Anime World CZ/SK - Příběhy

1. Kde to jsme?

Tento příběh, který vám budu vyprávět se buď stal skutečností, nebo to byl jenom pouhý sen. Nevím, ale záhada je ta, že se tam dostaly mé tři nejlepší kamarádky, skoro sestry, a vše si pamatovaly. Takže jak by to mohl být sen? Ale realita to taky nemohla být, nebo ano? To posuďte sami. A teď vzhůru za naším prvním dobrodružstvím.

 

Ráno, po probuzení jsem si šla zapnout noťas. Převlékla jsem se do černých tepláků a černého tílka. Udělala jsem si pití a sedla za stůl k noťasu. Chystala jsem se veškeré aktualizace vypnout, když se z obrazovky objevila čísi ruka. Než jsem stačila nějak reagovat, tak mě ta ruka čapla a já se dostala ze svého pokoje do obrazovky noťasu.

 

Ležela jsem v nějaké bílé kopuli. A nebyla jsem jediná. Kolem mě bylo dalších sedm kopulí, ale byly tak bílé, že se nedalo vidět dovnitř, kdo tam je. Nevím jestli se mi ulevilo, že tam nejsem sama, ale na druhou stranu jsem těch lidiček litovala, že se stali obětí jako já. V tom se přede mnou objevil obličej. Patřil nějakému starci. Lekla jsem se, ale nejsem typ, co hned křičí, tak jsem sebou škubla a hlavou narazila na kopuli. Docela to bolelo. Paráda, budu mít bouli. Pomyslela jsem si naštvaně.

„Neboj se. Nic ti neudělám. Chci ti jenom říci, že patříš mezi osmici vyvolených. Všichni budete cestovat z anime do anime. Vždy to anime musíte poznat sami. Sice vám občas půjde o život, ale nezemřete doopravdy. Až se vrátíte do svých těl, až splníte misi, tak budete žít. Ale nějakou tu ranku budete mít. Ale nezemřete, to vám zaručuji. A kdo jsem? Já jsem Excalibr. Váš průvodce. A teď hodně štěstí. Na otázky není čas.“ Oznámil stařec, který se představil jako Excalibr. Po jeho proslovu, jsem měla pár otázek, ale než jsem stačila něco říct, byla jsem pryč.

 

Parta číslo jedna:

 

V partě číslo jedna byly dvě dívky a dva muži. Jedna z dívek všechny poznala. Byla to Cori a Terka. Z chlapů to byl Law a Kagami. Všichni byli v temné místnosti. Po rozkoukání zjistili, že jsou v nějakém kostele.

„Nevíte, kde to jsme?“ zašeptal Law, který stál za Terkou. Cori i Terka se zamyslely.

„Mně to nic neříká.“ Pronesla šeptem Terka.

„Kostel, mi něco říká, jen si nemohu vzpomenout co.“ Řekla zamyšleně Cori.

„A co to máme na sobě?“ zeptal se Kagami. Všichni jsme se na sebe podívali. Cori s Terkou měly na sobě sesterské oblečení, nebo-li hábit. A Law s Kagamim kolárek, jako mají knězi.

„Už vím, kde jsme.“ Pronesla Cori vítězně, že si nakonec vzpomněla.

„Tak povídej.“ Vybídla Terka Cori.

„Jedná se o anime Seven Ghost.“ Pronesla Cori. „Ale viděla jsem asi pět, šest dílů, víc ne.“ Přiznala, že v podstatě neví, o co tu jde.

„Nevylezeme odtud?“ navrhl Kagami, který se začínal cítit nesvůj. Všichni přikývli na souhlas. Jako první vystoupila Terka, která byla nejblíže ke dveřím.

 

Když všichni vylezli, tak se ocitli v obřadní síni, kde panovala mše. Potichu všichni přešli ke dveřím. Kagami se chystal otevřít dveře, když v tom se prudce otevřely dveře a Kagamiho praštily do nosu. Kagami se hned chytil za nos. Spustila se mu krev.

„Eh…Promiň, Kagami, to jsem nechtěl.“ Hned se začal omlouvat modrooký blonďáček. Cori tohoto biskupa hned poznala.

„Frau…“ zašeptala tak, že ji slyšela Terka, Kagami i Law.

„Moje chyba.“ Řekl Kagami a snažil se, aby to znělo mileji, než nějak nazlobeně, či vyčítavě. V podstatě to nebyla ničím vina. Jak mohli oba dva vědět, že se dveře otevřou, že někdo chce odejít? Nikdo. Ale přesto v hlase Kagamiho zazněla zloba. Blonďáček jménem Frau nedal najevo Kagamiho zlobu.

„Půjdu mu to ošetřit.“ Vzpamatovala se rychle Cori. Čapla Kagamiho za předloktí a táhla ho pryč z obřadní síně. Terka, Law a Frau tam zůstali stát.

„Měli bychom se zapojit při obřadu.“ Řekl Frau, který se rychle vzpamatoval. Čapl Lawa za ruku a táhl ho k ostatním biskupům. Law se nezmohl na žádný protest. Jen se mu v hlavě honila myšlenka, Co mám dělat? Ale nedal nic najevo.

 

Terka, který zůstala u dveří sama, našla spolek tří jeptišek, ke kterým se přidala a začala se s nimi modlit. Nebo spíš předstírala, že se modlí. Za Cori rozhodně jít nechtěla, protože to tam nezná a cori vypálila s Kagamim jako střela, takže by je nedohonila a ztratila by se. Sice se orientoval dokáže, ale tady to neznala vůbec a riskovat, že se ztratí nechtěla. Po chvilkové modlitbě přišlo na řadu biřmování. Všichni lidé z kostela pomalu vstali od lavic a šli k biskupům, kteří jim požehnali. Terka i jeptišky zůstaly na místě. Terka neznala jejich jména. Což bylo pro ni dost trapné.

„Kde jste se toulali s Cori a biskupy?“ zeptala se modro-vlasatá jeptiška. Terka se zamyslela. Nevěděla co má říct.

„Něco jsme řešili, ale to není důležité.“ Zašeptala Terka, která byla překvapena sama ze sebe, že dokázala něco říct.

„Tak až to dokončíte tu nedůležitou věc, tak nám hezky řeknete, o co šlo.“ Ušklíbla se jeptiška s modrými vlasy. Terka se nezmohla na nic, jenom na to, že jenom přikývla hlavou na souhlas. Pak v tichosti sledovali, jak lidé přichází k biskupům a pomalu odcházejí od nich.

 

Law, byl Frauem dotlačen k obřadnímu oltáři. Sám byl zmatený a nevěděl, co má dělat. Kruci, já nejsem biskup ani kněz. Tak co mám dělat? Nadával a ptal se pro sebe Law. Ale zachoval si chladnou hlavu a po očku se díval na Fraua, který mu stál po levici, a napodoboval ho. Při šeptání modlitby, jenom otevíral ústa. Doufal, že to nikdo nezaregistruje. Po modlitbě přišlo na biřmování. Law to rychle odkoukal od Fraua a sám se chopil situace. Každému, kdo k němu přišel dal pod jazyk menší kousek oplatky. Udělal křížek na čele a řekl, Buď požehnán, nebo požehnána. Ulevilo se Lawovi, že to není tak těžké. Ale jedno si řekl, a to, že až uvidí tu Cori, tak si to s ní vyříká, nechat jeho a Terku na pospas. Sám byl udiven, že zná jména těch děvčat. Uvědomil si, že zná jméno Kagamiho, a to je viděl jenom na pár minut. Ani na představení nedošlo. Ale na to teď nebyl čas. Musel se soustředit na to biřmování. Když vše skončilo, tak k Lawovi přispěchal Frau a dva biskupové. Oba neznal, ale v hlavě se mu zrodila jména. Jeden z nich byl Castor a druhý Labrador.

„Tak a teď si jdeme zajezdit.“ Řekl s úsměvem na rtech Frau. Čapl Lawa, který nestačil nijak reagovat a táhl ho pryč. Terka zůstala sama se třemi jeptiškami.

 

Lawa odtáhli do garáže, nebo aspoň Law si to myslel, že je to garáž, kde byly podivné nástroje. Ale v hlavě mu naskočil název těch strojů. Jednalo se o hawkzile. Nezbývalo Lawovi nic jiného než nasednout a rozjet se. Bál se toho, že se to nerozjede, ale k jeho překvapení nastartoval a jel rovnou za Frauem, Castorem a Labradorem.

 

A co Terka? Tu si na starost vzaly jeptišky Athena, Libelle a Rosalie. Šly připravovat oběd. Měla se dělat polévka z rybích hlav. Maso se tu nejedlo, tak toto jídlo bylo velice vzácné.  Terka se obávala, že se vyzvrací, ale kupodivu jí to nevadilo. Ani libně to nevypadalo, ale když musela ochutnat, tak to chutnalo nakonec velice dobře.

 

Cori se řítila chodbou s velkou rychlostí a táhla za sebou Kagamiho, který se držel za nos. Nechápal, jak Cori může vědět, kde je ošetřovna, ale nechal se vést. Věřil jí, což nebylo u něho normální, ale věděl,  že v tomto anime jsou spolu a musí si důvěřovat. A taky jak jinak vysvětlit, že zná její jméno a nikdy ji neviděl?

Došli k jedním dveřím, kam Cori vběhla. Pustila ruku Kagamiho a hned šla do skříňky, kde vyndala lékárničku. Kagami se posadil na lehátko. Krev mu už netekla. Cori se bez řečí dala do ošetřování Kagamiho nosu. Byla jak profík.

„Ty jsi doktorka?“ zeptal se Kagami, když nos byl ošetřen.

„Ve skutečnosti ne, ale asi tady budu.“ Řekla Cori a culila se od ucha k uchu. Kagami se jenom pousmál.

„Zajímalo by mě, jak je možné že znám vaše jména a nikdy jsem nikoho z vás neviděl.“ Řekl Kagami nahlas, co se mu honilo hlavou.

„Nápodobně.“ Přikývla Cori. Toto anime jsem neviděla celé, tak nějaké osoby jsou mi neznámé, ale jako bych je znala věčnost. Vidím jejich obličej a vím, jejich jména a kdo ve skutečnosti jsou.“ Vysvětlila Cori, jak to vidí ona. Kagami musel uznat, že to má stejné jako ona. Poté se otevřely dveře. V nich stál Castor.

„Kagami, jde se zalítat.“ Oznámil Castor Kagamimu. Kagami se podíval na Cori a ta na něho. Aniž by Kagamai věděl, o co jde, přesto šel. Cori zůstala sama, protože Kagami, Law, Frau, Castor a Labrador šli na hawkzil, proletět se pro okrsku číslo sedm, které bylo chráněné. Cori se dala do úklidu ošetřovny. Nebo spíš toho, co použila z lékárničky, když ošetřovala Kagamiho.

 

Kagami přišel do hangáru hawkzilu a na jeden si sedl. Hned ho nastartoval, aniž by věděl jak. Podíval se na Lawa a ten na něho. Oba se shodli, že je to veliká záhada a neví, jak to vše zvládají sami. Poté vylétli na výlet, který končil dalším překvapením.

 

Parta číslo dvě:

 

Přistála jsem s dalšími třemi lidmi někde v temnotě. Když jsem se podívala na své společníky, myslela jsem, že mi vypadnou oči z důlků. Byla to má nejlepší kamarádka Verča, z anime One Piece Zoro Roronoa a z anime Kuroko no Basket Daiki Aomine.

„Janey, nevíš, kde to jsme?“ zeptala se šeptem Verča, která byla strachy bez sebe. Dokonce mě chytla za ruku.

„Nevím, ale určitě ho poznám, jak říkal ten děďula. Že budeme v různých anime.“ Zašeptala jsem taky. Otočila jsem se na Zora a Daikiho s tím, jestli jsou tak nějak v obraze.

„Verčo, neboj se, mi tě nedáme. I když vím kuloví o tom, kde jsme.“ Promluvil Daiki na Verču. Což mě Daiki šokoval, že zná Verči jméno.

„J-jak…“ nestačila jsem doříct, protože mi do řeči skočil Zoro.

„Nevím jak, ale všichni, co tu jsme znám jménem, jako bych vás už znal delší dobu.“ Řekl Zoro, což zároveň odpověděl na mou otázku, kterou jsem chtěla položit. Prostě záhada na entou.

„Zkusme se tu porozhlídnout. Třeba něco Janey poznáš a budeme vědět v jakém anime jsme.“ Navrhl Daiki. Jenom jsem přikývla hlavou na souhlas. Všichni čtyři jsme vyrazili na průzkum.

 

Verča se mě držela jak klíště. Ale po chvíli Zoro vzal Verču okolo ramen a šel s ní za mě a Daikiho. Pochopila jsem, že tím chtějí nám dvěma zaručit ochranu. Chodbou jsme zatočili doprava, když v tom vyběhli dva chlapci. Drželi se za ruce a jeden z nich měl na rukách pouta. Chlapci se zastavili. Jakmile jsem jim viděla do tváře, za pomoci měsíčního svitu přes okna, došlo mi v jakém anime jsme.

„Janey? Zoro? Verčo? Daiki? Co tu děláte?“ byl překvapený blonďáček, jménem Mikage. Druhý byl hnědo-vlásek Teito.

„Přišli jsme Teitovi pomoci osvobodit.“ Řekla jsem rychle ze sebe. Překvapila jsem se, jak pohotově jsem reagovala. Další záhada byla ta, jak mohl Mikage znát naše jména.

„Ale co když to zjistí tvůj bratr?“ obával se Mikage o mě.

„Neboj, Ayanami mi nic neudělá, protože uteču taky.“ Znovu jsem odpověděla pohotově. Překvapilo mě, jak jsem uhodla, že Ayanami je můj bratr. Zoro, Verča ani Daiki nic neříkali ani se neptali.

„Tak dobře, jdeme rychle.“ Souhlasil Teito a všichni jsme se rozeběhli k balkonu. Slyšeli jsme strážné, jak nás dohánění.

 

Na balkoně jsme se všichni zastavili. Stráž nás dohonila. Teito, než dorazila stráž, chytil Mikageho pod krkem a použil Mikageho jako svého rukojmí. Daiki se podíval dolů. Byly tam tři hawkzile. I Teito si toho všiml. Propustil Mikageho a seskočil dolů. Já, Zoro, Verča a Daiki jsme Teita napodobili. Teito byl sám, Verča byla s Daikim, kterého se držela jak klíště a já se Zorem, kde Zoro se držel zase mě.

„Umíš s tím zacházet?“ zeptal se mě nejistě Zoro.

„S-snad jo.“ Dostala jsem ze sebe a nastartovala svou silou zaiphonu, což je síla v každém člověku. Buď je bojová, nebo léčitelská. Ale hawkzile se dal ovládat i silou zaiphonu lékařského.

 

Všichni tři jsme na startovali a vylétli vzhůru. Jenže na balkoně se objevil můj bratra Ayanami a na nás všechny seslal útočný zaiphon. Všichni jsme to schytali. Nebo spíš já, Daiki a Teito. Všichni tři jsme ztratili vědomí. Verča se Zorem se snažili hawkzile ovládat, ale nešlo to. Takhle jsme letěli přes poušť, dokud to šlo. Poté jsme se začali řítit dolů do neznáma.

---

Komentáře

Pro komentování se musíš přihlásit.