Nejsem dítě robotí - 4. kapitola
Informace:
Uplynulo pár týdnů od prvního setkání Ai a Naoki. Yokiyo si pomalu zvyká na trochu jiný život v rebelském doupěti. A dostává i nabídku na první úkol. Jak zareaguje? Opravdu se rozhodne postavit se proti robotímu režimu?
Doufám, že se bude líbit :). Předem se omlouvám za případné chyby a přeji příjemné počteníčko :).
Vydechl jsem do prázdna. Otevřel jsem ospalé oči a pohlédl na svět, který tak zářil svou bělostí. Bílé domy. Bílé stromy. Bílý lidé. A prázdná mysl obarvená bílou. Stál jsem na střeše a pozoroval ten oslňující obraz. Nebe bylo jako vymetené. I obloha vypadala tak umělá!
"Yokiyo?" zavolal ženský hlas. Otočil jsem se za ním.
Přede mnou stála krásná žena v rudých šatech, které vypadaly jako růže v parném letním dni. Hnědé vlasy připomínající hořkou čokoládu se podmaňovaly silném větru. Žlutá šála omotaná kolem drobného těla volně vlála. Na tváři sladký úsměv a oči s odstínem růžové barvy byli mírně přivřené. Její otevřená náruč mě volala.
"Matko?" zašeptal jsem překvapeně.
"Yokiyo, vrať se domů." pověděla laskavě. "Ty k nim nepatříš. Nepatříš k rebelům. Jsi můj malý chlapeček. Přece nechceš, aby svět dopadl nějak takhle." ukázala za mě.
Otočil jsem se na svět, na město, na obydlí, které se teď utápělo v zuřivém ohni. Obloha se zatáhla, červenala pod mocnými plameny. Do toho všeho se ozývaly výkřiky, prosby a pláč. Střelba neustávala a město bylo neustále bombardované.
"Zázračná Ai zachrání svět, anebo ho ponoří do temnoty." pronesla temně matka.
Zničeho nic se přede mnou objevil plamen vypadající jako had. Horký dech a šlehající jiskry. Ohnivý had na mě zaútočil. Nestačil jsem ani mrknout a už to ve mě hořelo. Vykřikl jsem a zasténal pod proudem bolestí. Oheň spaloval mou kůži, měnil ji v prach. Žár vstřebával mou krev. Kolena se mi rozklepala, ale mé kosti se zlomili. Couval jsem, ale před temným ohněm nebylo úniku.
V šoku jsem se probudil na měkké posteli. Srdce mi bušilo jako o závod. Nepravidelný dech se občas zastavil. Lepkavý, studený pot mi stékal po čele. Probudil jsem se v temné místnosti bez oken. Posadil jsem se a vložil obličej od dlaní. Protíral jsem si oči a utřel si slinu na bradě. Bylo mi z toho tak špatně. Sáhl jsem si na krk a chtěl vytáhnout dráty od počítače. Ale na krku jsem měl jen dvě jizvy od jehel.
Aha, pravda. Uvědomil jsem si, že nejsem ve svém pokoji s bílými zdmi, zrcadlovým stropem a počítačem s obrovským záznamem mých snů.
Závidím lidem co žili s roboty jako pomocníky. My s nimi žijeme jako jejich odpad. Oni jsou nyní pánové. Oheň je dobrý služebník, ale špatný pán. Znamená to, že ten oheň v mém snu měl znázorňovat roboty?
Natáhl jsem se k židli vedle postele. Nahmatal jsem baterku, která byla připevněná k černému stojanu. Byla to celkem efektivní lampička bez drátů. Jen baterky se musely obměňovat. Rozsvítil jsem lampo-baterku. Proud světla byl tak slabý, že mě nedovedl oslepit. Postavil jsem se a pohlédl na svou železnou nohu. Dříve zářila stříbrnou barvou. Ale nyní byla černá jako uhlí. Náramek kolem nohy jsem měl zablokovaný, aby mě roboti nenalezli. Za tuhle ochranu jsem vděčil místnímu technikovi Haruki.
Vzal jsem si oblečení přehozené přes dřevěnou židli. Vojenské kalhoty, černé obyčejné triko a mou starou bílou bundu.
Koukl jsem na špinavou, vlhkou zeď s pověšeným střípkem skla. Mé bílé vlasy byly trochu zašedlé a růžové oči unavené, ustarané. Na krku mě pálil pocity, že mi něco chybí.
Pomaličku jsem otevřela oči. Spala jsem na točité, kožené židli s hlavou položenou na pracovní stole. Notebook byl stále zapnutý. Okno jsem měla dokořán otevřené. Otřásla jsem se pod studeným větrem. Na notebooku na mi provokativně blikala nový mail od Chokichiho. Mail, který obsahoval jen pár vět. Jednalo se o neúspěch hledání Hayashidy Yokiye a dalších rebelů.
V rukách jsem svírala něco jemného. Věnovala jsem svou pozornost jemné žluté šále. Při vzpomínce na Yokiye jsem pocítila nepříjemný pocit zklamání.
Zhluboka jsem se nadechla. Mým tělem projela zvláštní štiplavá bolest v hrudníku. Zakašlala jsem a chytla se za srdce. Zachvěla jsem se, když se po mých zádech prošel mráz. Zapomínám, že se nesmím nadechovat moc zhluboka. Protože zažívám velmi nepříjemný pocit, když se mé plíce dotknou mých železných žeber.
Musím přiznat, že jsem se cítil zklamaný. Vidět Ai a myslet si o ní, že je člověk byl pro mě jako spatřit zázrak nebo naději. Věřil jsem v její přirozenou krásu. To, že není člověk mě zlomilo. Náhle jsem viděl svět zase temný a bez možnosti se osvobodit od robotů.
Opustil jsem svůj nový pokoj. Sluneční paprsky mě na chvíli oslepily. Poté se před mými zraky objevil ten nádherný les. Kolem něho chodilo spoustu rebelů. Zahlédl jsem i technika Harukiho. Byl to kluk mladší než já. Mezi zrzavými vlasy měl pár zelených a fialových pramínku a oči měl čokoládově hnědé. Právě s někým mluvil. Když mě zahlédl usmál se a zamával mi.
Vzpomněl jsem si na první den, kdy jsem je všechny potkal. Ai, Naokiho i Harukiho. Všechny tři v jeden den:
Ai mě vedla po zatočených schodech dolů. Na palouku, na kterém se trénovalo, se zastavila a uklonila se. Rebelové přestali mezi sebou bojovat a též se uklonili. Jeden z nich se zářivě usmál. Byl to mladý kluk se zrzavými vlasy, ve kterých měl zářivě růžové a zelené pramínky. Rozběhl se k nám a stále mával rukou, která měla v místech, kde se nachází klouby, železné součástky.
“Zdravím, Ai a Naoki.” usmál se na ně zářivě.
“Ahoj, Haruki.” opětovala mu úsměv Ai.
Naoki jenom přikývl a dál se díval směrem k nebi. Ruce schované do kapes.
“Yokiyo, tohle je Iwamoto Haruki.” představila nás. “Haruki, tohle je Hayashida Yokiyo.”
“Nazdar!” podal mi přátelsky ruku.
“Těší mě.” pokusil jsem se o nějaký milý úsměv, ale byl jsem z celé té situace tak vykolejený, že mé rty ztuhly. Tehdy jsem potkal tolik nových lidí, že se má hlava dost zamotávala.
“Haruki, myslíš, že by si to tu mohl Yokiyovi trochu ukázat?” poprosila ho laskavým hlasem.
“Jasně, žádný problém!” zaradoval se Haruki.
“Děkuji ti. Já a Naoki musíme něco vyřídit.” vážně se otočila na Naokiho, který se na ni jen mírně podíval. Naoki vzdychl, sklonil hlavu. Vytáhl z kapes pravou ruku a prohrábl si vlasy. Za námi se ozvalo nějaké vzdychnutí a štěbetání. Ohlédl jsem se za tím povykem. Kousek od nás stálo několik dívek, které se držely blízko u sebe a červenaly se.
“Tak pojďme.” rozzářila se Ai a odcházela zpátky ke schodišti. Naoki ji následoval jako stín. Byl oproti ní strašně vysoký.
“Yep. No, takže tady tohle je náš domov.” začal ze sebe chrlit Haruki.
“Počkej! Počkej! Já sám ani nevím, čí domov. Stále tak nějak nechápu celou situaci, do které jsem se dostal.” přiznal jsem se a nervozně se zasmál.
“Nevíš?” zeptal se překvapeně a já jen přikývl. “No, popravdě, o historii rebelů toho moc nevím. Lidé vždycky budou toužit po svobodě. Roboti sice používají zastrašovací prostředky, ale opravdovým bojovníkům to nezabrání! Každý, kdo šel proti systému na konec zmizel. Robotí město má ale jednu slabinu a to kanály. Když je jednou najdeš, získáš svobodu. Rebelové tedy přišli sem. Jednoho dne se na tom to místě objevila Ai. Pověděla všem, že přišla ochránit lidskou rasu a že proti robotům musíme bojovat, ne se skrývat.” vyprávěl Haruki klidným hlasem.
“Všichni Ai skoro uctíváme. Naoki ji chrání za cenu vlastního života. Říká se, že je Ai bůh. Vlastně se ani nedivím. Zázraky, které umí Ai jsou vážně božské.” pokračoval dál. “Přidal jsem se k nim asi před šesti měsíci a tohle jsou všechny povídky a drby, co jsem zatím zjistil.” usmál se a zvesela poskočil. “Dost kecání! Teď pojď za mnou ukážu ti to tady!” rozzářil se a poskakoval si.
Za tím z toho mám zvláštní pocit. Přece jenom to vše se naprosto liší od mého nudného života. Ai se vypadal jako jaké si zázračné dítě přicházející osvobodit nás od diktatury robotů. Znělo to jak nějaké filmové klišé.
Prohlídka s Harukim byla zajímavá. Ukázal mi nějaké pokoje, kde se mohl spát. Nic moc to nebylo. Vypadalo to jako staré vězení bez oken, ale pořád lepší než bílé pokoje SPS.
Dostal jsem se až do společné jídelny, kde už tak bylo dost členů. Odhalil mi i tajnou tréninkovou místnost pod lesem a jejich skladiště zbraní a jídla.
Netuším, kolik týdnu od našeho prvního setkání uplynulo. Jeden? Dva? Nebo snad tři?
“Nazdar! Yoki!” pozdravil mě Haruki.
“Dobré ráno, Haru.” usmál jsem se. “Jdeš na snídani?”
“Měl jsem to v plánu, ale Ai nás dva chce vidět.” poznamenal rozpačitě.
“Dobrá.” na sucho jsem polkl. Za celou dobu, co tu jsem ji viděl jen jednou. A to první den. Naokiho občas potkám, ale místo pozdravu se dočkám kruté ignorace.
Vydali jsme se s Harukim po točitém schodišti do nejvyšší místnosti tady. Haruki dvakrát zaklepal na kovové dveře a já zatáhl za kliku. Místnost byla potemněla a jedna strana byla skoro celá zaplněná knihami.
Pět osob hledělo na malou Ai, která k nim byla otočená zády a prohlížela si nějaké dokumenty. Pět mužů v narovnaném postoji a se zbraněmi kolem pasu a jedna malá holčička bez jediného předmětu, kterým by se jim ubránila. Naoki stál opřený v rohu s rukami křížem a zavřenýma očima.
“Zdá se, že roboti už nás začínají brát vážně.” pronesla Ai bez emocí. “Už pro ně nejsme krysy, ale hlavní problém. Musíme jednat rychle!” otočila se na ně a věnovala všem laskavý úsměv.
“Ano, slečno.” čtyři statní muži se uklonili a ráznými kroky odešli z místnosti.
“Děkuji, že jste přišli, Yokiyo. Haruki.” poděkovala něžně.
“Nemáš za co.” uklonil se Haruki.
“Slečno Ai, “ozval se pátý muž, který tu zůstal. “říkáte, že je málo času. Neměli bychom proto zaútočit na centrálu ihned?” navrhl muž s dlouhými vousy a velkým nosem.
“To je příliš riskantní.” zamítla Ai. “Musíme zjistit nejdříve více informací. O centrále. O konstrukci budovy. A o dalších plánech robotů.” Ai pochodovala zamyšleně z místa na místo. Zničeho nic se zastavila, luskla a nadšeně se otočila.
“Jistě! Do sídla robotů se nedostaneme, ale do lidského obydlí už je to snazší. “ usmála se šibalsky. “Naoki! Yokiyo! Musíme se dostat do Vůdcova domu!” představila nám svůj plán.
“Cože?! Ne! Počkat! Jak já?!” zpanikařil jsem.
Já přece nepřišel bojovat nebo se vkrádat do cizích domovů! Já jsem sem přišel...protože jsem neměl na vybranou.
“Ano, ty. Vybrali jsme tě, protože se dokážeš postavit režimu a stát si za sývm. Jsi pro nás důležitý, Yokiyo.” Ain milý úsměv mě vůbec neuklidňoval.
“Co ode mně čekáte?!” zuřil jsem. “Vždyť já nedovedu bojovat! Jsem nepoužitelný!” dobrovolně jsem se před nimi podceňoval.
“To není pravda, Yokiyo. Máš napůl robotické tělo, to znamená, že si silný! A kdo říkal že budeš bojovat? Jenom se dostaneš do Vůdcova domu. “ přemlouvala mě.
“Hej! Zajíčku!” zvolal náhle Naoki. “Nemáš na vybranou!” zavrčel a hněv začal proudit jeho žilami. Dlaň se mu pomalu a jistě zavírala.
“Zachránili jsme tě před roboty a před tou šílenou ženskou, co tě mučila! Buď trochu vděčný a udělej pro jednou něco nesobeckého!” naštvaně se ke mně přibližoval. Já jen vyděšeně couval.
“Počkej Naoki.” zastavila ho Ai objetím. “Yokiyo má právo si vybrat! Je jen na něm jestli nám chce pomoc. Nejsme jako roboti, dáváme mu svobodu a je jen na něm jak jí využije.”
“Ovšem, pokud nám nepomůžeš, Yokiyo,” zvolal Haruki. “tak je možný, že roboti se rebelů zbaví a i ty budeš v háji. Bojujeme za svou zem! Přidej se k nám!” povzbudivě se usmál.
Pravda. Oni se o mě postarali a dali mi svobodu. Svoboda ale není zadarmo. Měl bych o ni bojovat. Když já se tak bojím smrti… Bál jsem se tolik, že se mi spodní ret chvěl víc než těm dívkám předtím venku.
Ale možná je to vzrušením? Co když na tohle celý život čekám? Na nějaké to vzrušení jako ve videohrách, které jsem jako dítě hrával. Trochu mě to láká. Navíc jsem pod tlakem Naokiho, který by mě asi nejradši zabil.
“Dobrá!” zatnul jsem pěst a odhodlaně se na ně podíval. “Jdu do toho!”
“Cože?!” vyjekl Naoki šokovaně.
“Super!” poplácal mě po zádech Haruki.
“Možná nejsi až tak špatný kluk, zajíčku.” ušklíbl se Naoki.
“Děkuji, Yokiyo.” rozzářila se Ai a věnovala mi svůj nejsladší úsměv.
Komentáře
Pro komentování se musíš přihlásit.
