Anime World CZ/SK - Příběhy

3. V klášteře je kor

Byl to asi třetí den, co jsme byli v klášteře. Teito se rozhodl nic nejíst. A já, Verča, Daiki a Zoro jsme v tom Teita nechtěli nechat, tak jsme taky drželi hladovku. Ale už jsem umírala hlady. Třetí den, to Frau nevydržel a přišel si pro nás i s Castorem, Labradorem, Lawem a Kagamim. I jeptišky se tu objevily, takže i Terka s Cori.

„Jdeme jíst usmrkanče, a pro vás to taky platí.“ Řekl rozhodným hlasem Frau a čapl Teita za límeček a táhl ho do jídelny. Já, Verča, Zoro a Daiki jsme vstali z postelí a rychlými kroky šli do jídelny. Od posledně jsme osamotě nemluvili, tak nevěděli, že jsme se připojili k Teitovi při držení hladovky. Takže, když jsme my čtyři vyběhli z pokoje do jídelny, ostatní se nestačili divit.

 

V jídelně jsme zasedli k jednomu stolu. Jeptišky Athena, Rosalie, Libelle, Terka a Cori nám všem přinesli jídlo. Když před námi otevřely kryty, objevila se zeleninová omáčka z oky. Byly to oči ryb. Jediné, co bylo vzácné a mohli si v klášteře dopřát. Maso jinak nejedli.

„C-co to je?“ zděsil se Teito. I Zoro, Daiki ani Verče se netvářili moc nadšeně. I já ne, i když jsem věděla, že to dobré je.

„Oka z ryb. Maso se tu jíst nesmí, ale oči z ryb jednou za čas smíme.“ Řekl nám Labrador.

„Nebo můžete zkusit rostliny.“ Dodal Castor a vzal si jednu rostlinku.

„Když nechceš, tak já si dám.“ Řekl Frau a už si nabral na vidličku rybí oko a chystal se ho sníst.

„Hej…“ zvolal Teito a rychle snědl rybí oko dřív, než to udělal Frau. „Hmmm…Dobré.“ Řekl s plnou pusou Teito.

„Vždyť jsem to říkal.“ Řekl Frau taky s plnou pusou. Podívala jsem se na Daikiho, Verču a Zora. Přikývli jsme hlavami a dali se do jídla.

„Dobré.“ Řekli jsme všichni čtyři najednou. A všichni jsme se hladově pustili do jídla. Jeptišky nás pozorovaly s úsměvem. I Terka s Cori. Po pár minutách jsme měli vše snězené a klidně bychom si přidali, ale věděli jsme, že se tu s jídlem šetří. Po jídle jsme se rozhodli jít projít po klášteře. Ostatní si šli dělat své věci, jako biskupské mše, nebo ruční práce. Chtěla jsem se nabídnout, že pomohu, ale nakonec jsem to neudělala. Vzpomněla jsem si, že od zítřejšího rána začínáme pomáhat. Teito to rozhodl, že nenechá jeptišky pracovat, když se o nás tak pěkně starají.

 

Došli jsme na zahradu. Sedli jsme si do altánku. Chvíli panovalo ticho. Nikdo nic neříkal. My jsme čekali, až se Teito ozve sám. Museli jsme hrát tu hru, tak jsme nemohli nic začít, abychom něco z toho nevyzradili.

„Dneska chci odejít. Musím zachránit Mikageho. Určitě je v nebezpečí.“ Promluvil po chvilku Teito. Všichni jsme se na Teita otočili. Všimla jsem si, jak se po očku na mě podíval Zoro. Došlo mi, že tento hovor nechá na mně. Nadechla jsem se.

„Půjdu s tebou. Taky to Mikagemu dlužím.“ Promluvila jsem, že s Teitem půjdu zpátky do říše Bargsburské. Za mým bratrem Ayanamim.

„Ale, co…“ nedořekl Teito, protože jsem mu skočila do řeči.

„Žádné ale. Jsme přátelé a ty já nikdy nenechám ve štychu, i když jde o můj život.“ Řekla jsem razantně.

„I my do toho jdeme.“ Nenechal mě ve štychu Zoro. Byla jsem ráda a usmála jsem se na Zora. Zoro mi úsměv oplatil.

„I já do toho jdu.“ Promluvila šeptem Verča. Poznala jsem na ni, že má strach. Ale věděla jsem, že je zbytečný, protože nikam neodejdeme. Ale nemohla jsem to Verče připomenout. Ne před Teitem.

„Dobře, a díky.“ Souhlasil nakonec Teito a pousmál se. My se na něho usmáli.

„A co? Líbí se vám tu?“ zeptal se Daiki, aby konverzace nestála.

„Ale, není to tady špatné.“ Promluvila jsem, že se mi tu líbí, ale chybět mi toto místo nebude.

„Až na toho úchylného biskupa je to tady pěkné. Ale nejraději bych tu měl Mikageho. Bojím se, co mu udělá Ayanami.“ Řekl Teito, že se mu tu taky líbí.

„Souhlasím s Teitem.“ Řekl Zoro, že je stejného názoru jako Teito.

„A kdy utečeme?“ zeptal se Daiki Teita. Uvědomil si, že jsme slíbili, ráno pomoci s ručními pracemi.“ Došlo Teitovi, tak to přesunul až na další večer. Povídali jsme si, když se k nám připojil Labrador.

„Tak tady jste.“ Promluvil svým dětským, líbezným hláskem. Všichni jsme se na Labradora podívali.

„Stalo se něco?“ zeptala se Verča Labradora za nás všechny. Mně došlo, co teď přijde.

„Tady vám něco dám. Ochrání vás to před nebezpečím.“ Řekl Labrador a dal nám všem pěti stříbrnou kytku. Jen nevím druh. Labrador ji nejmenoval, a mně nic neříkala. Všichni jsme si tu kytku vzali.

„Omluv nás.“ Řekl Teito a postavil se. My ho následovali a společně jsme odešli do kláštera.

 

Biskupové:

 

Law, Kagami, Frau a Castor ze vzdálenosti sledovali tu partičku. Neměli co jiného na práci. Mše skončila a práce je čekala až večer. I když během dne k nim někteří lidé přišli a žádali pomoc, když někoho z jeho, nebo její blízkosti ovládl kor. Očištění lidí od kor pomáhal Law i Kagami. Nevěděli, nerozuměli tomu, ale dělali to s klidem a vždy správně, i když to nikdy nedělali. Když pětice odešla, tak všichni šli k Labradorovi.

„Něco se muselo stát. Labrador jen tak nikomu nedá ze svých květin. Natož pěti lidem.“ Zašeptal Castor, že to slyšel jenom Frau, Kagami a Law.

 

Došli k Labradorovi a sledovali tu pětici, jak odchází. Law stále nemohl zpustit zrak z Jane. Ale nebyl jediný. I Kagami nemohl spustit zrak od Verči. Oba si pomysleli. Slabé, ale zároveň silné a odvážné. To si myslel Law o Jane a Kagami o Verče.

„Labradore, co se děje?“ zeptal se Castor Labradora a Law s Kagamim začali vnímat rozhovor mezi nimi a zrak zaměřili na Labradora.

„Květiny jsou neklidné. Toho hocha a jeho přátelům hrozí nebezpečí.“ Promluvil potichu a se smutným hlasem Labrador.

„Musíme na ně dát pozor.“ Souhlasil Castor. Lawovi i Kagamimu se ulevilo, že je nenechají jen tak odejít. Poté se také odebrali do kláštera.

 

Jeptišky:

 

Terka s Cori měly co dělat. Musely pomáhat s ručními pracemi. Prát, žehlit, vařit a uklízet. Naštěstí obě dělali práci, kdy byly pospolu. Ale málo spolu komunikovali, protože nebyly sami. Kolem nich byla spousta jeptišek. Ale když tak nějak měly vše hotové šly do svých pokojů. Divily se, že ví, kde je mají.

 

V pokoji se ujistily, že jsou sami, než si začaly povídat. Obávaly se, že i stěny mají uši. Ale nakonec potichu se rozpovídaly.

„Co si o tom myslíš?“ zeptala se šeptem Cori Terky.

„Že je to padlý na hlavu, ale na jednu stranu jsem ráda, protože tě vidím živě, Janey vidím živě i Zora.“ Odpověděla Terka a usmála se na Cori. „Co ty?“ taky se zeptala Cori na stejnou otázku.

„Myslím si to samé. Jen s rozdílem, že jsem ráda za Daikiho a Kagamiho.“ Řekl Cori, že s Terkou souhlasí.

„Ale nevím co si myslet o té Verče. Janey ji zná, ale my ne.“ Začala mluvit o Verče Cori.

„Taky nevím. Ale přijde mi, že je dost bázlivá. Možná se mi to jenom zdá.“ Pokrčila rameny Terka.

„Taky mi to tak přijde. Neříkám, že se nebojím, to zase ne, ale snažím se to skrýt.“ Přiznala Cori.

„Asi tak nějak.“ Přikývla Terka, že souhlasí s Cori. Poté přišla jeptiška s modrými vlasy, což byla Athena a požádala je o pomoc s večeří, že jedna jeptiška se zranila. Verča i Cori vstaly a šli do kuchyně s Athenou.

 

Jiné plány:

 

Byli jsme v pokoji. Teda já, Verča, Daiki, Zoro a Teito. Poznala jsem, že Teito o něčem přemýšlí. A to dost zamyšleně.

„Teito, co se děje?“ zeptala jsem se Teita narovinu. Teito se na mě podíval.

„Uteču už dneska. Vím slíbil jsem pomoct ráno s pracemi, ale mám špatný pocit. Že se Mikagemu něco stane.“ Řekl své obavy Teito.

„Jdeme taky.“ Řekl za nás Zoro. Teito se podíval na nás všechny. Všichni jsme přikývli hlavami na souhlas.

„Díky.“ Poděkoval s poloúsměvem Teito. Pak jsme jen tak leželi na posteli, dokud nebyl čas večeře.

 

Všichni jsme se zase sešli v jídelně. Tentokrát pro nás nikdo chodit nemusel. Jedlo se mlčky. Každý byl v mysli, ve svých myšlenkách. Přemýšlela jsem urputně a pak jsem si vzpomněla, že se útěk nepodaří. Teito bude zastaven Frauem, kde i řekne své jméno. Ulevilo se mi, že jsem si na tuto scénu vzpomněla. Po jídle jsme si šli lehnout. Nebo aspoň naše pětice. Čekali jsme na půlnoc. Po půlnoci jsme se vydali ven.

 

Šli jsme potichu, jako kostelní myšky. Nebylo nás vidět. Verča se držela mé ruky. Přímo mi ji drtila, ale nevadilo mi to. I já se bála, tak mi tím dodávala Verča odvahu. A myslím, že tím, že jsem ji taky držela měla větší odvahu i ona.

 

Došli jsme k zavřené bráně. Tam na nás už čekal Frau. Teito byl překvapený, jak to ví, ale nezeptal se ho. Ani Frau se neptal nás, kam jdeme.

„Pusť nás. Musíme pryč.“ Řekl za nás Teito.

„Nepustím. Je noc a hrozí vám všem nebezpečí.“ Odpověděl tvrdohlavě Frau. I Teito se zabejčil.

„Ale to je nám jedno. Musíme zachránit Mikageho.“ Trval na svém Teito. My jenom přihlíželi. Dokonce se k nám připojil Castor, Labrador, Law, Kagami, Terka a Cori.

„Fraue, neubližuj mu.“ Napomenul Castor Fraua. Frau se jenom ušklíbl. Poté započal jejich boj.

„Já, Teito Klein se nikdy nevzdám.“ Křikl Teito a tím pádem řekl své jméno. Ale Frau dělal, že to neslyšel a bojoval dál. Teito používal zaiphon, ale bylo mu to k prdu. Frau jenom uhýbal.

„A vaše jména jsou jaká?“ zeptal se nás Castor, aniž by se na nás podíval.

„Já jsem Zoro, to je Verča, Daiki a Jane.“ Představil sebe a pak nás Zoro.

„Jane? Není náhodou…“ nedořekl Castor, protože jsem mu skočila do řeči.

„Ano je. Ayanami je můj starší bratr.“ Přikývla jsem. „Ale nesnáším ho. Za jeho kruté činy.“ Dodala jsem, a doufala, že mi uvěří. I když jsem pravdu řekla.

„Neboj, věříme ti.“ Usmál se na mě Labrador. Poté jsme viděli, jak Frau souboj ukončil tím, že ranou do břicha omráčil Teita.

„A teď do postelí.“ Řekl Frau a už šel zpátky do kláštera s Teitem v náručí. Všichni jsme si šli lehnout a spali jsme až do pěti hodin do rána.

 

Ráno v pět jsme vstali a šli si říct o práci. I Teito byl vzhůru. Naštěstí ho nic nebolelo. Mlčky jsme dorazili k sestrám, kde i byla Terka s Cori a dali nám za práci vytřít podlahu u síně slávy, kde byly sochy všech sedmi seven ghostů.

 

Rozdělili jsme si úseky na pár metrů, abychom to měli co nejdřív hotové. Jak jsme tak vytírali, přišel k Teitovi  stařec. Posadil se na lavičku. Teito byl hned u něho.

„Jste v pořádku?“ zeptal se starostlivě Teito starce.

„Jen si potřebuju odpočinout.“ Usmál se stařec. Byl mi povědomý, ale nemohla jsem ho nikam zařadit. Já, Zoro, Daiki a Verča jsme byli u Teita a starce.

„Dobře, ale kdyby něco, řekněte si.“ Nabídl svou pomoc Teito.

„I my vám pomůžeme.“ Řekl Daiki, že nejen Teito, ale  i my pomůžeme.

„Moc děkuju. Všem.“ Usmál se na nás stařec.

„Co vy tu tak sám?“ zeptal se Zoro starce.

„Už nikoho nemám. Žena mi odešla do nebíčka, před třemi lety. A děti jsme neměli.“ Odpověděl stařec a v hlase zazněl smutek.

„Promiňte.“ Omluvil se hned Zoro. Uvědomil si, že to je citlivé téma.

„V pořádku, v pořádku.“ Usmál se stařec na Zora. „Chlapče, tebe něco trápí.“ Otočil se zase na Teita. Teito se podíval na starce.

„Jen náš kamarád je v nebezpečí.“ Řekl stručně Teito.

„Jestli chceš, pomohu ti. Splním ti přání. Přijď dneska o půlnoci sem. I vy můžete.“ Obrátil se na nás stařec. Jakmile řekl, že Teito splní přání, tak jsem si vzpomněla co se stane. Sice biskupové tomu zabrání včas, hlavně Frau, ale i tak jsem se o Teita bála. Snažila jsem se nedat nic najevo. Poté se stařec postavil na nohy a odešel. My se dali mlčky zase do práce.

 

Celé dopoledne jsme pomáhali s pracemi, tak jsme neměli šanci si promluvit. Hlavně jsem chtěla mluvit s Verčou, Cori, Terkou, Lawem, Kagamim, Daikim a Zorem. Ale bohužel se to nepodařilo. Ale částečně ano. Ale jenom částečně. Po obědě jsme všichni byli v pokoji. Leželi jsme na postelích.

„Teito?“ promluvila jsem do ticha.

„Ano?“ ozval se Teito.

„Ty tomu starci věříš?“ zeptala jsem se narovinu. Verče, Daikimu a Zorovi došlo, že něco vím, co se stane. Ale mlčeli a nevyptávali se.

„Ano, věřím. Zažil toho dost, tak věřím, že chce jenom pomoci.“ Řekl pravdu Teito.

„Ale tím pádem se náš odchod pozdrží.“ Promluvil Daiki, aby Teitovi připomněl na čem jsme se předešlý den domluvili.

„Vím, tak si to prodloužíme o jeden den.“ Oznámil nám Teito. „A teď jdu spát.“ Pronesl, otočil se na bok a zavřel oči. Vzápětí usnul. My ostatní jsme byli vzhůru, i když i únava padla na nás. I Zoro byl bdělý. Což byl zázrak. Ale o sobě ani nemluvě, protože jsem taky velký spáč. Ale tentokrát mi usnout nešlo. Tak ráda bych všem řekla, o chybě, kterou dělá Teito, ale změnit děj anime jsem nechtěla. I přesto jsem chtěla, aby ostatní o té pasti věděli. Odpoledne jsme se byli projít po klášteře a poté na večeři a do pokoje spát. Nebo spíš na oko spát. O půlnoci jsme vyrazili za tím starcem.

 

Jeptišky:

 

Ráno v pěti i Terka s Cori pracovaly. Utíraly všude prach. Bohužel tím pádem se neviděly s Jane, Verčou, Daikim a Zorem. Ale snažily se dělat svou práci pořádně.

„Zajímalo by mě, proč zrovna já musím dělat jeptišku.“ Začala potichu hudrovat Cori, protože byla unavená a práce ji nebavily.

„Taky si říkám, ale někdo to dělat musí. Hold los padl na nás.“ Pokrčila rameny Terka a zašeptala.

„Janey se má. Je s chlapama a my skoro s nimi nejsme.“ Dál hudrovala Cori.

„Neboj, zase se s nimi setkáme.“ Uklidňovala Terka Cori. „Ale ta včerejší noc byla zajímavá, co?“ zeptal se na ten boj Teita s Frauem.

„To jo. Janey určitě věděla, jak to dopadne.“ Pronesla Cori už o něco veseleji. Poté mlčky uklízely. Přes den se občas potkaly s ostatními, ale jediné co se zmohly byl pozdrav. Byly v jednom kole.

 

Biskupové:

 

Po večerním boje Fraua proti Teitovi o tom stále uvažoval Law i Kagami. Ale nevýhodou bylo, že měli každý svůj pokoj. Takže si nemohli promluvit i mezi sebou. Panovala noc a brzy ráno museli vstávat na mši. Nakonec oba usnuli a probudili se až ráno.

 

Ráno, když byla mše, tak se modlili a pak přišlo na další biřmování. S ostatními se sešli u snídaně, oběda i večeře, ale bylo to k prdu. Nebyli osamotě, aby si mohli promluvit. Law tušil, že se něco semele. Na co si Jane nevzpomněla, ale nemohl se ji zeptat. Ale když jsme je viděli odcházet do pokoje, tak Frau řekl o svých obavách.

„Něco mi tu nesedí. Mám z toho špatný pocit.“ Promluvil Frau zamyšleně.

„I kytky jsou nervózní.“ Přikývl Labrador.

„Budeme je sledovat?“ zeptal se Kagami Fraua.

„Možná. Ale musíme být opatrní.“ Znovu pronesl Frau zamyšleně.

„A kde se chceš schovat?“ řekl ne moc přesvědčeně Castor.

„V zahradě by to nešlo?“ navrhl Law, který si vzpomněl na tu zahradu.

„To je dobrý nápad. Odtamtud uvidíme, skoro kamkoliv.“ Souhlasil Castor a usmál se.

„Tak po večeři?“ navrhl Labrador.

„Jasně. Po večeři se sejdeme tady.“ Souhlasil Castor. Pak je čekala další mše.

 

Past:

 

Prošli jsme celým klášterem a potichu, abychom jsme nikoho nevzbudili. Šli jsme na schůzku s tím starcem. Nikdo z nás nezaregistroval, že jsme sledováni. Verča mě držela za ruku.

 

Došli jsme namísto určení, ale nikdo tam nebyl. Už jsem se chtěla radovat, že jsme to propásli, ale mýlila jsem se. Stařec  po chvíli dorazil k nám.

„Jsem rád, že jste přišli.“ Usmál se na nás stařec. „A chlapče, řekni mi, co si přeješ. Rád ti to splním.“ Otočil se znovu na Teita. Chtěla jsem zasáhnout, ale nešlo to. Nebylo by, jak vysvětlit, jak jsem věděla, co se stane. A měnit děj jsem nechtěla. Stačilo, že už tu jsme my.

„Rád bych viděl svého přítele Mikageho.“ Řekl Teito své přání nahlas.

„Buď ti splněno.“ Usmál se stařec. Taito viděl Mikageho, jak k němu natahoval ruku. I Teito tu ruku natahoval. Sice jsem nic neviděla a nebyla jsem sama, ale věděla jsem, co Teito vidí. Chtěla jsem zasáhnout, ale nevěděla jsem jak. Naštěstí to vyřešili biskupové. Frau zachránil Teita ze sevření kora. U mě byl Lawa u Verči byl Kagami. Castor u Daikiho a Labrador u Zora. Byli u nás pro jistotu, kdyby kor chtěl zaútočit i na nás, i když věděli, že Frau to zvládne sám. Když bylo po všem, šli jsme do kláštera.

 

Frau uložil Teita, který byl v bezvědomí, na postel. I my si lehli. Biskupové odešli do svých pokojů si taky lehnout.

„Ty si to věděla, že se to stane, co?“ promluvil na mě Zoro.

„Ano, ale vzpomněla jsem si na  to až, když řekl včera Teitovi, že mu splní přání, a řekl, kde se s ním sejdeme.“ Řekla jsem pravdu.

„Ještě štěstí, že tam byli ti biskupové.“ Řekla s úlevou v hlase Verča. Poté jsme šli spát i my. Ráno bylo pro nás dost kruté. Ráno se Terka s Cori dozvěděli, co se večer stalo. Obě litovaly, že u toho nebyly, ale byly rády, že to dopadlo dobře. Biskupové poté Teito ukázali toho starce, který byl vyléčen od ovládnutí korem, jak se vítá se svou rodinou. Se svým synem, snachou a vnučkou. Na tváři se usmíval. Byl šťastný. Tuto scénu jsem měla ráda. Možná trošku mě to dojalo, ale slzy jsem kvůli tomu neronila. Byla jsem zvědavá, co nás čeká tentokrát.

---

Komentáře

Pro komentování se musíš přihlásit.