Dopis
Informace:
Hoj! Tak po delší době jsem zas tu. Toto je směsice něčeho. Nemá to dávat smysl. Je to část mého života. Jen jsem se prostě potřebovala vypsat. Nic víc. Tak tedy příjemné čtené :)
Policie našla tělo osmnáctileté dívky ve jejím pokoji. Sebevražda. Zastřelila se pistolí jež přechovávali její nevlastní otec doma. V ruce svírala dopis na rozloučenou v něm stálo:
Ahoj,
nevím kde začít. Asi začnu v ten den kdy jsem potkala jí. Bylo to celkem zajímavé seznámení. Až moc rychlé. Ano sama jsem říkala do ničeho se nevrhej po hlavě. Nejdřív přemýšlej a pak konej. No nakonec jsem se tím sama neřídila. Když jsem jí poznala myslela jsem si že jsem poznala toho nejlepšího člověka na světě. Bylo mi sní krásně. Pár dní na to co jsme se poznaly tak jsme spolu začaly chodit. Ano prvních pár dní bylo úžasných. Ale pak přišly problémy. Začala se semnou hádat kvůli hloupostem. Ze začátku jsem se s ní kvůli tomu i hádala, ale nakonec jsem to vzdala a jen poslouchala jak pes. Dělala jsem pro ní všechno. Hádky jsem ignorovala. Ignorovala jsem i to že jsem jen náhrada za někoho jiného. Pomalu se blížili mé narozeniny. Přišel další zásah. Devět dní před mími osmnáctkami mi zemřel otec. Probrečela jsem půlku dne. Pak jsem šla za ní. Nechtěla jsem být sama. Bála jsem se toho. Můžu říct že jsem na tom nikdy nebyla psychicky dobře. Dřív jsem zažívala šikanu a ta mě posílala ke dnu. Proto jsem se bála být sama. Nebudu ani tajit že jsem si ubližovala. Mé zápěstí je zjizvené dost. Ale tehdy jsem se z toho dostala. Když jsem za ní dojela jen jsem seděla u ní na posteli a ona mě objímala. Říkala mi uklidňující slova. Večer jsem jela domů. Bylo mi lépe. Věděla jsem že je tu pro mě, a já zas pro ní. Jak čas běžel hádky se staly naší rutinou. Každý den to samé. ,,Miluji tě" o patnáct minut později ,,Nech mě být. Nechci s tebou mluvit". Sžíralo mě to. Ničilo mě to, ale já jí tolik milovala, že jsem to nedokázala ukončit. Nebýt mé kamarádky asi by jsem se zhroutila. Po celou tu domu mě držela nad vodou. Pak se ona a mám kamarádka pohádaly. V tu chvíli jsem do toho spala znova. Znova jsem si zjizvila zápěstí. Pokaždé když jsme se pohádaly tak jsem přidala jednu ránu. Jako trest. Trest za to že jsem udělala chybu. V jeden osudný den se ke mě dostala informace že nejsem nic víc než jen ,,Kamarádka". Ranilo mě to. Přidala jsem další zářezy. Ptáte se proč jsem to dělala? Určitě si říkáte ,,Hloupé rozhodnutí." Ale snažila jsem se si pomoct jinak. Vypovídat se, vypsat se do příběhů, křičet, zkoušela jsem i plakat. Nic mi nepomáhalo, tak jsem psychickou bolest přetvořila ve fyzickou. Nakonec jsme se rozešly. I ten den jsme se hádaly. Nakonec mi řekla ,,Promiň nechtěla jsem ti ublížit. Doufám že budeme kamarádky" řekla potichu, objala mě a odešla. Brečela jsem, ani nevím jak dlouho. Nakonec jsem své emoce uzavřela v sobě. Už jsem se nesmála jako dřív, neukápla mi jediná slza, prostě nic. Byla jsem bez emocí. Pohlcena prázdnotou. Snažila jsem se kvůli ní ten kamarádský vztah udržet, ale nešlo to, pořád žárlila na mou kamarádku. Pořád mi něco vyčítala, a já za to přidávala zářezy. Pár týdnů na to mi vpálila že mě nikdy nemilovala. Další bodnutí pomyslným nožem do zad. Během toho jsem našla někoho kdo mi udělal částečnou náhradu. Já vím sobecké. Ale potřebovala jsem to. Nakonec mi řekla že je to vlastně moje chyba, že jsem se o ní nikdy nezajímala, že mi byla přednější kamarádka. Že jsem pro ní nikdy nic neudělala. Další rána. Možná měla pravdu. Další zářezy. Náhrada za ní taky zmizela. Už jsem to nezvládala. Byla jsem na dně. Už to tu nezvládám. Ukončím svůj život. Jednou na mě zapomenete. Vím ze začátku to půjde těžko. Miluji vás všechny. Budu na vás dávat pozor. I když mě neuvidíte budu tu sváma. Sbohem...
Komentáře
Pro komentování se musíš přihlásit.