Alchymie - 3. kap. - Žárlivost
Informace:
Jaký den prožije nejmladší člen čtyřčat? I ona bude mít zajímaví den, či nudný? Teď se nám představuje Verča.
3. Žárlivost - Kida, Verča a Mikado
Teď se budu věnovat vám já. Jsem Verča, nejmladší ze čtyřčat. Když nám byly tři roky, tak nás rodiče opustili. A začala se o nás starat rodina Orihara. Nevím, proč nás rodiče opustili. To ví jenom one-chan. Ale ta se o tom nezmínila a nechce o tom mluvit. Ale poznaly jsme, že ji to stále trápí a vše si vyčítá. Ale já one-chan nic nevyčítám. Možná to bylo tak lepší. Protože tu pak nastávají otázky. Co by se s námi stalo, kdyby rodiče zůstali s námi? A jak bychom se naučily ovládat naše schopnosti? A na tyto otázky, nikdy nebudu znát odpověď.
Vstávala jsem asi v půl deváté. Budíka jsem měla nařízeného na devátou hodinu. Mně škola začínala až v jedenáct hodin, ale zase jsme končili v šest hodin večer. Ale nejelo se v kuse. Byly tam nějaké hodiny, kdy jsem neměla žádný předmět, takže jsem se mohla flákat. Po probuzení jsem si odskočila do koupelny a šla jsem se vysprchovat. Terka-san už byla pryč. Škola jí začínala podle mě od osmi, či devíti. Nebyla jsem si tím jistá. Po vynikajíc sprše jsem se oblékla, vzala jsem si tašku do školy a šla dolů najít kuchyň, abych jsem si udělala snídani.
Dole jsem našla u jídelního stolu sedět černo-vlasýho muže. Jeho jméno jsem si nepamatovala. Chvíli jsme se na sebe dívali. Po chvíli ten muž promluvil.
,,Dobré ráno." pozdravil mě ten muž. ,,Pojď si sednout. Jídla je tu dost." dodal s úsměvem.
,,Dobré ráno." taky jsem toho muže pozdravila a přisedla jsem si k němu. Vzala jsem si rohlík a namazala jsem si ho máslem. Už jsem se chystala, že si dám odvahu a zeptám se na jeho jméno. Nakonec to nebylo zapotřebí.
,,Zdravím ve spolek. Proč si mě nevzbudil, Mikado?" pozdravil nás mužský hlas. Otočila jsem se za tím hlasem. Patřil Kidovi. Díky němu jsem poznala jeho jméno. Že můj společník se jmenuje Mikado.
,,Tak, měl si svého budíka." ohradil se Mikado. Kida si sedl ke stolu. Sedl si vedle mě.
,,Příště buď laskav a vzbuď mě." nařídil Kida Mikadovi.
,,To je dobrá snídaně, nemyslíte?" vložila jsem se do jejich rozhovoru, která začínala být na hádku mezi nimi. Já totiž hádky nesnáším. Stačí mi, že si občas do vlasů vjedou one-chan s Cori-san.
,,Jako každý den. Není to nic extra." odpověděl mi Kida.
,,Snídaně je vždy bohatá." přesněji mi to vysvětlil Mikado.
,,To jste asi nezažily, co?" zeptal se mě Kida.
,,Moc ne." přikývla jsem na souhlas. Pak jsme jedli mlčky. Po snídani Mikado pro nás vyndal boxy s jídlem do školy. Svůj box jsem si uklidila do tašky a šla jsem ven. Venku na nás čekala už limuzína.
když jsme byli všichni v limuzíně, tak se jelo do naší školy. Ani jsem nevěděla, do jaké školy ti dva chodí.
,,A do jaké školy budete chodit?" dodala jsem si odvahu a zeptala jsem se jich.
,,Na stejnou jako ty, hlupáčku." odpověděl mi Kida. Hned mě zaskočil s tím, jak mě oslovil. Hlupáčku? Ptala jsem se sama sebe.
,,Neříkej jí tak. Vykolejil si ji." zastal se mě Mikado.
,,Můžu jí říkat, jak chci. Viď hlupáčku?" otočil se na mě Kida.
,,P-prosím, jsem Verča." dostala jsem ze sebe.
,,Ne, jsi hlupáček." nedal si to vymluvit Kida. Nakonec mi nezbývalo nic jiného, než si na to zvyknout.
Přijeli jsme ke škole, kde jsme si z limuzíny vystoupili. Mikado s Kidou mě odvedli do budovy. Přišlo mi, že ví, kudy se kam jde.
,,Jak víte, kde co najít?" nakonec jsem se těch dvou zeptala.
,,Byli jsme tu na exkurzi." odpověděl mi Mikado.
,,Ty asi ne, co?" obrátil se na mě Kida. Zakývala jsem hlavou, že ne. ,,Tak se nás drž, ať se nám neztratíš." varoval mě šibalským úsměvem. Jenom jsem přikývla na souhlas.
Kida i Mikado se zastavili před jednou učebnou. Ještě byl čas, tak jsme čekali na chodbě. Všichni jsme mlčeli. Já byla stále nervózní. Kida i Mikado si toho museli všimnout.
,,Pokud se nechceš ztrapnit, tak všude improvizuj, hlupáčku." pošeptal mi Kida do ucha. Podívala jsem se na Kida. Ten se na mě usmál. Taky jsem se na Kidu usmála, ale nebyl to tak zářivý úsměv, jako vykouzlil Kida.
,,Cos jí zase nakukal?" obořil se Mikado na Kida.
,,Jen menší rada." dal si ruce za hlavu Kida. Mikado se na mě podíval.
,,Má pravdu." přikývla jsem. Mikadovi se to stále nezdálo, ale nic neříkal.
Po několika minutách zazvonilo na začátek první hodiny. Všichni tři jsme se postavili a šli do učebny, kterou profesor otevřel. Sedli jsme si pospolu. Kida z jedné strany a Mikado z druhé strany. Při této první hodině nastaly komplikace. Za úkol jsme dostali, vytvořit dvojici, vybral si téma a společně vypracovat referát. Jak Kida, tak i Mikado chtěli být ve dvojici se mnou. Bylo jim jedno, že je hodina a už se chystali se pohádat, v nejhorší případě i porvat.
,,Nechtě toho." zašeptala jsem rázně. Ani jsem nevěděla, kde se ve mně bere ta kuráž. Oba se na mě podívali. Podle mě to nečekal ani jeden z nich. Ale pomohlo to. Hodina pak pokračovala bez problémů. Když hodina skončila, tak jsme šli před další učebnu, kde se měla konat další hodina.
Mikado ani Kida spolu nemluvili. Bylo to hodně lepší, než kdyby se hádali. V tom k nám přišel další muž.
,,Mohu se zeptat, slečno?" oslovil mě ten muž. Na tváři se mi objevil ruměnec. Kida i Mikado si toho muže prohlíželi od hlavy až k patě.
,,A-ano?" dostala jsem ze sebe.
,,Už máte na ten referát společníka?" přešel ten muž rovnou k věci. Včas jsem zareagovala, než Mikado s Kidem.
,,Ne, nemám." zakývala jsem hlavou.
,,Můžeme na tom spolupracovat my dva?" navrhl mi ten muž, že bychom vytvořili dvojici my dva.
,,Jistěže." přikývla jsem na souhlas.
,,Mně říkají Seiji." představil se mi ten muž a nastavil ruku.
,,Verča." taky jsem se představila a podali jsme si ruce. V tom začala další hodina.
Když konečně skončil náš první školní den na vysoké, domluvila jsem se, se Seijim, že se v sobotu setkáme před knihovnou. Kida byl nakonec ve dvojici s Mikadem. Co jsem se seznámila se Seijim, tak ty dva nepromluvili ani slovo. Ani při cestě domů.
Doma už byli všichni. I Terka-san, ale ta už ležela v posteli a spala. Musela mít náročný den. Pomyslela jsem si. Navečeřela jsem se a s Kidem a Mikadem jsme šli dělat domácí úkoly. Já jsem nechtěla Terku budit, tak jsem šla do jídelny V jídelně nikdo už nebyl.
Dala jsem se do práce. Za dnešek jsme toho měli dost. Měli jsem celkem tři referáty. Z toho jsem si za dnešek chtěla udělat ty dva referáty. Ten třetí jsem měla dělat se Seijim v knihovně.
,,Proč zrovna tady děláš úkoly?" zeptal se mě mužský hlas. Otočila jsem se, ale lekla jsem se, když ten hlas promluvil. Za mnou stál další muž, kterého jsem jménem neznala.
,,Terka-san už spí a já potřebuju si udělat úkoly." vysvětlila jsem tomu muži.
,,Shinro, jdeme spát." zvolal další muž ze schodiště.
,,Promiň, už musím jít. Tak hodně štěstí." popřál mi muž jménem Shinra. Já se zase dala do práce. Když jsem oba referáty dokončila, tak jsem šla spát. Tentokrát mi trvalo, než jsem usnula.
Druhý den se ode mne Mikado ani Kida nehli. Byli mi stále v patách. Jako by byli ochočení psi. Ničemu jsem nerozuměla. Před školou na nás čekal už Seiji.
,,Dobré ráno, Verčo-chan." přivítal mě Seiji. Mikada a Kidu ignoroval.
,,Nech hlupačku, nebo uvidíš!" neudržel nervy na uzdě Kida.
,,Nech ho být, Kido." snažil se Mikado uklidnit Kida. Nerozuměla jsem tomu, co se tu děje. Ale Seiji ty dva zcela ignoroval. Jemu došlo to chování těch dvou, ale mlčel. Všichni čtyři jsme šli do budovy fakulty na další předměty. Celý den byla Mikado i Kida ostražití. Ale ani jeden ani druhý už nevybuchoval vzteky. Což jsem byla ráda. Školní týden utekl, jak voda a nastala sobota.
Sobota:
Nakonec nastala sobota. Ale že bychom měli volno, to zase ne. Každý si musel dělat úkoly, či se učit. I když pár výjimek se učit nešlo. Ale já měla schůzku. Varona i Mizuki o tom věděli a měla jsem to povolené. Se Seijim jsem byla domluvena na druhou hodinu. Limuzína na mě už čekala venku. Chtěla jsem jet autobusem, ale Varona mi řekla, že když to jde, tak mě a ostatní bude vozit limuzína. Tak jsem nakonec souhlasila.
Přesně ve dvě jsem stála u knihovny a čekala jsem na Seijiho. Seiji se po chvíli objevil. Usmíval se od ucha k uchu.
,,Ahoj, čekáš dlouho?" pozdravil mě Seiji.
,,Ahoj, ani ne." odpověděla jsem Seijimu. Seiji se usmál. Pak jsme šli do knihovny.
Nejdřív jsem si udělala registraci, protože jsem ji ještě neměla. Seiji mi s tím pomohl. Sice jsem si rady věděla, ale díky jeho pomoci, to bylo rychle hotové. Když byla registrace hotová, šli jsme do studovny.
Tam jsme si našli volné místo, sedli jsme si a vyndali batohů potřebné věci. Jako byl blok, pero a učebnice. Otevřeli jsme učebnice a vyndali list papíru, kde byla vypsaná témata.
,,Tak, jaké téma vybereme?" zeptal se mě Seiji. Očima jsem projížděla ten seznam.
,,Tak co třeba psychologie sociopata?" navrhla jsem, na co bychom ten referát mohli udělat.
,,OK. Vezmeš si psychologii a já sociologii a pak to dáme dohromady?" souhlasil a navrhl Seiji.
,,Klidně." souhlasila jsem. Já si půjčila knihy s tématem psychologie a Seiji s tématem sociologie. Dali jsme se do práce, že jsem si nevšimla, že nás dva někdo sleduje. Ale Seiji si toho všiml, ale dělal, že nic neví.
Vše jsem si zapisovala do bloku. Nebo spíš jsem si psala body, které jsem pak chtěla rozepsat. Seiji dělal to samé, jak jsem si všimla. Oba jsme na tom pracovali asi tři hodiny. Když jsme měli vše vypsané, tak jsme ty papíry dali k sobě. Poté jsme napsali vše, z psychologie i sociologie dohromady. Což nám zabralo další dvě hodiny. Už bylo sedm hodin večer, když jsme měli hotovo. Seděli jsme na tom pět hodin. Venku se začalo stmívat. Zavolala jsem domů, aby pro mě přijela limuzína.
,,Ještě si odskočím." řekl Seiji a šel na toalety. Já čekala před toalety venku.
Ale Seiji nepotřeboval na záchod. Věděl, že je tam Kida s Mikadem. Oba se tam schovávali, aby si jich nikdo nevšiml. Hlavně Verča ne.
,,Koukám, že se nás bojíte!" řekl přísným a posměšným hlasem Seiji. Kida měl co dělat, aby po Seijim neskočil. Mikado pro tento případ radši Kida držel.
,,Co od Verči chceš?" zeptal se přísně Mikado Seijiho.
,,Co asi. Užít si s ní. Pohrát." řekl upřímně Seiji.
,,Takže sex a pak kopačky!" pronesl se zaťatými pěstmi Mikado. Kida se málem Mikadovi vyrval a skočil by po Seijim. Naštěstí se tak nestalo.
,,Přesně řečeno. Je to důvěřivá osůbka a hlavně naivní. Někdo by jí měl otevřít oči, jak svět je krutý." posmíval se Seiji. ,,A teď mě omluvte. Musím jít za naší princeznou." ušklíbl se na Mikada a Kida. Poté odešel. Oba měli vztek.
,,Vím, že ji miluješ. I já ji miluju, ale spojme pro teď síly, aby ten parchant Verče neublížil." promluvil do ticha Mikado. Kida jenom přikývl hlavou na souhlas.
Po chvíli se objevil Seiji, který se usmíval od ucha k uchu. Doprovodil mě ven, kde už na mě čekala limuzína. Hned jsem se rozloučila se Seijim, nastoupila jsem si a limuzína se rozjela domů.
Když jsem dojela domů, tak jsem zalezla do pokoje, přepsat tento hotový referát do počítače. Terka si četla knížku v posteli. když jsem měla všechno hotové, tak jsem se osprchovala a šla jsem spát.