Wolf and Eagle - patnáctý díl
Informace:
Poletovat si po nebi, závodit s větrem, sledovat stromy pod sebou. Nebo běhat po lese, uběhat svou kořist k smrti, výt na úplněk. Pojďte s Risem a s Kikurem prožít jejích příběh. Jak mohou tito dva odlišní tvorové vůbec spolu fungovat? A můžou vůbec někdy být spolu? Je snad možné spojení vlka a orla, i přes jejich nenávist k sobě?
Tak jo, kdo se taky těšil? Přiznávám se, že jsem kapitolku sotva dopsala. Nějak byl tento týden plný jiných povinností a já neměla moc času. No, dá se říci, že jsme se setkali s další uklidňující kapitolkou. Název mluví za vše a tak vás už nechám číst. :) Užijte si to.
Tresty
Kikuru:
,,Tak jak se ti daří?” Usmál jsem se na něj, když jsem vstoupil do místnosti. Ležel v posteli a díval se mi do očí. Píchlo mě u srdce, když jsem si vzpomněl na včerejší den. Jak tam tak ležel - zraněný - bezmocný - a slabý… Na moment jsem přivřel oči, jak na mě zaútočily ty pocity beznaděje.
,,Jak vidíš, žiju.” Opřel se do polštáře. Jeho rty se rozšířily do úsměvu, stejného, který zdobil má ústa. Obličej už neměl špinavý, propocený a zkřivený bolestí.
Když se zeptal na můj krk. Bezděčně jsem si sevřel šíji. Trochu mě rozštípala a přenesla se na zátylek, ale nic na co by se umíralo. Znovu se mi na ústa vkradl úsměv. Svými slovy mi dokázal, že se o mě bál. A bát se člověk může jen o osobu, na které jí záleží. Což by ale tedy znamenalo, že mně záleží na něm? ,,Vlastně nevím, co se stalo. Můžeš mi o tom říct, prosím? Jestli tedy ještě nemáš něco na práci.”
,,Ne, žádnou práci nemám. Určitě ti o tom všem povím.” Odlepil jsem se od futra a přešel blíže k němu. Zasedl jsem stoličku vedle něj a pohlédl do černě jeho očí. U orlů není taková barva neobvyklá. Naopak u vlků ano. Přesto to jsou jedny z nejkouzelnějších očí.
Pohled mi zabloudil k jeho rukám. Držel v nich knihu s modrým přebalem. Nemusel jsem ani moc přemýšlet, co je to zač. Legendy vlků, kniha kterou nám čítával Take, ještě jako dětem. Vždy jsme sedávali kolem něj na zemi a jeden z nás jemu na klínu. Někdy Mori, jindy Nisa a občas donutil i mě. Pamatuji si taky to, že nejraději jsem míval legendu o vlku, který spolkl měsíc. Ale netušil jsem, že tu knihu stále ještě má.
Probudil jsem se v momentě, kdy Ris knihu zaklapl a položil na stoleček vedle sebe. Červeň mu probleskla přes tváře a já doufal, že se mi to jen zdálo, protože by nebylo dobré, kdyby se jednalo o horečku.
Vjel jsem si rukou do vlasů a usmál se. ,,Když jsi pomohl těm sprat - chtěl jsem říct dětem,” včas jsem se opravil. ,,byli jsme už na půlce cestě k vám. S dětmi jsme se setkali po cestě. Když nám řekli o chlapci, který je zachránil, rozhodli jsme se ti přijít na pomoct,” vyprávěl jsem mu, jak jsme se dostali k lesu, obklíčili je a nakonec rozpoutali boj. Nezapomněl jsem zmínit, jak mě málem ten člověk uškrtil, ale Mori mi pomohl a pak ho zabil. No, nakonec jsme ho odnesli do vesnice, kde se o něj Take hned postaral.
Po celou dobu bez přerušení mě poslouchal. Trochu jsem toho využil a nenápadně si ho prohlížel. Nevypadalo to, že by měl zraněný obličej ani krk, ale bylo mi dobře známo, že jeho noha ani paže na tom nejsou tak dobře.
,,Proč si to vlastně udělal?” Černé oči se tvrdě opřely o ty mé.
,,Neudělali jste vy to samé, když jste se vrátili pro mě?” Měl pravdu, ale není vůbec hezké se takhle vyhýbat odpovědi.
,,No dobře, dávám ti za pravdu, ale to stále není odpověď na mou otázku.” Ris si povzdech.
,,Už se mě na to ptal váš alfa a já zase odpovídám tak, jak jemu. Prostě není správné nechat zemřít něčí děti jen proto, abych ukojil svou nenávist k vlkům.” Uhnul pohledem a zadíval se do okna. Já jsem se k němu naklonil, chytil jeho tvář a přinutil ho se na mě podívat.
,,To ale není všechno, že ne?” Jeho oči neumí lhát. Ničí oči nelžou. Stačí jen umět v nich číst. Myslel jsem, že si to uvědomil, jinak by pohledem neuhnul.
,,Máš pravdu, není.” Černé oči svou černotou připomínaly propast. Ale nestačil jsem se jí vyhnout. Už dávno jsem do ní zahučel. Už při prvním setkání a od té doby je neustále sleduji.
,,Proč tedy?” Na rozdíl od mého vyprávění můj hlas zeslábl. Snad, aby nás nezaslechl náhodný kolemjdoucí.
,,Jde o něco z minulosti. Souvisí to s mým rodem.” Hlavou mi už neuhnul, ani když jsem ho propustil.
,,A povíš mi o tom?” Dlouho trvalo, než zase promluvil, jako by si to musel promyslet.
,,Dobře,” přikývl. ,,Kdysi zajali lidé několik orlů. Mezi nimi byla i má máma a odvezli je daleko od jejich domova. Ale dokázali se po čase osvobodit. Našli novou vesnici, ve které začali žít,” v jeho výraze se promítal smutek a lítost. Mluvil tiše, jako by ta slova měla skutečně patřit jen mě. ,,Máma byla hodně náchylná na různé nemoci a to proto, že jí ti lidé věznili a v tak hrozných podmínkách. Umřela po pěti letech od mého narození. V každé mé vzpomínce na ní nechybí smutné povzdechnutí a modré oči, které snily. Ona totiž snila, že se jednou vrátí ke své rodině. Ale nestalo se tak,” jeho slovy se mi vybavila i má matka. Není to dlouho, co jsme jí s otcem pohřbili. Stále je to celkem živá rána. Ale - když se mi on svěřil s něčím tak bolestným, proč bych mu to já neoplatil? ,,Proto jsem vlčatům pomohl. Protože jsem si vzpomněl na mámu a co s ní lidé udělali. A nejen s ní. I s ostatním orly.” Sklonil jsem hlavu a tím se i odpoutal od jeho pohledu.
,,I moje máma už nežije. Není to dlouho. Byla to nehoda. Prostě usnula v řece a utopila se. Stále to bolí,” tehdy jsem jí našel já. Viděl jsem její mrtvé nehybné tělo bez kapky života. Její šaty nasáklé vodou, bílá pokožka, jak ležela ve vodě moc dlouho a hnědé vlasy rozprostřené na hladině. S otcem jsme jí pohřbili za jednou vesnicí, u které jsme mysleli, že zůstane naším domovem. Asi tou dobou se to všechno zhoršilo. Můj vlk se začal drát na svobod-
V toku mých myšlenek mě zastavila teplá malá dlaň s dlouhými tenkými prsty na hřbetě mé ruky. Pohlédl jsem na Risa, na jeho černotu v očích, která mě uhranula a já jí nemohl přestat sledovat.
,,Vím jak se cítíš. Vím to dobře.” Trochu se usmíval a já si uvědomil, že nyní to bylo poprvé, kdy se on usmál první.
Yazo:
Nasraně jsem pochodoval po svém pokoji. Ať jsem se snažil, jak chtěl, nedokázal jsem nyní usnout. Musel jsem neustále myslet na Kikuru a na toho orlího spratka. Nevadilo by tolik, že je orel, i když je nemám rád a právem.
Byl jsem ještě malý capart, když jsem se ztratil v našem lese. To jsme ještě žili daleko odtud. Nemohl jsem se z něho dostat a ani najít svůj domov. Zavedlo mě to až k jeskyním a skálám. A tam jsem je potkal.
Orly. Asi pět mužů. Myslel jsem prvně, že jsou hodní a že mi pomůžou domů. Ach, jak je ta dětská naivita bolestná. Ale pak se proměnili do svých pravých podob a napadli mě. Málem mi vyklovali oči. Naštěstí to skončilo jen zlomených nosem, který zůstal do teď křivý.
Nevím, co se stalo, když jsem upadl do bezvědomí. Probudil jsem se u nějakého jezera blízko mého domova. Nikomu jsem nikdy nepověděl, co se stalo. Možná ze strachu nebo abych si nic nepřipomínal. A chtěl bych to u toho nechat.
Je to už dávná minulost, ale nedokázal jsem zapomenout. Myslel jsem, že ani nikdy nezapomenu. Proto je nesnáším. Možná právě ten jejich útok zavinil mou agresivitu a uzavřenost.
Ale to co mi drásalo nervy bylo, že se dívá na mého Kikuru. A můj Kikuru se dívá na něj. Co by mohl vidět na klukovi jako je on? Vždyť mu nemůže být víc, jak čtrnáct let. Vypadá jak vyžle, určitě už ani nebude schopný chodit a k tomu všemu patří k orlí rase. Tak čím mého Kikura tak zaujal?
Nasraně jsem kopl do židle, která s rachotem dopadla až do rohu místnosti.
,,Já mu ho nenechám.” Zakročím, jak jen budu muset, ale nenechám si ho vzít! Jen přes mou mrtvolu.
Rumi:
Díval jsem se na čtyři malé vlky. Stáli v jedné řadě přede mnou. Všichni skláněli hlavy. Lena seděla u stolu a pila svůj čaj. Jí bylo snad i jedno, jak děsné horko venku bylo, ty svoje čaje pila přes celý rok.
,,Koho tohle celé napadlo?” Prohlížel jsem si jednoho po druhém. Moua a jeho černou hlavu, Kome s krémovou barvou, Edu s vlasy hnědými a zrzavou Muru. Na můj vkus trvalo dlouho, co jsem promluvil. Chtěl jsem se zase zeptat, tentokrát o něco přísněji, když se Mou pohnul. Udělal jeden krok ku předu a zahleděl se mi do očí.
,,Vymyslel jsem to já.” A pak hlavu sklonil. Podle výrazu jsem mohl usoudit, že ho to skutečně mrzelo.
,,Co tě to jen napadlo Mou? Proč jste nám o tom neřekli?” Ocenil jsem, že se přiznal. To také nasvědčovalo, že litoval.
,,Omlouvám se. Chtěl jsem vzít Muru na jahody, ale kolem vesnice jsou všechny vysbírané. Myslel jsem, že byste nás dál nepustili.”
,,Co mi k tomu povíte vy?” Stočil jsem pohled k ostatním. Eda se mi zahleděl do obličeje a pak teprve promluvil.
,,Nebyl to jen Mou. My jsme mu to měli vymluvit a nikam nechodit.” Přikývl jsem. Pak jsem mrkl na Muru.
,,Já jsem se strašně těšila na jahůdky a zapomněla na nebezpečí. Maminka říkala, že nemáme chodit daleko od vesnice, ale my jí neposlechli,” začala posmrkávat.
,,Klid Muro, nechci vás pokousat.” Pohladil jsem jí po vlasech.
,,Když mě to tak mrzí. Maminka strašně plakala, protože se o nás bála. A já se taky bála,” schovala slzy za dlaně.
,,To je správně, že si se bála, víš? Protože to bylo nebezpečné,” ozvala se za mnou Lena svým uklidňujícím hlasem.
,,Už vím,” přikyvovala Mura. Naposledy jsem jí pohladil, než jsem ruku stáhl a pohlédl na Kome. Stála vzpřímeně s hlavou zakloněnou a vzdorovitě se na mě dívala.
,,Co ty?” Založil jsme paže na hrudi.
,,Nemůžu za to, že Nisa neplnila povinnosti.” Svými slovy na sebe uvedla pozornost všech ostatních. Dokonce i Mura přestala plakat.
,,Takže si nepřipouštíš, že za to můžeš?”
,,Ne, nepřipouštím, protože nemůžu. Nemuselo se nic stát, kdyby nás Nisa hlídala.” I ona založila ruce na prsou a podmračeně mě sledovala.
,,Dobře. Nemůžu ti vnucovat něco, co si sama nemyslíš. Ale uvědom si, že člověk nemůže žít ve svých lžích nadosmrti a svými sebeklamy si pouze všechny znepřátelíš,” na chvíli jsem se odmlčel, abych přijal do úst potřebný vzduch. ,,Měla bys vědět, jak se o tebe a o ostatní Nisa bála, když se to dozvěděla. Dokonce se hádala s Morim, že půjde s námi vás hledat.” Její pohled nijak nezměkl. Mohl jsem pouze doufat, že si včas uvědomí, co provedla. Naopak Muru, Eda i Moua to zarazilo a asi i rozesmutnilo, když jako na povel sklonily hlavy.
,,Dobře,” vydechl a otočil jsem se k ním čelem zad. ,,Když nebudete plnit svůj trest, povinnosti, případně když nepůjdete s rodiči, tak máte domácí vězení do odvolání. Mura s Kome budou pomáhat svým matkám při šití a praní. Eda s Mouem zase pomůžou starším vlkům. Kikuru má nyní nějaký úkol uložený mnou, takže všichni čtyři dále pomůžete Dannovi. Také si stěžoval Take, že nemá dostatek nějakých bylin. Ocenil by vaší pomoct při sbírání. Následně Mou bude po ruce Morimu, bude-li něco potřebovat. Mura zase Leně, Eda Azami a Kome Yazovi a jeho otci. Bude-li všechno klapat tak, jak má a nebude-li si nikdo stěžovat tresty zruším. Nepůjde-li to, budete mít domácí vězení a to i přes Stříbrnou noc.”
Po mých slovech jsem zaslechl několik zaskočených zalapání po dechu. Myslím, že je dostala právě ta Stříbrná noc. Žádný vlk by si jí nenechal utéct a ti nejmenší už sotva.
,,Takže budete už hodní?” Pohlédl jsem na ně. Všichni přikývli. ,,Dobře. Takže běžte. Leno, mohla bys odvést holky k ženám a kluky ke stařešinům, aby už mohli začít? Všichni zmínění už všechno ví a hned, jak je dostanou do péče, udělí jím úkoly. Nemusíš tedy nic vzkazovat.” Pohlédl jsem na starou vrásčitou tvář. I přes svůj velký věk byla stále plná života, jako za mlada. Vrásky jí zdobily, šedé vlasy se jen sladily s její stříbřitou barvou očí a shrbená postava už prostě patřila k její osobnosti.
,,Jasný šéfe. Dopravím je tam.” Usmála se na mě a zadívala se na ty prcky. Chtěl jsem už odejít z domu, ale zastavil mě Mou, když mě chytil za nohavici kalhot.
,,Rumi? Jak.. no - Jak je na tom ten orel?” Podrbal se volnou rukou ve vlasech.
,,Nebudu vám lhát. Jste už dost velcí, abyste tyhle věci věděli. Ten orel, Ris na tom není moc dobře. Lidé mu zranili nohu i ruku. Take udělal, co mohl, ale není kouzelník.” Mou pustil nohavici a přikývl.
,,Děkuji, že jsi nám to řekl.” Rozloučil jsem se a odešel.
Nisa:
Seděla jsem za naším domem. Potřebovala jsem se uklidnit. Nechtěla jsem přijít za alfou s ubrečenou tváří. Všichni mě znají jako nezlomnou, odvážnou a veselou. Nepláču a výhradně ne před ostatními. Poplácala jsem se po tvářích a snažila se zastavit ty blbý slzy.
,,Tak jo, už můžu.” Chytila jsem kousek sukně a utřela si jím mokrou tvář. Shrnula jsem pramen vlasů za ucho a vydala se za Rumim.
Klepala jsem na jeho dveře, ale nikdo se neozval. Že by tam nebyl? Možná jsem se moc zpozdila a on mě hledá u rodičů a nebo u strejdy.
,,Niso?” Leknutím jsem povyskočila, když se za mnou ozval něčí hlas a já šmírovala v oknu, jestli uvnitř skutečně nikdo nebyl. Otočila jsem se po hlase a střetla se s pohledem Azami.
,,Není to tak, jak to vypadá. Jenom jsem zjišťovala, zda je alfa doma. Skutečně.” Zvedla jsem dlaně v gestu obrany. Aza si mě ještě chvíli nejistě a šokovaně prohlížela, než se zasmála.
,,Dobře, budu ti věřit. Ale neber si osobně, když budou moje okna krytá záclonou,” její uvolněný smích mi dodal odvahy a pocitu bezpečí. Bála jsem se, že mne bude také obviňovat za to, co se stalo Kome. ,,Proč Rumiho hledáš?” Pohlédla jsem jí do stříbrných očí, když se zahleděla do mých.
,,Chtěl se mnou mluvit. Kvůli trestu,” odtrhla jsem od ní pohled.
,,Chápu. Nyní je u Leny. Dává tresty vlčatům. Ale jistě se za chvíl-” uprostřed věty jí zastavil nový přítomný.
,,Niso, jsem rád, že jsi přišla,” objevil se za Azami Rumi a s jeho přítomností se po něm otočila i ona. ,,A ty taky Azami. Pojďte obě dovnitř.” Stihly jsme si sotva vyměnit překvapené nechápající pohledy, než nás nastrkal do chladu té místnosti. ,,Azami, klidně se posaď, chceš-li. Ale nebude to trvat dlouho.”
,,Já si ráda postojím.” Azami se opřela o stěnu nedaleko nás a mlčky pozorovala.
,,Niso,” stočil na mě pohled. Stála jsem vzpřímeně a čekala na svůj trest. Ačkoliv mě trochu vyděsila přítomnost Azi. ,,Dneska jsem uložil až mnoho trestů a úkolů. Určitě chápeš, jak je těžké něco vymýšlet. Ale abych tě tady nemusel dlouho držet, přednášku vynechám. Určitě už chápeš, kde si udělala chyby,” stál přede mnou, s rukama založenýma za zády a promlouval svým hrubým hlasem vůdce.
,,Ano, chápu.” Přikývla jsem, když se odmlčel.
,,Tvůj trest. Jednou si mi někdo stěžoval, že je jeho dům nudný. Že si pamatuje na naší starou vesnicí, která hrála barvami. Takže dostaneš barvy od Sany a začneš asi od domu stařešinů. Take ti určitě milerád pomůže, až bude mít čas. Jakmile na domy nedostaneš, můžeš poprosit Yaza o žebřík. Myslím, že to je práce dost a zabaví tě to na nějaký čas. Azami tě bude chodit kontrolovat a nedostaneš volno, dokud celá práce nebude hotová.” Mluvil ke mně. Už jsem si v hlavě přepočítávala, kolik domů ve vesnici vůbec máme. To bylo skutečně dost práce. Budu na tom dělat minimálně do třetího úplňku od teď.
Chystala jsem se jíž na odchod, když se náhle ozval Rumi, jako by na něco zapomněl. ,,Jo a mimochodem. Za nedlouho má být Stříbrná noc, tak s prací moc neotálej, abys jí neprošvihla.” Zaraženě jsem se zasekla uprostřed pohybu. Cvrnklo mě do čela to uvědomění, že už za chvíli tu má být Stříbrná noc a já to mohu prošvihnout. To ne, to ne, to ne! Těším se na to celý rok a mám o to přijít kvůli blbému trestu?! Ani náhodou!
Chytila jsem Azami za zápěstí a rozběhla se s ní k domě Sany. ,,Pospěš, musím rychle začít.” Za necelé dva úplňky to tu už bude, ta Noc s velkým N a nemám čas nazbyt. Snílek jako já by si tak významnou noc nenechal utéct.
Mori:
Nemohl jsem nad tím vším přestat přemýšlet. To s Kikurem mě strašně trápilo. Nejen to, že se nemůže proměnit, ale i to, co by se stalo, kdyby se proměnil. Vyhnal by ho alfa? Odešel by s ním i Danne? Co strejda? Jak dlouho by se s Rumim hádal? A Nisa? Odešla by taky?
Nakonec mě to všechno vytáhlo na nohy, i když jsem plánoval celý den prospat. Při boji jsem se dost unavil a já chtěl to volno využít.
Vykoukl jsem ze svého pokoje a zahleděl se do chodby, jako bych z ní dokázal vyčíst, jestli byl někdo doma.
,,Mami? Tati?” Nikdo se neozval. Pokud jsem si pamatoval správně, máma by měla dneska pomáhat u Sany, mámy Moua a Mury a táta by měl s Yazem a jeho otcem opravovat a upravovat domy, jestli že Yazo zase někde nespí. Takže bych měl být doma sám.
Přešel jsem do pokoje naproti, do pokoje rodičů. Velice dobře jsem věděl, jak otec rád četl. To po něm zdědila Nisa. Naopak já zdědil po mámě její šmírování. Za svých dob bývala špeh a navíc jeden z nejlepších. Jakmile se ale zakoukala vyznala otci, usadila se a toužila jenom po dětech, bla bla bla. Podobné blbosti, po kterých touží zamilovaní. No, tohle jsme s Nisou nezdědili ani jeden. Ani jeden jsme nijak po lásce netoužili a i kdyby, neměli bychom na to štěstí. Naopak rodiče se měli rádi od první chvíle, ačkoliv se oba dva báli vyznat tomu druhému. Znám téměř všechny jejich historky, protože nám je vykládali místo pohádek před spaním.
Prohlédl jsem si celou otcovu knihovnu od shora dolů. Hledal jsem témata o bylinkách a nebo o vlčí přeměně, ale dohromady jsem našel pouze tři knihy. No jo, otec radši knihy o lidském světě.
Vzal jsem je a doufal, že si toho nevšimne příliš brzy. Pak jsem navštívil pokoj Nisy. Překvapivě uklizeno. Pohlédl jsem na její knihovničku. Ani její nebyla nijak malá. Pročítal jsem jejich názvy. No, ani tady to nebyla žádná sláva. Jen pět. Takže celkem osm knih o proměně a bylinkách. Povzdech jsem si.
,,Tak snad na něco přijdu nebo něco najdu.” Vzal jsem si je do pokoje a otevřel první z nich. Ale musel jsem jí okamžitě zavřít, jak mě vyděsilo to množství drobných písmenek. ,,S takovou u toho promarním mládí.” Podrbal jsem se ve vlasech. Ale nic jiného nezbývalo. Ach jo! Co já pro dobro smečky neudělám. Snad mou snahu Kikuru aspoň ocení. Knihu jsem znovu otevřel.
Azami:
Sledovala jsem, jak Nisa zeleně světlou barvou zdobí dům Leny. Seděla jsem na trávě, protože jsem neměla nic na práci. Jen jsem tedy musela hlídat jí. Eda jsem dostala na starost sice také, ale ten naštěstí nyní musí pomáhat stařešinům.
To si ti dva malí určitě užijí. Taky jsem starším často pomáhala. Někteří vzpomínali na staré časy a unavovali vás nesmyslnými historkami, které snad neměli konce. Jiní tak často zapomínali, že vás jednou poslali pro vodu a když jste se s ní vrátili, začali se s vámi hádat, že zaručeně chtěli svého manžela, který byl mimochodem mrtvý už několik let. No a pak tu byli ti, kteří ztratili své cennosti na cestě životem a jen smutně seděli a předstírali, že vůbec neexistují. Takže jakákoliv snaha jim pomoct končí odmítáním, hádáním a ani nakonec nepoděkováním.
A jestli se jedná o děvčata, ty musí pomáhat ženám. Sice mi bylo trochu líto Mury, s kterou všichni manipulovali, takže bych se ani nedivila, kdyby za nic nemohla, ale i ona nesla kousek viny a musí to odčinit.
Ženy se obvykle dělily na několik skupin podle toho, co potřebovaly udělat. Třeba zašívání. To se sešlo třeba pět žen u jedné z nich a společně zašívaly oblečení, u kterého to už bylo nutné. Jedna z nich obvykle obcházela domy a vysbírávala potrhané oblečení. Vždy se něco našlo. Myslela jsem si, že Muře to půjde dobře. Ale Kome nebyl zrovna typ holky, který rád šil. Jí to asi moc nepůjde.
Z mých myšlenek mě probrala něčí dlaň na rameni. Pohlédla jsem tím směrem a setkala se s pohledem Leny. Stála za mnou a nedaleko ní čtyři malé děti. Nejvíc vepředu má sestra a sledovala Nisu. Nemusela jsem být telepat, aby mi došlo, proč jí Lena přivedla. Chtěla, aby si ty dvě promluvily.
Komentáře
Pro komentování se musíš přihlásit.
