Wolf and Eagle - sedmý díl
Informace:
Poletovat si po nebi, závodit s větrem, sledovat stromy pod sebou. Nebo běhat po lese, uběhat svou kořist k smrti, výt na úplněk. Pojďte s Risem a s Kikurem prožít jejích příběh. Jak mohou tito dva odlišní tvorové vůbec spolu fungovat? A můžou vůbec někdy být spolu? Je snad možné spojení vlka a orla, i přes jejich nenávist k sobě?
Minule byl příběh zase jen o orlech, ale konečně jsem se z té skoro pravidelné smyčky vymotala a zase příběh bude střídavě.
Kdo ještě pamatuje na Moua a na pomstu Kikura? Teď je na řadě pro změnu zase Mou, aby se pomstil. :) A komu je taky strašně líto chudáčka Risa, který zůstal sám? Jsem jediná, která si myslí, že by se Kuru a Ris už mohli setkat? :D Užijte si nynější díl. :)
A les je náš
Kikuru:
Sotva jsme se s Nisou vraceli do vesnice, už nebe ztmavlo. Chtěly jsme být ve vesnici co nejdřív. Přece jen ještě okolí moc neznáme a neměli bychom tedy nic riskovat. Naskočil jsem, když nějaká větvička za námi křupla. Nisa se rychle otočila tím směrem.
,,Co to bylo?" Vyděšeně se přitiskla k mé ruce.
,,Jen nějaká myš a nebo srnka," pokusil jsem se jí uklidnit, ale ona mi nechtěla věřit. Šli jsme dál. Nyní vedle nás někdo nahlas vydechl.
,,Kikuru, já se bojím." Přilepila se Nisa ke mě blíž. Její hlas se chvěl. Trošku jsem se taky polekal.
,,Kdo tam je?" Nic se neozvalo. ,,Asi se nám to jen zdálo." Uklidňoval jsem jí. Na její prosbu jsem přidal do kroku. Ale hned jsem se zaraženě zastavil. Teplý dech se otřel o mou pokožku na noze a hned na to se mi o ní otřela nějaká srst. Dech v hrdle se zrychlil.
,,Kdo to je?" Prudce jsem se podíval k zemi. Ale... Nic tam nebylo. Zaraženě jsem hleděl na prázdné okolí. To už bylo fakt divný.
,,Kikuru? Co se děje?" Šťouchala do mě Nisa. V lese se ozvalo zahoukání. Oba jsem zděšeně vykřikli a běželi směrem do vesnice. Už, už jsme zahlédli světla ohně a zaradovali se. Trochu mě bodalo v boku a nestíhal jsem s dechem. Ale to bylo hlavně zděšením. Už jsme probíhali posledními stromy a já si úlevně vydechl. Ale najednou jsem ztratil pevnou půdu pod nohama. Žuchl jsem na studenou zemi. Zabolely mě nohy a ruce, jak jsem se s nimi snažil chránit obličej. Když jsem se chtěl hned po dopadu zvednout, něco těžkého mě hned uvěznilo k zemi. To, jak na mě spadla Nisa. Oba jsme se váleli na zemi. Asi mi něco udělala s žebrama, jak na mě dopadla loktem. Ještě ani jeden z nás nenabral dech. O co jsme to zakopli?
Najednou před nás skočily děti ze smečky v čele s Mouem. Všichni se smáli. Mou v rukách držel kbelík s vodou.
,,Pomsta!" Vykřikl radostně a vystříkl na nás všechnu ledovou tekutinu. Samovolně mi drkotaly zuby. A on ... Oni se nám škodolibě smáli. Před očima se mi začaly tvořit rudé mžitky. Ozvalo se hrdelní zavrčení. Ani u Nisy to nebylo jinak. Její hruď se třela o mou hrubou košili na zádech. Cítil jsem, jak jí bije srdce a třese se zimou a vztekem. Stejně to mohla cítit i ona ode mě.
,,A viděli jste, jak se báli? Málem se posraly strachy," ozval se z hloučku nějaký děcko. Takže v tom lese to taky byli oni?
,,Kdyby jsme nenatáhli přes stromy provaz asi by nám utekli do vesnice a už by jsme je nezastihli.” Se tentokrát ozval dívčí posměšný hlas. Polil mě obrovský nával hněvu. Ve vlasech se objevily rudé vlčí uši, za zády oranžovo červený ocas. Měl jsem chuť ty malý fakany do posledního zakousnout. A stejně tak to pocítilo i mé vlčí já. Zaleskly se mi žlutě oči a na rukou se objevily ostré drápy. Po bradě mi tekly kapky vody a dopadaly na půdu, do které se vsakovaly. Kdyby mě za dlouhé, teď mokré, vlasy nezatahala Nisa, asi bych se změnil na nebezpečnou šelmu.
,,Uklidni se Kuru, nesmíš se proměnit." Šeptla mi do ucha starostlivě. Její vztek nahradila starost. Hned jsem se probral z chvilkového omámení a uvědomil si svou osobu. Uvědomil jsem si, jak se pomaloučku měním na vlka. Nesmíš Kikuru! Nejsi monstrum! Neměň se! Zaječel jsem na sebe v duchu. Moje uši se schovaly, stejně tak i ocas. Nebýt Nisy, asi by všechno dopadlo velmi zle. Ještě že jí mám. ,,Ale to neznamená, že se jím nemůžeme pomstít jinak." Hned se v ní probral onen hněv, který na moment utišila. Zaječela ta slova a okamžitě se zvedla. Usmál jsem se. Ano, pomstíme se jim. Tak že si celý rok nesednou. Taky jsem se zvedl, abych pomohl Nise s chytáním. Všichni se rozutekli všemi směry.
Yazo:
Probudil jsem se brzy ráno. Hlavně kvůli pocitu hladu. Zvedl jsem se z keřů a pořádně protáhl. Celou noc mě nic nerušilo a mohl jsem krásně spinkat. Tady za domkem Rumiho je to všechno tak snadné. Děcka si netroufnou toho starouše probouzet. Zaculil jsem se. Otřepal jsem ze sebe prach a spadené lístky. Podle tmy pomalu měnící na světlo, jsem lehce odhadl, že se rozednívá. Nenápadně jsem se vkradl do vesnice. Některé ženy už vstaly a nyní chystaly polévku. Zase... Polévka sem. Polévka tam. Začínám z toho bláznit. Nezastavit mě ten kretén, mohl jsem mít orlí maso. Zajímalo by mě, jak chutná. Ale za to sním právě jeho. Určitě dřív a nebo později na něj narazím a zraněný se mi určitě neubrání. Uchechtl jsem se.
Sedl jsem si k ohništi, ale hned si ke mě sedl z jedné strany Kuru a z druhé Nisa. Dneska oba překvapivě brzo vstaly. Chytili mě za paže a uculili se.
,,Ahojky Yá-zó," protáhla mé jméno Nisa. Překvapeně jsem zamrkal.
,,Jak jsi se vyspinkal Yazíčku," zdrobnělina mého jména se mi zabodla do ušního bubínku. No, hlas Kura ho zase pohladil.
,,Co to do háje znamená?" Stisk na mých pažích po těch slovech zesílil. Oba si vyměnili pohledy, oba se zazubili. Jen podle těch výrazů jsem okamžitě pochopil, že jsem v prdeli. Povzdech jsem si.
,,Tak, co chcete?" Vzdal jsme se dobrovolně. Těm dvěma bych stejně neunikl. Seděl jsem a poslouchal, co mi říkají. Na všechno jen kýval. Mohlo mě hned napadnout, že se hodlají pomstím těm spratkům. Ale pravda, jejich plán se mi docela líbil. Sem tam jsem se škodolibě uchechtl. To ty fakani budou mít noční můry až do stáří.
Chtěly jsme se zrovna zvednout, že půjdeme vše nachystat, ale v ten moment jsem ztuhl v pohybu. Můj pohled směřoval na oblohu, zorničky se mi rozšířily překvapením, každý sval se zastavil a nebyl jsem schopen slova.
,,Yazo? Co se stalo?" Šťouchla do mě Nisa a snažila se mě probudit. To se jí ale nepodařilo. Mrkla směrem, kterým jsem se díval já. Víc jsem si jí už nevšímal. A i Kuru se tam díval. Z jeho tváře zmizel úsměv. Díval jsem se střídavě na něj a na oblohu a zase zpátky. Nevěděl jsem, co si myslet.
Kikuru:
Díval jsem se k nebi. Zaraženě, překvapeně, smutně, bolestně, ... Já ani nevím jak. Orli, orli odlétali. Můj orel, je mezi nimi i můj orel? Už jsem se neusmíval. Tohle mě naprosto vycuclo. Ten klučina mě zaujal. Mám o něj přijít tak snadno? Proč? To je nespravedlivý.
Slyšel jsem v pozadí, jak Nisa nadává. Moc jsem ale nerozuměl. Stiskl jsem ruce v pěsti. Najednou jsem ztratil tu chuť se dětem pomstít. Neměl jsem náladu totálně na nic. Pocítil jsem, jak mě někdo bere za ruku a někam táhne. Před sebou jsem zahlédl hlavu s krátkými černými vlasy. Nisa.
Nevím jak, ale objevil jsem se na paloučku. Seděl jsem zničeně ve trávě. Přede mnou Nisa a mluvila. Neposlouchal jsem jí. Celou dobu mě držela za ruku, za kterou mě předtím táhla. Yazo už s námi nebyl. Zůstal ve vesnici. Snad je i lepší, že mě sem Nisa zavedla.
,,Už je to lepší?" Kamarádka zmlkla. Přikývl jsem. Zatraceně, proč mě to tak složilo? Vždyť jsem ho ani neznal… ,,Neboj se, budou ještě stovky takových jako on." Usmála se, ale mě na tom nic k smíchu nepřipadalo.
,,Můžu zůstat chvíli sám?" Stočil jsem pohled na nebe, abych se nemusel dívat na ní.
,,Dobře," špitla. ,,Neboj, bude to dobré," naposledy mě pohladila po vlasech. Pak se ode mě oddálila a mizela v lese. Zůstal jsem sedět uprostřed mýtinky a díval se na oblohu. Asi měla pravdu. Jak vůbec můžu být zničený kvůli klukovi, u kterého neznám ani jméno? Jak hluboko jsem klesl? Zasmál jsem se své vlastní ubohosti. Stejně mě nesnášel. A mezi vlky je spousta krásných a silných mužů. Není tady žádný důvod se trápit. Můj kamenný výraz změnil se na rozesmátý. Smál jsem se ještě hodně dlouho.
Ris:
Procházel jsem vesnici. Zahalen pouze do přehozu, který mi darovala Yumi. Ruku jsem téměř neměl možnost cítit. Chodidla špinavá, oči už dávno uschly. Jen pár hodin a já se už cítím, jako by uběhl snad rok. Dřív tak živá vesnice připomínala spíše jen opuštěné město duchů. Takový ticho jsem nikdy neměl možnost ani zaslechnout. To není ono. To není moje vesnice. Ta vypadá jinak. Tati? Mami? Proč mě všichni opouštějí? Proč tu nejste se mnou?
V náhlém omámení se mi vybavila vzpomínka na mé rodiče. Na krásnou maminku, která dělala ty nejlepší koláče na světě a na otce, který byl znám svým hrdinstvím. Učil mě bojovat, máma mě učila vařit, ale já si nyní připadal jak ztracené dítě. Dítě, které nic neumí. Dítě, které chce své rodiče zpátky. Pomalým krokem jsem se vydával k lesu. Pomalý krok zrychloval, až jsem ani neklusal, ale rovnou běžel. Mami? Tati? Kde jste? Slzy se zase spustily z mých očí. Už nechci brečet. Bolí mě z toho hlava!
,,Bolí mě hlava!" Křikl jsem a chytil se za čelo. Neviděl jsem na cestu, jak se mi od slz mlžil zrak. Do noh se zabodávaly trny a větvičky, zrychlený dech, bodání v boku. Přede mnou se objevil hřbitov.
,,Mami!" Vykřikl jsem, když mě oklamala jedna iluze. Maminka jak stojí s tatínkem na hřbitově, oba na mě s úsměvem mávají. Chtěl jsem jít za nimi. Chtěl jsme je obejmout. Ovšem, ještě jsem nebyl z lesa pryč a jak jsem nedával pozor na cestu, pode mnou ze země rostl kořen a já o něj zakopl. Spadl jsem k zemi, štiplavý pocit na kolenu značil, že jsem si ho asi odřel. Praštil jsem se o hlavu a zůstal ležet na zemi v bezvědomí.
Probudil jsem se, až nebe ovládl měsíc. Všude kolem mě se nacházela nicota. Po pár sekundách jsme pochopil, že se jedná o tmu a ne nicotu.
,,Jsou pryč." Vzpomněl jsem si na své druhy. ,,Jsou pryč." Rozesmál jsem se. Tak moc, že mi do očí hrklo několik slziček. ,,Jsou pryč." Můj úsměv zmizel a já se jen bezduše díval na koruny stromů. ,,Jsem sám." Ovládlo mě chvilkové šílenství. Nevěřil a zároveň věřil jsem své myšlence. Všichni odešli.
Zvedl jsem se ze země a udělal pár kroků. Štípali mě kolena a ruka se asi nacházela v plamenech, jak mi v ní hořelo. Stál jsem před dvěma hroby. Přesně uprostřed celého oploceného území. Klesl jsem k zemi a díval se na ty dva kameny. Vybavil jsem si tvář krásné ženy a muže. Velkého muže. Můj otec byl velký, vždycky byl velký. Slyšel jsem, že lidé z vesnice původně nikoho z cirkusu nechtěli vzít mezi sebe. Právě můj otec všechny přesvědčil. Tvrdilo se, že protože na první pohled miloval Lilianu, mou matku. Co je na tom pravdy, to netuším.
Je smutné, jak oba skončili. Matka trpěla nemocemi a tak na ně i umřela. Tehdy jsem to nechápal. Bylo mi... Já nevím. Asi pět zim. Ptal jsem se otce, kam odešla a on mi řekl, že na jedno krásné místo. A já se zeptal, proč? On řekl: ,,Bude tam šťastnější." Byl jsem hloupý. Řekl jsem, že chci jít za maminkou. Řekl jsem, že chci abychom oba šli za mámou. Tehdy na mě poprvé strašně zakřičel. Plakal jsem. Já to nechápal. Já nechápal, že otci ubližuji. Když mi táhlo na čtrnáct, táta mě taky opustil. Moje poslední rodina. Byla to nehoda. Spadl z útesu a zabil se. Ten den všechno zakrývala hustá mlha a on nejspíš nic neviděl. Pád byl smrtelný a já si na světě zůstal sám pro sebe.
Přesně tyto vzpomínky se mi v hlavě vybavovaly, když jsem hleděl na náhrobky. Objal jsem pažemi své skrčené nohy. Už jsem nebrečel. Vzpomínky byly bolestné a zarývaly se do mého srdce, jako meče do svých obětí. Ale já se z tohoto už dostal. Už nemusím brečet. Ne, už nesmím brečet.
,,Nebojte se. Já se o sebe postarám, dobře? A pak půjdu hledat své hejno. To vám slibuji." Usmíval jsem se na ně. Jako mávnutím kouzelného proutku mě naplnili pozitivní energií a já se téměř zbavil bolesti. Tiše jsem se zasmál. Asi mě Zen nakazil. Taky už slibuji nesplnitelné.
Rumi:
Stále jsem nemohl uvěřit, že ti orli všichni odletěli. Ale žádného jsme už neviděli ani na obloze ani na zemi. Už je ani necítili. Tak to asi skutečně byla pravda. Dny ubíhaly a naše vesnice se rozrůstala. Přibyly domky, nábytek, v prostředku vsi vznikla studna... Pomalu ale jistě jsme se zabydlovaly. Někteří vlci již mohli spát ve vlastních domcích.
Co zbývalo, brzy vzniklo. Nikdo již nemusel spát venku. Na kraji za vesnici se postavila větší budova sloužící jako sklad. V lese žilo překvapivě mnoho srn, masa jsme tedy měly brzy dostatek. Stejně tak kůže.
,,Rumi, Rumi!" Přiběhla ke mě poplašená vlčice. Přestal jsem se zasněně dívat na novou vesnici a pohlédl na mladou zrzku vedle sebe. Povzdech jsem si.
,,Co se zas stalo Azami?" Zrzka se na mě koukala s vyděšeným pohledem, až jsem se skoro polekal. Co tak strašného se stalo?
,,Já opravdu nechtěla. Nevěděla jsem.. Ono to bylo takový. Ale ty jsi řekl, ať nic neprovedeme, a já pak... A to.." Míchala věty do sebe tak, že nedávaly smysl. Zrychleně dýchala a ničemu jsem nerozuměl.
,,Počkej, počkej, počkej! Teď zabrzdi. Řekni mi to všechno pomalu a postupně." Nechal jsem jí vydechnout a pak se rozmluvila.
,,V lese... Byla jsem na jahodách... A byl tam orel," vykulil jsem oči překvapením. Takže přece jen všichni neodešli. ,,Utekl. Já jsem mu nic neudělala. Opravdu. Moc mě to mrzí." Rozbrečela se.
,,To je v pořádku. Věřím ti. Ví ještě někdo, že je zde stále nějaký orel?" Zeptal jsem se. Azami se usmála, utřela si oči a zatřásla hlavou.
,,Ne, jen já."
,,To je dobře. Nikomu to neříkej. Bude to," usmál jsem se doširoka. ,,Naše malé tajemství."
Ris:
Dny velmi pomalu ubíhaly. Vždycky jsem vstal, nachystal si jídlo, prošel se po vesnici, zkontroloval řeku, jestli je v pořádku, zase si chystal jídlo, bezdůvodně seděl, vykoupal se, zase chystal jídlo, šel spát. Dny a činnosti se opakovaly a já se začínal nudit. Neměl jsem, co dělat, s kým dělat, čemu se zasmát, s kým si promluvit, komu pomoct. Nic jsem nemohl. Někdy jsem si vzal knihu a jen četl, jindy jsem maloval, pak zase bezcílně zpravoval domy, ale nic mě nezabavilo. Ruka už tolik nebolela a já pouze doufal, že se co nejdřív uzdraví. Poslední dobou jsem také hodně navštěvoval všechny hroby. Sem tam jsem s někým pokecal. Heh, zním jako blázen. Ale jen díky těm konverzacím s mrtvými se dokážu udržet při racionálním myšlení.
Jeden den jsem vyrazil hlouběji do lesa, abych nasbíral nějaké bylinky na čaj a nebo pro případ nějaké nehody. V lese jsem potkal ženu. V rukou držela misku s jahodami. Zrzavá a nízká. Spatřila mě a na její hlavě se objevily vlčí uši, za zády už švihal ocas a na rukou ostré drápy. Netuším, kdo z nás byl víc vyděšený, ale zjišťovat jsem to nechtěl. Okamžitě se mé kroky rozběhly pryč, daleko od ní. Od toho dne jsem hlouběji do lesa ani nepáchl.
Hryzala mě hrozná nepříjemná nuda, ležel jsem u jezírka. Uklidňovalo mě to a já aspoň tolik nemyslel na orli. Tehdy se to stalo. Přišel k němu vlk. Ten vlk, co mě jednou políbil. Vyděšeně jsem se schoval za kmen stromu. Myslel jsem si, že si mě nevšiml. Sedl si na kraj, sundal si boty a začal si své nohy omývat v jezírku. Díval se na oblohu a po celou dobu se tvářil zamyšleně.
Pozoroval jsem ho. Jeho celého. Prohlížel si jeho tělo, jeho obličej, jeho zvláštní oči. Žluté, žluté oči. Pro vlky nijak neobvyklé, ale pro nás orli nepředstavitelné. Měl velké tělo pokryté svaly. Oproti němu jsem si připadal jak ženská. Ty rudé vlasy mě do očí udeřily hned na poprvé. Dlouhé, lesklé, jedinečné. Takové jsem ještě nikdy neviděl.
Ani jsem si neuvědomil, kdy jsem se posadil a tiše ho sledoval ze svého úkrytu. Tak dlouho tam seděl, tak strašně dlouho jsem se na něj díval. Poprvé za několik dní mě nuda opustila. Zaujalo mě na něm něco. Něco, co mi nedovolilo uhnout pohledem. Díval jsem se na něj a na jeho pohyby, dokud se mi víčka nezavřela a já neusnul.
Kikuru:
Nisa mě dnes přiměla bezcílně běžet kolem dokola celé mýtinky. Myslel jsem, že se zbláznila. A pak na mě otec, že se nemám ulívat a taky přidat ruku k dílu. Ať všechno nedělají jen starší muži nebo ženy. Ti děti mě naháněli po vesnici a neustále se na mě věšeli. Ruce i nohy mi pomalu viseli a já si dělal starosti s tím, jak je zas vrátím k životu. Naštěstí jsem se všem ztratil.
Utíkal jsem nějakou postranní cestičkou, které jsem si dřív nevšiml. Ta cesta mě zavedla k jednomu krásnému místu. K velkému jezírku. Kolem vrby a rákosí, vysoká tráva, kuňkaly žabky a já se při tom pohledu okamžitě uvolnil. S úsměvem na rtech jsem se posadil k vodě a namáčel své nohy. Bolest se brzy vypařila.
Po celou dobu jsem myšlenkami bloudil po celém lese. Po orlích, po krásném chlapci, na kterého jsem pomaloučku zapomínal, po mýtince, po tomto jezírku, po naší vsi, jednoduše po celém lese. Uvolnil jsem se a zavřel oči. Pomyslel jsem si, že možná relaxace mě dovede do světa snů ale omyl.
Něco nebo někdo mě sledoval. Nebo jsem aspoň měl ten pocit. Ale co nebo kdo, to jsem netušil. Na chvíli si i vzpomněl na Moua a myslel, že zase chystá nějakou pomstu, ale to jsem hned zavrhl. Nevěděl o tomto místě.
Netrvalo dlouho a zaslechl jsem pravidelné oddechování. Zvedl jsem hlavu a zaposlouchal se. Také jsem nasál vůně ze vzduchu. Zaraženě jsem musel zkoumat jeden okouzlující pach. Tak povědomý, tak lákavý, tak, tak - orlí. Ale, to není možné. To ne. Oni tu už nejsou. Musel jsem si to ověřit. Vstal jsem a podle sluchu se přibližoval k onomu místu za jednou vrbou. Pro jistotu jsem ruku přitiskl k boku, kde visela moje dýka. Už, už jsem to téměř viděl.
Oči mi naskytly pohled na mladého orla. Na toho orla, který mi tolik chyběl. Kratší hnědé vlasy mu padaly do obličeje, víčka nenuceně sevřená k sobě, rty pootevřené. Spal. Opíral se o kmen, nohy pokrčené, ruce nehnutě v klínu. Na sobě kalhoty a plátěnou bílou košili. Měl jsem nutkání se ho dotknout. Obejmout nebo políbit, ale ne. Neudělal jsem to. Sotva jsem se ale vzpamatoval, začal jsem bádat po tom, proč on zde zůstal. Proč nešel s ostatními?
,,Jeden z vás ještě nedávno poranil jednoho z mých orlů," hlava mi vyhledala vzpomínku na vůdce orlů. Na jeho slova. Že by? Zahleděl jsem se na jeho ruku. Váhavě a velmi pomalu jsem se ho dotkl. Jemně nadzvedl jeho paži a opatrně vyhrnul rukáv. Zatajil se mi dech. Vykoukly na mě fáče. Skutečně? On? proč? Kdo? Jak?
Komentáře
Pro komentování se musíš přihlásit.
