Wolf and Eagle - čtrnáctý díl
Informace:
Poletovat si po nebi, závodit s větrem, sledovat stromy pod sebou. Nebo běhat po lese, uběhat svou kořist k smrti, výt na úplněk. Pojďte s Risem a s Kikurem prožít jejích příběh. Jak mohou tito dva odlišní tvorové vůbec spolu fungovat? A můžou vůbec někdy být spolu? Je snad možné spojení vlka a orla, i přes jejich nenávist k sobě?
Úterý konečně tady. Musím se přiznat, že nejsem z kapitoli moc nadšená. Zdá se mi to všechno pomalé a křečovité. Jako by předešlý díl byl o jedné minutě a tento zase o druhé... No, udělala jsem všechno, co jsem mohla a snad to nebude tak hrozné, jak se mi to zdá teď. :)
Myslím, že nemusím víc říkat. Název mluví za vše a vy ho určitě už chcete rozluštit. Tak si užijte další díl. :)
Vyhnání Kikura?
Mori:
Nisa zastavila a já též. Zaznamenal jsem ztuhlost jejího těla. Prohlédl jsem si jí od hlavy k patám. Najednou z ní vyzařovala ubohost a zbytečnost. Vina jí zkřivila tvář.
,,Sestři?” Pohlédla mi do oči a křečovitě se usmála.
,,Já - zapomněla jsem ještě - zajdu za Takem a poděkuju mu za včerejšek. Pak půjdu hned za Rumim. Slibuji.” Ani se za mnou neohlídla a mizela zpátky za domy, kudy jsme přišli. Jejím odchodem se ve mně probudila nehorázná zlost. Zlost mířená na toho spratka.
,, -nebudu se jí omlouvat. Stejně by to byla lež, protože jí to neodpustím a takhle by to bylo vynucené.” Ozval se zase upištěný hlas toho děcka. Zatnul jsem ruce v pěsti a zuby vztekem.
,,Nemůžeš svádět svou vinu na ostatní,” vylezl jsem z rohu, který mě doposud skrýval. Azami, Kome i ostatní děcka se na mě po mých slovech otočily. Komin výraz ztvrdl a zamračila se na mě.
,,Není to má vina. Kdyby Nisa plnila svou povinnost, tak jak měla, my bychom neměli možnost utéct.” Založila ruce na hrudi a propalovala mě pohledem.
,,V prvé řadě jste vůbec neměli utíkat.” Plivl jsem jedovatě a založil ruce v bok, jako bych jí huboval. I když vlastně, to jsem právě dělal.
,,Ale to nemění nic na tom, že měla hlídat. Může za to ona a nehodlám přiznat svou chybu.” Můj výraz v obličeji se každým jejím slovem měnil. Nasrala mě. Nasrala mě k nepříčetnosti. Jak může něco takového říct? Být tady sestra, tak už zaručeně brečí.
,,Co strejda? Toho neobviníš? Vždyť i on si měl jít po své práci a nerušit Nisu. Ale zatím si ho ani jednou nezmínila.” Tím jsem jí už hubu zavřel. Na Takeho si nikdo a to ani slovně, nic nedovolí. On je taková součást smečky, kterou má každý rád. Všem ve vesnici minimálně dvakrát zachránil život nebo aspoň zdraví. Urazit jeho, by se rovnalo uražení alfy.
,,Bráníš jí jenom proto, že jsi její bratr.” Pane bože, je ona opravdu nějak příbuzná s Azami? S tou zodpovědnou, hodnou, stydlivou dívkou, která raději přizná vlastní vinu, jen aby nikomu neublížila? Není možný, aby její sestra byla takový ďábelský spratek.
,,Ale tebe se ségra nezastane. Proč pak asi? Že by i ona chápala, že za to Nisa tak úplně nemůže? Mimo to, já neříkám, že ona za to nenese vinu, ale to, že ona nenese vinu sama. Můžete za to stejně tak, jako za to může ona.” Azami stála kousek od nás a nehnula ani brvou. V podstatě se jí to ani netýkalo a ona to chápala. Nic s ní doposud nezmohla, tak tu snahu přenechala mě. Mura a Eda zde také stáli a nic nepověděli. Nikoho jiného náš rozhovor ani nezajímal.
,,To není pravdu! Azami se s tebou nehádá, protože to nemá smysl. A jen okrášluješ činy, které Nisa udělala tím, že je svádíš na nás!” Pomalu ale jistě jí rupaly nervy. No, ale já nebyl výjimkou.
,,Tak už sklapni,” objevil se vedle mě Kikuru a přeměřoval si pohledem malou Kome. ,,Ani nevíš, jak se cítila, když jste zmizeli. A mimo to můžete být rádi, že si toho Nisa s Takem vůbec všimli. Kdyby byla tak nezodpovědná jak říkáš, všimli by si toho teprve rodiče, až by jste nepřišli na večeří. Vás spratků je tu strašně moc a kdo se v tom má, zatraceně, vyznat?” Díval jsem se na Kikura a obdivně mohl jen přikyvovat.
,,A ty jí bráníš, protože je to tvoje kamarádka.” Tak tohle asi slovně nepůjde. Chtělo by to potrestat ručně. Tak, aby si pěkně dlouho nesedla. Tvář Kikura rudla vzteky a v očích se rozsvítily blesky.
,,Abys věděla, včera jsem se já, Mori i ostatní vlci vydali za vaší záchranou! Neměla bys říkat věci, kvůli kterým bychom příště ztratily chuť pomoct.” I v očích Kome se objevily blesky vzteku. Už se oba chystaly ne nesmyslnou hádku, kdy jeden neslyší toho druhého. Ale včas byly zastavení.
,,Tak dost,” od přírody hrubý a hluboký hlas zazněl nedaleko nás. Šedobílé vlasy se zaleskly na jeho hlavě a hnědé vůdcovské oči propalovaly naši menší skupinku. ,,Co si myslíte, že tady děláte?” S překříženými pažemi přešel blíž k nám. Nikdo neodpověděl. ,,Tak dobře. Stejně nemusíte nic říkat, slyšel jsem dost. Azami, odveď ty tři k Leně a sežeň i Moua. Mají zaracha a chtěl bych si s nimi promluvit. Nech je na starost Leně, pak budeš mít volno, než tě zavolám.” Přeměřil si pohledem všechny tři děti. Eda i Mura zahanbeně sklonili hlavy. Jen Kome se na něj zpříma dívala, jako by Ona včera nic nevyvedla.
,,Dobře,” odpověděla Azami a už odváděla ty spratky. S Kome jsme si jen stačily vyměnit nenávistné pohledy, než úplně zmizela z mých očí.
,,Mori, pokud vím, měl jsi přivést Nisu, jakmile se probudí. Snad ještě nespí?” Jeho žlutavě hnědé oči se ledově zabodly do těch mých červeně hnědých. Napřímil jsme se, jako když mu podávám hlášení.
,,Ne, už se probudila. Ale chtěla ještě mluvit s Takem. Mimo to si nemyslím, že by bylo dobré, aby se setkala s Kome, která se na ní očividně zlobí. Slíbila, že jakmile odejde od felčara, tak hned zamíří za tebou.” Rumi neodpověděl. Nepřikývl a ani se nepohnul. Jen mě stále pozoroval. Nebylo to nepříjemné, jen zarážející.
,,Nisa jim bude stejně muset čelit. Nemůžeš jí donekonečna chránit.” Nikdy jsem jí nechránil, jako třeba Mou Muru nebo Azami Kome, ale přesto jsme my dva měli k sobě celkem blízko. Nechránil bych jí, kdyby toho byla schopná sama.
,,Až bude dost silná a odvážná, přestanu,” odpověděl jsem. Rumiho pohled se nezměnil.
,,Nebudu ti to vymlouvat. Jednou sám pochopíš,” odpověděl a poplácal mě po rameni. Pak pohlédl na Kikura, který stál vedle mě. ,,Ty máš být přeci s Takem. Proč už tam nejsi?” Co? Nechápavě jsem se podíval na Kura. On se jen uculil a podrbal se ve vlasech.
,,Právě jsem tam mířil,” K Takemu? Kikuru? Co by tam měl dělat? A proč tam má být? Probudila se má zvědavost a já doufal, že se dozvím odpovědi na své otázky, aniž bych musel vyzvídat.
,,Ale matka příroda tě na tvé dlouhé cestě zastavila a přikázala ti, abys jí donesl srdce draka za sedmi řekami a horami, že?” Založil si Rumi ruce zase na hruď. Jeho ledové oči se rozehřály a tvrdý výraz změkl. No jo, ty Kikurovi nesmyslné výmluvy. Hloupé a zábavné. Tak nějak vystihují svého stvořitele.
,,Ale Rumi? Co to říkáš? Draci přece neexistují? Něco takového bych si přece ani nikdy nedovedl vymyslet.” Kuru si šokovaně přiložil dlaň pravé ruky na hruď a hraně předstíral, jak je hluboce zklamán výmluvami alfy.
,,Tak jo, příště si vymyslím něco více uvěřitelného,” usmál se Rumi. ,,Ale teď už běž za Takem. Určitě bude potřebovat pomoc a když řekne, tak se mu neopovažuj vymlouvat. Jasný?! Tak běž.” Kikuru pouze přikývl a už odcházel svým směrem. Jen jsem se otáčel za ním a sledoval ho, dokud nezmizel. Že by mu nějak pomáhal? Nepamatuji si, že by dostal Kuru nějaký trest. Tak proč má strejdovi pomáhat? Sice mě hlodala zvědavost, ale vzpomněl jsem si na něco mnohem důležitějšího. Něco, o čem musím mluvit s Rumim.
,,Ty máš volno, můžeš si klidně ještě vyspávat.” Otočil jsme se na alfu a setkal se s jeho milým úsměvem. Napřímil jsem se a svůj rozveselený výraz v obličeji vyměnil na vážný.
,,Musím s tebou ještě o něčem mluvit. Je to důležité a týká se to Kikura.”
Kikuru:
Netrvalo ani minutu a už jsem vstupoval do domu Takeho. Máme s ním takovou malou domluvu, že můžeme kdykoliv vstoupit do jeho domu, jestliže mineme jeho pokoj, kuchyň a nebudeme nikoho z nemocných rušit.
V hale, ve které jsem se nyní objevil, přede mnou stoupaly schody do dalšího patra a do obou směru vedly dveře. Vlevo to vedlo do dalších pokojů pro zraněné či nemocné, vpravo do kuchyně s jídelnou, do “společenského” pokoje a do ložnice Takeho. Já se vydal doprava. Prošel jsem společenským pokojem a ocitl se v další hale, kde na mě vykoukly další dvoje dveře. Ty jedny dokořán otevřené vedly do kuchyně s jídelnou, ty druhé zavřené do jeho pokoje.
Zaklepal jsem na ně a otevřel je v momentě, kdy mě mužský hlas vyzval dovnitř. Pohled odhalil rozestlanou postel v rohu místnosti, otevřené okno naproti dveřím, obyčejné dvě skříně, noční stolek, stůl s dvěma židlemi a jednu knihovničku plnou různých knih především o bylinkách a medicíně. Take seděl na židli a stůl plný usušených bylinek mi napověděl, co zrovna dělá.
,,Kohopak nám čerti nesou? Prcek Kikuru, copak potřebuješ?” Ani na minutu nespustil z očí byliny a stále s nimi něco dělal.
,,Tak mi neříkej. Už mi není deset a nejsem nejmenší ve smečce,” zavrčel jsem. Můžu za to, že se mi nějak ta výška zasekla a nedokázal jsem vyrůst? Tehdy se na mě i Nisa s Azami dívaly z výšky dvou hlav navíc. Ale v pubertě jsem se celkem vytáhl a ačkoliv nejsem ani průměrně vysoký, je ještě asi deset nižších mužů než já. A třeba právě Take je jedním z nich. Tak nechápu, že mi pořád tak říká. ,,Poslal mě za tebou Rumi. Lépe řečeno mě poslal za Risem.” Po mých slovech Take zpozorněl a dokonce i odtrhl zrak od desky stolu.
,,Skutečně? Proč?” Vjel jsem si rukou do vlasů a zhluboka se nadechl.
,,To je trochu složitější. No, myslím, že ti to Rumi sám později vysvětlí. Ale zkráceně, já a Ris se už z dřívějška známe. Potkali jsme se v lese. No a Rumi si myslí, že bych mu tady zatím mohl dělat společnost. Když tak ti můžu i s něčím pomoct, když budeš potřebovat.” Bez nádechu jsem ze sebe vypravil a díval se na neurčitý výraz v jeho.
,,Dobře,” nadzvedl překvapeně obočí. ,,Já si s Rumim potom promluvím. Tvoje pomoc se mi určitě bude ještě hodit. Za Risem klidně můžeš jít. Má pokoj … No, však víš kde, sám si ho tam přece včera odnesl.” Vrátil se zpátky ke své práci a nevěnoval mi už ani kapičku pozornosti. Otočil jsem se, že tedy za ním půjdu, ale když jsem stoupl na prahu, ještě se Take ozval.
,,Kikuru, úplně jsem zapomněl tě prohlédnout, jestli nejsi ze včerejška zraněný. Musíš mi to prominout. Staral jsem se o Risa, obešel téměř třicet vlků, ještě se zastavil u těch čtyřech dětí a úplně jste mi ty a Danne vypadli z hlavy.” Během toho, co mluvil, si stoupl, došel ke mně a už mi chtěl začít vyhrnovat rukávy, aby se podíval.
,,Take, Take počkej. Vždyť já ani nebojoval. Nemusíš mě kontrolovat.” Odstrčil jsem jeho ruce, které za vteřinku zase vyhrnovaly rukávy.
,,Nikdy nevíš.” Nekompromisně mě nasměroval do pokoje a doslova shodil na jeho postel. Během toho si on už stačil prohlédnout moje dlaně, zápěstí a předloktí. ,,Jestli nechceš, abych ti to oblečení strhal, tak se svlíkni sám.” Jeho pohled říkal jasně, že se jen tak lehce nevzdá. Všechny moje výmluvy a snahy utéct by vyšly vniveč. Protočil jsem oči nad tím jeho felčarským já, které se nenechalo přemluvit, šlo-li o něčí zdraví.
Posadil jsem se na kraji té velké postele a přetáhl přes hlavu bílou halenu extra utáhnutou u krku.
,,Pane bože, Kikuru!” Vykřikl naštvaně Take a zvedl mi bradu, aby si pozorněji prohlédl můj rudý krk. Doufal jsem, že to dokážu skrýt. ,,Otlačeniny a modřiny. A prý, že si nebojoval? Vůbec ne, to tě jenom ve snu napadla obří chobotnice a začala škrtit, že?” Brblal si pod nos a stále si prohlížel můj krk, nyní zezadu. Postavily se mi chloupky po těle, když mi přejel prsty po zátylku a vydechl na něj teplý vzduch.
Když skončil, narovnal se a nahlas si povzdechl.
,,Pak za vámi ještě přijdu. Podívám se, jak na tom Ris je. No a ještě musím mrknout na Danneho. Alfu jsem také nezkontroloval a Mori mi jen předal informace a taky zmizel. Chtěl bych vidět Nisu a neuškodilo by, kdybych se mrkl na stařešiny.” Nechal mě být a vrátil se ke své práci. Tím mi naznačil, že už se mám zdejchnout. Navlékl jsem na sebe tu halenu a vydal se za Risem.
Prošel jsem “obývákem” k hale a po schodech vyšplhal do dalšího patra. Do obou stran se rozpínala chodba, dveře do pokojů po obou stranách. Vlevo dvoje dveře, vpravo čtvery dveře.
Rumi:
,,O co se jedná?” Posadil jsem se na židli ve svém domě. Jen tam jsme mohli mít klid. Naproti mně seděl Mori a díval se mi do očí. Na stole před námi stály dva kalíšky s čajem. Moriho výraz ani na minutu neubral na vážnosti a já se začínal i bát, co na mě vychrlí.
Vzal do ruky kalíšek, upil z něho. Stále mě sledoval, ale mlčel. Dával si celkem na čas. Možná si ještě promýšlel, jak mi co říct?
,,Na bojišti, zaútočil na něj člověk. Kikuru se téměř proměnil,” nejhorší možná můra mě zaskočila nepřipraveného. Po jeho slovech ve mně zatuhlo, protože to byla jediná věc, kterou jsem nyní nečekal a ani jí nechtěl čekat.
,,Proměnil? Proč?! Vždyť to má zakázaný!” Praštil jsem naštvaně pěstí do stolu, až jsem vylil polovinu obsahu svého kalíšku. Mori si ten svůj včas stihl vzít do rukou.
,,Není to všechno. Poslední dobou se jeho vlk více projevuje. Určitě jsi si taky všiml. Jeho vůně je intenzivnější, snadněji se naštve, hádá se už i kvůli pitomostem. Přísahal bych, že jsem na něm zahlédl i zrzavou srst,” vyjmenovával na prstech a nakonec se pohledem opět zapřel o ten můj. ,,Jestli to takhle půjde dál, určitě se jednoho dne neudrží a promění se i přes ten zákaz. Stačí, aby ho něco vytočilo a…”
,,Ne!” Vykřikl jsem nasraně, abych ho konečně umlčel. Zamyšleně jsem se probral ve svých vlasech. Tohle je zlý. Tohle je velmi zlý. Vždycky jsem věděl, že tahle chvíle přijde, ale teď vůbec netuším, co dělat. ,,Něco vymyslíme. Nechci ohrozit život smečky a ani Kikura. Kdyby se proměnil, musel bych ho vyhnat ze smečky.” Všiml jsem si, jak Mori ztuhl a rozšířil zorničky.
,,Cože si to řekl? Vyhnat?” Vyskočil ze židle, dlaněmi se opřel o stůl a nahnul se blíže ke mně. Díval jsem se do jeho hnědých očí a on do mých. Ani jeden jsme se neusmívali. Spíše mračili. A oba jsem se zlobili. On na mě a já na… Já ani nevím. Možná na Kikura, že porušuje zákaz. Možná na vlčata, že utekli a jejich vinou se do boje přidal i Kuru a tak se i vlastně téměř změnil. Možná na lidi, že ho napadli a jeho vlka probudily. ,,Co by potom bylo s Dannem? Je to jeho poslední rodina. A co Nisa? Ta bez něj nevydrží. A co prťata? Jak bychom to vysvětlili jim?” Vrčel na mě a dokonce mi na tvář dopadlo pár zbloudilých slin.
,,Musíme myslet pozitivně. Pokud se ovládl doteď, určitě to dál ještě zvládne. Pokusím se poradit s Takem, jestli nezná nějakou bylinu, která by utlumila jeho proměnu. Taky se optám stařešin. Přeci jen jsou starší a mají v hlavě víc zkušeností a vzpomínek.” Víc možností mě nenapadalo. Mohl bych navštívit vesnici lidí a zjistitt si něco od lidí, ale pochybuji, že by o něčem takovém věděli. Mohl bych vyhledat jinou vlčí smečku a doufat, že znají nějaký způsob, jak pomoct Kikurovi. Ale to bylo 1 ku 1000 pravděpodobnosti, že bych našel odpovědi. ,,Věř mi Mori, že vyhnání je na posledním místě. Schýlím se k němu jen tehdy, pokud NIC jiného nebude fungovat.” Naprázdno jsem polkl, jak mě ta představa samotného znechutila a vyděsila. ,,Díky, že jsi mi o tom pověděl. Ale nech si to pro sebe. Zvlášť s Dannem o tom nemluv. Zbytečně by se zase trápil.” Zvedl jsem se a zamířil ke dveřím. Otevřel jsem je a pohlédl na Moriho. Tím jsem naznačil, že chci být sám a nechci být rušen. Pochopil, hodil do sebe na ex celý obsah kalíšku a zmizel bez rozloučení.
Zavřel jsem a přešel k vědru. Pořádně jsem si ledovou vodou umyl obličej. Nakonec jsem bez otření zalehl do postele, zavřel oči a jen přemýšlel. Tohle se musí vyřešit a nejlépe, co nejdřív.
Ris:
Překvapivě jsem vstal celkem brzo. Venku už svítilo slunce a několik vlků vylézalo ze svých baráčků. Díval jsem se oknem ven a všechny si je prohlížel. Mě si nikdo nevšiml asi proto, že pokoj byl v druhém patře.
Jak čas ubíhal, vlků se na světle denním objevilo víc a víc. Vysocí muži s opálenou pokožkou, různobarevné vlasy i oči, svalnatí. Ženy některé vysoké štíhlé, jiné drobné zakulacené, také různobarevné vlasy a oči, dlouhé a vypadajíc celkem hustě. Někteří se usmívali, jiným hlavu zdobily uši, další spěchali, jiní se jen líně procházeli. I dětí jsem zahlédl celkem dost, ale nedokázal bych poznat, zda mezi nimi byly i ty, kterým jsem pomohl. Někteří si různě hráli po vesnici a občas se zastavili i pod mým oknem a spiklenecky si šeptali. A také starší vlci, kteří vypadaly víc energičtěji v osmdesátce, než Sumiho parta ve dvacítce.
Postesklo se mi po mé vesnici a mých lidech. Teď by mě ošetřoval Zen a zlobil se, že nejsem dostatečně opatrný. Sumi a Yumi by seděli u mé posteli, bavili se se mnou, pomáhali mi se třeba převléct. Yumi by se celou dobu červená snažila navlíknout aspoň ty ponožky, které ve výsledku stejně byly naruby a Sumi by si neodpustil několik pohledů a pohlazení. Ačkoliv to dělával jen proto, aby mě naštval. Usmál jsem se při těch vzpomínkách. Ale teď nebyly šťastně. Změnily se na smutné.
Nakonec jsem se otráveně natáhl do polštáře. Nebavilo mě jen sedět a hledět okna. Sice jsem se necítil na maratón, ale tady byla taková nuda, že by mi nevadila snad ani ta bolest při tom běhu. Ach jo, já se tak nudím. Noha ani ruka mě nebolely, což mě fakt překvapilo. To jejich felčar ovládá černou magii či co? Ale byl jsem za to rád, protože ta bolest by mě asi zabila. Stihl jsem zjistit, že obě končetiny mám obvázané, s nohou jsem nedokázal pohybovat a s ruku to také nebylo nejsnadnější. Nedokázal jsem jí zvednou do výšky víc jak pět palců, nedokázal jsem se plně pohybovat, ale aspoň jsem mohl hýbat prsty, což mě uklidnilo. Naopak o nohu jsem se začínal bát, protože ani ty prsty na nohou jsem nedokázal pohnout.
Také jsem zjistil, že mě navlíkli do košile toho Takeho, která mi byla o něco delší, ale stále lepší, než kdybych byl v košili od Kikuru nebo, nedej bůh, od alfy. To bych ani nepotřeboval deku. A nějaké trenky mi nasadili, takže jsem v podstatě ležel v pokoji v domu cizího chlapa polonahý a v jeho posteli. Tak, aspoň že ten chlap byl felčar, jinak bych to asi tak v pohodě nebral.
A stihl jsem se seznámit s alfou a s Lenou, která prý pomáhá Takemu. Občas jsem se v noci probudil a jednou jsem uviděl v pokoji zrovna jí, jak mi mění obklady na čele, kterých jsem si ani nestačil všimnout. Představila se mi, řekla pár slovy o Takem a Rumim a pak jsem zase odpadl. Po dalším probuzení zde již nebyla.
Okem jsem zabloudil ke knize na stolečku. Chvíli jí jen hypnotizoval, jako by mi něco říkala a já to musel slyšet a pak za doprovodu povzdechnutí jsem tu knihu chytil do rukou a otevřel. Krásné ručně psané, s černobílými obrázky na každé desáté stránce, asi dost stára, jak z ní byla cítit staroba i prach, ale nevadilo mi to.
Přečetl jsem si jméno knihy. Legendy starých vlků, přejel jsem prsty po těch velkých zlatých písmenech. Trochu mi to připomnělo, jak mi čítávala podobné knihy maminka. Po její smrti už na to nebyl čas, protože otec pracoval, staral se o mě a pomáhal ostatním orlům. Jen občas za mnou přišel do pokoje, uložil mě a pověděl mi nějakou svou historku. Líbilo se mi to, ale přece jen to bez mámi nebylo tak veselé. Nakonec jsem se měl naučit číst sám, abych neotravoval otce s knihami. Učil mě Sumi, který tou dobou ještě hláskoval, ale uměl toho víc jak já. A Yumi se také přidala. Ta četla vždy nejlíp a dělala si z nás srandu, že zníme, jako by nám někdo trhal peří. Zbytek nás donaučil Zen.
Ani jsem si neuvědomil, že jsem se tolik zasnil do vzpomínek a knihu stále držel na té první stránce s nadpisem. Chtěl jsem už začít, když se ode dveří ozvaly kroky. Stočil jsem tedy pohledem tam a zůstal civět na rudou hlavu. Hlavu navštívila vzpomínka na mužskou vlčí vůni, teplo lidského těla a pocit lehkosti, jako by mě někdo nesl. Ale byla tak rychlá, že mi jen probleskla hlavou a já nevěděl, jestli se mi to zdálo, nebo se to skutečně stalo, nebo co. Kuru. Já… já na něj úplně zapomněl.
,,Tak jak se ti daří?” Mírně se usmíval. Jeho zlaté oči propichovaly mé černé, dlouhé červené vlasy přehozené za záda a nijak neupravené, na sobě bílá halena upnutá u krku.
,,Jak vidíš, žiju,” opřel jsem se pohodlněji do polštáře a také se usmál. ,,Co ty? Jak je na tom krk?” Vzpomněl jsem si na slizouna bez vlasů, jak jsem se na moment probral a Kikuru tam zatím trpěl nedostatkem kyslíku. ,,Vlastně nevím, co se stalo. Můžeš mi o tom říct, prosím? Jestli tedy ještě nemáš něco na práci.” Mluvil jsem na něj beze strachu a bez opatrnosti. Už u jezera mi byl sympatický a potom, jak mi zachránil život, ta sympatie se zvětšila a já usoudil, že on nemůže být špatný člověk. Nějaká automatika se ve mně probudila. Ačkoliv ostatním jsem ještě zcela nevěřil. Ani Leně, ani tomu felčarovi, kterého jsem zatím nepotkal a Rumimu už vůbec ne. Ten budil strach jediným pohledem.
,,Ne, žádnou práci nemám. Určitě ti o tom všem řeknu.” Zazubil se a přešel ke mně blíž. Posadil se na stoličku vedle postele a zadíval se na mě. Nemohlo mi uniknout, jak se zadíval na mé ruce, ve kterých stále ležela ta kniha. Opatrně jsem jí zaklapl a položil na stolek. Nechápal jsem, proč se mi do tváře a ramenou najednou nahrnulo teplo. Že by horečka?
Komentáře
Pro komentování se musíš přihlásit.
