Oko Michaela - 2. Mrazivý ostrov
Informace:
A tady začíná naší partičce dobrodružství. Teď tu budou postavy z One Piece, ale příběhy zcela odlišné od anime. Příjemné čtení a omluvte mé chyby :)
Posáda se dostává na Mrazivý ostrov. Najdou jeskyně, kde se rozdělí. Skupinu Janey, která zůstala v jeskyních, napadne obr. A druhá skupinka, kterou vede Luffy slyší rachot a okamžitě se vrací. Ale než stačí někdo něco říct, či naplánovat, uspí je uspávací plyn.
2. Mrazivý ostrov
Pluli jsme už nějaký ten den, ale žádný ostrov v dohledu nebyl. Ale uvědomovali jsme si, že se čím dál tím víc ochlazuje. Už jsem na sobě měla triko, nad to mikinu a jeansy místy roztržené. Jedinému Chopperovi bylo fajn. Po večer jsme i vytáhli bundu, jaká byla zima.
Bylo pravé poledne, všichni jsme obědvali a u toho klepali kosu. Ale nikdo si nestěžoval, protože věděl, že není sám, komu je zima. Na hlídkách jsme od Sanjiho dostávali termosku s čajem a dvě deky.
„Nami, kdy budeme na ostrově?“ zeptal se jednoho dne znuděně Luffy.
„Každým dnem, ale jak panuje tato zimní vichřice, není nic vidět.“ Odpověděla Nami Luffymu. Sama si jistá nebyla, ale podle zakreslování mapy, měl být ostrov už na obzoru.
„Něco vidím.“ Křikl Usopp, který měl zrovna hlídku. Všichni jsme z kuchyňky vypadli ven, se podívat, co vidí Usopp.
„Vypadá to na ostrov.“ Pronesl částečně šťastně Kagami.
„Je to zimní ostrov. Měl by se jmenoval Mrazivý.“ Souhlasila a řekla nám název ostrova Nami. „Tak za tři dny jsme tam.“ Dodala už veseleji. Každý z nás měl radost. I když zase na druhou stranu jsme tu zimu nesnášeli, protože jsme museli být nabaleni a při boji jsme neměli tak dokonalý pohyb. Ale onemocnět, nikdo nechtěl. Poté, co jsme spatřili ostrov, si šel každý dělat své věci. Usopp hlídkoval, Zoro trénoval, někdo se zahříval v kuchyňce s dobrým čajem v ruce a někdo si šel lehnout. A to jsem byla zrovna já.
Ležela jsem v síťce, kterou mi tam nechal udělat Franky, když nám tuto loď postavil a daroval. Byly tu palandy, kde spali chlapy. Ve vedlejší místnosti spaly dívky. Jediná já spala u chlapů. Jejich chrápání mi nevadilo, vždy mě to uspalo.
Měla jsem zavřené oči a přemýšlela. Myslela jsem na setkání a pár dní trávených s Lawem. Chyběl mi, i když sranda s ním moc nebyla. Po těch dvou letech jsem si uvědomila, že ho miluju. Proto jsem souhlasila, že až se znovu setkáme, připojím se k němu. Chtěla jsem Lawa vidět, ale zároveň i ne, protože bych jsem musela opustit Slamáky, a to jsem zrovna nechtěla. O setkání s Lawem všechna děvčata věděla. A ta mi i potvrdila, že jsem se zamilovala. Ale o opuštění posádky, nevěděla. Zatím jsem to nikomu nechtěla říkat.
„Zase na něho myslíš?“ zeptal se dívčí hlas. Patřil Nami. Otevřela jsem oči. Kromě Nami tu ještě byla Terka, Cori, Robin a Verča. Aki byla v kuchyňce, kde popíjela čaj.
„Tak trošku.“ Přikývla jsem pravdu, že zase myslím na Lawa.
„Snad ho uvidíš.“ Popřála mi Terka.
„Díky.“ Poděkovala jsem. Chtěla jsem říct, že ho vidět nechci, protože nechci opustit Slamáky, ale na druhou stranu jsem ho vidět zase chtěla.
„Co si myslíte, že na tom ostrově uvidíme?“ zeptala se nás Verča.
„Nejspíš nic. Kdo by v takové zimě na takovém ostrově žil.“ Pronesla jsem a posadila jsem se, abychom na sebe mohly vidět.
„Ale Chopper žil taky na zimním ostrově.“ Pronesla Nami. Což jsem s ní souhlasila.
„Jedině, že tu budou eskymáci.“ Zasmála se Cori. Všechny jsme se zasmály.
„Co víme. Třeba tu něco bude, nebo nebude.“ Pokrčila rameny Verča. Musely jsme uznat, že Verča má pravdu. Poté jsme se bavily o našich dobrodružství, která jsme zažila.
O tři dny později:
Po třech dnech jsme přistávali na zimním ostrově jménem Mrazivý ostrov. Nikdo z nás nečekal, že bychom tu zažili nějaké to dobrodružství. Ale přesto jsme šli všichni na průzkum. Zoro zakotvil a my se sešli na pevnině. Nikdo nezůstal na lodi, takže jsme se tentokrát nerozdělovali. Stejně by tu nikdo nechtěl zůstat, protože by neměl tolik pohybu, jako při průzkumu ostrova.
Vyrazili jsme. Jako první šla Nami, Luffy a Verča. Jako poslední šel Zoro, Kagami a Daiki. Zbytek tak nějak uprostřed. Vítr nám foukal do tváří, až jsme pociťovali, že by z nás mohli být rampouchy. Pomalu se totiž blížila sněhová vánice. I když oblečeni jsme byli teple, ten vichr byl tak mrazivý, že ani chůze nepomáhala. Nikdo nic neříkal, protože jsme šetřili silami.
Po nějaké té chůzi jsme v dálce zahlédli velké jeskyně. Nami si to k nim zamířila. Šli jsme hlemýždím krokem, jak byl ten vichr nepříjemný. Tak asi po dvou hodinách jsme byli v jeskyních.
Sice zima byla, ale ne taková, když jste v té vánici. V jeskyni bylo o trošku tepleji. I když ne o moc. Na stěnách jeskyň jsem si všimla různých nápisů a obrázků. Podívala jsem se po Robin. Ta o něčem diskutovala s Aki.
„Robin? Pojď se na něco podívat.“ Řekla jsem nahlas a Robin se na mě podívala. Poté přišla ke mně blíž.
„Co se děje Janey?“ zeptala se mě Robin.
„Podívej na tu malbu a písmo. Dokázala by si to přeložit?“ zeptala jsem se Robin. Ta šla blíž ke stěnám a zadívala se na to.
„Nejspíš jo. Ale potřebuju nějakou chvilku.“ Řekla nejistě Robin.
„Kdyby si chtěla pomoci, řekni.“ Nabídla jsem svou pomoc. I když tomu moc nerozumím.
„V pořádku.“ Usmála se na mě Robin a dala se do práce.
„Chtělo by to průzkum jeskyní.“ Promluvil Daiki.
„Rozdělíme se. Jedna půlku půjde na průzkum, druhá tu zůstane.“ Souhlasil Luffy. Vzali jsme párátka a půlku jsme natřeli na modro, druhou na červenu. Kdo měl modru, šel na průzkum. A kdo červenou zůstával v jeskyni. U Robin to bylo jasné, že zůstane. Dopadlo to tak, že zůstala Robin, Aki, já, Kagami, Franky, Daiki a Chopper. Zbytek šel na průzkum.
My, co jsme zůstali v jeskyni, si někdo našel něco k sezení, ale po pár minutách zase vstal, jak šla do jeho těla zima. Jediný, kdo seděl a užíval si zimu byl Chpper.
„Choppere, tak hrozně moc bych jsem chtěla tvůj kožich.“ Pronesla Aki se smíchem. Smích je nakažlivý, tak jsme se začali smát všichni. A trošku jsme se i zahřáli. Jediná Robin nás nevnímala. Po nějaké té době, jsem k ní přeci jenom šla.
„Jak to jde?“ zeptala jsem se Robin, jak jí jde překlad.
„Něco je lehké a něco ne, ale vypadá to na nějaké varování.“ Zašeptala Robin, abych jsem to slyšela jenom já. Přeci tu byl Chopper, který se maličko nebezpečí bál, ale jinak je to silný a skvělý bojovník.
„Co se tam zatím píše?“ zeptala jsem se Robin. Robin mi ukázala její zápisník, kdesi načmárala pár vět. Přečetla jsem si je. Stálo tam:
„Yeti, sněží muž, tě chytí a pohltí jako malinu. Hned se vydej zpět, nebo tu duši ztratíš. Máš-li odvahu, zůstaň tu.“ Což bylo zatím vše. Podívala jsem se na Robin a ta na mě.
„Radši pomlčíme.“ Zašeptala jsem. Robin přikývla na souhlas a dala se dál do překladu. Se přidala k ostatním. Kagami, Franky a Daiki mě odtáhli stranou.
Nechápala jsem, co se to děje, ale tušila jsem to. Chtěli vědět, co stojí na stěnách. Tak jsem jim to zašeptala. Všichni tři se na mě dívali nevěřícně.
„To jako myslíš, že existuje?“ zeptal se pochybovačně Franky.
„Nevím, ale nepřekvapovalo by mě to.“ Pokrčila jsem rameny. V tom jsme zaslechli hrozivý rámus. Podívali jsme se všichni na sebe.
„C-co to bylo?“ zděsil se hned Chopper.
„Yeti…“ dostala jsem ze sebe potichu s Kagamim, Frankym a Daikim.
Na průzkumu:
Zbytek se vydal na průzkum jeskyň. Už jim nebyla taková zima, protože byli všichni v pohybu. Jako první šla Nami se Sanjim. Skupinu uzavíral Zoro s Verčou. Nikdo si nepovídal. Jenom prostě šli mlčky. Všude kam oko dohlédlo byly malby a písmo. Jako tak, kde zůstal zbytek. Jenže Luffyho to po chvíli omrzelo, protože nikde nic nebylo. Už se chystal něco navrhnout, když se ozval hrozný hluk. Všichni se zastavili a podívali se na sebe. Okamžitě se otočili a běželi na místo, kde nechali ostatní.
V jeskyni:
Hrozivý rámus se čím dál tím víc přibližoval. Všichni až na Choppera, Robin a Frankyho jsme tasili katany.
„Držte se za námi.“ Doporučila jsem Chopperovi a Aki. Aki uměla dobře bojovat, ale bojovala nerada a jakmile to šlo, tak se bojům vyhýbala. Byl slyšet nejen řev, ale i dunění. Chystali jsme se, že uvidíme Yetiho, ale po chvíli se objevilo dítě, které byla v obří velikosti.
„C-co to je?“ zděsil se Chopper. Hned mi seplo, kdo to je.
„Obr…“ bylo jediné co jsem dokázala říct.
„Ale vždyť je to dítě.“ Zděsila se Aki. Do pochvy, kterou jsem měla na zádech jsem uklidila katanu.
„Janey, co chceš dělat?“ ozval se Kagami. Aniž bych jsem mu něco řekla, postupovala jsem dopředu.
„No tak maličký, neboj se, my ti neublížíme.“ Šeptala jsem směrem k obrovi. Jenže ten obr měl neměl dobrou náladu, protože se ohnalo rukou a já pár metrů letěla vzduchem, dokud jsme nenarazila do stěny. Chvíli jsem tam zůstala sedět.
„JANEY?!“ slyšela jsem, jak ostatní křičí.
„Room.“ Ozval se hlas přede mnou. Hlas bych jsem poznala všude, ale tekla mi krev z hlavy přes oči, tak jsem viděla rozmazaně.
„Law…“ zašeptala jsem potichu.
„Janey, jsi v pořádku?“ byl u mě hned Chopper s Aki.
„M-myslím, že jo.“ Přikývla jsem, že je mi fajn.
„Ošetřím tě.“ Řekl Chopperr a dal se do práce. Naštěstí nic vážného mi nebylo. Jen tržná rána na hlavě a maličko vyražený dech. Jinak jsem byla OK. Poté, co mě Chopper ošetřil jsem se postavila na nohy a šla s Chopperem a Aki k ostatním. Zrovna i dorazil zbytek z průzkumu.
Chopper s Aki mě posadili na ledová kámen. Byla mi zima, ale věděla jsem, že jsem trošku mimo, že potřebuju sedět. Ale nebylo to tou ránou, ale tím, že vidím Lawa. Než někdo stačil něco říct, objevil se kouř. Byl to štiplavý kouř. Hned mi došlo, že je to uspávadlo.
„R-rychle pr…“ nedořekla jsem a ztratila jsem vědomí. Ostatní na tom byli stejně. I Law.
Komentáře
Pro komentování se musíš přihlásit.