Wolf and Eagle - třináctý díl
Informace:
Poletovat si po nebi, závodit s větrem, sledovat stromy pod sebou. Nebo běhat po lese, uběhat svou kořist k smrti, výt na úplněk. Pojďte s Risem a s Kikurem prožít jejích příběh. Jak mohou tito dva odlišní tvorové vůbec spolu fungovat? A můžou vůbec někdy být spolu? Je snad možné spojení vlka a orla, i přes jejich nenávist k sobě?
Dokáže Take pomoct Risovi? Co Kikuru, co udělá on? A co Yazo? Kdy začne mít nějaké výhrady? Bude Nisa v pohodě, po tom, co zavinila ztrátu dětí? :) Jako vždy děkuji za komentíky u minulého dílu, které mě potěšily. Přidávám vám tedy další díl a snad si ho užijete. :D
Přežije?
Mori:
Když jsem vše strejdovi vypověděl, dostal jsem volno a mohl jít spát. Ale místo toho jsem zamířil do pokoje, kde prý spala ségra. Dveře se tiše otevřely a já potichu vešel dovnitř. Nisa ležela schoulená v klubíčku na posteli. Nenuceně tiskla víčka k sobě, pravidelně oddechovala a třásla se. Posadil jsem se na kraj matrace a pohlédl do její tváře. Kolem oči černé kruhy, napuchlé a rudé flíčky z pláče.
Pohladil jsem jí po černých vlasech. Asi se velmi vinila a bála. Nikdy jí povinnosti nezajímaly a teď na to doplatila. Může si za to sama, ale… Mou, Mura, Kome i Eda by se jí měli jít brzy omluvit. Ti spratci byli snad taky už poučení.
,,Už se nemusíš bát. Děcka jsou v pořádku zpátky doma. Příště se už budeš víc snažit, že?” Pro sebe jsem se usmál.
Za chvíli by se měli vrátit Rumi s ostatními muži a přinést orla. Bude tady asi hluk a mohlo by jí to probudit. S tou myšlenkou jsem otevřel dveře, vrátil se zpátky k posteli a chytil svou malou sestru do náruče. Nevážila snad ani pírko, jak lehce se nesla. Odnášel jsem Nisu, jen v hale jsem se ještě střetl se strejdou. Překvapeně na mě pohlédl.
,,To snad nebylo nutné. Mě tady nevadí.” Ale i přesto mi otevřel dveře ven a nechal mě odejít.
,,Já vím, ale rodiče budou klidnější, když nás oba budou mít pod svou střechou.” Zahučel jsem na něj ještě a vydal se do našeho domečku.
Kikuru:
Přecházel jsem ve svém pokoji ze strany na stranu, se skloněnou hlavou a přemýšlel. Už uběhlo několik hodin, co jsme se vrátili domů. Kdyby slunce neschovaly šedé mraky deště, touhle dobou by už zapadalo. Kapičky průhledné vody dopadaly do domu do otevřeného okna. Mnohonásobný zvuk padající vody se vetřel do mých uší a já mohl myslet bez rušení nežádoucích hlasů.
Muži, kteří bojovali, šli po návratu asi spát. Můj otec taky. Jen já zůstal a pochodoval po místnosti. Stále jsem myslel na Risa a doufal, že Takeho léčitelské schopnosti i tentokrát nezklamali. Snad bude v pořádku. Nedávalo mi sice smysl, že se o něj tolik bojím, i když ho ani v podstatě neznám, ale nedokázal jsem to zastavit.
Rumi:
Ležel jsem na posteli s nataženou paží před očima a sledoval zbraň ve své ruce. Obyčejná ale dobře držitelná v ruce. Bezpochyby práce Danneho. Na ostři zůstala tmavnoucí zaschlá krev. Na rukojeti propracovaně vyrytá hlava vlka. Moudré, téměř živé oči se dívali přímo na mě. Pootevřená tlama ukazující dva nejdelší tesáky. Uši vztyčené na hlavě, objemná srst. A tohle bezpochyby vytesal Kuru.
Ale proč jsem jí našel na bojišti v místě, kam se Kikuru vůbec nepřiblížil? A proč z ní cítím nejen lidi, ale i orla, přičemž ani stopy po vůni Kikura?
Vzpomněl jsem si na den, kdy jsem ho bezúspěšně hledal. Celý den jsem ho nikde já, ani nikdo jiný nenašel. Vrátil se až večer a táhla z něj jemná orlí vůně. Nebylo to jenom tak. Zná se s tím mladíkem? Jsou přátelé? Nebo mu ublížil? Ale to by se o něj tolik nebál, ne?
Povzdech jsem si. Budu si s ním muset promluvit a vše si s ním vyjasnit. Ale to, s čím si musím dělat starosti, byl nyní Yazo. Nenávidí orli, přímo to z něj vyzařuje. Co když se neudrží a nějak mu ublíží? Budu si s ním muset také promluvit.
Take:
Pod dekou v jednom z ‘nemocničních’ pokojů ležel zraněný chlapec. Celkem mladý, jemné rysy, malé lehké tělo, sytě hnědé vlasy rozplácnuté na polštáři. Jeho rty stáhnuté do tenké linky. Oddechoval namáhavě a hluboce. Oči pod víčky těkaly do všech směrů, tělo se neuvěřitelně potilo. Vydřímal jsem studenou vodu z látky, kterou jsem mu následně položil na čelo. Příšerně hořel z horečky a na jeho rudých tvářích se lesk pot.
,,Je hrůza, co ti to ti lidé udělali,” přejel jsem prsty levé ruky po jeho obvázané paži skryté pod peřinou. Podvědomě cukl a já stáhl ruku pryč. ,,Budeš v pořádku, už se nemusíš bát.” Nechal jsem ho v pokoji samotného a doufal, že mu nezapadne jazyk a nezadusí se. Pro jistotu jsem ještě chtěl poprosit svého pomocníka, aby ho chodil kontrolovat. Já se ještě musel postarat o ostatní vlky, kteří z boje získali nějaké ty šrámy.
Ve dveřích z haly ven jsem se málem srazil s Rumim. Stál před prahem a sklonil hlavu níž, aby se mi mohl podívat do očí. Úplně mokrý, jak ho déšť promočil. Chytil jsem ho za zápěstí a nekompromisně vtáhl do místnosti.
,,Jak je na tom?” Zeptal se svým, od přírody, tvrdým hlubokým hlasem. Mile jsem se usmál a odpověděl.
,,Udělal jsem vše, co jsem mohl. Naštěstí jste nepřišli až tak pozdě a tak se z toho živý zaručeně dostane. Teď spí, má sice horečku, ale jinak je na tom velmi dobře. Spíš se bojím o jeho nohu a ruku. Léčit se bude dlouho a - možná bude muset zapomenout na létání.” Upřímně jsem vyslovil vše, co jsem měl na srdci. Zdrcující, v tak mladém věku a bude muset zapomenout na svou přirozenost. Ale… Jsem lékař a dosud jsem léčil jen vlky. Je možné, že na tom ten chlapec bude líp, než se na první dojem zdá.
Chvíli mlčky přemýšlel a následně mi pohlédl do očí a usmál se. ,,Kam teď jdeš?”
,,Musím ještě ošetřit muže a rád bych mrkl na děcka. Kam míříš ty?” Odfoukl jsem neposedný černý vlas, který se mi vetřel do stříbrných očí.
,,Vlastně nikam. Kvůli bezpečnosti jsem kolem vesnice rozmístil několik strážců, ale doufám, že už to nebude zapotřebí. Ten déšť se celkem hodí. Smyje náš pach i krev, která po nás zůstala zaručeně nejen v lese.” Podrbal se ve vlasech. Zamyšleně jsem se na něj zadíval.
,,Takže teď nemáš nic v plánu? Tak toho bych využil. Nemohu tady nechat mladíka samotného. Může se mu zvýšit horečka nebo zapadnout jazyk. Chtěl jsem to nechat na svém asistentovi, ale když jsi tady ty,” nedopověděl jsem a prosebně se usmál na Rumiho.
,,Jo, udělám to. Ty si zatím zařiď ty svoje obchůzky.” Ani nedopověděl a už mě začal vystrkávat ze dveří ven, jako by to vůbec nebyl můj dům. Nenechal mě se ani rozloučit a dveře mi zabouchl před nosem. Zaraženě jsem se díval na ty prkna a nevěřil tomu, že mě opravdu vyhodil.
Ale moje zodpovědná osobnost mě přinutila se nad tím dál nezastavovat a začít se svými povinnostmi. No, a taky jsem nechtěl úplně zmoknout.
Ris:
Dýchal jsem pravidelně a bolestivě. Kdykoliv jsem automaticky polkl, tak se mi zabodl ostrý osten do ohrysku a bolest projela celým krkem a zastavila se v uších. Sliny se množily v mých ústech, jak jsem se bál té bolesti. Nyní to bylo to nejhorší, co jsem pociťoval. Oproti tomu, ruku i nohu jsem vůbec necítil. Tedy, uvědomoval jsem si jemné brnění v nich, ale žádná bolest. Jako kdybych je vůbec neměl zraněné.
Dlouhý spánek si vybral svou daň a já se nedobrovolně probudil ze svého bezesného spánku. Pomalu jsem otevíral unavené oči. Naskytl se mi pohled na tmavý strop. Pár minut jsem se na něj díval, než si má paměť dokázala vzpomenout na vše, co se stalo.
,,Jak se cítíš?” Promluvil tiše hluboký mužský hlas, který jsem dřív už někde zaslechl. Zabloudil jsem okem k muži nedaleko vedle mé postele. Seděl na židli a v ruce držel knihu s modrým přebalem. Vlasy stejně bílé až šedivé jako při setkání, zapletené v copu.
Na moment mi připomněl orla. Také často nosili vlasy v copech či v culících, ale v tom podobnost končila. Průměrný orel-muž měřil 170 centimetrů stejně jako průměrná vlčice. Průměrný vlk-muž měřil 180 centimetrů. A tento vlk zaručeně nebyl průměrný. A to nebylo všechno. Oproti jeho tělu jsem připomínal jen párátko. Nikdy jsem ani neviděl orla, který vlastnil bílé vlasy. Nejčastěji hnědé, pak černé a občas i blonďaté. Vlci oproti tomu měli bohaté možnosti. A oči. Zatím to byl první z vlků, který měl spíš orlí oči. Hnědé, jen ten žlutý odlesk se nehodil. Lidé z mého hejna se rodily s barvou hnědou nebo černou a v minimu i s modrou nebo zelenou. Ale u vlků vládla barva zlatá, stříbrná, červená. Občas hnědá nebo modrá, ale zatím jsem neviděl vlka s očima zelenýma nebo černýma.
A pak tu byli věci, v kterých se lišil jen ode mě. Jeho pomalu stárnoucí tvář s vráskami, nepatrnými jizvičkami, tvrdými rysy, méně opálená pokožka, tenké rty, strniště kolem úst. Já oproti jemu spíš připomínal malé dítě s jemnou tvářičkou a vyzáblou postavou.
,,Žiju,” odpověděl jsem suše. ,,Ale bylo i líp,” odtrhl jsem své černé uhrančivé oči k oknu, které se nacházelo kousek nad postelí. Na sklo dopadaly maličké kapičky vody a z venku se ozýval zvuk utichajícího deště. Venku vládla naprostá tma. Noc. ,,Jak dlouho jsem spal?” Zeptal jsem se spíš proto, abych se vyhnul trapnému tichu než proto, že by mě to zajímalo.
,,Maximálně deset hodin.” Zaklapl knihu a postavil se. Přešel k posteli.
,,Proč jste to udělali? Proč jste mě tam nenechali?” Otočil jsem a zaklonil hlavu a pohlédl do hnědých očích se stopou žluté. Moudré, chytré, nečitelné.
,,A proč jsi Ty tam nenechal naše vlčata? Také si nemusel nic dělat.” Naprázdno jsem polkl. Stále to polykání bolelo, ale ne tolik. Bolest trochu ustoupila a teď mě to jen polechtalo. Pravda, nemusel jsem naprosto nic dělat. Jen to všechno ignorovat. Tak proč jsem udělal to, co jsem udělal?
,,Nebylo v tom nic ušlechtilého. Jednoduše nesnáším lidi víc než vlky.” Zadíval jsem se na okno, abych se nesetkal s jeho pohledem. Jeho oči se nejen barvou lišily od mých, ale i nečitelností, kterou mé oči zaručeně nevlastnily. Od doby, co jsem se setkal s Kikurem u jezera, tak má nenávist trochu ochabla. Ale lidem nebudu moct nikdy odpustit, že věznili mou maminku, která následně tak trochu jejich vinou umřela.
,,I tak, nemusel jsi naše vlčata zachraňovat a tím i riskovat svůj život. Prostě jen předstírat, že nic nevidíš a ani neslyšíš a mohl ses tomu všemu vyhnout.” Tvrdohlavý stařík. Zase jsem pohlédl na něj a nevšímal si toho, že ve mně může číst jak v knize.
,,Stále nemám rád vlky. Ale nemohu nechat trpět děti za nenávist dospělých.” Mimo to jsem si vzpomněl na vyprávění Tenchiho. Ale to jsem nahlas už neřekl. To, jak ho lidé zřídili a on bude nadosmrti kulhat. Možná stejně jako já. Co by asi udělali vlkům? Jak by ty děti měli trpět? Ze zajetí z cirkusu do dnes žijí jen čtyři lidé. Tenchi, Zen, Sumi a babička Ena, která má smrt na prahu. Vlastně, bude ještě živá, až se zase střetnu se svým hejnem?
,,Děkuji, všichni ti děkujeme. Asi bychom nepřišli včas.” Vyrušil mě z mého smutnění. Zahleděl jsem se do těch upřímných hnědých očích. Byla v nich pravá vděčnost.
,,Jak na tom jsou?”
,,Vlastně mnohem líp jak ty. Jsou jenom ještě otřesené strachem, ale nic se jim nestalo. Ani sebemenší škrábnutí. Počkám do zítřka a přidělím všem čtyřem trest za jejich neposlušnost. Ale myslím, že už si stejně dávno uvědomili svou chybu.” Na jeho tenkých rtech hrál malý úsměv. Ani na moment neodtrhl zrak z mých očích. Ani tehdy když já koukal jinam.
,,Aha, to je dobře.” Únava a horečka se zase ozvaly, ačkoliv jsem toho už naspal dost a ze spánku mě probudilo právě to dlouhé bezvědomí.
,,Asi bys měl ještě spát. Zítra se stavím a,” odmlčel se a na noční stoleček postavil tu modrou knihu. ,,Tohle ti tady nechám. Pochybuji, že by tě dívání z okna nebo do stropu zabavilo na dlouho. Vodu máš tady a když budeš něco potřebovat, stačí se ozvat. Felčar tě určitě bude kontrolovat a má lehký spánek, tak tě uslyší. Hezky sny chlapče,” díval se do mých očí ještě chvíli, než se otočil.
,,Pěkné sny. A ještě něco,” zastavil se na prahu a ohlédl se za mnou. ,,Mé jméno je Ris.” Odpověděl jsem se stejně bezvýrazným obličejem jako doposud. On se po mých slovech naopak široce pousmál.
,,Dobře Risy, moje jméno je Rumi.” Odešel a nechal dveře do nějaké chodby dokořán otevřené. Zavřel jsem oči a nechal se unášet spánkem.
Rumi:
Vyšel jsem z domku Takeho a zamířil k domu Danneho a Kikura. Podle světel v pokoji byli už vzhůru. Nebo ještě? Zamířil jsem tedy za nimi, zaklepal na dveře a čekal, než někdo otevřel. Danne se na mě překvapeně zadíval. ,,Co tady děláš?”
,,Přišel jsem na návštěvu,” usmál jsem se a už ho tlačil zpátky do domu, aniž bych čekal na povolení. ,,Potřebuji se tě na něco zeptat. Kikuru spí?”
,,Nejspíš ano.” Počkal jsem, než nám přinese čaj a posadí se naproti mě. Vytáhl jsem si z kapsy pouzdro s čerstvě vyčištěnou dýkou, bez stop po hlíně, krvi nebo pachů. Předal jsem mu jí, on jí vytáhl a podíval se na ní. Prsty druhé ruky jí pohladil po čepeli až k rukojeti a zastavil se u vyryté hlavy.
,,Kikurova dýka. Co s tím? A proč jí máš ty?” Zlaté oči se opřely o ty mé s nechápavostí. Povzdech jsem si a zapřel se do sedačky. Takže je to opravdu Kikurova.
,,To je právě to. Ležela na místě, na kterém nemohl Kuru za žádnou cenu být a vycházela z ní vůně toho orla.” Nevěřícně se na mě zadíval.
,,Co tím chceš říct.” Svraštil obočí stejně rudé jako jeho vlasy střižené na krátko.
,,Nic. Říct nám o tom může pouze Kikuru sám.” Jako na zavolanou se objevil ve dveřích.
,,Co ty tady děláš?” Zamračil se na mě, opřel se o rám dveří a překřížil ruce na hrudi.
,,Musíme si promluvit.” Ozval se Danne a skenoval syna zkoumavým pohledem. Kuru zvážněl a jeho výraz se v okamžení proměnil v nechápavý.
,,Co jsem zase provedl?”
Kikuru:
Seděl jsem v křesle a vyměňoval si pohledy s otcem i s Rumim. Z obou vyzařovala smrtelná vážnost. Vypověděl jsem jim vše hlavní o tom, jak jsem se s Risem setkal u jezera, jak jsem mu předal svou dýku, aby se mě nebal a nakonec s ním kecal celý den. Nevěřícně si mě oba měřily pohledem a vyptávaly se na úplné blbosti.
,,Proč si nám o tom neřekl?”
,,Rumi to přeci řekl jasně. Nechci slyšet slovo orel a vlk v jedné větě.” Pokrčil jsem rameny. ,,A mimo to jsem nechtěl, aby se o něm někdo dozvěděl a pak třeba i vyhledával.” Zašklebil jsem se jako největší neviňátko. Napadala mě sice výmluva, že mi bůh rozkázal mlčet, ale pro dnešek jsem si vtípky odpustil.
,,Víš přeci, že jsem mluvil hlavně o tom, aby orli nikdo nenapadal. Takhle by mi to nevadilo,” dopil svůj čaj, zvedl se z pohovky, přešel ke mně a s úsměvem se zahleděl do mých očí. ,,Ale když už jste vy dva kamarádi, možná by se to dalo i využít. Jeho stav je… Řekněme, že se z postele několik dní nevyhrabe. Nemůžeme ho nechat samotného ve jeho vesnici. Ale připadá mi, že se nás stále přece jen bojí,” zvedl mým směrem vztyčený ukazováček. ,,Takže ty mu od dnešního dne budeš dělat společnost.”
Zamrkal jsem, abych se ujistil, že se mi to opravdu nezdá. Když jsem otevřel oči a přede mnou stále stál usměvavý Rumi, uculil jsem se.
,,Ale milerád pane. A když budu provádět tak namáhavou a vysilující práci, jako starání se o nemocného, zbavím se nedělní směny na stráži?”
,,To by se ti líbilo chlapečku. Ale toho se nezbavíš.” Vlezl nám do konverzace otec a naprosto mi zkazil mou snahu. Nafoukl jsem uraženě tváře a překřížil ruce na prsou.
,,Tak jo, no. Když chcete, abych skolaboval díky vyčerpání. Ale potom oplakávat mě budete vy.” Otec se zasmál a víc k tomu neřekl. Rumi zůstal ještě hodnou chvíli a oba staříci si povídali. Mě skolila únava a postel ve vedlejším pokoji mě volala k sobě. Popřál jsem oběma dobrou noc a odešel spát.
Nisa:
Rozlepila jsem oči, které nyní pálily od pláče. Musela jsem se chytit za hlavu, jak mi do ní vjela bolest. Jazyk se lepil na patro a vyprahlé hrdlo také nebylo příjemné. Pomalu jsem se zvedla z postele a pročísla si černé vlasy. Zaraženě jsem se rozhlédl po místnosti. Nevypadala jako ta, v které jsem usnula. S vyděšením jsem rozpoznala svůj pokoj. Budu muset hned po ránu čelit rodičům. Určitě se na mě zlobí, že nejsem víc zodpovědná.
Velice pomalu jsem se svlékala z hadrů, ve kterých jsem se včera večer propadla do říše snů. Hodila jsem je do koše se špinavým prádlem a přešla k vědru s vodou. Ponořila jsem ruce pod studenou vodu, která je okamžitě přijala a hýčkala jemnou pokožku. Užívala jsem si to a nechtěla je vytáhnout. Ale do nahého těla se otřelo několik trnu zimy. Vytáhla jsem tedy dlaně, umyla si obličej, krk a nedbale vyčistila i ostatní velmi špinavá místa a s myšlenkou, že se večer stejně důkladně umyji, jsem otřela své tělo. Nakonec jsem ze skříně vytáhla čisté hnědé šaty a spodní prádlo a navlékla to na sebe. Neskutečně pomalu jsem se usadila před zrcadlo v pokoji a česala krátké černé vlasy, které se stejně hřebenu téměř nepodvolily.
Nakonec jsem musela jít do kuchyně. Rodiče by za mnou za chvíli poslali Moriho, aby mě probudil a ten by mi vytkl, jak jsem pomalá. Ale než jsem se zvedla, ustlala jsem si postel a otevřela okno. Nakonec jsem otevřela i dveře a o mé ušní bubínky se otřely hlasy, které dříve nebyly slyšet. Všichni už seděli u snídaně a povídali si o svých dnešních povinnostech.
Srdce se mi sevřelo úzkostí a naprázdno jsem polkla strachem. Jak se asi budou tvářit? Co mi asi řeknou, až vejdu? Budou mi vyhubovat? Budou opakovat, ať se dnes snažím? Nebo se na mě ani nepodívají, jak mnou budou opovrhovat?
Krátkými, tichými, pomalými kroky jsem se víc blížila k té místnosti. Stejně jako se zmenšovala vzdálenost, strach a úzkost se pro změnu zvětšovaly. Zastavila jsem se za rohem a jen poslouchala ty bezstarostné hlasy rodičů a otráveného Moriho, který toho přes noc asi tolik nenaspal. Váhavě jsem vešla do kuchyně.
,,Dobré ráno,” pozdravila jsem. Matka se po mně na chvíli ohlédla a pach se vrátila k chystání jídla. Otec mě sledoval o něco déle, ale následně se vrátil ke knize v ruce. Jen Mori se na mě vůbec nepodíval a raději se věnoval svému jídlu.
,,Dobré ráno? Jak by mohlo být dobré, když se musí stávat? Proč se místo toho neříká špatné ráno? Dávalo by to větší smysl.” Breptal Mori a zvedl se ze židle.
,,Dobré ráno zlatíčko, jak pak ses vyspala?” Pozdravila máma a v jejím hlase nezazněla zloba a ani nic podobného. Tón byl milující a laskavý jako vždycky.
,,Ustlala jsi si postel a otevřela okno, aby se vyvětralo, že ano?” Ani otec nezněl naštvaně.
,,Samozřejmě.” Usmála jsem se. Chtěla jsem se vydat ke stolu, posadit se a v klidu se najíst, ale Mori, který už stál, mi to nedovolil. Jen chňapl po housce, strčil mi jí do ruky a vystrkal mě ven před dům.
,,Musíme jít pracovat. Rumi chtěl, abys za ním zašla, až se probudíš. Takže se najíš až potom. Ber to jako trest ode mě pro tebe za včerejšek.” Zazubil se. Kdybych necítila vinu, asi bych ho za to gesto přizabila. Ale dneska ne.
Mlčky jsme mířili k Rumimu domu.
,, -proč? Vždyť Nisa může za to, že se nám to stalo. Kdyby hlídala líp, ani bychom neodešli z vesnice.” Na místě mě zastavila táto slova. Tenký písklavý hlas nepatřil nikomu jinému, než Kome. A musela jsem jí dát za pravdu. Je to moje vina. Jak se jí kdy ještě budu moct podívat do očí?
Komentáře
Pro komentování se musíš přihlásit.
