Anime World CZ/SK - Příběhy

1. Terka, Zoro a Walker

Já jsem Terka. Já a mé sestry máme nadpřirozené schopnosti. Já ovládám vodu. Naše nejstarší sestra Janey-chan umí telepatii. Cori-chan oheň a nejmladší sestra Verča-chan ovládá vzduch, ale nazvala bych to spíš počasí. Ale naučit se to ovládat, bylo pro nás dost těžké. Protože, když nám byly tři roky, tak nás rodiče opustili. Ale díky Janey-chan, jsme poznaly muže i ženu, kteří se o nás starali až do teď. A vše nás naučili. Teď je nám dvacet let a my se měly stěhovat do jejich vilky. Dřív to nešlo, ale nikdy jsme nezjistily proč.

Už jsem se těšila do té vilky, ale i tak jsem byla nervózní. Ale nebyla jsem jediná. Verča-chan byla o něco víc nervóznější, než jsem byla já. Jen Cori-chan a Janey-chan své city nedaly najevo. Tak nevím jestli byly nervózní, či ne. Janey-chan si hodně vyčítala odchod rodičů. Stala se silnější, která umí rozdávat lásku, ale nikdy nemluví o svých pocitech. Ale my sestry, jsme to Janey-chan nikdy nevyčítaly. Možná to bylo i dobře, že rodiče nás opustili a Janey-chan potkala tu ženu s tím mužem. Nikdo z nás neví, co se vlastně stalo. A Janey-chan o tom s nikým nikdy nemluvila. Co já vím, tak ani s Cori-chan ne. A Cori-chan je spíš ten typ člověka, co nejdřív mele a pak myslí. Pak se stane to, že toho, co řekla lituje. Já a Verča-chan jsme skoro stejné. Verča-chan je větší strašpytel, než jsem já.

Všechny jsme měly nastoupit na vysoké školy, kam jsme se hlásily. Janey-chan na policejní akademii, Cori-chan právní fakulta, Verča-chan lékářská fakulta a já pedagogická fakulta. Díky té ženě a muži, si to můžeme dovolit. Janey-chan jim jednou oznámila, že vše, co pro nás dělají, jim jednou vrátí. Stejně ti dva po nás nikdy nic nechtěli. Jejich jména jsou Varona a Mizuki. Když si nás vzali do opatrovnictví, převzaly jsme jejich příjmení což je Orihara.

Už jsme měly zabalené kufry. Už se jenom čekalo na náš odvoz. Varona i Mizuki nám pořídili mobilní telefony. A to dost drahé. Proto jsme všechny dávaly na ty telefony pozor. Panoval říjen a od zítra nás čekal nástup na vysoké školy. Sice každá z nás šla na jinou školu, ale datum začátku školy byl stejný. Jenom čas se měnil. Někdo začínal brzy ráno, někdo třeba až odpoledne. Veškeré věci do škol jsme už měly u sebe. Naštěstí na intr jsme nemusely chodit. Takže budeme každý den pod stejnou střechou, i když se budeme doma jenom míjet, ale budeme spolu.

,,Kde jenom jsou." pronesla otráveně Cori-chan.

,,Klid, třeba uvízli v zácpě." snažila se Janey-chan uklidnit Cori-chan. V tom Janey-chan zazvonil mobil. Hned to zvedla. ,,Jane." ozvala se do mobilu. ,,Dobře, hned tam budeme." přikývla do mobilu a poté hovor ukončila. Uklidila si mobila do kapsy a podívala se na nás. ,,Odvoz na nás čeká." oznámila nám s úsměvem na rtech. Všechny jsme si vzaly kufry a šly jsme dolů před barák. Janey-chan hodila naše klíče od bývalého bytu do schránky správci, jak se s ním předešlý den domluvila.

Venku na nás čekala limuzína. I když jsme to měly čekat, tak nás to všechny překvapilo.

,,Tím máme jet?" zeptala se šeptem Verča-chan.

,,Sestry Orihara?" zeptal se nás šofér, který řídil limuzínu. Všechny jsme přikývly hlavami, že ano. Šofér vzal naše kufry a dal je do kufru od limuzíny. My se šly posadit do limuzíny. Janey-chan s Verčou-chan seděly za jízdy zády a já s Cori-chan za jízdy předem. Po chvíli se limuzína rozjela a my jely do nového domova.

Chvíli panovalo ticho. Všimla jsem si, jak Verča-chan chytla Janey-chan za ruku. I já bych byla ráda, držet se Cori-chan za ruku, ale nebyla jsem si jistá, jestli jí to nebude vadit. Tak jsem to vzdala. Nakonec jsem po chvíli usnula a spala jsem celou cestu.

Cítila jsem, jak mě někdo probouzí. Nebo spíš třese mým tělem. Poznala jsem, že je to Cori. Ta budila tímto způsobem.

,,Terko, vstávej." volala na mě Cori-chan. Otevřela jsem oči. Limuzína stála na místě a Janey-chan s Verčou-chan čekají venku. Protáhla jsem se a hned jsem si vystoupila z limuzíny. Cori-chan mi byla v patách. Když jsme zahlédly, tak velkou vilu, čuměly jsme jako páv. Všechny jsme ztratily řeč.

,,Jdeme ne?" promluvila Cori-chan, který se jako první vzpamatovala. Všechny jsme přikývly na souhlas. Chtěly jsme vyrazit ke dveřím, když se v tom ty dveře otevřely. V nich stála Varona a Mizuki.

,,Vítáme vás ve vašem novém domě." přivítala nás Varona.

,,Jen pojďte dál." usmíval se na nás Mizuki. Janey-chan i Cori-chan vstoupily jako první. Já s Verčou-chan je následovaly. S Verčou-chan jsme se držely za ruce. Navzájem jsme si dodávaly odvahu.

Když jsme byly ve vile, tak nás všechny Varona a Mizuki objali. Janey-chan i Cori-chan se tomu bránily. Janey-chan to nikdy nevadilo, ale nesměl je nikdo vidět. Cori-chan se tomu bránila pořád. Já a Verča-chan jsme to vždy přivítaly.

,,Tak ať se vám tu líbí." poznamenala Varona s úsměvem.

,,Teď vás odvedeme do vašich pokojů." pronesl Mizuki. Vzaly jsme si kufry a šly za Varonou a Mizukim.

Pokoje byly v první patře a ne jen jeden, ale spousta pokojů tam byla. Celkem osm pokojů. Na dveřích byla jmenovka se dvěma jmény. Já měla pokoj s Verčou-chan a vedle nás Janey-chan s Cori-chan. Jenom jsme si odložily kufry do pokoje a poté nás Varona s Mizukim odvedli na zahradu. Tam na nás čekalo deset chlapů, členové rodiny.

A musím říci, že to byli fešáci. Nemohla jsem z nich pustit zrak. Někteří byli starší, než jsem byla já, ale byli tu i mladší, než jsem já.

,,Tito hoši jsou naši synové." promluvil Mizuki. ,,Nejstarší Law, Daiki, Zoro, Kida, Izaya, Shizuo, Aoba, Shinra, Mikado a Walker. A to jsou naše dcery Janey, Cori, Terka a Verča." představil nás navzájem. Nikdo nic neříkal.

,,Tak, pojďme večeřet." navrhla Varona. Nikdo z nás neprotestoval. Všichni jsme měli už hlad. Uprostřed zahrady byl velký stůl, na něm příbory, sklenice a talíře. A hlavně jídlo. Všichni jsme si šli sednout a najíst se.

Jedlo se mlčky. Nikdo u jídla nepromluvil. Cítila jsem se dobře, ale stále nervózně. Jediný, kdo tu byl v klidu, byla Janey-chan a Cori-chan. Ani muži nedali nic najevo, jestli jsou nervózní, či ne. Po jídle služky vily odnesly zbytky jídla co zbylo. My stále zůstali všichni u stolu.

,,Tak, teď se jděte děvčata vybalit a všichni se připravte na zítřek. Zítra vás už čeká škola." rozhodla Varona. Nikdo neprotestoval. Všichni jsme se postavili a šli do vily a do svých pokojů.

S Verčou-chan jsme si začaly vybalovat naše věci u kufrů do skříní. Ve skříni jsme už nějaké to oblečení měly, které nám dřív koupila Varona s Mizukim. Po vybalení věcí jsme si i připravily věci do školy. Každá z nás měla svou postel, stůl i noťas. Takže jsme si sedly ke svému stolu a na stránkách našich škol jsme si zjistily náš rozvrh hodin. Rozvrh jsem si napsala do sešitu, abych jsem nemusela tahat všechny sešity a učebnice, nebo-li doporučenou literaturu. Verča-chan na tom byla stejně. Podívaly jsme se na sebe a hlavou přikývly. Chtěly jsme jít na průzkum do pokoje Janey-chan a Cori-chan. Došly jsme ke dveřím, když v tom na dveře někdo zaklepal. Já byla u dveří nejblíž, tak jsem je otevřela. V nich stál zeleno-vlasý a blondák.

,,Čau, můžeme?" zeptal se ten blonďák, vešel dál. Zeleno-vlasý napodobil blonďáka. Já ani Verča-chan jsme se nezmohly ani na slovo.

,,Co tu chcete?" dostala jsem odvahu a zeptala jsem se jich.

,,Návštěva?" odpověděl otázkou zeleno-vlasý muž.

,,Jak se jmenujete?" zeptala se jich Verča-chan.

,,Kida a Zoro." představil sebe a svého společníka blonďák.

,,Tak vy máte schopnosti?" zeptal se nás Zoro

,,Jo, a vy?" odpověděla a zeptala se Verča-chan.

,,Ne. My se zabýváme jinými věcmi." ušklíbl se Kida.

,,Až na matku a vás čtyři, nikdo výjimeční není." dodal Zoro za blonďáka.

,,Na jakou školu jdete?" zeptala jsem se těch dvou.

,,Já lékařská fakulta a Kida pedagogika." odpověděl tentokrát Zoro. Já i Verča-chan jsme byly překvapeny.

,,Takže, jako my." dodala ze sebe Verča-chan.

,,Já už druhý ročník." dodal na vysvětlenou Zoro.

,,Tak čau zítra." rozloučil se s námi Kida.

,,Dobrou." popřál nám Zoro a s Kidem zmizeli z našeho pokoje. Já se podívala na Verču a ta na mě.

 Ani jedna z nás nepochopila, co to má znamenat.

,,Jdu pod sprchu." oznámila mi Verča. Já jsem jenom přikývla hlavou na souhlas. V tom mi přišla smska. Byla od Janey-chan.

,,Terý a Verů, hezy se vyspěte. J. a C." stále v smsce. Usmála jsem se a napsala jim, že jim s Verčou přejeme totéž.

Když Verča byla hotová, šla jsem pod sprchu já. Po sprše a hygieně, jsem si s Verčou-chan ještě četly a po chvíli jsme šly spát.

Druhý den:

Další den mě probudil budík už v šest hodin. Verča-chan ještě spala. Potichu jsem se oblékla, udělala hygienu a s taškou do školy jsem šla dolů. Chtěla jsem najít kuchyň a udělat něco k snídani.

Našla jsem nakonec jídelnu, kde byl Zoro a ještě jeden muž, u kterého jsem si jméno nepamatovala.

,,Dobré ráno." pozdravila jsem ty dva. Ti se na mě podívali.

,,Dobré." pozdravili mě oba dva najednou.

,,Sedni si k nám. Jsem Walker." představil se mi ten muž. Sedla jsem si k nim.

,,Kde jsou ostatní?" zeptala jsem se jak Zora, tak i Walkera.

,,Ještě spí. Každý začíná v jiný čas." připomněl mi Zoro. V duchu jsem si nadávala, že mi to nedošlo hned. Teď jsem musela vypadat jako hlupačka.

,,Taky první ročník, Walkere?" zeptala jsem se Walkera. Ten se na mě podíval.

,,Ne. Druhý ročník, jako tady Zoro. Ale dvojčata nejsme." oznámil mi Walker. Když mi řekl, že dvojčata nejsou, tak jsem se chystala zeptat, jak je to možné, ale hned mi to bylo vysvětleno, že ptát jsem se nemusela.

,,Varona a Mizuki mají jediného pokrevního syna a to Izayu. Zbytek je adoptovaných, jako jste vy. Jen vy jste doopravdy čtyřčata." vysvětlil mi to Zoro. Pak jsme se najedli mlčky. Po jídle Walker vyndal z ledničky tři boxy, kde byla naše jména.

,,Svačina." vysvětlil mi Walker, když mi podával box s jídlem.

,,Díky." poděkovala jsem a box jsem si dala do tašky. Poté my tři jsme šli ven. Tam na nás už čekala limuzína. Ta nás odvezla na naší fakultu.

Ve škole:

Vystoupili jsme před fakultou. Zoro i Walker mě nechali vystoupit, jako první. Kde kdo se na mě podíval. Bylo to maličko nepříjemné. Ale jakmile vylezl Walker a Zoro, tak mě oba chytli kolem ramen. Cítila jsem, jak mi rudnou tváře. Pro tuto chvíli jsem tu chtěla mít své sestry. Ale to bylo nemožné přání.

,,Jdeme a ostatní ignoruj." zašeptal mi do ucha Zoro. Hlavou jsem přikývla, že rozumím. A šli jsme do budovy naší fakulty.

Rovnou mě odvedli před jednu učebnu. Tam mě pustili a oba se zamáváním rukou odešli. Stála jsem před učebnou, jako solný sloup. Byla jsem v šoku. Jak věděli, že mám jít sem? Ptala jsem se sama sebe.

,,Ty, ty dva znáš?" zeptala se mě dívka. Vnímala jsem ji, protože jsem pomalu začínala se vracet do reality.

,,Tak trošku." přikývla jsem dívce na souhlas.

,,Jak to myslíš, tak trochu?" nepochopila to ta dívka.

,,Jsme něco, jako sourozenci." vysvětlila jsem dívce.

,,Mně říkají Mika." představila se mi ta dívka.

,,Terka." taky jsem se jí představila. To bylo prvně, kdy jsem si sama našla kamarádku. Byla jsem za to ráda.

Celý den jsme měly napilno. Se Zorem a Walkerem jsem se jenom viděla, pozdravili jsme se a každý si šel tam, kam měl namířeno. Takže jsem neměla těm dvěma představit svou první kamarádku Miku. Když nastalo poledne, tak jsem s Mikou šla ven se najíst. Panovalo pěkné počasí.

S Mikou jsme si našly plácek u jednoho stromu. Sedly jsme si na zem a opřely se o kmen stromu. Daly jsme se do našich jídel.

,,To chcete jíst bez nás?" ozval se mužský hlas. Obě jsme se podívaly. Byl to Walker a Zoro. Aniž by se zeptali, tak si k nám přisedli.

,,Dobrou chuť." popřál nám všem Zoro a pustil se do jídla. S Mikou jsme se na sebe podívaly. Usmály jsme se a taky se pustily do jídla.

,,Tak sis našla kamarádku?" zeptal se po chvíli Walker.

,,Spíš ona si našla mě." řekla jsem pravdu. Mika se na mě usmála.

,,Řekla jsem pár nevýznamných slov a už se z nás staly kamarádky." dodala na vysvětlenou Mika. Já jsem jenom přikývla hlavou na souhlas. Při jídle se nás Zoro a Walker vyptávali jak se nám tu líbí, co máme za úkoly atd...Ochotně jsem s Mikou odpovídala na jejich otázky. Po jídle nám začaly ještě další hodiny. Já šla s Mikou a Zoro s Walkerem. Škola nám skončila ve čtyři hodiny odpoledne.

Před školou na mě čekal Zoro a Walker u limuzíny. Rozloučila jsem se s Mikou a nastoupila jsem si do limuzíny a jeli jsme domů.

Doma jsme dostali večeři. Doma už byla Cori a Daiki. Ale už byli dávno po jídle a dělali si domácí úkoly do školy. Po jídle jsem šla do svého nového pokoje si dělat taky úkoly. Zoro i Walker udělali totéž Okolo deváté hodiny večerní byli všichni doma. Ale já šla spát už v půl deváté, takže jsem vše prospala a neviděla se s ostatními.

---

Komentáře

Pro komentování se musíš přihlásit.