Wolf and Eagle - jedenáctý díl
Informace:
Poletovat si po nebi, závodit s větrem, sledovat stromy pod sebou. Nebo běhat po lese, uběhat svou kořist k smrti, výt na úplněk. Pojďte s Risem a s Kikurem prožít jejích příběh. Jak mohou tito dva odlišní tvorové vůbec spolu fungovat? A můžou vůbec někdy být spolu? Je snad možné spojení vlka a orla, i přes jejich nenávist k sobě?
Týden k týdnu a je tady další díl. Ani nevíte, jak jsem ráda, že už je ta nejhorší část za mnou. Děkuji za to, že stále ještě čtete můj příběh a taky za komenty. Uvidíme se zase příští úterý. :) :)
Plán záchrany
Mou:
Ano, přiznávám se, že mě ovládal strach. Vrčel jsem a zároveň se třásl. Cenil jsem zuby a zároveň krčil uši k hlavě. Ustal jsem ve své nesmyslné činnosti až ve chvíli, kdy do mého ušního bubínku narazily vzlyky Mury. Moje bratrské sklony se hned probudily a mé paže jí samovolně objaly.
,,Bráško, já se b-bojím,” opakovala a já jí pro změnu říkal to, že vše bude v pořádku, i když jsem si tím nebyl tak zcela jist.
Vezli nás pěkně daleko a řekl bych, že i dlouho. Obloha totiž ztmavla. Mé oči pozorovaly, jak se krajina postupně mění a pach domova mizí někde v dálce. V nose mě bodal pouze smrad patřící lidem.
Vůz prudce zastavil a sestra sebou škubla, jak jí to vyděsilo. I přes stále silnější tmu jsem rozeznal, že její žluté oči byly zarudlé. Z nosu jí zase tekl sopel, ale tentokrát jsem k tomu neměl žádné poznámky, protože tentokrát měla důvod plakat.
,,Nebolí tě z pláče hlava?” Starostlivě zazněl můj hlas v tiché kleci, když jsem jí rukávem utíral tu nudli. Nikdo z nás neměl sílu mluvit. Mura i já jsme měli vymluvené hlasivky, jak ona plakala a já jí utěšoval. A Eda i s Kome vypadaly v depresi. Já se jim ani nedivil. Vždyť i já v ní byl. Oči Kome také rudly. A na Edu jsem se raději ani nedíval.
,,Trochu.” Zazněla sípává odpověď sestřičky a mě bodlo u srdíčka.
,,Tak raději už neplač a ani nemluv, dobře?” Pouze přikývla a dál jsme mlčeli.
U lidí se v okamžení rozhořel nádherný plamen a já zatoužil se u něj posadit, ohřát se a pojíst teplé jídlo. Vůně ohřívaného kuřátka mě bodala do žaludku, který žádal svůj denní příděl jídla. Ještě ráno jsem s Murou a s rodiči seděl u stolu v našem domečku a jedl pudink, který máma udělala. A ještě v poledne jsme se sestrou i s Edou a s Kome jedli krásně sladké lesní jahůdky. A nyní nás bodal hlad a pociťovali jsme osamělost.
Lidští věznitelé usnuli postupně až do toho posledního a my zůstali obklopený tichem doprovázeným jen pravidelným oddechováním a chrápáním.
Překvapilo nás, když nedaleko zaznělo zakřupání větvičky.
,,Bráško, slyšel jsi to?” Mé ucho zaznamenalo hlas Mury a já si uvědomil, že se něco děje. Najednou vykoukla zpoza klece něčí hlava. Tvář mi nic neříkala, hnědé vlasy, černé oči, jemnější rysy a víc jsem ani ze tmy nebyl schopen rozpoznat.
,,Ššššt!” Ozval se naléhavě a zahlédl jsem prst jeho ruky u pusy. Ztichl jsem a náznakem dlaně jsem naznačil i Muře, aby mlčela. Táborem se zase ozvalo zachrápání, které na okamžik utichlo, aniž bych si byl toho všiml.
,,Kdo jsi?” Šeptnul jsem na něj.
,,Neublížím vám. Přišel jsem vám pomoct.” Zazněl jeho hlas.
,,To není odpověď na mou otázku,” zaprotestoval jsem potichu a dál nasával vůni cizince. Nedokázal jsem jí přiřadit, ale jeho měkkost mi něco připomínala.
,,Nejste vlci? Měli by jste to přeci rozeznat okamžitě.” Ozval se neznámý.
,,Orel?” Zavzdychala Kome za mnou a sice nechtěně zvýšila krapet hlas. Chrápání utichlo.
,,Šššt!” Přiložil Eda ihned svou dlaň na její ústa. Úlevně jsme vydechli, když se chrápání znova ozvalo.
,,Správně,” zazněl muž a přikývl, zatím co sledoval zámek a manipuloval s ním.
Kikuru:
Následoval jsem Moriho a pouze v duchu doufal, že ten malý hajzlík Mou skutečně jen prováděl nějakou obyčejnou lumpárnu. Nahlas bych snad nikdy nepřiznal, že se o něj bojím.
Mori a později i oba další vlci, kteří se k nám přidali, nás vedli někam lesem. Už vládla noc, když jsme dorazili na nějakou menší planinu v lese, kde se nacházelo mnoho jahod. I přes lidskou podobu i mě do nosu udeřila vůně malých vlčat. Na jistotu bych zvládl povědět, že se jednalo o čtyři osoby, dvě dívky a dva chlapce a jeden z nich byl zaručeně Mou. Ale pocítil jsem i něco jiného.
,,Lidé,” zazněl hlas mého otce vedle mě a pověděl nahlas pravdu, kterou si nikdo z nás nechtěl přiznat. Ale silný a odporný pach skutečně patřil lidským tvorům a nikomu jinému. Mori a i ostatní okamžitě hledali stopu. Vyvedli nás z lesa na místo, které vypadalo jako před nějakým časem opuštěné. Uhašené tábořiště, kusy odpadků, kosti, udupaná tráva, …
Vlci najednou zastavili a nechtěli se hnout. S nosem při zemi čichali a chodili nešťastně v kruzích. Ne a ne se vydat některým směrem.
,,Co se stalo?” Ozval jsem se.
,,Ztratili stopu, ani já nějak nic necítím. Ale nemohli se propadnout do země.” Zamyšleně zazněl Rumi. Bezradně jsem se rozhlédl na všechny světové strany. Cesta pro vozy vedla pouze dvěma směry. Na jih a na západ. Jenže kudy zmizeli?
Ris:
Díval jsem se na ten zámek. Tahal jsem za něj a doufal, že povolí, ale nestalo se tak. Potřeboval bych klíč. Zamyšleně jsem se zadíval zpátky do tábora lidí. Není jiné volby, musím tam.
,,Nebojte se, pomohu vám odsud, ale musíte být potichu, dobře?” Zadíval jsem se na ně. Celkem osm očí mě sledovalo. Ačkoliv patřily vlkům, které jsem nedokázal vystát, tak ze všech vyzařoval strach.
,,Slibujeme.” Zazněl chlapecký šeptavý hlásek. Usmál jsem se, ale nepočítal jsem s tím, že by to mohli přes tu tmu zahlédnout.
,,Hned se vrátím.” Znovu jsem se šoural po čtyřech blíž k lidskému táboru. Protáhl jsem se kolem dvou vozů a objevil se mezi lidmi spícími na zemi. Jejich pach mě lechtal v nose, jejich dech i chrápání mi znělo nebezpečně blízko, srdce v hrudi bilo a jen jsem se modlil, aby se nikdo z nich nevzbudil.
Ten hromotluk, který měl asi povinnost strážit, ležel nyní rozvalený na trávě a zabíral prostor tak pěti lidí mého vzrůstu. Neochotně jsem k němu natáhl ruku, která se pěkně třásla. Prsty se otřely o jeho kapsy a ponořily se hlouběji. Naprosto prázdné.
Zapřemýšlel jsem, kde by vůbec mohly být. Obvykle má klíče stráž. Když ne stráž, tak asi šéf, ale… Kdo z nich je šéf? Rozhlédl jsem se bezradně kolem sebe. Takhle to nepůjde. Zatřepal jsem hlavou. Nemůžu prohledat všechny. Udělal bych chybu a někdo by se probudil. Ale co jiného mám dělat. Obvykle bývají ještě náhradní klíče, ale kde by mohly byt ony? Nechávají se na místě, kde má přístup každý. Třeba upevněny na vozu?
Zadíval jsem se vítězné na lesklé cosi, jak se blyští. Přisunul jsem se blíž, tiše a opatrně, abych se nikoho z lidí nedotkl a tím nikoho neprobudil. Jak jsem se dostal až k vozu, uviděl jsem na tom prknu upevněný hřebík a na něm kroužek s klíčí. Usmál jsem se a chopil tu železnou věc do ruky. Pouze jemně zacinkala. Pak jsem stejně opatrně obešel všechny lidi a zase se odšoural ke kleci s vlčaty.
,,Mám je,” mé rty se zvedly do úsměvu a ruce strčily železný předmět do zámku. Cvaklo to, jak se odemklo. Pomalu jsem otevřel dvířka. Při každém sebemenším vrznutí mé srdce snad vypustilo duši. Ulevilo se mi, když už konečně byla dvířka otevřená úplně.
,,Pojďte, pospěšte.” Naléhal jsem na ně. Chytil jsem jednu z dívek do náruče a položil jí na zem do trávy. Stejně tak jsem to udělal i u zbylých dětí. Sami by to asi neslezly a kdyby jo, tak ne tiše a nebo bez zranění. Ze všech vyzařovalo nádherné teplo oproti chladu noci. Ale té noc ubývalo a světlo se zase vracelo na denní pořádek. Museli jsme si pospíšit, jestli jsme nechtěli být chycení při činu.
,,Děkujeme,” chytila mě za košili dívenka. Její žlutá ouška splývala s hlavou a cítil jsem mírný třes.
,,Na to bude času dost později. Pojďte,” chytil jsem jí za ruku a vydali jsme se směrem k našemu lesu. Ještě před pár dny, bych ve společnosti vlků neřekl, že půjdeme k NAŠEMU lesu, ale dnes už to neplatí. Usmál jsem se.
,,Hej! Co si myslíš, že děláš?!” Zmrzl jsem ve svých pohybech. To nemůže být pravda.
Mou:
Ten muž si chvíli hrál se zámkem, ale nakonec to vzdal. Rozkázal nám, abychom mlčeli. Slíbil jsem, že nevydáme ani hlásku. Když zmizel, sestra se ke mně těsněji přitiskla.
,,Bráško, já se bojím.” Zašeptala velmi tichounce.
,,Neboj, řekl nám, že nás zachrání.” Pohladil jsem jí ve vlasech.
,,Co když lhal?”
,,Ne.” Otočil jsem hlavou ze strany na stranu. Určitě nelhal, jinak by tolik neriskoval. Je to … Naše poslední naděje.
Několik minut uběhlo než se zase ozval mužský měkký hlas a vrátila se s ním i povznášející jemná vůně orlů.
,,Mám je,” usmál se na nás. Zaradoval jsem se v duchu. Věděl jsem, že nás nezradí.
,,Pojďte, pospěšte.” Odemkl klec. Přistrčil jsem Muru blíž. Vzal jí do náruče a postavil jí na zem. Pak Kome. Nakonec jsem nechal jít i Eda. Sice se tvářil, že by mu pár minut navíc nevadilo, jenže oči ho zradily. Měl v nich vděčnost. Nakonec ten orel chytil do rukou i mě. Jeho ruce byly teplé, stejně tak splašený dech, jeho srdce prudce a rychle bilo. Na rozdíl ode mě se vůbec netřásl.
Chytil jsem Muru za ruku a stejně tak Eda. Vlastně jsem se za to všechno vinil. Byl to můj nápad odejít na jahody bez dovolení dospělých. Teď to musím odčinit.
,,Hej! Co si myslíš, že děláš?!” Ozval se hrubý hlas člověka. Jako na povel se ozvalo několik dalších hlasů.
,,Utíkejte!” Zařval ten orel. Chvíli jsem nereagoval, jak mě to všechno překvapilo. ,,Tak dělejte, utíkejte!” Zaječel znovu, tentokrát naléhavěji. Kome i Eda se změnili na vlky. Pohlédl jsem na Muru a pevně jí stiskl ruku. Taky jsem se měnil na vlka a sestra nebyla pozadu. Rozběhli jsme se za už mizející Kome.
Ještě naposledy jsem pohlédl zpátky k lidskému táboru. Několik mužů, kteří se probrali jako první, se snažili běžet za námi, ale ten orel je zastavil. S myšlenou, že snad bude v pořádku, jsem stočil pohled zase před sebe.
Běžel jsem tak rychle, jak jsem jen mohl. Kdybych mohl jako vlk plakat, rozhodně by zem pode mnou tvořila potůček.
Ris:
,,Tak dělejte, utíkejte!” Pustil jsem dlaň děvčete a trochu do ní šťouchl, aby se konečně hnula. Dětská tělíčka se pomalu obalovala srstí. Pak jsem už zahlédl jen jejich mizející chvosty. Zůstaly po nich pouze kusy oblečení.
,,Tak pojďte vy hajzlové,” uchechtl jsem se na ty lidská monstra. Ruka se přitiskla k pasu a nahmatala dýku. Vytáhl jsem jí z pouzdra. Kov čepele se zablýskl ve vycházejícím slunci. Děkuji Kikuru.
Jeden z prvních lidí se ke mě rozběhl. Vydal jsem se k němu a napřáhl ruku s dýkou.
,,Do prdele!” Zařval bolestí. Z ruky mu vyprskla krev. Po dýce taktéž tekla rudá tekutina až po mých prstech, které jí držely. Se zadostiučiněním jsem se uchechtl.
Hned mě ten úsměv přešel. Nedával jsem pozor a jeden z chlápků mě chytil zezadu za krk. Povolil jsem a dýka mi vypadla z dlaně. Svalil mě na zem a sedl si mi na břicho. Stisk na krku zesiloval. Přiložil jsem své prsty na ty jeho a snažil se ho setřást. Marně. Hned na začátku mi bylo jasné, jak to skončí, když se někdo z nich probudí. Nejsem nějakej zvlášť dobrý bojovník. Nikdo z orlů není. Jediný muž, který takový byl a já ho znal, už několik let spí pod zemí.
,,Ty hajzle. Tvou vinou nám utekla pěkná suma peněz!” Prskal, až jsem měl poslintanou celou tvář. Nemohl jsem se nadechnout. Cítil jsem, jak se mi v hlavě zastavuje krev a moje plíce prosí o další přísun kyslíku. Z koutku úst mi začala téct slina, jak neměla žádný jiný místo, kudy zmizet. Pocit bezmocnosti mě zahnal do kouta a já si uvědomil rychlou ztrátu síly.
,,Sane,” ozval se nedaleko nás hrubý hlas. ,,Pusť ho!” Stisk na mém krku povolil a já se konečně mohl nadechnout. Lapal jsem po vzduchu, jako vlk po masu a držel se za krk. Vzdorovitě jsem pohlédl na chlápka, který rozkázal tomu Sanovi. Podle toho jsem i usoudil, že mám čest se šéfem této bandy.
Jeho pleš se leskla v paprscích slunce, hnědé oči, vrásky, světlý knírek a bradka. Odporný úsměv přímo zářil na celkem pěkné tváři.
,,Proč nám děláš takové problémy?” Tvářil se, jako kdybych byl ten nejhorší já. Jako by oni neunesli malé vyděšené děti.
,,Myslíte si, že by to vlci nechali jen tak? Můžete mi poděkovat, že jsem to byl pouze já.” Zachraptěl jsem.
,,Pouze ty? A kdo pouze Ty jsi?” Jestli si myslí, že mu jen tak povím, co jsem zač, to je pěkně na omylu panáček. Proč bych se prozrazoval? Byl bych asi úplně blbej, ne?
,,Chyťte ho!” Jeho úsměv se změnil na vážný výraz. Ani jsem se nenadal a už kolem mě sedělo několik mužů. Dva mě drželi za zápěstí a dva za kotníky. Všechen odpor se ukázal jako marný. Byly moc silní.
,,Tak a teď se na tebe podíváme.” Přišel ke mně blíž ten šéf a dřepl si vedle mě, zadíval se mi do očí. Mohl vidět pouze znechucení. Já jsem nehodlal ukázat žádný strach. Někde z kapsy vytáhl nějakou lahvičku s tekutinou zelené barvy.
,,Jestli pak víš, co tohle je?” Zase se škodolibé usmál. Dal mi pár minut na zodpovězení, ale já toho nevyužil. ,,Tohle je, milý chlapče, výtažek z byliny zvané viridi oculus,“ Zarazil jsem se. ,,Podle tvého výrazu soudím, že víš jaké účinky taková vodička má. Dokáže vás na chvíli změnit zpátky do zvířecí podoby, nebo aspoň z části. Lidé si myslí, že je to jen legenda. Teď se ukáže na čí straně se nachází pravda.” Chytil mě na sílu za bradu a zvedl jí. Chtěl jsem zuby cvaknou, ale byl jsem málo pohotový. Jeden z mužů mi mezi zuby narval nějakou kovovou věc. Klíč.
,,Nemusíš se ničeho bát chlapečku,” usmíval se ten plešoun. Nahnul se tváři blíže ke mě. Jeho dech se otřel o mou tvář. Chtěl jsem se dostat ze stisku mužů, bohužel ani jeden nepovolil. Lahvička se objevila nebezpečně blízko mých úst.
Zavřel jsem oči, jak jsem se vzdával. Tekutina pronikala do mých úst. Klíč zmizel. Ale stále neměli vyhráno. Nehodlal jsem spolknout ani kapičku.
,,Myslíš, že to tímto končí?” Chytil mě plešoun jednou rukou za nos, přiblížil se ke mě a strčil svůj jazyk do mých úst. Když se střetl ten jeho odporně slizký s tím mým, začal na mě tlačit a naléhat. Nedostával se ke mě kyslík a tlak působící na jazyk nakonec dopadl tak, že jsem byl nucen všechen obsah spolknout.
,,Tak je hodný kluk.” Pohladil mě plešoun po tváři, zatím co moje tělo začínalo reagovat na tu tekutinu proudící mým tělem. Chvěl jsem se, z pokožky vyrůstalo hnědé peří a nos i ústa se měnily na zobák. Zaslechl jsem několik šokovaných hlasů.
,,Orel.” Vydechl někdo z nich. Věděl jsem, že to už nijak nezamluvím. Vědí, co viděli. Trvalo to jen malý moment, než se mé tělo zase vrátilo do původní lidské podoby.
,,Tak orel, jo? Už dlouho jsem žádného neviděl. Toho musíme využít?” Tvář plešouna se mi už nezdála nějak pěkná. Teď mě spíš odpuzovala. Mračil jsem se na něj, když si stoupl. Pocítil jsem stisk po celém zápěstí. Muži se mě snažili zvednout, aby mě dostali do té klece, kterou před časem obydlovala vlčata.
,,Šéfe, co když tento taky uteče?” Zazněl znechucený hlas Sana, jako by mluvil o nějakém vrahovi.
,,No jo, máš pravdu, to nemůžeme připustit. Chlapi, položte ho zase na zem.” Plešoun se přiblížil k nám a dřepl si vedle mě. Fakt moc díky Sane.
,,Nemůžeme přeci dopustit, aby nám NÁŠ orel uletěl či utekl.” Zdůraznil obzvláště to jedno slovo. ,,Držte ho pevně.” Rozkázal a odněkud vytáhl nějakou dýku. Její lesklá čepel se blyštila ve slunci, které se už hlásilo na obloze. Ztuhl jsem. Co s tím jako chtějí dělat?!
Plešoun mě chytil za pravou paži. V tom momentě se mé tělo začínalo vzpírat. Snažil jsem se tu ruku vysvobodit, ale přece jen jedna slabá paže neporazí tři silné. Trochu odhrnul rukáv a tím odhalil i fáče na ní. Nic k tomu neřekl, jen se škodolibě zasmál. Studený kov se dotkl mé pokožky za zápěstím.
,,Nemůžeme dopustit, aby se ti zranění uzdravilo příliš brzy.” Zašeptal a s tím mi hluboko až do masa vnořil čepel. Táhl jí až k loktu. Napnul jsem svaly, stiskl prsty v pěsti, trochu jsem s sebou ještě škubal, abych se dostal z toho nepříjemného bolestného vězení. Ostrá bolest mi mučila ruku a nechtěné slzy bolesti se zaleskly v mých očích. Tak moc to bolelo, že jsem se bál, že z toho zešílím. Nikdy jsem nic takového nezažil. Snad ani tehdy, když mě napadl vlk a málem vyrval kus masa, tak to nebylo tak mučivé. Je to tím, že se nyní nemohu bránit? Chtěl jsem, aby to už přestalo. Dýka ovšem pokračoval ještě víš až k rameni a velmi pomalinku. Až tam se teprve zastavila. Prudkou bolestí mi brněla ruka, teplé slané slzy tekly z očí po spáncích a končily na trávě. A z rány se vynořila má krev, železný pach mě píchal v nose a teplý vlhký pocit šimral mou pokožku. Jen stěží jsem dokázal ovládat svůj hlas.
Kov opustil moje tělo a můj splašený a vyděšený hlas se trochu uklidňoval. Ale to stále neměl být konec.
,,Nesmíme dopustit, aby nám utekl, že?” Plešatý muž se přemístil k mé noze. Prudce se mé oči otevřely poznáním. Stále mě bolela ruka a nedokázal jsem si představit, jak to bude s nohou. Železný kov se zabodl do masa kousek nad kolenem a nedal mi ani možnost, abych se bránil. Tři ruce na mě zase byly moc. Znovu jsem napnul všechny svaly a slzy nechal samovolně téct. Tentokrát jsem ale svůj hlas už neudržel. Vykřikl jsem bolestí, protože se to nedalo nijak udržet.
Rumi:
,,Půjdeme tudy!” Promluvil jsem rozhodně a ukázal na západ.
,,Nač soudíš, že bychom měli jít tím směrem?” Otec Kura se mne zeptal a já rád odpověděl.
,,Pach lidí cítíme z obou stran, ale z jihu je slabší. Museli tím směrem přijet a odjet na západ. A taky,” poklekl jsem na okamžik k zemi a přiložil ruku na hliněnou cestu. Zvedl jsem nějaký předmět, který na okamžik vypadal jako kámen.
,,Tohle vážení, tohle je na zmatení čichu. Nevím sice co to je, ale ten zápach nás má odradit od toho, abychom šli správným směrem. A právě proto musíme na západ.” Slabé argumenty, ale aspoň něco.
,,Takže pojďme.” Zazněl Mori a všichni jsme přikývli. Všichni jsme se rozběhli na západ, abychom přivedli naše děti zpět domů.
Mou:
Běželi jsme, jak jen jsme mohli. Brzy se zase na obzoru objevily první stromy a přibývalo jich. Běželi jsme cestičkou a mířili na pastvinu, kde bylo tolik krásných jahod. Tentokrát jsem na ně ale nepomyslel. Věděl jsem, že právě tím směrem se dostaneme do naší vesnice nejrychleji.
Zahlédl jsem několik siluet postav. Cítil jsem se neuvěřitelně šťastně, když jsem v nich poznal Rumiho, Kikura a další muže. Když si nás všimli, rozběhli se i oni k nám a my pro změnu zase k ním.
,,Tati,” změnil jsem se za běhu zpátky na člověka. Oko si všimlo, jak se změnili i ostatní. S Murou jsme běželi k otci a když už jsme byli u něho, skočili jsme mu do náruče. Nechali jsme proudit slzy štěstí a bezpečí. Ani jsem nedokázal vnímat, co udělali ostatní. Kome a Eda asi běželi za svými otci.
,,Bože, jak jsem šťastný, že se vám nic nestalo.” I tatínek plakal. Mé ouško zaznamenalo několik úlevných vydechnutí.
,,Co vás to napadlo. Víte, jak jsme se o vás všichni báli?” Ozval se silný nezlomný Rumi. I přes jeho naštvaný podtón se usmíval.
,,Tam.. Musíte mu pomoct… Zůstal sám.. Určitě ho zabijou…” Soukal jsem mezi vzlyky nějaká nesrozumitelná slova.
,,Počkej Mou. Uklidni se, nerozumíme ti.” Zazněl Mori, který se na mě díval nyní celý obnažený.
,,Zachránil nás ten orel. Ale zůstal tam s těmi lidmi. Určitě ho zabijí... Musíte ho zachránit. Prosím.” Už o něco klidněji jsem ze sebe dostal. Viděl jsem několik zaražených výrazů.
,,Orel? Tady? Vždyť všichni odešli.” Zasmál se někdo posměšně.
,,Ne, všichni ne. Ten, co byl zraněný letět přeci nemohl.” Odpověděl Rumi drzému hlasu.
,,Dlužíme mu za naše děti. Nevím jak vy, ale já ho tam nenechám.” Ozval se táta a konečně nás pustil ze svého objetí. Vstal a zadíval se na skupinku mužů.
,,Yazo, vezmi Muru, Moua, Eda a Kome zpátky do vesnice. My půjdeme pomoct tomu chlapci.” Rozkázal Rumi. Yazo neochotně poslechl a vedl nás zpátky do vesnice. Ještě jsem se ohlédl na mizející záda dospělých. Tiskl jsem se k dece, kterou mi do náruče nekompromisně narval otec a modlil se, aby toho orla zachránili.
Komentáře
Pro komentování se musíš přihlásit.
