Wolf and Eagle - devátý díl
Informace:
Poletovat si po nebi, závodit s větrem, sledovat stromy pod sebou. Nebo běhat po lese, uběhat svou kořist k smrti, výt na úplněk. Pojďte s Risem a s Kikurem prožít jejích příběh. Jak mohou tito dva odlišní tvorové vůbec spolu fungovat? A můžou vůbec někdy být spolu? Je snad možné spojení vlka a orla, i přes jejich nenávist k sobě?
Tak a další díl je na světě. Snad mě za ten konec nezabijete. Celkem se už těším na další díl, protože to hlavní teprve začíná. :) Tak si užijte čtení a držte palečky, aby se nic nestalo. :)
Výprava za pokladem
Yazo:
Chtěl jsem si lehnout v domečku a jen a pouze spát, ale když mi do něho vlítl Rumi s tím, jestli jsem neviděl Kura, pak Nisa se stejnou otázkou, následně i jeho otec, vzdal jsem to a raději se zamířil schovat za Rumiho domek. Lehl jsem si a zase chrněl.
Tentokrát mě ale probudily dva hlasy v mé blízkosti. Nebe už bylo téměř černé a vesnice skoro tichá. Ty dva hlasy zaručeně patřily Nise a Kurovi. Vzpomněl jsem si na to, jak se po něm dneska všichni sháněli. Že by ho našli? Ale i po několika hodinách spánku se mi nechtělo vstávat. Tak jsem se rozhodl odejít k sobě.
U ohniště ještě sedělo pár vlků. Nepřidával jsem tomu nějak na důležitosti a otevřel dveře do domu. Pokoj ovládala tma a sem tam se ozvalo tiché zachrápání. Rodiče už spali a já chtěl také. Zamířil jsem tedy do svého pokoje, zavřel za sebou a lehl si do postele. Snad jsem ani nepoložil hlavu na polštář a už jsem zase spál.
,,Yazo, nechtěl bys pusinečku?" Kuru jen ve spodním prádle stojí přede mnou. Ukazuje ukazováčkem na své rtíky. Pomalounku si sedá na můj klín a přitom mě hladí po mých břišních svalech.
,,To víš, že bych chtěl," zamumlám těsně u jeho úst, než mu strčím jazyk do pusy. Něco se otře o plochu mého jazyka.
,,Yazo," zavzdychá někdo. Ale ten hlas rozhodně nepatří Kurovi. Ženský, až otravně ženský. Otevírám oči a na mém klíně sedí Azami zcela odhalená. Jen zrzavé dlouhé vlasy zakrývají její ňadra. Její ústa pootevřená, lesk v očích a její ruce na mé hrudi.
,,Ya-zo," její hlas se ozývá až nebezpečně blízko mého ucha. Slyším i její splašený a vzrušený dech, který se mi otírá o lalůček. Očekávám, že mě do něj kousne. ,,Vstá - vej!" Hotovo, asi mi protrhla ušní bubínek.
Vyplašeně jsem se probudil a hodlal se posadit, ale sotva jsem udělal ten pohyb, mé čelo narazilo do něčeho tvrdého. Skončil jsem zase v posteli přimáčknutý něčím tělem.
,,Azo! Co to, prosím tě, provádíš? A proč mi ječíš do ucha tak brzo po ránu?" Nelibě jsem mlaskl. Nesnáším probuzení a ještě k tomu, když mě bolí hlava.
,,Jak po ránu? Je noc a ty zase spíš. Neprospal jsi snad celý den?" Co jako? Spánek je zdravý. A ona mi tady málem rozdrtí lebku a ani se neomluví.
,,Noc nebo den, mám ještě právo na spánek, tak vystřel z mého pokoje." Zachumlal jsem se zpátky do své peřiny. No, ona se mi rozhodla znepříjemnit mojí noc.
,,Tak vstávej. Pojď mi pomoct. Yazo, prosím tě. Udělej to pro mě. No ták." Šťouchala do mě, tahala za peřinu a za vlasy, skákala po mě. Až jsem se nakonec vzdal a vstal jsem z postele.
,,Tak s čím potřebuješ pomoct?" Naštvaně jsem se zeptal a přitom mířil z pokoje pryč. Venku na mě dýchl chlad a já se bezděčně ještě víc zachumlal do košile.
,,Potřebuji najít Nisu. Nevíš, kde by mohla být?" Snažil jsem si vybavit, kdy jsem jí viděl naposledy. Asi když mi trhla do domu a vyžadovala, abych jí prozradil, kde se skrývá Kuru. Počkat, vlastně tehdy, když jsem se probudil za Rumiho domem. Ale, budou tam ti dva ještě?
,,Proč vlastně potřebuješ pomoct ode mě? Nemohla si jít říct někomu jinému?" Brblal jsem a přitom mířil za domy.
,,U sebe doma není. Její rodiče prý neví, kde se fláká. Kikuru taky není doma a jeho otec netuší, kde by mohl být. Rumi už spí a nechtěla jsem ho budit. Pochybuji, že by si hráli s Mouem, protože už musí spát. Tys byl poslední možnost." Vysvětlovala. Já jí téměř neposlouchal. Soustředil jsem se jen na svou cestu. Když jsem zaslechl dva hlasy, zaradoval jsem.
,,Niso?" Spíš jsem jen promluvil. Přece jen jsme za domky a vykřiknutí by mohlo vlky probudit. Nechci mít problém nebo přednášku u Rumiho. Stačilo, jak mě přiměl pomáhat ženám s otravnými ženskými povinnostmi, jen kvůli tomu napadnutí orla. Raději bych se dalším problémům vyhnul.
,,No?" Její hlas zazněl napravo od nás. Azami neotálela a už tím směrem zamířila. Neochotně jsem se došoural za nimi.
Sice nás schovávala tma, ale dokázal jsem rozpoznat siluety tří lidí. Jedna seděla a dvě stáli naproti sobě. Zastavil jsem se hned za Azami a opřel se o strom.
,,Niso, máma ti vyřizuje, že máš zítra na starost děcka." Eh? To mě jako probudila jen proto, aby jí vyřídila něco takového? Nemohla počkat do zítřek? Ale asi udělala dobře. Nisa s Kurem mají úžasný talent zmizet kdykoliv, když mají plnit nějakou povinnost.
,,Proč zase já?" Uraženě zanaříkala Nisa.
,,Neboj se, je to jen dočasně než si chlapi prověří okolí." Zasmála se Azami. ,,A když jsme u toho, Kikuru a Yazo, vás chce zítra Rumi. Máte mu pomoct s tím prověřováním a zkoumáním."
,,Cože?" Dvouhlasně jsme na ní vyhrkli.
,,Za to si můžete sami. Ty jsi Kikuru nebyl celý den ve vesnici a nikomu si nic neřekl a ty jsi celý den prospal.” Vysvětlovala Azami. No, já ji po druhém slově ignoroval.
,,Tak to abych šel zase spát. Zítra to zas bude otrava," brblal jsem si pod nosem a chtěl odejít. Ale zastavil jsem se uprostřed pohybu. Nevnímal jsem, o čem se ostatní baví, jestli na mě někdo kouká a nebo dokonce na mě mluví.
Díval jsem se směrem na Kura. Slabý vítr zavál k mému nosu pach. Nepatřil Kikurovi a ani Nise. Ale bohužel jsem ho skvěle poznával. Ten pach, který jsem cítil, když jsem drtil paži toho kluka. Nemohl jsem jí zaměnit s nikým jiným. Nikdo z vlků nemá tak výraznou vůni podtrhnutou, jak to říct, ženskostí. Vábná lehká vůně až povznášející, ani vlčice takovou nevlastní. Sice nyní jsem jí necítil dokonale, jen náhodou jí nos ucítil. Jakoby se jí snažil nějak zamaskovat. Asi hlína nebo nějaká tráva.
Ale proč na něm ulpěla taková vůně? A kdy? Není možné, aby z toho setkání. Proboha, kolik je to vůbec dní? A navíc tam bylo hned několik vůní. Tak kdy a jak? Téměř jsem zavrčel, otočil se a mířil zpátky do vesnice, aniž bych na někoho počkal. Už jsem neměl chuť spát. Vystřídal jí vztek. Viděl jsem rudě a měl jsem náladu něco rozbít nebo někoho zakousnout.
Mou:
Už nějakou dobu jsem sliboval sestřičce, že půjdeme na jahůdky a jeden den se nám naskytla krásná šance. Zrovna nás prý měla hlídat Nisa a ta své povinnosti nebere přílišně vážně. Právě proto máme nádhernou příležitost zmizet.
Pozval jsem s námi i kamarádku Mury Kome a mého kamaráda Eda, ať nejsem jenom mezi holkami. Sotva odešla většina mužů na své prozkoumávání do lesa a ženy šly vařit, prát, uklízet a šít, už u nás stála sestra Kome Azami a netrpělivě vyhlížela Nisu.
Když konečně vyšla ze svého domku celá rozespalá, radostně jsem se usmál. Musel jsem si přiznat, že jsem se také na jahůdečky strašně těšil. Azami vyhubovala Nise, že jde pozdě a pak odešla po své práci. Nisa se zhnuseně posadila do trávy a sledovala nás. My jsme za tím vyčkávali. Musely jsme si to dobře načasovat.
Ze svého domečku se vyhrabal strýček. Nebyl ve skutečnosti můj příbuzný, ale všechny děti mu neřekly jinak. S typickým rozcuchem do všech stran a s neupraveným oblečením. Ale i přesto, jak vypadá, jeho povaha je naprosto odlišná. Zodpovědný, milý, příjemný, pracovitý, ... Ale nyní to hlavní bylo, že si začal povídat s Nisou a ona si nás už tolik nevšímala.
Odložil jsem míč, s kterým jsem si hrál. Ukázal jsem na Eda vztyčený palec a s úsměvem jsme se vykradly směrem k lesu. Cestou jsme ještě čaply Muru a Kome, které si hrály s panenkami. Tiše jsme mizeli za stromy a vyhýbaly se vyšlapaným cestám. Nepotřebujeme, aby nás někdo sledoval. Ze začátku jsme běželi, ale postupně zpomalovali.
,,A teď má výpravo za pokladem," promluvil jsem jako nějaký pirát. Mura se vesele usmála a já radostně pokračoval. ,,Půjdeme tamtím směrem," ukázal jsem někam do lesa. ,,Držte se svého kapitána," ukázal jsem na sebe. ,,A s problémy se obracejte na můj pravý hák," a tentokrát jsem ukázal na Eda. ,,Tak posádko, pospěšme přímo za pokladem."
Chvíli jsme si ještě hráli na piráty, ale za nějaký čas nás to přestalo bavit. Holky začaly poskakovat a vysvětlovat, že nejsou vlci ale nádherné lesní víly. Já s Edem zase hrál na indiány. Ale ve dvou nás to také nějak moc nebavilo.
,,Máš jí." Vykřikla Kome a strčila do mě rukou. Ani jsem se nenadal a všichni tři běželi přede mnou. To si přece nenechám líbit. Hned jsem se rozběhl za nimi. Jen počkejte! Zaječel jsem v duchu.
Skoro jsem už chytil Eda, ale on hbitě uhnul. Tak jsem se zase pro změnu zaměřil na Kome, ale ta prostě byla moc rychlá. Tak poslední možnost ukazovala na Muru. Natáhl jsem k ní ruku a běžel těsně za ní. V půlce pohybu jsem se zastavil a rozhlédl se kolem sebe.
Ris:
Probudil jsem se propocený a ještě víc unavený, než když jsem večer usínal. Na žádný sen jsem si nemohl vzpomenout a ani nechtěl. Aniž bych měl nějakou sílu, odešel jsem zcela nahý ke studni. Stejně vesnice byla vylidněná a slunce už hrálo svým teplým úsměvem. Jako by všechno pokračovalo dál, jen vesnice se zastavila na své pouti životem. Místo, kde neubíhá žádný čas.
Mé ruce vytáhly vědro a já na své tělo vylil studenou vodu. Z vlasů mi kapaly nějaké kapičky, stejně tak po pokožce a smývaly pot po neklidném spánku. Projel jsem si rukou vlasy a pomalu se vracel do domku. Utřel jsem se kusem plátna a oblékl se do nějaké košile a kalhot. Rukávy jsem si vyhrnul, aby mi nepřekážely, takže byly vidět i fáče. Vůbec jsem nedbal toho, že jsem úplně mokré. Však to uschne. Ještě jsem na nohy natáhl nějaké boty a do ruky si chytil košík. Touhle dobou už rostou lesní plody a výtečné bylinky do čajů. Takže se musí doplnit zásoby.
Vyrazil jsem hlouběji do lesa po cestičce a sem tam se ohnul a utrhl nějakou jahodu, borůvku nebo lístek. Aniž bych si toho byl všiml, mé kroky mě zavedly až ke kraji lesa. Košík do poloviny plný a mé nohy unaveny.
Na chvíli jsem si sedl pod jeden strom. Skrytý keřem jsem si na chvíli hodlal odpočinout. Právě na kraji lesa si zvláštní lidé jako my musíme dát pozor. Sice v blízkosti není nějaká lidská vesnice, ale podél kraje lesa se tvoří cesta pro vozy. A popravdě kolem jezdí dost lidí. Není radno něco takového podceňovat.
Mura:
Bratříček mě začal honit. Já naštěstí dokázala taky docela rychle utíkat. Už mě málem chytil, ale náhle se zastavil. Tak jsem zastavila a pohlédla před sebe. Mé oči se rozzářily. Tomu se snad nedá věřit. Tolik krásných červených jahůdek.
Radostí jsem vykřikla a vběhla mezi ně. Hned jsem se sehnula a začala je sbírat. Kome mi začala pomáhat a ani kluci nebyli pozadu. Bráška sbíral takovým způsobem, že když už měl plnou ruku, celý obsah si strčil do pusy a spolkl. Eda pro změnu jednu utrhl a hned jí snědl. Ale já s Kome jsme počkaly, až jsme jich měli dost. Zrovna jsme na sobě měli oblečené šaty a tak jsme jahody pokládaly do sukní v místě klínu. Za chvíli toho bylo tolik, že jsme se ani nemohli hýbat.
Až když nás unavilo sbírání a myslely jsme si, že toho máme dost, začaly jsme jíst.
Ten krásný pocit, když jsem si první červený kousek ovoce vložila do úst, jak se rozmáčkla a její sladkost se rozstříkla po celé délce jazyku. ,,Jsou slaďoučké,” žasla jsem. I Kome zářily oči, jak jí chutnalo. Podle všeho se mnou souhlasila.
Kikuru:
To je otrava. Chtěl jsem si ještě odpočinout a spát až do oběda, ale nakonec musím na blbý průzkum. No, aspoň půjde i Yazo, tak se snad nebudu nudit. Jestli se z toho třeba neuleje a nebo neusne cestou. Podrážděně jsem vstal z mé miloučké vyhřáté postýlky a začal se oblékat.
Venku v menším hloučku už stálo několik vlků. Rozhlédl jsem se po nich. Rumi sice úplně vzadu, ale se svou výškou z davu nádherně vyzařoval. Yazo vypadal, jako by snad už podřimoval. Ještě jsem rozpoznal pár vlků, ale náhle se u jednoho pohledem zastavil. Překvapeně jsem otevřel ústa a vykulil oči. Co mezi nimi hledá otec?! Snad nepůjde s námi, že ne? Vyrazil jsem nejistým krokem vstříc jim.
,,Kde se flákáš?” Upřel na mě svůj pohled otec. Než jsem stačil odpovědět, přerušil nás hrubý hlas Rumiho.
,,Tak, jsme tady všichni. Můžeme vyrazit.” Pravil překvapivě vesele. Neříkejte, že se na ten “výlet” těší?! Ukázal prstem někam do lesa a my jsme se automaticky vydali za ním. Otec nevypadal, že by chtěl zůstat ve vesnici. Povzdech jsem si.
Ještě jsem se stačil ohlédnout za sebe. Doufal jsem, že zahlédnu někde Nisu. Ale hlouček děti s Azami v čele napovídal tomu, že ten lenoch ještě spí. Jak já jí závidím.
Kome:
Tak moc jsem se přejedla, že se mi úplně nafouklo bříško. Pusu i ruce jsem zaručeně měla od jahod červené a ulepené. Ale připadala jsem si tak sytá a tím i unavená, že mi bylo naprosto jedno, jak vypadám.
Ale za pár chvilek nás pouhé ležení a odpočívání přestalo bavit. Najednou mi v hlavičce blýskl nápad. Radostně jsem tleskla a vyskočila na nohy.
,,Poslouchejte, co kdyby jsme si něco zahráli?” Ulpěly na mě zraky všech přítomných.
,,Ale co?” Zadívala se mi Mura do očí.
,,Třeba schovku, slepou stařešinu, na piráty a nebo na vlka a kočku.” Začala jsem na prstech vyjmenovávat všechny hry, které jsem znala.
,,Já chci vlka a kočku, vlka a kočku!” Vykřikla radostně Mura.
,,Jo, zahrajeme si na vlka a kočku.” Souhlasili i kluci. Radostně jsem se usmála.
,,Tak teda na vlka a kočku. Ale kdo bude kočka?” Rozhlédla jsem se kolem sebe na své kamarády.
,,Určitě Mou,” strčil do něj Eda.
,,Proč já?” Zeptal se zaraženě a snad i naštvaně Mou.
,,Protože ty jsi přece číča, ne?” Zasmál se Eda, ale tím pěkně vytočil Moua, který po něm hned vyskočil a uzemnil ho.
,,Jestli to řekneš ještě jednou, garantuji ti, že se nedožiješ dospělosti,” zavrčel mu do obličeje.
,,Bráško, nech ho být.” Mura chytila Moua za zápěstí a pokusila se ho odtlačit trochu dál, aby byli od sebe. Eda se ještě chvíli divil tomu, co se stalo, ale pak se omluvil. Nakonec jsem si souhlasila, že budu na začátek kočka já, ale jsem stejně nejrychlejší, takže mě zaručeně nikdo nechytí.
,,Takže pravidla, proměna není povolena. Pouze uši. Nesmíš příliš daleko, abychom se neztratili. Jakmile se tě někdo z nás dotkne, prohrála jsi,” začal vysvětlovat Mou, zatím co si na ruku vázal modrý šatek, který bůh ví odkud vytáhl. Stejně tak modré šátky podal Muře a Edovi. Mě na ruku uvázal rudý. ,,Když tě někdo chytí, oba se vrátíte přesně sem, vyměníte si šátky a hra začíná od znova.” Pokračoval ve vysvětlování.
,,Bla, bla, bla. Však vím, známe pravidla. Nehrajeme poprvé.” Zasmála jsem se. Myslím, že Mou celou dobu počítal, že si zahrajeme kočku a vlka a proto vzal ty šátečky.
,,Tak, počítejte do deseti. Já zatím vyrážím.” Zaječela jsem na ně, i když jsem ještě nikam neběžela. Nejprve jsem vyčkala, až všichni zavřou oči a nahlas odpočítají. Až teprve potom se mi na hlavě objevili krémově žluťoučké ouška a já se rozběhla mezi stromy.
Naskočila mi husí kůže a zamrazilo mě na zádech. Úsměv zmizel a já zvědavě začenichala. Měla jsem takový podivný pocit, že nás někdo sleduje.
,, … Osm - Devět - Deset! My už jdeme!” Z přemýšlení mě vytrhl výkřik kamarádů a já zapomněla i na to zvláštní mražení. Vyskočila jsem na jeden strom a skryla se v koruně. Když už mám být kočka, nenechám se tak snadno porazit nějakými vlky. Uchechtla jsem se.
Nisa:
Seděla jsem v trávě a sledovala ty děcka. Byla jsem naštvaná, nevyspalá, unavená. Vždycky ty caparty hlídám já. Proč jednou za čas nemůže Azami, nebo jiná žena. Klidně bych si to nyní vyměnila s Kikurem. Ten se aspoň nebude tolik nudit jako já.
Ze svého domečku vyšel náš felčar. No, vzhledově nevypadá nějak přílišně zodpovědně, ale ve své práci je jeden z nejlepších.
,,Ahoj strejdo, jak ses vyspal.” Pozdravila jsem ho. Sice nebyl můj příbuzný, ale všichni jsme mu tak říkali. Nejsem už dítě, ale staré zvyky jsou jako železná košile. Byla jsem ještě malý prcek, když mě strejda chovával na klíně.
Když si tak vzpomínám na časy minulé, je to trochu vtipné. Kde jsou ty časy, kdy jsem nosila šatičky, korunky z pampelišek, hrála si s panenkami a tvrdila, jak si vezmu prince na bílém koni. Ble, nevěřím, že jsem taková byla. V duchu jsem se musela smát. Nyní nemám na takové hovadiny ani pomyšlení.
,,Jo, celkem dobře. Co ty Niso, jak ses vyspala. Jak vidím, zase hlídáš děti?” Dřepl si do trávy vedle mě a podrbal se ve vlasech.
,,Jo, vypadá to tak,” usmála jsem se. ,,Spánek nic moc. Rodiče mi asi hodinu vysvětlovali, jak jsem nezodpovědná a že bych neměla chodit tak pozdě a podobné hovadiny.” Povzdechla jsem si. Strejda se zase pro změnu zasmál. Dlouho jsme si povídali, než se strejda začal zvedat na odchod.
,,Až tady skončíš, přijď i s Kikurem na čaj. Už dlouho jsme si nepopovídali,” chtěl už odejít, když ke mě přiběhlo jedno z děcek.
,,Niso, Niso, Niso,” Menší holčička opakovala vyděšeně moje jméno. Trochu zaraženě jsem se optala, co tak strašného se stalo. ,,Nemůžu najít Moua a Muru. Všude jsem hledala, ale nikde nejsou.” Zaraženě jsem se rozhlédla po dětech. V duchu jsem je přepočítávala. Skutečně jich několik chybělo.
,,Ale proč hned šílet, možná jsi je jen vzali dospělí.” Mumlala jsem si pod nosem.
,,Tomu snad nevěříš ani ty. Udělat to, tak ti to přijdou přece říct. Zůstaň tady a hlídej ostatní. Já se po nich zkusím porozhlédnout.” Sotva strejda domluvil, už zmizel.
Holčičku jsem poslala za ostatními, ať si hraje. A já zatím stále přepočítávala a přemýšlela jsem, jestli jen špatně nepočítám. Vždycky mi to vyšlo tak, že čtyři museli chybět. Postupně nad mým klidem začala převládat panika a výčitky. Jestli se jim něco stane, nikdy si to neodpustím. Přestala jsem si všímat i času, který uběhl, než se vrátil strejda.
,,Nikde nejsou a nikdo je neviděl,” zadýchaně ze sebe vypravil. Moje obavy se měnily na skutečnost. Už mohlo být několik hodin po poledni, když jsme se o zmizelých jedincích dozvěděli. A zrovna, když přiběhl strejda, tak se z lesa začaly vracet muži po jejich vycházce nebo zkoumání nebo co to bylo. Většina přišla spíše s dobrou náladou.
Sotva si mě a strejdy všiml Rumi, jeho úsměv trochu poklesl. Vydal se k nám. Můj výraz vypadal ještě víc vyděšeně. Pocit výčitek se míchal se strachem.
,,Co se děje?” Promluvil ke mě Rumi. Zbledla jsem jako duch. Jak mu to mám říct? Jak mu to vysvětlit? Jak se ještě budu moct podívat do očí rodičů těch dětí? Proč jsem neposlechla Azami a nedávala na děti větší pozor? Naprosto jsem panikařila. Srdce v hrudi snad běhalo závody, jak jsem se o ty prťata náhle bála.
Věděla jsem, že na mě Rumi ještě mluví, ale nedostal ze mě půl slova. Tak se obrátil na strejdu s tou stejnou otázkou.
,,Ztratili se čtyři děti. Hledali jsme po vesnici, ale nikde nejsou k nalezení.” Sklopila jsem provinile hlavu. Je to všechno moje vina.
Komentáře
Pro komentování se musíš přihlásit.
