila jsem se na sebe a hodně. ,,Pochopím, když se na mě budeš dál zlobit.”
,,Omlouvám se Niso, že jsem to všechno na tebe svedla.” Zaraženě jsem pohlédla na Kome. Omluvila se mi? Nezdálo se mi to pouze? Skláněla hlavu k zemi a krémově světlé vlasy stínily její oči, takže jsem jí do nich neviděla.
,,Proč se Kome omlouváš Nise? Nebyla to snad její vina, co se stalo?” Promluvila Lena a postavila se vedle Kome. Ona je tu taky? Jak dlouho?
,,Ne, nebyla. Neměli jsme vůbec utíkat,” promluvila Kome a já fakt nic nechápala. Neříkala nedávno, že za to všechno můžu já? ,,Odpustíš mi to?”
,,Nám všem?” Přidal se do toho ještě Mou. A i Eda a Mura tady stály. Zaraženě jsem se na ně dívala. Odpustit jim? Vždyť se na mě přece zlobí, ne?
,,Myslela jsem, že mě za to viníte,” přiložila jsem si dlaň na ústa.
,,Vinila jsem tě, ale už ne.” Z jejího hlasu sálala upřímnost. Takže, oni mi odpustili.
,,Ale proč jsi se na ní tedy před tím zlobila?” Ozvala se Azami. Kome jen pozvedla ramena.
,,Protože bylo snazší hodit vinu na druhé, že?” Usmála se Lena.
,,Asi ano,” přikývla Kome. ,,Odpustíš nám tedy Niso?”
,,Nemám vám co odpouštět. Neseme vinu společně.” Konečně po delší době jsem se usmála. Nervozita, pocení a stahování žaludku ustalo.
Mou:
,,No, jsem ráda, že jste si to vy dvě konečně vyříkaly. Každopádně se zase budete muset brzy vrátit do práce, takže se budeme muset přesunout někam jinam.” Lena přerušila to krátké ticho, které náhle nastalo. Ukradla si tím naší pozornost.
,,A kam že nás to vedeš?” Zeptal jsem se.
,,No, mám vás tady všechny, tak bych vám to mohla konečně říct. Je sice hezké, že jste si navzájem odpustily, ale na někoho jste zapomněli. Co kdybyste se šli omluvit i tomu chlapci, který na tom skončil nejhůř?” Jejími slovy mi na mysl zase padl ten orel. Zachránil nás. Rumi říkal, že na tom skončil špatně. Chtěl bych ho navštívit a za všechno poděkovat, ale bál jsem se kohokoliv zeptat. Možná by nám to nedovolili, když máme to zaracha. Možná by nám i jeho stav vyčetli.
,,Myslíš toho orla?” Zeptala se Azami.
,,Ano, toho orla. Mám to už domluveno s Rumim. Návštěvu povolil, takže tam můžeme vyrazit.” Lena mě někdy skutečně překvapuje. Dělá toho tolik a ještě stíhá zařizovat návštěvy s nemocnými? ,,Takže si mohu půjčit Nisu?” Mrkla Lena na Azami.
,,Ale klidně.” Azami se ani nesnažila odmlouvat a už odcházela. ,,Já jí vlastně ani nemusím hlídat. Malovat zvládne sama-” zaslechl jsem jí ještě.
,,Tak jdeme mládeži,” jako vždy byla Lena plná energie a už se dala na cestu, aniž by zjistila, zda jdeme za ní.
Nisa:
Zastavili jsme se před dveřmi do jednoho pokoje v Takeho domě. Byly zavřený a za nimi jsem mohla zaslechnout něčí konverzaci. Ale hlasy zkreslovalo dřevo, které nás dělilo od druhé místnosti.
Zhluboka jsem se nadechla a zase vydechla, abych setřásla nervozitu. Přiznám se, že jsem se toho setkání obávala. Možná proto, že jsem se za jeho stav vinila. Možná proto, že to byl první orel, kterého jsem mohla poprvé za život vidět.
Zatím co jsem přemýšlela nad tou úzkostí kolem žaludku, Lena zaklepala a vešla dovnitř. Slyšela jsem, jak s někým mluví. Když se dveře znovu otevřely, nevyšla Lena sama. V patách jí šel Take. Tak s ním si tam povídala.
,,Můžete.” Pokynula mi rukou. Naposledy jsem zhluboka vydechla a pak jsem přistoupila ke dveřím. Chytila jsem za kliku, když Lena ještě jednou promluvila. ,,Budu zatím s Takem, kdybyste mě hledali.” Dívala jsem se za ní a asi bych tak vydržela déle, kdyby mě něco nezatahalo za šaty.
,,Niso?” Podívala jsem se do očí Mury. Jo, můžeme. Přikývla jsem a konečně ty dveře otevřela.
Zatajila jsem dech. Uviděla jsem mladého chlapce s hnědou hřívou, opálenou pokožkou a jemnými rysy. Seděl na posteli po pas zakrytý dekou, od pasu na horu ho zahalovala delší halena. Jeho pohled černých uhrančivých očí se střetl s mým. Místnost prosycená jeho povznášející příjemnou vůní. Přesně tak, jak mi to popisoval Kuru.
Sklonila jsem hlavu a zadívala se na podlahu. ,,Jmenuji se Nisa,” tiše jsem se představila, ale bála jsem se pokračovat. Bude se zlobit moc? Bude mě vinit?
,,Nisa. Už mi o tobě vyprávěl Kikuru.” Kuru o mě vyprávěl? Překvapeně jsem pozvedla hlavu a zadívala se mu do očí. Překvapilo mě, když jsem se setkala s tím pohledem. Usmíval se, ale - upřímně...
,,Přišli jsme se omluvit.” Promluvila vedle mě Mura. Skoro jsem zapomněla, že tu jsou i oni.
,,Omluvit?” Zazněl ten orel, Ris.
,,Ano. Mrzí nás, co se ti stalo a kdyby jsme nezlobili, tak se nic nemuselo stát,” pro změnu se ujal slova Eda.
,,A taky by jsme ti chtěli poděkovat,” promluvila svým obvyklým tichým hláskem Mura.
,,Za to, že jsi nás zachránil,” odůvodnil Mou.
,,A nakonec jsi to schytal nejhůř.” I Kome se ozvala.
,,A i já se omlouvám. Neplnila jsem své povinnosti a pořádně nehlídala. Díky tomu se děti ztratily a potkali se s lidmi. Pak ses do toho připletl ty. Moc mě to mrzí.” Dodalo mi trochu odvahy, když jsem uviděla, jak zodpovědně se k věci postavily špunti.
,,Ale já vás za to neviním.” Zase jsem se zahleděla na Risa.
,,Opravdu?” Pro jistotu se Kome zeptala.
,,Každý dělá chyby. A navíc, kdybych nechtěl, nepomohl bych vám. Takže za svůj stav můžu vinit pouze sám sebe.” Usmíval se tak klidně, že ten klid přestoupil částečně i do mě. Až po delší chvíli jsem si dokázala dát jeho slova do souvislosti a ze srdce mi v ten moment spadl obrovský kamen. Také jsem se usmála. ,,Budete v těch dveřích stát ještě dlouho?”
Po jeho slovech děcka zamířila k jeho posteli. Ris se posunul víc ke stěně a Eda s Mouem vyskočily na matraci vedle něj. Kome se o to snažila taky. Marně. Byla moc nízká, aby na ní dokázala vyskočit. Konečně jsem se uvolněně usmála a přešla blíže k ním. Chytila jsem Kome kolem pasu a pomohla jí nahoru. Sama jsem se posadila na židli vedle a na klín si posadila Muru. Neprotestovala.
,,Jmenuju se Mou, tohle je Eda a Kome. A tamta je moje sestra Mura.” Ujal se Mou slova, jak měl ve zvyku. Vždycky se považoval za vůdce jejich malé bandy a myslím, že to ostatním ani nevadilo. Spíše ho v tom podporovali.
,,Ris. Já jsem Ris.” Po celou dobu se ten orel usmíval. Trochu mě to překvapilo. Nepočítala jsem, že bude tak příjemný i přesto, co se stalo. Už chápu, proč se Kikurovi tak líbil.
,,Divný jméno.” Poznamenal Mou. Zamračila jsem se na něj a v duhu mu vynadala. Takové věci se neříkají.
,,A - jak se cítíš?” Zapíchl se do mě osten vinny, když se na to Kome zeptala.
,,Už je mi mnohem líp. Take říkal, že mi rány pomazal nějakou bylinou, která bolest utlumí. Ačkoliv se v oboru léčitelství nevyznám, tak musím přiznat, že to funguje skvěle.” Při jeho slovech jsem se zahleděla na jeho paže. Lena se zmínila, že mu zranily jednu ruku a nohu. Neřekla ale které.
,,Take? Mluvíš jako Rumi. Všichni mu říkáme strejda.” Opravil ho Eda. Zasmála jsem se. Dokonce to naše "strejdo sem strejdo tam" nakazilo o mnoho starší než je sám Take. Málo kdo mu ještě řekne křestním.
Ještě chvíli jsme si s ním povídali, než se ve dveřích objevila Lena a už nás naháněla do povinností. Rozloučili jsme se s ním a slíbili, že za ním ještě někdy brzy zajdeme. Myslím, že jsem si udělala nového kamaráda.
Ris:
Když Kikuru odešel, osaměl jsem - zase. Nerad jsem si to přiznával, ale od doby, kdy mí lidé odletěli, jsem si konečně nepřipadal tak strašně sám. Byl jsem obklopen lidmi. Lidmi, kteří mi pomohli a já si jich za to cenil. Ačkoliv jsem se stále řídil opatrnou odtažitostí.
Sotva Kikuru odešel, objevila se Lena a přinesla mi nějakou kaši. Sice jsem do ní neměl nějakou velkou chuť, ale snědl jsem všechno, protože hlad jsem fakt měl.
Při té příležitosti jsem si mohl i promluvit s Lenou. Prý, že ona mi bude nosit jídlo, dokud nebudu schopen sám chodit. No, snad toho budu schopen brzo. Nechci se spoléhat na ostatní a ani nikoho svým stavem zdržovat. Ještě se stačila zmínit o těch dětech, které jsem “zachránil”. Radši jsem slyšel, že jsem jim pomohl než, že je zachránil. Nějak jsem se kvůli tomu cítil v rozpacích. Říkala, že kvůli nějaké hloupé hře utekli. A proto dostali od Rumiho tresty. Poprosil jsem jí, jestli by mě nemohli navštívit. Na nic se neptala a plně souhlasila.
Už se zvedala na odchod, když do dveří vstoupil nějaký muž. Rozježené hnědé vlasy na všechny strany, oči tmavě modré, celkem nízký. Tedy, alespoň na vlka.
,,Leno, ty jsi tady ještě pořád? Myslel jsem, že máš nějakou práci.” Podíval se na Lenu, která se po jeho příchodu postavila ze židle.
,,Vlastně jsem už na odchodu. Jen jsem se zastavila na kus řeči. Uvidíme se později.” Rozloučila se a odešla. Osaměl jsem v místnosti s tím mužem a stále nevěděl, co je zač. Trošku jsem znervózněl.
,,My dva jsme ještě neměli tu čest se poznat. Jmenuji se Take a jsem vlčím felčarem.” Po celou dobu se příjemně nenuceně usmíval a já si nemohl pomoct a má odtažitost ustoupila, ačkoliv vůbec něco udělal. Vlastně ale něco udělal. Ošetřil mi rány a postaral se o mě, když jsem spal.
,,Jo. Už jsem o vás slyšel,” na chvíli se změnil jeho výraz na udivený a potom se zase usmál. Přitom to celé působilo tak přirozeně.
,,Od koho?”
,,Od Kikura a od Leny. Prý jste felčar,” odmlčel jsem se a nejistě dodal.: ,,A prý jste mě zachránil.”
,,To udělali ostatní vlci. Já tě pouze ošetřil.” Asi slovo "zachránit" nesnáší stejně jako já.
Chvíli se ještě zdržel a popovídali jsme si. Dal mi napít nějaký odvar, zkontroloval mi teplotu a chtěl spokojeně odejít, když se zase objevila ve dveřích Lena s tím, že přivedla děti. Zmizela stejně rychle, jako se zjevila a s ní i Take.
Překvapilo mě, když do místnosti přišla i nějaká dívka a za ní teprve ti čtyři. Ale sotva se představila, už mi bylo jasné, proč přišla. Kikuru mi už stihl všechno říct. O své kamarádce a o tom, jak moc se za to vinní.
Take:
Překvapilo mě, když za mnou přišel Rumi s tím, zda nevím o nějaké bylině, která by zastavila proměnu ve vlka. Ani nemusel udávat důvod, aby mi došlo, proč jí potřebuje. Pro Kikura. Už kdysi se mne ptal na to samé a bohužel jsem i po dlouhém hledání musel odpovědět stejně.
,,Nemám. Proč?” Zklamání v jeho očích se nedalo přehlédnout. ,,Co se děje alfo?” Zamračil jsem se na něj.
,,Mojí povinností je chránit smečku. Jestli ale nezmrazíme možnost, že by se Kuru někdy mohl změnit, nedokázal bych jí ochránit.”
,,Opakuješ se Rumi. Tohle už dávno přeci vím. Ale myslel jsem, že Kikuru slíbil, že se nikdy nezmění. Tak proč to chceš zastavit? Nevěříš mu, že slib dodrží?” Nastalo hrobové ticho a já netušil, jak si ho mám vyložit. Znamenalo to tedy, že mu skutečně nevěří?
,,Věřím mu, ale jemu vlčímu já už tolik nedůvěřuji. Hlavně nikomu neříkej, že jsem za tebou přišel s takovou otázkou.” Otočil se na odchod, ale včas jsem ho zastavil, než zmizel.
,,Když jsem ti nepomohl já, co budeš dělat?” A zase ticho. Tentokrát o hodně delší a tíživější.
,,Ještě nevím - ale něco vymyslím.” S tím odešel a mě nezbývalo nic víc, než dotíravé myšlenky a trápení tím, co by se mohlo ještě stát.
Komentáře
Pro komentování se musíš přihlásit.
