Wolf and Eagle - osmý díl
Informace:
Poletovat si po nebi, závodit s větrem, sledovat stromy pod sebou. Nebo běhat po lese, uběhat svou kořist k smrti, výt na úplněk. Pojďte s Risem a s Kikurem prožít jejích příběh. Jak mohou tito dva odlišní tvorové vůbec spolu fungovat? A můžou vůbec někdy být spolu? Je snad možné spojení vlka a orla, i přes jejich nenávist k sobě?
Tak týden zase utekl skoro nepostřehnutelně a my tu máme další díl. Už osmý. Já vím, jsem strašně zlá, že jsem Kikura a Risa nechala pořádně seznámit až teprve teď.. :D Ale neodbočujme od příběhu. Užijte si čtení, dnes spíše pohodové. :)
Buďme přátelé
Ris:
Spal jsem poklidným spánkem. Stále jsem ale podvědomě vnímal okolí. V jeden okamžik jsem na sobě pocítil spalující pohled. A pak, dotyk! Pocítil jsem, jak se něčí prsty dotýkají mé ruky a zrovna té zraněné. Zvýšil se mi srdeční tep a strach mě probudil. Otevřel jsem vyděšeně oči. Přede mnou stál muž a nasál jsem pach patřící vlkovi. Muž, kterého jsem ještě před pár minutami pozoroval já, nyní pozoroval mě. Konečky jeho prstů spočívaly na fáčích mé paže.
Zděšeně jsem se od něj odtáhl a sledoval ho bystrým okem. Nedovolil jsem, aby se ke mě jen o krok přiblížil. V obličeji jsem nenechal ukázat ani kapku strachu. Instinktivně jsem přiložil ruku k pasu a snažil se nahmatat svou dýku. Žádnou jsem nenašel. Uvědomil jsem si, že se mi asi někde po cestě vytratila. Teď přede mnou stálo nebezpečí a já neměl jedinou šanci bojovat a nebo utéct. Zardousí mě?! Ta jediná myšlenka mi hučela v hlavě.
,,Neboj se mě," promluvil konejšivým hlasem. ,,Neublížím ti." Přesvědčoval mě, ale já nevěřil. Vlkům se věřit nedá. Velmi pomalu si vyhrnul košili. U pasu mu visela dýka. Vykulil jsem zděšením oči. Chce mě zabít!
Kikuru:
Aniž bych to očekával, otevřel oči. Ty krásně černé, které mě okamžitě uhranuly. Nemohl jsem se vynadívat. Ale stejně náhle jako otevřel oči, tak se ode mě i odtáhl. Kdyby byl vlk, už by na mě vrčel a kdyby kočka, už by syčel. On mě ale pouze sledoval a tiskl se na kmen stromu, jako by jím chtěl projít. O krok jsem ustoupil.
,,Neboj se mě," chtěl jsem ho utěšit. ,,Neublížím ti." Ale jeho vzdor v očích nasvědčoval pouze tomu, že mi věřit nechce a nebude. Všiml jsem si, jak tiskne ruku k pasu. A když přestal, jeho výraz se ještě víc zhrozil. Pochopil jsem a vzpomněl si, že mě jedna visí u boku.
Pomalu, bez prudkých pohybů jsem nadzvedl látku své košile. A stejně pomalu přitiskl ruku na ten předmět a vytáhl ho z pouzdra. Na slunci se zaleskl kus kovu. Dával jsem pozor, abych nejednal prudce či nečekaně. Sledoval každý můj pohyb a to byl můj záměr. Choval jsem se k němu jako k vyděšenému kolouškovi. Přiklekl jsem si k zemi.
Pomaloučku jsem napřáhl onu zbraň blíže k němu. Sledoval mou ruku a snažil se skrýt strach, který mu naprosto vyzařoval z očí.
,,Vem si jí. Potom budu neozbrojen a kdykoliv se budeš cítit ohrožen, můžeš se jí chránit." Mluvil jsem tiše a díval se zpříma do jeho očí. On se nesměle tiskl k stromu.
Ris:
Jednal pomalu s rozmyslem a já ho neustále sledoval. Neunikl mi jediný pohyb. Věděl jsem, že před ním nesmím ukázat strach. I když jsem jen nehnutě seděl, uvnitř mě panovala panika. Bál jsem se, co se mnou teď bude.
On ovšem nic nedělal. Už když jsem spal, mohl mě zakousnout. Nebo kdykoliv jindy, pořád jsem byl pěkně nekrytý.
Když dýka visela ve vzduchu v jeho ruce, zatajil jsem dech. Jeho slova mě zarazila a já nevěřícně sledoval zorničky jeho očí. I on mě sledoval a také zaujatě prohlížel. Musím říct, že my bylo také trochu trapně, ale strach převládal nad stydlivostí.
,,Neboj se mě," šeptal tiše. Nevěděl jsem, co si myslet. Pohledem mě pobízel, abych si vzal ten kus kovu, ale mozek mě varoval, abych to nedělal. Zněl čím dál tím víc naléhavě. Nemůžu nic ztratit. Když něco zkusí, uteču. Znám les líp, jak on. A z tou myšlenkou jsem pomalu natáhl třesoucí se ruku blíže k němu. Srdce mi hrubě a rychle tlouklo do hrudního koše. Moje pochybností každou vteřinou rostly. Stále jsem se obával, že najednou vystartuje a onu ruku mi ukousne.
Jemně jsem se dotkl ploché rukojeti a chytl jí do dlaně. V okamžik, kdy jsem jí pevně držel v rukou, on jí pustil. Stáhl jsem ruku k sobě a podíval se mu podezíravě do očí. Stále mě sledoval, po celou dobu nespustil oči z mé tváře. Povšiml jsem si, že koutky jeho úst se trochu pozvedly.
Váhavě jsem se také jemně pousmál a stále se díval do jeho očí. Dýku jsem držel pevně v ruce a stále pěkně před sebou, aby dobře viděl, že se jí nebojím použít.
,,Jak se jmenuješ?" Promluvil jsem na něj.
Kikuru:
Sice to chvíli trvalo, ale skutečně zbraň přijal. Kdyby to neudělal, asi bych jí položil na zem co nejblíž k němu a počkal, dokud by si jí prostě nevzal. Ale nakonec se stejně vzdal a ze své přílišné opatrnosti ustoupil. Přesto mě neustále ostražitě hlídal. Nasvědčovala tomu i dýka, kterou mi neskrývaně nechával na očích. Neodolal jsem a musel se pousmát. A jak jsem si všiml, i on mi daroval poloúsměv. Usoudil jsem, že mu sluší mnohem víc, než mračení.
,,Kikuru, ale přátelé mi říkají Kuru." Poslušně jsem odpověděl na jeho otázku a stále se koukal do jeho krásně černých očí. I on se koukal do těch mích. Ty ovšem nejsou tak krásné. Obyčejně žluté, jak je to u nás vlků téměř normální.
Doufal jsem, že se představí, ale nějak se k tomu neměl. Trošku se třásl a kdybych hádal proč, pravděpodobně bych se trefil. Avšak strach v jeho očích se o něco snížil. Stále jsem musel nenápadně nasávat vůně ze vzduchu, protože se mi jeho orlí pach neskutečně líbil. Ale nebylo to jenom kvůli jeho rase. Při setkání jsem na ostatní orli tak nereagoval. Pouze jeho vůně mě tak dráždila v nose.
,,Jak se jmenuješ ty?" Na oplátku jsem se nyní zeptal já.
Ris:
Kikuru, zvláštní jméno. No, já jeho přítel nejsem, tak já zůstanu jen u Kikuru. Díky nástroji v mé dlani jsem se cítil mnohem bezpečněji. Ale nepouštěl jsem ho z dohledu.
,,Mé jméno je Ris," promluvil jsem po delší době. ,,A přátelé mi říkají Ris." Po mých slovech se zasmál. Podložil si hlavu rukou. ,,A proč Ris?" Překvapeně jsem zamrkal. Ris? Proč Ris? Co já vím? Protože se to jméno líbilo rodičům? A proč bych mu měl vůbec odpovídat?!
,,Proč Kikuru?" Zaútočil jsem otázkou. Nejlepší obrana je přeci útok.
,,Protože se moje nenarozená sestra měla jmenovat Kuro, ale nějak se to nezdařilo a aby na ní rodiče mohli často myslet, pojmenovali mě podobně." Ten jde na to zhurta. Mluvit s cizincem o něčem tak osobním? ,,Proč Ris?" Zase naléhal. Já ale netušil, jak odpovědět.
,,Protože proto. Asi se to jméno rodičům líbilo." Odpověděl jsem po pravdě.
Kikuru:
Usmíval jsem se. Hlavně proto, že se mi tento muž - chlapec líbil už na první pohled a já se ještě před nějakou dobou smiřoval s tím, že ho už vážně nikdy neuvidím. A nakonec hele... vlčí bohyně mě má asi vážně ráda. Že by se fakt splnila slova Nisy? To s tím osudem? Ještě že tak, protože kdyby to vzala do svých rukou, asi by to nedopadlo nijak dobře.
,,To ti rodiče neřekli, proč tě tak pojmenovali?" Někomu bych svými otázkami lezl na nervy. Jen jsem tedy doufal, že ho nijak neodradím, ale zase jsem nechtěl ze sebe dělat něco, co nejsem.
,,Ne, neřekli a připadá mi to docela zbytečné. Jde přece jen o jméno."
,,Nejedná se jen o jméno. Někdy je dobré vědět o původu svého jména, ne? Podle toho se přeci jednou zase my budeme rozhodovat o jméně svých potomků." Zasmál jsem. No, já sice ne, protože jaksi nemám slabost pro ženy. Také jsem podvědomě doufal, že ani on nemá nějak velkou touhu po ženách.
Po pár chvílích jsem se trošku rozmluvil a různě mu o mě či vlcích vyprávěl. Třeba o tom, že otec je v naší vesnici jeden z nejlepších kovářů a právě on vyrobil dýku, kterou nyní držel v rukách. Také o neposedných dětech a jak jsem se před nimi snažil skrýt. O Nise, která toužila potkat orli.
Po celou dobu jsem sice mluvil já, on se ani moc neměl k tomu, že by něco řekl, ale stejně se občas usmál a nebo dokonce zasmál. Zrovna třeba, když jsem si vzpomněl na Moua a jak jsem ho "překřtil" na číču a jak mi to nakonec vrátil. Vlastně jsem si i vzpomněl, že to má stále u mě a já mu to neoplatil. Měl bych to co nejdřív napravit.
Brzy už dýku nedržel tak pevně v dlaních a nechal jí položenou ve svém klíně. Uvolnil se a vůbec se již netřásl. Uvědomil jsem si, že strach vyměnilo něco jiného.
V jeden moment má zvědavost víc povyrostla a já se prostě musel dozvědět, jak to teď s orli je. A navíc vůbec nemluvil a já toužil slyšet jeho hlas. Na drzo jsem se tedy zeptal, jak to teda teď je.
Ris:
Nakonec se ukázalo, že je celkem fajn chlap. Trochu víc se rozmluvil. Vyprávěl mi o vlcích a já se tomu musel v duchu smát. Dřív bych se k vlkovi nepřiblížil ani na deset metrů a teď si s jedním povídám o celé vesnici vlků.
Vyprávěl mi také o své kamarádce. No, když o ní mluvil, v jeho očích vyzařovala stejná láska, jako když mluvil o své rodině. Nevím proč, ale trochu mě bodl osten žárlivosti. Ale, zatraceně proč?!
Hned se všechno zlepšilo, když přešel konverzaci na malého Moua. Tomu jsem se prostě zasmát musel. Orlí děti taky někdy dost blbli, ale nikdy ne tolik. Po většinu času byly spíše leniví. To asi pobrali od Sumiho.
,,Jak je to vlastně s orly? Zůstal tady s tebou někdo?" Ta otázka mě málem položila k zemi. O něčem takovém se mi opravdu nechtělo mluvit. Ale... Už pár dní jsem si s nikým nepovídal a zrovna teď mám úžasnou příležitost.
,,Jo, odešli. Vůdce Tenchi nám dal na vybranou, jestli chceme jít také. Nenutil nás, ale popravdě to byla jediná možnost, která zbývala. Já s tou rukou nemohl hlavně proto, že cíl se nachází vysoko v horách. Ale až se mi zranění zahojí, někdo se pro mě vrátí." Při zmínce o ruce jsem se za ní bezradně chytil, protože mě trošku zabolela. Aniž bych to čekal, ten vlk - vlastně Kikuru změnil téma. Hned se mi ulevilo a dokonce jsem mluvil i uvolněněji. A to jsme mluvili pouze o naší krajině. Vyzvídal, co všechno v lese žije a nebo, kde se co nachází a já mu rád odpovídal.
Kikuru:
Dobře jsem viděl, jak se mu otázka nelíbila. Potvrdil mi mou domněnku svým výrazem i tónem a já se raději zeptal na les. Jeho tvář už nevypadala tak bolestně a smutně a já si oddechl. Poklidně jsme si povídali, něčemu se i zasmáli. Od naší konverzace mě odtrhlo až nebe. Nějak rychle ztmavlo a tím mi naznačilo, že už nastal čas na odchod do vesnice.
,,Už budu muset jít. Nechci vyděsit otce, kdybych přišel pozdě." Usmál jsem se na něj a už se rozloučil. Odešel jsem s dobrým pocitem a s nadějí, že se ještě uvidíme. Úplně jsem zapomněl na svou dýku a nechal jí jemu. Vzpomněl jsem si na ní, až když se mé kroky zastavili ve vesnici. Většina lidí už poklidně spala, jiní ještě procházeli vesnicí, no a zbytek seděl u ohniště a o něčem vesele mluvilo. Celkem obyčejná atmosféra.
Zamířil jsem ke svému domku, který sdílím s otcem. Ale v půlce cesty mě zastavil Rumi. Díval se na mě celkem zle a já se lekl, co se stalo.
,,Hledali jsme tě," začal hned se svým nahněvaným podtónem. Mé prsty prohrábly mé vlasy a já se jen zazubil.
,,Tomu snad ani neuvěříš. Šel jsem si tak poklidně lesíkem, když tu náhle po mě někdo hodil kamínek. Hned jsem tam samozřejmě zamířil, ale ono mi to uteklo. Tak jsem se dostal až ke kraji lesa a menší skalka se na mě zhroutila. Snažil jsem se osvobodit a když se mi to téměř podařilo, spadl přede mě kmen stromu. To ovšem nebylo všechno. Udeřil do něj blesk a já pak," Rumi se na mě po celou dobu díval nevěřícně, já ale ani na okamžik neodebral na vážnosti. Když už toho slyšel dost, gestem ruky mě zastavil.
,,Udeřil blesk ze sluneční oblohy, jo?" Zahleděl jsem se na nebe. Čistě šedá, jak pomalu bral moc nad světem měsíc. To jsem trochu nedomyslel. ,,Heleď Kikuru, tvůj otec potřeboval pomoc s prací a ty jsi zmizel. Takže mě se nevymlouvej, spíš si něco vymysli pro něj, ale nevím nevím, jestli ti na blesky skočí." Zasmál jsem se a přikývl.
Jeho dozadu zatočená noha napovídala, že hodlá odejít. Ale zastavil se. Podezřívavě pohlédl na mě a prohlížel si mě. Dokonce jsem zahlédl, jak čichá, ale domníval jsem se, že se mi to pouze zdá.
,,Stalo se něco?" Zatřepal hlavou a bez odpovědi nebo vysvětlení odešel. Ještě jsem se za ním zaraženě díval. Naprosto jsem netušil, co se to teď stalo. No, ale nebylo mi dovoleno nad tím dlouho myslet. Něčí dlaně přikryly mé oči.
,,Kdo je to?" Zazněl ženský hlas mě velmi známý. Uculil jsem se.
,,Hmmm, tak to je těžké. Kdo by to jen mohl být? Hmmm, že by.... Nisa?" Dlaně klesly a já se otočil čelem k té osobě. Usmívala se na mě ženská tvář. Nisa, fakt že jo.
,,Kuru, kde jsi celej den byl? Nestihli jsme ani doběhnout náš běh," zazubila se na mě a já jí to oplatil.
,,Kde jsem byl? Je to tajné, nesmím ti to říct." Zamířil jsem spokojeně ke svému domu. Strašně rád jí provokuji.
,,Tajný? Počkej, Kuru, řekni mi to. Já to nikde neprozradím. Prosím, prosím, prosím!" Chytila mě za rukáv košile, zapřela se patami o zem a snažila se mě zastavit. Kdyby měla víc síly, snad by se jí to i povedlo. Ale skutečnost vypadala tak, že jsem jí táhl za sebou a jí se pod nohami jen prášilo. Já se chvilkami musel trochu snažit, abych udělal další krok. Když mě ale ona náhle pustila, skončil jsem obličejem v hlíně. Div, že mi nic neskončilo v puse.
,,To jsi udělala schválně." Zabrblal jsem, když se rozesmála.
,,To bych ti přece neudělala," No, stále se smála, takže věřit se jí ani nedalo. Ale sotva jsem se postavil na nohy, už mě držela kolem zápěstí a táhla někam za domy. Přitom mluvila o něčem, jako že jí to tajemství vyklopím.
Když jsme se zastavili za jedním domkem, který se tyčil vedle domku Rumiho, Nisa se zády opřela o stěnu a dívala se na mě. Opravdu pomaloučku jsem si sedal a ještě se snažil pohodlně opřít o kmen stromu, abychom seděli naproti sobě. Čím déle mi to trvalo, tím víc vypadala nedočkavě. Věděl jsem, že čeká, až budu moct vyprávět. V duchu jsem se škodolibě smál.
,,Tak pohni si! Já chci slyšet to tajemství." Naléhala na mě.
,,A kdo ti tvrdil, že ti ho povím?" Zhrozila se a její výraz jakoby přímo říkal "To myslíš vážně?". Tentokrát jsem se zasmál nahlas.
,,Však víš, že ti to povím," začal jsem jí vyprávět vše od začátku až do konce. A když jsem jí pověděl o Risovi a o tom, jak jsme si povídali, málem mě radostí sežrala. Neustále opakovala, jak je ráda, že On nakonec neodletěl a že jsme se My nakonec setkali a takové podobné blbosti.
,,Ale nikomu to neříkej. Zůstane to jen mezi námi, rozumíš?!" Nenechal jsem jí, dokud mi na to nekývla. Ale náhle jsme ztichli, když nás vyrušily něčí kroky.
Ris:
Odešel a já zase zůstal sám. Zastesklo se mi. Začal jsem i litovat, že jsem ho nezastavil. Přeci jen mohl zůstat o něco déle. Ta společnost trvala jen malou chviličku.
Když jsem se vrátil do opuštěné vesničky, všechno to ticho a prázdnota na mě působily dvojnásobně než při odchodu.
Smutně jsem zamířil do svého domku a bez jídla se schoulil pod peřinu. Ruka mě náhle velmi rozbolela. Těžké slzy se rvaly pod víčka. Ještě před pár dny v té posteli se mnou leželi Yumi a Sumi. Ještě před pár dny si se mnou nadšeně povídali. Ještě před pár dny mi Zen kladl na srdce, abych byl opatrný, ale... Teď je to všechno pryč.
Na jak dlouho? Co když na mě zapomenou? Co když se mi ruka uzdraví, ale nikdo pro mě nepřiletí? Co se mnou bude? A dokážu se z té samoty nezbláznit?
Po nepříjemných myšlenkách jsem konečně dokázal usnout. Ale noc se zdála dlouhá a sny nepřestávaly. Všechny ovšem byly hrozné a děsivé.
Komentáře
Pro komentování se musíš přihlásit.
