Wolf and Eagle - dvanáctý díl
Informace:
Poletovat si po nebi, závodit s větrem, sledovat stromy pod sebou. Nebo běhat po lese, uběhat svou kořist k smrti, výt na úplněk. Pojďte s Risem a s Kikurem prožít jejích příběh. Jak mohou tito dva odlišní tvorové vůbec spolu fungovat? A můžou vůbec někdy být spolu? Je snad možné spojení vlka a orla, i přes jejich nenávist k sobě?
Tak co? Dokážou to naší vlčci? Zachrání Risa? Přijde někdo k úhoně? Co udělá Kikuru, až uvidí Risa a jeho stav? :) Děkuji za komentíky u minulého dílu. Díky ním jsem se přinutila začít psát dál, abych měla na další úterky. :D Nebudu více zdržovat, abychom už mohli jít na naší dnešní kapitolku. :) Takže zase čauky v úterý.
Chudák chlapec
Kikuru:
Málem jsem spadl na prdel, když jsem uslyšel, co Mou řekl. Prý že je zachránil orel. To může být přeci jen Ris, ne? A Rumi mi to svými slovy potvrdil. Bože, co když se mu něco stalo?
Když Rumi rozkázal, abychom už šli, všiml jsem si pouze, jak se Mori změnil zpátky na vlka a rozběhl se před nás na výzvědy. Stejně tak i zbylý dva vlci. My jen běželi, ale snažili jsme se je dohnat. Jestli se mu něco stane, co budu dělat? Tohle se vůbec nemělo stát.
Dech se mi pomalu zadrhával v hrdle a strach k tomu také docela přispěl. Naproti nám přiběhl jeden ze tří vlků. Ještě za běhu mluvil s Rumim. Nakonec se alfa zastavil a otočil se na nás. I my zastavili.
,,Lidských mužů bylo viděno minimálně dvacet pět. Nás je dohromady třicet. Pravděpodobně se na cestě do vesnice utábořili na noc, takže se kolem nich rozpíná les. Nebude tedy těžké se k ním nenápadně dostat. Deset vozů, poloha orla ještě není známá. Myslete všichni na to, že není naším cílem žádného člověka zabít, ale je mi ukradený, co s nimi uděláte. Unesli naše děti a měli by za to pykat. Každopádně, jakmile osvobodíme orla, mizíme. Kikuru,” pohlédl na mě s vážným výrazem ve tváři a stejně tak i já na něj. ,,Asi bude v jednom z těch vozů. Tvým úkolem je ho zachránit. Za žádnou cenu se nezapojuj do boje.” Rozkázal mi. Já jen přikývl. Tentokrát jsem se nehodlal hádat, že se dokážu ubránit i bez přeměny. Tentokrát mi šlo opravdu jenom o Risa.
Když jsme si všechno ujasnili, rozdělili jsme se na dvě skupiny, vyhnuli se cestě a po trávě mířili do lesa z obou stran, abychom lidi obklíčili. Čím více jsme se k lidským tvorům přibližovali, tím opatrněji a tišeji jsme našlapovali. V tmavých barvách se naší lidé skrývali za stromy a po špičkách se blížili k táboru.
Slyšel jsem jejich hlasy povídající si o malých vlčatech a nyní i o mladém orlu. Ani jsem nechtěl pomyslet na významy těch slov.
Zastavil jsem se v pohybech přitlačen na jeden strom. Podíval jsem se do lidského tábora, jestli přes škvíry mezi stromy nezahlédnu Risa. Ale nezdařilo se. Všiml jsem si, jak i má smečka zastavila a pouze pozorovala. Vše začalo v momentě, když vystartoval Mori i s oběma vlky v přeměně. Hned z lesa vyběhli naší lidé. Téměř všichni ozbrojeni meči, ostatní se změnili.
Využil jsem toho a i já přešel ke kraji. Rozhlédl jsem se a snažil se zaznamenat cokoliv podezřelého snažíc se ignorovat bojující lidi s vlky. Několik dřevěných starých vozů se střechami ze slámy a deky zakrývající vchod do nich, koně připevněni ke stromům, někteří se odtrhli a utekli, jakmile nás ucítili.
Napadlo mě Risa vyčmuchat, ale... Ve směsicí všech těch pachů by to stejně asi nefungovala. Tak jinak. Přitlačil jsem se těsně na kůru stromu a nepozorovatelně se snažil dostat k jednomu z vozů. Což se i podařilo, vyskočil jsem do něj a pohlédl dovnitř. Jen nějaké zásoby. Zopakoval jsem to ještě dvakrát, než se to konečně vydařilo.
Při prvním pohledu mě bodla do srdce neodůvodněná vina. Na dřevěných prknech ležel Ris - zpocený - slabý. Dýchal rychle - a povrchově. Zatínal pěsti a svaly kdykoliv ho chytla křeč. Plocha pod ním nasáklá potem, krví a slinami, které nedokázal ten ubohý orel spolknout ani zadržet.
,,Risy, co ti to udělali?” Šokovaně jsem si přiložil prsty na ústa. Druhou ruku jsem zatínal v pěst, jak mě začínal ovládat vztek. Ale udržel jsem se a to jen díky Risovi, který potřeboval pomoc. Jeho křehká nezaměnitelná vůně orla se vznášela v celém dřevěném prostoru a míchala se s tou krutou atmosférou a se zvuky probíhajícího boje.
,,Risy, slyšíš mě?” Chytil jsem ho za paži a jemně s ním zatřásl. ,,Risy?” Jeho pokožka hořela, až jsem se o něj skoro spálil.
,,Kik-k-kuru?” Sotva dokázal šeptat. Kdybych nebyl tak blízko, jeho slova by se k mým uším ani nedostala. Pootevřel oči, ty černé syté oči, které mě pozorovali se strachem, jenž ještě nedokázal zmizet. Na krajíčku se leskly modré kapičky slz a nechtěl jsem vědět, jestli z bolesti nebo vyděšení.
,,Přišli jsme ti pomoct. Asi nemůžeš chodit,” mrkl jsem na nohy, které se mírně třásli, stejně jako celé tělo. Slabost z něj přímo vyzařovala a já se bál, že to s ním každou chvíli sekne. Bolest, vina, neschopnost… Víc takových pocitu se ve mně míchalo a naráželo do mého srdce. Ty jeho krásné oči na mě přímo volaly, abych ho vysvobodil z onoho pekla. Přál jsem si s nim vyměnit tu bolest, aby on nemusel trpět. Aby on byl vysvobozen z té ohromné bolesti, která ho pravděpodobně poznamená a navždy změní.
,,Teď tě zvednu a pomůžu ti na má záda. Neboj se, odnesu tě odsud. Dobře?” Mluvil jsem s jemností, jako bych se bál, že každé mé slovo by ho mohlo zlomit jako proutek, vyvrtat díru do jeho pokožky, spustit vodu po jeho očích. A já mu v této chvíli chtěl pouze a jen pomoct. Sklonil jsem se, chytil ho za pas a pomohl mu se posadit. Opíral se o stěnu z prken.
Už jsem ho chtěl chytit za ruce a přehodit na můj hřbet, když se mnou nečekaně něco smýklo k zemi. Zůstal jsem jak přimražený překvapením a nedokázal se bránit ani bojovat.
Mori:
Drtil jsem paži jednoho z těch lidí a neskutečně si to užíval. Jak si ti parchanti jen mohli myslet, že jim to projde? To ani náhodou. Všechny je rozmlátíme tak, že se z té zkurvené země už nezvednou. Chcípnou a jejich těla se stanou potravou mnohem menším zvířatům.
Železná příchuť krve se rozprskla v hubě, když moje tesáky projely dalším masem lidského těla. Nedokázal jsem vnímat nic a nikoho jiného. Bolestný řev toho hajzla pode mnou byl jak rajská hudba pro mé uši.
I přesto, že v lidské podobě vlastním oči hnědé, nyní nabraly na rudém odlesku. Viděl jsem to v očích mé oběti. Pozoroval mě s zděšením a s nepředstavitelnou hrůzou, než se změnily na skelné, mrtvé, nepozorujíc ten svět před sebou.
Kdyby se vlci uměli smát, má vlčí huba by se zkroutila do spokojeného ďábelského úšklebku. Ale místo toho jsem jen vrčel a cenil zuby. Stékala po nich krev, která se smíchávala se slinami a po bradě dopadaly na zem. Nenávist k lidem ve mě přímo vřela, protože to, co udělali tentokrát, to se nedalo odpustit.
Moje oko zabloudilo k jednomu schovanému chlapíkovi. Nebyl raněn a nevypadal ani potlučeně. Asi ještě s nikým nebojoval. Plešatá hlava a zlý obličej. Peklo z jeho tváře přímo vyzařovalo. Nikdo z naších si ho nevšímal a on se nezpozorovaně přiblížil k jednomu z vozů, ve kterém po té zmizel.
Instinkt zvířete mě k němu volal a rozkazoval, abych ho zničil. Abych i tuhle bestii sprovodil ze světa. Nějak jsem i tušil, že on je z nich ten nejhorší. Ten, který rozkázal unést ty naše malé spratky a pak uvěznil toho ptáka.
Rozeběhl jsem se k němu a za běhu se změnil zpátky na člověka. Nezabralo to ani minutu, kdy se srst vrátila zpátky do těla, uši s ocasem s ní, kosti se prodloužily nebo zkrátily podle lidské kostry a maso se také přemístilo na své původní místo. Moje hnědé oči ale i nadále zůstaly červené. Krutě červené, protože si to tak lidé zařídili. Chtěly vlky, tak je mají mít. Ale se vším všudy.
Kikuru:
Něco ledového a tvrdého se omotalo kolem mého krku a zabraňovalo všemu vzduchu v příchodu i odchodu. Dlouhé rusé vlasy se přilepily na můj krk a podvolili se té zbrani. Nutily mě ze zaklonit, abych zabránil skalpu. Přesto se utrhlo několik nitek vlasů. Člověk za mnou mě škrtil, stahoval tu věc do úzkého tvaru, který mě měl každou chvíli zabit. Věci přede mnou se rozplývaly a mlžily a jasný rozum vypověděl službu.
Teplá slina se spustila po mých rtech až k bradě, jak mi bylo zabráněno ji spolknout. Zuby se dřely o sebe z důvodu sebelítosti. Ta sebelítost byla z mé vlastní slabosti, protože jsem nebyl schopen naprosto nic udělat. Držel jsem kovovou věc kolem svého krku, podle tvaru se nejednalo o nic jiného než o řetěz. Nezáleželo, jak jsem za ní tahal, nepovolila. Slabost mě ovládla, jak nepříjemně čas pokračoval. Zdálo se skoro věčnost od doby, kdy jsem mohl ještě dýchat.
,,Kuk-kur-u,” otevřel jsem pomalu zavírající oči. Sípavý tichý hlas, který mohl patřit jen jedinému člověku. Do hlavy mě bouchlo jedno uvědomení za druhým. Kdybych nyní zemřel, Risa by nikdo nezachránil. Pravděpodobně by ho ta zrůda za mnou zabila. Chudáček malej už nesmí víc trpět. Prvně ho někdo od nás napadl a poranil paži a teď tohle? Proč by mě trpět jen on? Proč by tu nemohl být nějaký jeho hrdina, který ho zachrání a ochrání?
Chuť k životu mě zase postavila na nohy, metaforicky řečeno. Zlaté oči ještě zintenzivněly, jak se na mě hrnula touha se změnit. V rusých vlasech v mžiku vykoukly stejnobarevné uši, které jen potvrzovaly mou identitu. Z kalhot vykoukl ocas z části oranžový, jinak celkem ladil s mou hlavou a vztekle s sebou mrskal ze strany na stranu. Cenil jsem zuby, které se v mé puse pomaloučku měnily na zuby šelmy a slin přibývalo. Na prstech vykoukly tupé velké drápy a v botách se udělaly díry, jak se přidaly i drápy na nohou.
Chceš to Kikuru, chceš zabít! - zabít - abít - bít! Proč si myslíš, že máš tak ostré zuby? - zuby - uby - by? A co ty tupé velké drápy? - drápy - drápy - ápy? K čemu jinému než k zabíjení? - bíjení -jení - jení? Zabíj, zabíj! - zabíj, zabíj - bíj, bíj! Vím že to chceš. - chceš. Vím že to uděláš. - uděláš. Krev je tak krásně rudá. - rudá - dá. Rudá jako tvé vlasy! - vlasy - vlasy - asy! Proč bys nemohl zrudnou celý?! - celý - celý?! Zabíj! - bíj! Zabíj ty zmetky! - zmetky - metky - ky! Dělej, - dělej, nezaslouží si žít! - žít - žít!
Známý a zároveň cizí hlas promlouval v mé hlavě. S lehkostí a s ozvěnou. Ten hlas zněl tónem po nenávisti a touze vraždit. Mé vlčí já se konečně probouzelo ze svého spánku. Toužil jsem zabít a viděl jen rudě. Chci zabít toho hajzla, nebo on zabije mě. Zabíjení není špatné. Kdyby bylo, nebyli bychom mi vlci k němu přizpůsobení. Matka příroda to takhle chtěla.
,,Kikuru, ty idiote!” Věc na mém krku povolila a já zase dokázal svobodně dýchat, ani nevím jak. Ale mé zaradování přišlo příliš brzy, protože jsem schytal pěknou ránu po hlavě. Na moment se mi zatemnilo před očima a já se musel chytit za hlavu, kde asi vyrostla pěkně velká boule.
Ale díky tomu jsem si uvědomil náhlé bezpečí a vrátil zpátky svůj zdravý racionální rozum. Uši i s ocasem se v mžiku skryly. Pomalu začínající srst s drápy také zmizela a jako památka zůstaly jen díry v botách. Musel jsem stále velmi rychle dýchat, jak jsem ten kyslík potřeboval. Ale pomalu se vše uklidňovalo.
,,Neumíš poslouchat?! Rumi ti za každou cenu zakázal bojovat. Příště, když to bude nutné, nesahej hned po přeměně, raději vytáhni dýku. Pane bože, máš přece přísný zákaz se měnit! Tomu říkáš zodpovědnost? Co kdyby si někomu ublížil?! Chci říct, někomu kromě lidí? Ty seš fakt marnej.” Rozčiloval se nade mnou obnažený Mori a přitom si prohlížel chlápka v bezvědomí. Dýka? A jak, když jsem jí přenechal Risovi?
,,Ještě že jsi přišel, díky.” Usmál jsem se i přes vážnost situace. Ještě, že je to jen Mori. Otec nebo Rumi by mě za takové nezodpovědné chování zpráskali jako psa.
I já se zvědavě podíval na chlápka na zemi. Holá hlava, slizký obličej, odporný lidský pach, ale to nejhlavnější - z jeho oblečení vycházela stejná vůně jako z Risa.
,,Trefil bych se, kdybych hádal, kdo toho orla tak zřídil,” mrkl po očku na Risa a pak se zase vrátil k monstru na zemi. ,,Škoda, že je v bezvědomí. Zasloužil by si trpět stejně anebo ještě víc,” poznamenal Mori, vytáhl z kalhot muže kapesní nožík a zabodl mu ho do srdce.
Stočil jsem pohled na Risa, který čekal až příliš dlouho. Nyní byl pro mě důležitější, než pomsta tomu bastardovi. Ris se opíral o tu samou stěnu jako před tím, než jsem byl napaden a pevně svíral víčka k sobě, jak se snažil otupit bolest spánkem. Pot mu tekl z vlasů a roznášel špínu dál po jeho pokožce.
,,Chudák malej, je ještě dítě a už se dostal do potyčky s lidmi. Měl bys ho co nejdřív odnést, ať se o něj už může postarat strejda.” Povzdech si Mori, když dodělal svou práci a sledoval s bolestným výrazem tvář Risa. Přikývl jsem na souhlas. Mori mi ho ještě pomohl posadit na můj hřbet, omotal jsem jeho ruce kolem svého krku a svými ho chytil pod koleny, aby mi nespadl. Jeho paže si stejně dělaly, co chtěly a nakonec visely dolů tak, že splývaly s mou hrudí.
Seskočil jsem z vozu a rozběhl se po cestě, kudy jsem tušil les s naší vesnicí. Nezpomaloval jsem, neohlížel se. Nebylo třeba. Záda mi kryl Mori a věděl jsem, že vlci budou v pořádku. Všichni z těch mužů se vyznačovali neskutečnou sílou. Oproti mně určitě. Dokonce mě překvapilo, že Rumi neposlal s Mouem a ostatními mě a Yaza nevzal s sebou. On byl v boji mnohem lepší a zběhlý. Ale zároveň jsem byl i šťastný. Nedokázal bych se vrátit do vesnice a jen netrpělivě čekat v nejistotě, až se vrátí a přivedou Risa živého a nebo mrtvého.
Naprázdno jsem polkl, jak mě to vyděsilo. To bych nikdy nemohl dovolit. Přidal jsem na rychlosti a nevšímal si nestačícímu dechu nebo lehkého nákladu na zádech. Bylo mou povinností ho ochránit.
Ris:
Bolelo mě všechno, každý kousek těla se hlásil s další bolestí. Ovládala mě střídavě zima s horkem. Pot polil celé mé tělo a já se třásl bolestí. Dokonce jsem si ani neuvědomil, že pláču. Tolik mě to bolelo. Všude tma, tolik zvuků se míchalo dohromady, mlžil se zrak a dech pospíchal. Ale to na tom bylo nejhorší, to že i dýchání mě zmáhalo a přidávalo na bolesti. Při každém nádechu se mé svaly napnuly, jak mě chytila další křeč. Zaručeně se jednalo o moje poslední chvilky života.
Ani jsem si neuvědomil kdy se ozvaly křiky a cinkání meče o meč a ani mě to nezajímalo. Probudilo mě jen to krásné teplo dalšího člověka, jeho příjemný hlas naplněný bolestí a hřejivé zlato v očích. Kuru, Kuru pro mě přišel. Přišel mě zachránit. S pocitem bezpečí jsem zase usnul, abych nepřemáhal své unavené tělo a mysl.
Probudilo mě čekání. Čekal jsem na tu hřejivou náruč, až mě chytí a někam odnese. Chtěl jsem to cítit a tisknout se na něj, cítil jeho pach, abych už byl v bezpečí. Ale ono pořád nic. Nepřicházelo.
Zrak mi naskytl pohled na Kura na půl udušeného a na slizký úsměv plešouna za ním. Usmíval se nad svým zrůdným činem a v rukou pevně svíral řetěz, který víc a víc utahoval.
Pokusil jsem se zvednout ruku. Nesmí zemřít. Přál jsem si mu pomoct, ale moje paže zase bezvládně dopadla na dřevěný podklad. Ani jsem si neuvědomil, že jsem ho oslovil.
Otevřel oči a já byl rád, že zase vidím ty krásně zlaté oči, které jsem ještě před pár dny nenáviděl. A že byly živé naplněné touhou bojovat, a ne skelné vzdávající život. Pomalu se měnil na vlka, ale nedokázal jsem se dívat. Světlo dráždilo mé oči a vše se mlžilo. Zavřel jsem je tedy a zase usnul.
Cítil jsem na své hrudi to teplo, které mě chránilo před zimou. Můj pot se vsakoval do látky trika Kikura, přičemž má košile byla úplně promočená, že by se to z ní dalo i mačkat. Ležel jsem na jeho zádech, ruce samovolně visely dolů a já měl položenou hlavu na jeho rameni. Ohlédl jsem se ještě za nás. Opouštěli jsme bojiště, kde již leželo několik mrtvol. Za normálu by mě udivilo, že mi vlci přišli na pomoc, ale nyní jsem neměl sílu nad tím uvažovat. Zase jsem se přiměl zavřít oči a usnul.
Rumi:
Nakonec mužů bylo něco kolem třiceti dvou, ale i tak jsme si s nimi hravě poradili. Držel jsem pevně svůj meč v ruce a sledoval probíhající boje. Z většiny už bylo téměř vše ukončeno.
Něco na zemi se zablýsklo a já poklekl, abych si to prohlédl. Udiveně jsem zjistil, že se nejednalo o nic jiného, než o dýku Kikura. Poznal jsem to díky vyryté hlavě vlka na rukojeti. Ale nechápal jsem, co dělá tady a proč jí nemá on. Zarazil jsem se v momentě, kdy se mi do nosu vetřela lehká vůně orlů vycházející z dýky. Neomylně jsem se strefil. Skousl jsem si ret, jak mě to překvapilo, ale probudilo mě, když vedle mě promluvil Mori. Okamžitě jsem schoval onu dýku za pas a pohlédl na něj.
,,Zabili jsme sedmnáct lidí z třiceti dvou. Zbytek je v takovém stavu, že zanedlouho zemře též. Orla jsme našli skutečně v jednom z vozů v bezvědomí a zraněného. Kikuru ho už vzal a právě s ním míří k Takemu.” Podal mi zprávu, jak se od něj dalo čekat, skvělou, bez detailu, se vším důležitým.
,,Jaké jsou zranění orla?”
,,Nezjistil jsem. Byl v bezvědomí, úplně hořel a téměř nedýchal. Poslal jsem Kikura, aby ho odnesl za felčarem co nejdřív.” Vzápětí odpověděl a já zase jen přikývl.
,,Udělal jsi dobře. A co naši muži, jak jsou na tom oni?”
,,Lehké rány po ostří nebo modřiny. Nic vážného. Nikdo z mužů nepřišel o život.” Výborně. S uspokojením jsem rozkázal, abychom se vydali zpátky do vesnice. Muži se v mžiku změnili v lidi a navlékly na sebe své oblečení. Mori jako vlk běžel hned vedle mě a pospíchaly jsme, abychom dohonily Kikura.
S Kikurem jsem se shledali na planince s jahodami. Rozkázal jsem mu, aby zastavil. Dýchal z posledního dechu a nestál jsem o to, aby mi tu odpadl i on. I ostatní muži nemohli pořádně dýchat a byli za menší pauzu rádi. Sundal jsem si košili a rozložil jí na zem. Ukázal jsem na ní.
,,Polož ho sem. Kikuru, Mori, Danno, vy tu se mnou zůstaňte. Zbytek bude hlídat okolí, kdyby se náhodou nepřijeli pomstít jiní lidé. Nevíme, jak daleko od lidské vesnice jsme bojovali, ani jestli je už někdo nenašel.” Přikázal jsem. Po mých slovech se všichni muži vzdálili a zůstali jsme jen my čtyři.
Kikuru položil orla na mou košili. Přiklekl jsem si k němu, stejně jako Kuru a přiložil jsem prsty na jeho krk. Stále dýchal, ale skutečně slabě. Jeho košile nasáklá potem se lepila na pokožku a obepínala jeho břišní svaly. Oči pod víčky těkaly ze strany na stranu. Připomínal mi vlka ležícího na smrtelné posteli, který jen počítá vteřiny do své smrti.
Zadíval jsem se na jeho paži. Rukáv rudý od krve a už cestou mě do očí píchaly ty kapky krve v půdě a na listech. S takovou by mohl přijít o hodně krve, jestli se tak už nestalo. Musíme to zastavit.
,,Danno, podívej se na jeho levou nohu, Kikuru pomoc svému otci. Mori, ty mi pomoz s jeho rukou.” Přikázal jsem a muži bez odmlouváni hned udělali tak, jak jim bylo přikázáno.
Vyhrnul jsem za asistence Moriho rukáv u košile a s hrůzou jsme hleděli na tu spoušť. Rána téměř nebyla vidět, jak se rozmazala krev po jeho pokožce. Ale tolik krve by rozhodně nemohlo vyjít z malého škrábance, to bylo jasné nám všem. Očkem jsem zabloudil k odhalené noze… Tam to nevypadalo o nic lépe.
,,Mori,” naprázdno jsem polkl, protože mi přeskočil hlas. ,,Běž co nejrychleji za Takem a řekni mu, ať se připraví na to, co ho bude čekat. Popiš mu stav orla. My si pokusíme pospíšit.” Roztrhl jsem zakrvácený rukáv a začal omotávat raněnou paži. Mori už dávno zmizel v lese.
Take:
Nisa si to všechno tak vyčítala, až z toho nakonec usnula. Nechal jsem jí ležet v jedné z postelí ve svém domě, který fungoval zároveň i jako místo pro zraněné vlky. Větší dvoupatrový dům s dvanácti místnostmi, nepočítaje chodby a haly. Deset z nich byly ložnice, jedna kuchyň, která sloužila i jako jídelna a jeden takový pokoj pro příjetí návštěvy. Jedna ložnice patřila mě a zbytek jsem nechal pro ty zraněné.
Odešel jsem do své ložnice, kde jsem se natáhl na posteli a odpočíval. Nic jiného jsem udělat nemohl. Náhlý klid mě nečekaně uspal a já se nechal unášet jedním ze snů.
,,Strejdo. Probuď se.” Otevřel jsem rozespale oči a pohlédl na tvář s černými vlasy a hnědýma očima Moriho. Udiveně nic nechápajíc jsem se posadil a prohlédl si ho od hlavy k patám. Měl na sebe nedbale nataženou košili dlouhou až ke kolenům, vlasy na všechny strany, špinavý, zpocený, zadýchaný a od krve. Hned mi to došlo a vyděšeně vytřeštil oči.
,,Co se stalo? Jsou děcka nebo někdo jiný zraněný? Tak dělej Mori, mluv?!” Postavil jsem se a zaklonil hlavu, abych viděl do očí muže před sebou.
,,Mou i ostatní jsou v cajku. Už dávno by měli ležet ve svých postýlkách. Ale je to všechno komplikované. Musíš si nachystat pokoj pro zraněného,” sledoval jsem třes jeho těla a poslouchal každé slovo.
Komentáře
Pro komentování se musíš přihlásit.
