První láska - 3. kapitola - 3. část
Informace:
Tady je to z pohledu Cori a Verči :)
3. Koncert - 3. část
Cori Roronoa:
Jsem 16-ti letá Cori Roronoa, která letos nastoupila na tokijský gympl. Školní uniformu nemám v lásce, jako Janey. Obě nemáme rády sukně a podkolenky. Jinak zbytek by byl OK. Jsem 170 centimetrů vysoká. Z naší party, jsem nejvyšší z dívek. Vlasy mám do fialova a oči jsou modřo fialové. Ráda nosím tílka různých barev, mini kraťasy, hlavně modré a botasky. Mám o rok staršího sourozence Zora. Sice je mu u 17, ale šel do školy o rok později, tak chodíme společně do stejné třídy. Je to zpěvák skupiny Black Jack. Na základní škole, jsem se seznámila, spolu se Zorem s Janey a Izayou Oriharou a Aki a Shizuem Heiwajimou. Zbytek jsem líp poznala až na gymplu. Znali jsme se dřív, ale ne moc dobře.
Byla jsem přichystaná na koncert skupiny Black Jack. Už jenom pár maličkostí a mohla jsem vyrazit. Ale ještě jsem napsala Zorovi smsku, ve které stálo:
,,Hodně štěstí brácha. Cori.” a poslala mu to. Vzápětí mi přišla odpověď, že děkuje a těší se na nás. Poprvé s námi po koncertě ke chlapům měla jít Janey a Izaya, kteří dostali V.I.P. vstupenky od Shizua k jejich narozeninám. Tak jsem na nic poznala, že jsou rádi. A kdo by ne, že?
Se všemi jsem měla sraz před stadionem. Abychom na sebe nemuseli čekat, tak jsme se takhle rozhodli. Zoro byl od rána na stadionu, kde ještě cvičili a připravovali se na večerní představení. Řekla jsem rodičům ahoj a pádila na autobusovou zastávku.
Cestou na autobus jsem narazila na Janey s Izayou. Ti dva čekali na autobus a mě nezaregistrovali.
,,Baf.” objala jsem ty dva. Oba sebou cukli, jak se lekli. Začala jsem se smát.
,,Tohle už Cori nedělej. Málem jsem měla infarkt.” byla znát úleva v hlase Janey.
,,Toto se nedělá.” pokáral mě Izaya. Já jsem se jenom smála. Po chvíli dorazila Aki. Zrovna přijel autobus, tak jsme všichni nastoupili a šli si sednout úplně dozadu.
Sedli jsme si a chvíli panovalo ticho. Pak jsem to ticho prolomila..
,,Jak se těšíte?” zeptala jsem se Janey a Izayi.
,,Těším, ale jsem nervózní.” přiznala se nám Janey.
,,Je to takové nové.” dodal Izaya, a přiznal tím, že je taky nervózní. Podívala jsem se na Aki a ta na mě. Objala jsem Janey a Aki zase Izayu
,,Zažijete něco, co jste ještě nikdy nezažili.” řekla jsem těm dvou a šibalsky se usmála.
,,Vy něco chystáte, že?” zbystřila Janey. Já a Aki jsme se jenom zasmály. Janey byla maličko vytočena, tak ji Izaya uklidnil tím, že ji chytl za ruku. Znal ji z nás ze všech nejlépe a bůh ví, co by provedla.
Po půl hodině jízdy autobusem jsme si vystoupili. Cesta na stadion nám měla trval zhruba 15 minut. Cestou jsme narazili na Verču s Robin.
,,Jé, ahoj. Nečekala jsem, že na sebe narazíme při cestě.” usmála se Robin.
,,Ahoj.” pozdravila nás tišeji Verča.
,,Jak se těšíte vy dva?” zeptala se Robin Janey a Izayi.
,,Trošku nervózně.” přiznala Janey a Izaya jenom přikývl na souhlas. Pak jsme si cestou povídali. Když jsme dorazili ke stadionu, tak zrovna pouštěli dovnitř.
Vecpali jsme se dovnitř k pódiu, kam jsme měli lístky. Stáli jsme všichni po spolu. Než začal koncert, tak jsme si vzrušeně povídali. V osm se zhasly světla, začala hrát hudba koncert započal.
Koncert jako vždy byl vydařený. Hlasitá hudba nám drala do uší, celé tělo mi vybrovalo. Zpívali jsme, takže spíše křičeli, jak jsme se snažili překřičet ostatní fanynky. Chlapi byli úžasní. Jako vždy. Srdce muselo všem poskakovat do rytmu hudby. Poskakovali jsme, mávali atd...Každý koncert si takhle užívám. Můj bratr tam hlavně zpíval. Koncert trval do půlnoci, kdy v deset byla půl hodinová přestávka. O půlnoci fanynky odcházeli a my tam zůstali a čekali, kdo si pro nás přijde.
Verča Okumura:
Jmenuju se Verča Okumura. Je mi 16 let a chodím na místní tokijský gympl. Měřím 158 centimetrů a jsem druhá nejmenší v naší partě. Ráda mám na sobě trika a mikiny s kapucí. Když jsem nesvá, nebo nervózní, tak schovávám svůj obličej pod kapucu. Nemám moc ráda, když mi někdo kouká do obličeje, když jsem nesvá a třeba se i červenám. Jen ve škole to není možné. Jsem prostě tichý typ člověka, ale co mám partu přátel, tak jsem otevřenější a nebojím se tolik komunikovat. Mám dlouhé blond vlasy a světle modré oči. I já mám o rok staršího bratra. Jmenuje se Rin Okumura a je mu 17 let. Kvůli tomu, že se narodil v prosinci, šel o rok později do školy, tak chodíme spolu. Rodiče moc nesouhlasili, aby se Rin připojil ke skupině, ale když slíbil, že bude zvládat nejen školu, ale i skupinu, tak mu to povolili. Byla jsem ráda, protože Rin má talet. Od mala hrál na bicí. Já jsem na to levá, nebo spíš dřevo. S Robin a Frauem se znám už od školky. Zbytek jsem poznala během koncertů chlapů, s tím, že jsme se jenom pozdravily a to byla celková naše komunikace. Ale po dnešku se vše změnilo.
Chystala jsem se na koncert. Do jeansů, bílého trika a mikiny. Byl čas vyrazit, když mi v tom začal zvonil mobil. Podívala jsem se na displej. Byl to Rin, který mi vždy takhle volal, než mu začalo vysoupení. Než jsem stačila říct ahoj, tak Rin začal kecat. Chvíli jsem ho poslouchala.
,,Ano jsem. A pokud to neukončíme, tak přijdu pozdě.” přikývla jsem do telefonu, že jsem už na cestě na metro. Chtěla jsem to ukončit, ale Rin byl rychlejší. Znovu jsem jenom poslouchala. To co řekl mě na chvíli vykolejilo. ,,Spíš chceš, abych jsem tě kontrolovala, aby si neudělal, nějakou blbost.” řekla jsem s úsměvem na tváři. Pak mi řekl, že se uvidíme po koncert. Než jsem stačila říct ahoj, tak Rin to zavěsil. Rychle jsem dooblíkla a pospíchala jsem na metro.
S Robin jsem se totiž domluvila, že se sejdeme před metrem a pojedeme spolu. Ani jedná z nás to nevadilo. S ostatními jsme měly sraz před stadionem. Vyšla jsem z baráku a rozeběhla jsem na metro, kde netrpělivě na mě čekala Robin. Naštěstí jsem byla rychlejší a stačila jsem se Robin omluvit.
,,Promiň. Volal mi Rin. Neuvědomil si, že pospíchám a jenom by mluvil. A mně se nepodařilo ho umlčet.” omlouvala jsem se Robin, za mé zpoždění.
,,V pohodě, hlavní je, že si dorazila.” usmála se na mě Robin. Robin znala Rina, tak věděla, jak je upovídaný, a jde ho stěží umlčet. Nastoupily jsme na metro a jely ke stadiónu.
Metro staví asi dvacet minut před stadionem. Jak jsme vystoupily a vydaly se na cestu, tak si Robin všimla Janey, Izayi, Aki a Cori. Hned je pozdravila.
,,Jé, ahoj. Nečekala jsem, že na sebe narazíme při cestě.” usmála se na všechny Robin.
,,Ahoj.” zašeptala jsem. Byla jsem nervózní, že jsem nedokázala mluvit normálně.
,,Jak se vy dva těšíte?” zeptala se Robin Janey a Izayi.
,,Trošku nervózně.” přiznala Janey a Izaya jenom přikývl na souhlas. Pak jsme si cestou povídali. Když jsme dorazili ke stadionu, tak zrovna pouštěli dovnitř.
Vecpali jsme se dovnitř k pódiu, kam jsme měli lístky. Stáli jsme všichni po spolu. Než začal koncert, tak jsme si vzrušeně povídali. V osm se zhasly světla, začala hrát hudba koncert započal.
Každý koncert prožíval jinak. I já zpívala songy s ostatními fanynkami a s chlapy, ale ne tak nahlas. Takové šeptání. Celé tělo se mi střáslo nervozitou, ale i radostí a štěstím. Dokonce jsme se odvážila a taky s ostatními poskakovala na místě. Koncert byl úžasný. V deset byla přestávka, která trvala půl hodiny a pak znovu chlapy tancovali, hráli a zpívali do půlnoci. Pak fanynky odešly a my tu zůstali a čekali, kdo nás vyzvedne tentokrát.