Alchymie - Prolog - Dětský život
Informace:
Čtyřčata jsou obdařena schopnostmi. Ale neumí je ovládat. Jejich rodiče je opouští a děvčata neví co dál.
Prolog - Dětský život
Byla jsem narozena jako první ze čtyřčat. Jako druhá se narodila Cori, Terka a nakonec jako poslední Verča. Ale nebyly jsme tak obyčejné, jak to tak vypadalo. Každý měl svůj charakter, ale to není to, co by se dalo nazval neobyčejné. Každá z nás měla schopnost. Já jsem měla schopnost telepatie. Slyšela jsem to, co si lidé mysleli. Cori měla moc ohně, Terka vody a Verča vzduchu, nebo-li počasí. Ale tyto schopnosti se u nás projevili až když nám byly tři roky. Já jsem jinak Jane.
Žádná z nás nedokázala tyto schopnosti ovládnout. Když se Cori naštvala, tak nejen kolem ní vše vzplanulo, ale i ona sama byla v ohni, ale nic se jí nestalo. Byla proti ohni odolná. U Terky se to projevilo tak, že všude z kohoutků tryskala voda. A u Verči tak, že podle její nálady se měnilo počasí, ale nejen venku, ale i u nás v bytě. Když Verča brečela, tak se rozpršelo, když byla naštvaná, tak panovalo hromobití atd...A já všem říkala, co si kdo myslí. Proto jsem byla většinou zalezlá a s nikým jsem nekomunikovala. Nechtěla jsem nic slyšet. A taky kvůli mně nás rodiče opustili. A toto si nikdy nepřestanu vyčítat.
Nevěděla jsem, že čtu myšlenky. Otec si jednou u kávy pomyslel, jak si užil sex se svou sekretářkou. Já zrovna byla u našich, tak mi to nedalo a zeptala jsem se na férovku.
,,Tati, jaký sex se sekretářkou?" zeptala jsem se otce. Matka i otec se na mě podívali.
,,Co to tady plácáš? Kdo ti takovou věc nakukal?" zeptala se mě matka pohoršeně.
,,Tatínek to před chvílí říkal." řekla jsem nevinně. Matka se podívala na otce.
,,No co! Už mě to tady s tebou a těma parchanty nebaví!" rozkřičel se otec na matku. Vstal a šel do ložnice, kde s matkou spával. Tam vyndal tašku a sbalil si své věci, práskl dveřmi a zmizel. Začala jsem brečet.
,,Ty jenom vše zničíš!" křikla na mě matka. Vstala a taky šla do ložnice, kde si taky sbalila své věci a utekla, stejně jako otec. Došlo mi, že se budu muset postarat nejen o sebe, ale i o své tři sestřičky.
,,Kam šli rodiče?" zeptala se mě Cori. Seděla jsem zády k ní. Setřela jsem si všechny slzy. Poté jsem se na Cori otočila. U Cori stála Terka i Verča.
,,Jsou pryč. Zůstaly jsme jenom mi čtyři." usmála jsem se na všechny. Nechtěla jsem to rozebírat před Terkou a Verčou. Cori to pochopila.
,,T-to nás opustili? Proč?" ptala se Terka. Cori položila svou ruku na rameno Terky.
,,To se už nevrátí?" začala brečet Verča. Venku i u nás v obýváku se zatáhlo a z mraků začalo pršet. Přišla jsem k Verče a objala ji. Všechny jsme byly mokré.
,,Já se o vás postarám. Nebojte se. Nikdo nikomu už neublíží." snažila jsem se nějak Verču uklidnit. Nakonec Verča postupně přestávala brečet a i déšť ustával. Když pršet přestalo, šly jsme se všechny usušit.
Ale byl tu další problém. Co se bude jíst? Rozhodla jsem se jít pro nějaké to jídlo. Svolala jsem Cori k sobě. Terka si povídala s Verčou.
,,Cori-chan, musím jít na nákup. Postarej se o Terku a Verču." oznámila jsem a požádala Cori.
,,Na nákup půjdu já." trvala na svém Cori. ,,Budeš slyšet vše, co si kdo bude myslet a z toho se zblázníš." vysvětlila mi, když jí došlo, že chci protestovat.
,,Půjdu já. Neumíš ovládat oheň a něco, nebo někoho by si mohla podpálit." nedala jsem se. Cori zatla zuby.
,,Dobře, ale pospěš si." souhlasila neochotně Cori. Potichu jsem se vytratila ven.
Terka i Verča zbystřily, když se zavřely domovní dveře. Podívaly se na Cori s vystrašeným kukučem. Cori ty dvě hned objala.
,,Janey-chan se vrátí." zašeptala Cori děvčatům do ucha a stále je objímala, dokud se obě nepřestaly třást a neuklidnily se. Když byly v klidu, hrály si na obchoďák. Po půl hodině se otevřely domovní dveře. Terka s Verčou rychle běžely ke dveřím. Cori šla na chodbu pomalým krokem, ale když zahlédla dvě dospělí lidi zbystřila.
Na nákupu:
Šla jsem do města. V naší ulici skoro nikdo nebyl. Což bylo skvělé, protože jsem moc neslyšela co si kdo myslí. Ale i tak jsem pospíchala. Chtěla jsem být doma co nejdříve.
Ale co jsem došla do města, tak se situace zhoršila. Zakrývala jsem si uši. Ani jsem nezaregistrovala, že mě málem přejelo auto. Protože jsem do toho měla i oči zavřené. Přála jsem si, aby byl už klid. Slyšela jsem různé hlasy.:
,,Přijme mou nabídku na rande?"
,,Co jí zase je?"
,,To dítě nemá rozum. Kde je její matka, či otec?"
A podobné myšlenky. Ani jsem nezaregistrovala, že jsem do někoho narazila.
,,Au...Promiňte." omluvila jsem se, když jsem se zvedala ze země.
,,Copak ti je děvenko?" zeptal se mě muž, do kterého jsem narazila.
,,Nic." odvětila jsem stroze a chtěla jsem jít pryč. Ale ten muž mě chytil za ruce a já neměla šanci utéct. ,,Pusťte mě!" začala jsem křičet.
,,Neubližuj té malé." ozvala se žena, která dělala společnici tomu muži.
,,Nemáte mi ubližovat!" křikla jsem na toho muže. Ten se zarazil.
,,Je výjimečná. Má schopnosti telepatie." promluvila vlídným hlasem žena. Muž stiskl povolil.
,,Kde máš rodiče?" zeptal se mě ten muž, který mě zase chytil.
,,Pryč." odpověděla jsem stroze.
,,T-to tě opustili?" byl stále muž překvapený. Mlčela jsem.
,,Půjdeš s námi." řekla ta žena vlídně.
,,Nikam nepůjdu. Ony mě potřebují." řekla jsem a tím jsem prozradila, že nejsem sama.
,,Ono je vás víc?" byl ten muž ještě víc překvapený.
,,Zaveď nás k tobě domů. Ochráníme vás." řekla vlídně žena. Mlčela jsem.
,,Taky máme schopnosti." promluvil muž. Podívala jsem se na něho.
,,Dívej se na mě." promluvila ta žena. Otočila jsem se na tu ženu. Ale ta žena byla pryč. Poté mi někdo poklepal rukou na levé rameno. Když jsem se otočila, tak ta žena stála za mnou. ,,Už nám věříš?" zeptala se mě. Přikývla jsem hlavou na souhlas.
,,Teď nás zaveď k tobě domů." řekl mi muž. Oba mě chytili za ruku a já je přivedla k nám domů.
Doma mě přiběhly přivítat Terka s Verčou, ale jak uviděli ty dva dospělí, zarazily se. I Cori se zarazila, která přišla.
,,Promiňte, ale oni nám pomohou." omluvila jsem se těm třem.
,,Nebojte se. Pomůžeme vám, aby jste ovládaly své schopnosti." promluvila vlídně ta žena.
,,Zkusme jim věřit, Cori." promluvila jsem ke Cori, aby nevybuchla vzteky
,,Dobře, ale nebudu tak slušná." pomyslela si Cori.
,,Neboj, chovej se jak chceš." usmála jsem se na Cori. Od té doby se ti dva o nás čtyři starali. Každé ráno za námi přijeli a učili nás ovládat naše schopnosti. A taky se o nás hezky starali. Cori jim začala věřit. Po večerech, než odjeli nám vyprávěli o jejich deseti synech, kteří taky mají schopnosti. Ale všechny jsme poznaly, až o pár let později.