Bojím se...

 

Mou:

   Na slunci se blyštila černá srst mých oušek a za zády mi mrskal neposedný ocásek. Nasával jsem z okolí pachy, ale všechny ignoroval pro zbytečnost. Pro mě byl důležitý pouze ten jediný, který patřil Kome. Ale ani se svým čumákem jsem jí nikde nemohl najít. Kam se tak dobře schovala?

   Chvílemi jsem zahlédl černooranžová ouška sestřičky nebo hnědý chvost Edy. Ale sám pro sebe jsem si slíbil, že jí najdu první. Sem tam se mi zdálo, jako by se tichounce chichotala. Hledal jsem v keřích, v trávě, za stromy, beznadějně i zvedal kamínky, jestli se náhodou nezmenšila. Ale nic z toho nebylo platné.

   Když jsme jí na můj vkus hledali už dlouho, přestávalo mě to bavit. Kam se mohla tak skvěle schovat?

   ,,Kome, vzdáváme se. Vyhrála jsi!” Vykřikl Eda. Ale nic. Kome se neobjevila.

   ,,Kome, to už není sranda. Ukaž se!” Zaječel jsem nyní já. Ale stále nic. Chtěl jsem to vzdát a počkat si, až si přijde sama, když náhle za mnou něco zakřupalo. Hbitě jsem se otočil čelem vzad. Kome se na mě dívala a jak jsem se na ní otočil, vyskočila mým směrem a povalila mě na zem. Stáhla s sebou i Muru, která stála blízko nás.

   ,,Takže jsem vyhrála?” Usmála se vesele.

   ,,Tss.” Uraženě jsem nafoukl tvářičky. Ocasy se nám všem mrskaly za zády a uši se natáčely po zvucích. Eda se na nás podíval a hned se k nám rozběhl.

   ,,Já chci taky!” Vykřikl a skočil na nás. V ten moment ale Kome s Murou uhnuly a tak Eda skočil na mě. Málem jsem tím náhlým tlakem vyplivl plíce. Zaslechl jsem škodolibé chichotání holek.

   ,,Tak vy se budete smát? Edo, teď!” Řek jsem a přitom chytil Kome za kotník. To stejné udělal i Eda u Mury. Obě jsme stáhly na zem. Tentokrát jsme se smáli my.

   Ztichl jsem a zatajil dech. Nedaleko nás jsem zaslechl podezřivé zvuky. Chtěl jsem o tom říct i ostatním, ale sotva jsem otevřel pusinku, už se něco obalilo kolem naších těl. Síť.

   Ztichli už i ostatní. Rvali jsme se se síti a snažili se jí zpřetrhat.

   ,,Hele, co jsme našli. No není to roztomilý? Mladí vlčci.” Uslyšel jsem slizký silný hlas a v nose jsem pocítil odporný lidský pach. Kolem nás se začalo trousit několik lidských mužů. Jejich pach mě dráždil v nose.

   Začala mě ovládat panika spojena se strachem. Lidé? Tady? Jak a proč? Co s námi udělají? Proč jsme nedávali pozor? Proč jsem si jich nevšiml dřív? Zběsile jsem se rval se síti, která nás věznila, ale nedařilo se.

   ,,No tak, prcku. Nemysli si, že tu síť tak snadno zničíš.” Zasmál se jeden z nich, z kterého vycházel zápach nejhorší. Stejně tak i  strach a autorita. Jeho hlava se leskla, jak neměl žádné vlasy, hnědé oči daleko od sebe a bradka s knírem.  Vykulil jsem svá žlutá očka zděšením.

Kikuru:

   V podstatě jsme toho moc nevyzkoumali. Nesměli jsme směrem, kudy odcházeli orli. No, v první řadě bychom jejich vesnici stejně nenašli. Protože ačkoliv tím směrem minule z mýtinky odcházeli, tak to ještě neznamená, že se skutečně jejich vesnice tím směrem nachází. Ale stejně bylo divné, že nám to Rumi zakázal. Vždyť jsem byl přeci jediný, kdo o Risovi věděl, nebo ne?

   Také jsme se nechtěli přibližovat ke kraji lesa, kolem vesnice jsme to znali a místa, která jsme tedy objevili, tak ty jsem už stejně znal z vyprávění Risa.

   Kolem několik hodin po poledni jsme se konečně vraceli do vesnice, abychom se najedli. Zaradoval jsem se, když už jsem poznával některé stromy, které obklopovaly naší vesnici. Na kraji jsme se ale náhle zastavili. Málem jsem narazil do Yaza přede mnou, jak jsem to nečekal.

   ,,Co se děje?” Zadíval jsem se na ostatní.

   ,,Chvíli tady počkejte.” Gestem ruky nás tady Rumi zastavil. Hned poté se někam vypařil. Zahlédl jsem ho až u strejdy a Nisy. Překvapeně jsem si jí prohlížel. Její pokožka nabrala na bledosti, její oči se leskly, jako kdyby každou chvíli měla plakat a ve výrazu se jí odrážel strach. Co se jen mohlo stát?

Eda:

   Překvapeně jsem si prohlížel bílou síť. Co to má znamenat?! Začal jsem s ní tahat a různě přetahovat, ale bylo to marné. Nepovolila.

   Náhle se kolem nás postavilo několik lidí. Vysmívali se nám. Já jsem začal instinktivně vrčet. Ale když jsem začal bezvýznamně švihat i ocasem, zasáhl jsem omylem Moua.

   ,,Edo, dávej pozor!” Zavrčel na mě.

   ,,Promiň.”

   Jeden z můžu chytil síť a zvedl jí do vzduchu. Já osobně nejsem jeden z nejtěžších, ale ani nejlehčí a přitom ten chlápek zvedl čtyři takové jako nic.

   ,,Raf, raf, chtěli by jste nás pokousat?” Zasmál se a jako řetězová reakce se ozvalo několik dalších posměšků. Naštvaně jsem s sebou škubal ale marně, ten chlap nás držel pevně a odnášel nás někam ke kraji lesa. V ten moment mě napadaly pouze velmi špatné myšlenky.

Nisa:

   Strašně mě to všechno mrzelo. Pociťovala jsem na sobě několik pohledu a raději jsem ani nezvedala hlavu. Jen co strejda domluvil s Rumim, zadíval se na mě.

   ,,Niso, můžeš mi k tomu něco říct?” Zahlédla jsem nohy strejdy, které se náhle zastavily. Bála jsem se zvednout hlavu. Věděla jsem, že se na mě zlobí. I já se na sebe zlobím. Neodpovídala jsem,

   ,,Niso, podívej se na mě.” Promluvil zase Rumi. Je to alfa, určitě se na mě zlobí. Určitě mě pak potrestá. Ale to není to, čeho se bojím. Bojím se, že se těm prckům něco stane. Co bych pak dělala? Vyženou mě ze smečky, když se tak stane?

   ,,Niso, podívej se na mě!” Jeho hlas nabral na hrubosti. Po tom jeho tónu mi málem do očí hrkly slzy. Na sucho jsem polkla a zvedla k němu tvář.

   ,,Mrzí mě to. Vím, měla jsem dávat větší pozor,” na chvíli jsem se odmlčela. ,,Příjmu jakýkoliv trest. Jen prosím, najděte ty děti.” Po těch slovech se mi do oči probojovaly tolik zadržované slzy a já hlavu zase sklonila. Vše jsem myslela vážně a byla to snad nejdospělejší věc, kterou jsem ze sebe kdy vypravila. Opravdu jsem se strašně trápila. Už nikdy, nikdy se nebudu při svých povinnostech věnovat jiným blbostem. Tedy, jestli vůbec ještě nějaké povinnosti mít budu.

   ,,Každý dělá chyby. Mimo to, nebyla to pouze chyba Nisy. I já měl raději jít po své práci a nezdržovat jí. Příjmu jakýkoli trest, který uložíš i Nise.” Promluvil vedle mě strejda. Musela jsem se na něj podívat, jak jsem se cítila překvapená. V jeho výrazu se také odrážely pocity výčitek.

   ,,Dobře. Jen jsem chtěl slyšet, že si Nisa uvědomuje svou chybu. O trestech či vině můžeme mluvit později. Teď bychom měli spíš hledat vlčata. Podle všeho asi zamířili do lesa. S muži se podíváme po okolí. Pokusíme se najít jejich pach. Niso, mohla by jsi mi zavolat svého bratr a otce? Nemyslím, že by to bylo nějak vážné. Asi si šli jenom hrát někam dál, ale neměli bychom nic podceňovat.” Vysvětlil Rumi. Jen jsem přikývla.

   Udělala bych cokoliv, abych odčinila svou nezodpovědnost. Zvedla jsem se a rozběhla se k domu své rodiny. Až teď mě napadlo, co mi na poví. Asi se budou moc zlobit. Štíplavé slzy se zase dostaly do mých očí. Vzpamatuj se Niso, na slzy teď není čas! Můžeš brečet, až se najdou! Dlaní jsem si setřela mokro na tvářích i pod očima.

Mura:

   Cítila jsem, jak bráška na mě leží v té těsné síti. Vůbec nic se mi nelíbilo a jak jsem pocítila slabost z toho všeho, vrhly se na mě neovlivnitelné slzy. Ale vzpomněla jsem si na brášku, jak mi vždycky opakoval, že když se ocitnu čelem k nebezpečí, nesmím ukázat strach. Zadržela jsem je tedy alespoň pro teď.

   Lidé nás táhli ke kraji lesa a jak jsem zjistila, nebylo to nijak daleko. Ty jahody jsme asi hledali tak usilovně, že nás ani omylem nenapadla myšlenka na nebezpečí.

   ,,Ty mláďata nám vydělají balík,” Zaslechla jsem hlas některého z nich, když zastavili. Moc jsem toho neviděla, protože jsme v síti byly pěkně namačkaní. Zaslechla jsem, jako kdyby skřípání a pak náhlou lehkost, která ovšem trvala jen chviličku. Tvrdý dopad na dřevěná prkna mě na pár chvilek ochromil. Pak se ozvalo zase to skřípání a pak zacvaknutí klíče v zámku.

   Otevřela jsem oči. Já s bráškou, Kome a i s Edou jsme se nacházeli v nějaké kleci. Byl to v podstatě dřevěný vůz s mřížemi. Venku nám stínilo několik chlápku, kteří se na nás obdivně dívalo. Usmívali se a sledovali nás. Mluvili spíše jen k sobě o tom, jak na nás vydělají a jak jsme roztomilý. Bylo to strašně děsivé.

   ,,Chlapi, tak zas do práce. Musíme balit, než se objeví jejich rozlobení rodiče. Nechcete je přeci potkat, ne?” Po těch slovech se všichni od nás vytratili.

   Zaslechla jsem rychlé dýchání svých kamarádů. Podívala jsem se na ně. Kome měla na krajíčku, uši ze strachu splývaly s její hlavou a ocas mezi nohama. Třásla se strachy. Eda naježený skoro jako kočka, také se třásl. Bráška stále sledoval ty lidi. I když výhružně vrčel, jeho ocas mrskal ze strany na stranu a uši vzpřímené na hlavě, i přesto všechno se třásl.

   Všimla jsem si, jak i oni se bojí. Nejsem to jen já. Ale uvědomila jsem si i to, že dospěláci kvůli nám nic nevědí. Nic o tom, kde jsme, proč jsme odešli a vlastně možná ani ještě neví, že jsme odešli. Do oči mi hrkly slzy tolik potlačované.

   ,,Já - já se bojím.” Vzlykala jsem.

Ris:

   Probudil jsem se pod stromem krytý keřem tak, jak jsem usnul. Protáhl jsem se, ale hned se zastavil ve svých pohybech. Zaslechl jsem nějaké zvuky. Zatajil jsem překvapeně dech. Když jsem rozpoznal, že jsou ode mě o něco dál, přestal jsem se strachovat. Raději jsem si vzal svůj koš a s tím, že bych měl co nejdřív odejít, jsem se zvedl. Skrýval jsem se za stromy a snažil se obloukem vyhnout místu, odkud jsem zaslechl podivné zvuky.

   Ale ať jsem se snažil, jak chtěl, tvůrci rachotu mířili mým směrem. Skrčil jsem se do jednoho keře, když jsem zahlédl v dálce něco se blyštit. Zatajil jsem dech a tiše setrval ve stejné pozici. Zaslechl jsem několik hlasu patřící lidem a stejně tak jejich pach. Ale to, o čem mluvili, mě málem dostalo k zemi.

   Vykoukl jsem nějakou škvírou a zadíval se na už mizící záda lidských tvorů. Jeden hromotluk držel v ruce nějakou síť a v ní jsem rozpoznal malé děti. Podle uší na hlavě i chvostu za zády mi byl okamžitě znám jejich původ. Lidé zmizeli i se svou kořistí a stejně tak s nimi odcházel i rachot.

   Jen maličkou chvíli jsem zapochyboval nad svými činy. Zvedl jsem se ze země a tichými ale spěchajícími kroky jsem se blížil k jejich prozatímnímu táboru. Až u posledních stromů jsem se zastavil a zcela skrytý za kmenem jednoho z vyšších stromů jsem se rozhlédl po okolí.

   Několik dřevěných vozů taženými koňmi. Jeden z vozů byl olemovaný mřížemi. Právě tam jsem zahlédl malá vlčata. Dvě děvčata a dva chlapci. I na tu dálku jsem viděl jejich strach. A ani jsem se nedivil.

   Minimálně dvacet dobře stavěných mužů. Okamžitě mi bylo jasné, že já nic moc nenadělám. Všichni plně pracovali. Zabalovali nějaké tašky, zásoby a podobně. Určitě se chystaly na odjezd. Všechno nakládaly do vozů. Brzy byli připravení na odjezd.

   Po celou dobu dobře skrytý jsem v nečinnosti sledoval dění před sebou. Když se lidé pomalu rozjeli po cestě nejspíše do nějaké lidské vesnice, vydal jsem se podél cesty, ale dobře skryt stromy, s nimi. Opatrně a tiše, aby nikdo nenabral podezření, že je někdo sleduje.

 

Kome:

    Hrála jsem si s nejlepšími kamarády, skrývala se ve stromech, tiše si z nich tropila srandu a teď?! Vše se v jedinou minutu zkazilo. Možná, kdybychom tolik při hraní neřvali, nic by se nebylo stalo.

    Seděli jsme v kleci. Nevnímala jsem okolí, pro mě byl nejhorší ten strach a nejistota. Málem jsem plakala a hodně se třásla. Moje slzy i třes zmizel v momentě, kdy se v mých uších rozlehl hlas Mury.

    ,,Já - já se bojím.” V tu chvíli se ze strachu probrali i kluci. Mou se k ní hned přitulil.

    ,,Šššt, to bude dobré,” utěšoval jí. I Eda se přestal ježit a lítostně si sedl vedle ní. A já… Já se také k ním přitulila. Zaplavil mě pocit bezpečí a strach pomaloučku opadal.

    I když je Mura nejslabší z nás a nejzranitelnější i nejcitlivější, nyní nás od padání do sebelítostí zachránila právě ona.

    Vůz se najednou rozjel a já s sebou škubla, jak mě to polekalo. Hlas Mury se postupně utěšoval a všichni čtyři jsme se dívali, jak se les kolem nás pohybuje.

    Aniž bychom se nadáli, pach našeho, bohužel krátkodobého, domova postupně slábl a stejně tak se ukazovaly obzory do neznáma. Zaplavila mě panika smíchaná se strachem i se smutkem. V hlavě se mi promítla vzpomínka na sestřičku Azami, která mě vždycky varovala před nebezpečím, na rodiče, kteří by mi nyní asi vynadali, na Rumiho, který se pro nás tolikrát strašně vynasnažil a na Nisu, která nás měla hlídat. V první řadě je to všechno její vina. Proč jen nemohla líp hlídat? Proč nebrala starost o nás vážněji? Nebylo by se to všechno stalo. Za vše může pouze a jen ona sama.

 

Rumi:

    S muži, co ještě stáli na kraji lesa i s muži, kteří se shromáždili nyní, jsem hodlal prohledat les. Napočítal jsem nás něco kolem třiceti. Zbytek zůstal ve vesnici, kdyby se náhodou něco stálo. Nechal jsem tři muže se změnit na zvířecí podobu. Přece jen vlčí nos je spolehlivější než ten lidský. Ve třech skupinkách po devíti a v každé ještě jeden z vlků jsme se vydali jinými směry.

    Mori - bratr Nisy, který se změnil ve vlka, našel pach čtyř dětí skutečně rychle. Brzy se k nám přidaly i obě další skupinky, které vedli vlci. Jestli se všichni tři shodli ve stejném směru, skutečně museli mladí jít tudy. Vydali jsme se po jejich stopách. Snad se skutečně nic nestalo. Trochu jsem se začal obávat, protože obloha nějak rychle ztmavla a my stále děti nenašly.

 

Ris:

   Vozy lidí jely pomalu, ale postupně zrychlovaly. S normální chůzí bych jim nestačil, ale během či pouze poklusem bych už nemohl být tolik opatrný a tichý. Nechal jsem je, aby mě o několik metrů předjeli. Za několik řádek dní to bylo asi už po sté, co jsem opakovaně zalitoval své rány na paži. Tentokrát ovšem skutečně odůvodněně. Moct použit křídla, stíhal bych jim a ještě bych sledoval všechno dění okolo. Možná bych i skvěle stihl letět k vlkům a říct jím o tom, co jsem viděl, ale to by mě asi ani nenapadlo. Ani bych nevěděl, jestli by mi věřili.

    Když mě o asi patnáct metrů předjeli, vystoupil jsem blíže ke kraji lesa, abych na ně dobře viděl a pokračoval jsem spíše pomalým během, který postupně zrychloval podle toho, jak se ode mě vozy vzdalovaly. Chvílemi jsem se obával, že se mi ztratí a já bych je už nebyl schopen najít.

    Z důvodu běhu mě zabolelo v boku a dech se mi zkracoval a zrychloval. Věděl jsem, že ti lidé míří do vesnice lidí, ale naprosto vůbec jsem nevěděl, jak daleko může být. Všiml jsem si, jak jeden z těch chlápků nejvíc vzadu na koní něco hází na zem za sebe. Zpomalil jsem a pohlédl na zem. Na první pohled mi to připomnělo kamení, ale když jsem se sklonil k zemi, ucítil jsem podivný zápach. Nedokázal jsem to přirovnat, ale hned mi došlo, proč to dělají. Chtějí zmást vlky, kteří spoléhají na svůj čich. Jak podlé. Zase jsem se rozběhl, protože se mi lidé poněkud vzdálili.

 

    Netuším, jak dlouho jsem běžel. Unavovalo mě to a tak mi ten čas logicky ubíhal přílišně pomalu. Obloha pomalu tmavla. Trochu mě vyděsilo, že tu ještě není žádný vlk. Kde se tak zdrželi? Vždyť ve vlčí podobě jsou dost rychlý a přeci se nenechají tak snadno zastavit. Za několik mil nás přestal obklopovat i samotný les, jen několik příležitostných stromů a celkové dost balvanů různých velikostí. V mysli jsem si opakoval, že tady musím dbát na opatrnosti. Aspoň do doby než po obou stranách začínal další les.

    Vozy se zastavily. Překvapeně jsem také zpomalil a skryl se za jeden z krajních stromů. Když jsem si dřepl, nohy se poroučely k zemi. Neuvědomil jsem si, kolik toho uběhly a jak je to unavilo. Zakřupalo mi v ní a obě brněly. Stále jsem nepopadal dech a srdce stále rychle tlouklo. A to i přesto, že jsme nyní seděl a téměř se nehýbal. Raději jsem si místo dřepění sedl.

    Opatrně jsem vystrčil hlavu a pohlédl k lidské skupince, která budovala tábor zřejmě na odpočinutí. Koně odpřáhli od vozů a uvázali je ke stromům. Vozy nechali zastavené v kruhu, pouze ten s mladými vlky postavili trochu dál od tábora. Uprostřed onoho kruhu se nashromáždilo několik kusu dřeva a brzy se rozplanul menší plamen, u kterého se lidé usadili. Až i k mým uším se dostal jejich pobavené hlasy, smích a rozhovor.

    Zůstal jsem skryt nějakou chvíli. A přesně, jak jsem si myslel, cesta lidi unavila a oni se brzy rozhodli jít spát. Vzhůru zůstal jen jeden hromotluk, který sledoval dění okolo, ačkoliv nevypadalo, že by se mělo stát něco zajímavého. Seděl u ohně a párkrát pohlédl jejich směrem. Takže on stráží. Mohlo mě napadnout, že to nebude tak snadné.

    Ale aniž bych to čekal, ten člověk usnul ani ne za malý moment. Táborem se rozneslo jeho chrápání a doléhalo až ke mě a dokonce i dál. Pomalu jsem se zvedl ze sedu. Zabolely mě některé klouby, protože jsem seděl nejspíš příliš dlouho. Na všech čtyřech jsem se plazil až do toho tábora. Stále jsem si nebyl jistý, zda všichni skutečně spí, protože na patnáct metrů v takové dálce toho lidské oči příliš nevidí a můžu mít dokonalý zrak, jak jen chci.

    Když jsem se doplazil až k prvnímu vozu, pohlédl jsem na oheň, který pomalu uhasínal. Lidé jsou skutečně nezodpovědní. Nechci ani pomýšlet na to nebezpečí, kdyby se zvedl vítr a odnesl nějaké jiskry někam dál od ohniště.

    Pokračoval jsem v extra pomalejším sunutí k jednomu vozu snad deset metrů dál od lidského tábora. V nose mě štípal pach masa, které lidé ani nedojedli. Zakručelo mi v žaludku, protože jsem od dnešního rána nic nepojedl. Jen nějaké jahody nebo borůvky, které jsem byl schopen najít, ale toho se člověk nenasytí.

    Přisunul jsem se až k onomu vozu, kde jsem i na tu dálku a tmu jasně rozeznal tři páry zlatých očiček a jeden pár stříbrných. Tak, jak se dalo od vlků čekat. V jednom neopatrném pohybu mi pod loktem zakřupala malá větvička. V hrdle se mi usadil knedlíček a srdce mi několikrát nebezpečně silně zabušilo.

    ,,Bráško, slyšel jsi to?” Zazněl dívčí sípavý hlas, ale poněkud hlasitěji. Chrápání ozývajíc se z tábora utichlo. Knedlík v mém krku stále přebýval a srdce bilo silně a prudce, až jsem se obával, že někoho probudí svou hlasitostí.

    ,,Šššt!” Vykoukl jsem na ně a přiložil prst na rty. Chrápání, na chvíli utichlé, se zase ozvalo a pokračovalo ve své “písni”.

---

Komentáře

Pro komentování se musíš přihlásit.