Wolf and Eagle - šestý díl
Informace:
Poletovat si po nebi, závodit s větrem, sledovat stromy pod sebou. Nebo běhat po lese, uběhat svou kořist k smrti, výt na úplněk. Pojďte s Risem a s Kikurem prožít jejích příběh. Jak mohou tito dva odlišní tvorové vůbec spolu fungovat? A můžou vůbec někdy být spolu? Je snad možné spojení vlka a orla, i přes jejich nenávist k sobě?
Minule byl příběh víc zaměřen na vlky a to především na Kikura, Moua a na jejich hru. Teď se zase vrátíme k orlům. Ale upozorňuji, že to asi tak celkově bude poslední díl, kde vystupuje jedna rasa. :D Užijte si čtení a pápá zase v úterý.. :)
Sbohem rodino
Sumi:
Už jsem ani nebrečel. Třeštila mě z toho hlava. Díval jsem se na pomalu tmavnoucí oblohu a stále se nakládal v chladící vodě. Věděl jsem, že kdybych ve vodě zůstal déle, onemocním. Otec by se zlobil a já nechci, aby mnou byl zklamaný. Konečně se musím začít chovat zodpovědně a dospěle. A o to víc, když tu chci zůstat. Nenechal by mě tady, kdybych onemocněl.
Zvedl jsem se z vody. Dlouhé hnědé vlasy se mi tiskly na odhalená záda. Kapky vody mi tekly po těle. Pomalým krokem jsem se vracel do vesnice. Nechával jsem myšlenky volně proudit. Stále se ve mě přelo ono rozhodnutí, jestli mám zůstat a nebo ne. Tolik pro a tolik proti jsem snad ještě nikdy neviděl. Nějaké větvičky se mi zabodávali do chodidel, ale z nějakého důvodu jsem bolest necítil. Nebo jsem prostě jen neměl náladu cítit.
Nad oblohou převzal moc měsíc, když už jsem se blížil k vesnici. Mezi stromy to zašustilo. Podíval jsem se tím směrem. Stál tam můj otec. Já jsem stál naproti jemu a díval se na něj. On na mě.
,,Měl by ses obléct nebo se prochladíš." Přiblížil se ke mě. Stále jsem se díval do jeho tváře. Musel jsem trošku zaklonit hlavu, abych se nedíval na jeho krk. Pár minut jsme se na sebe dívali. Nemluvili jsme. Nebylo třeba. Rozuměli jsme si i beze slov. V jeden okamžik mě pevně objal kolem ramen. A i já jeho objal. Myslel jsem, že už mi slzy došly, ale to byl omyl. Já mám svého otce strašně rád. Je to ten nejlepší rodič na světe a miluju ho i přes jeho chyby.
,,Zůstaneš tady?" Otcova ramena se jemně chvěla. Plakal. Stejně jako já, i on plakal. Ani on nebyl z kamene.
,,Neopustím tě tati. Mám tě rád." Rozhodnutí nad kterým jsem po celou tu dobu přemýšlel, jsem změnil v jediném okamžiku. Stačil pouhý otcův pohled. Vždyť tento chlap je naprosto sám. Já jsem přeci to poslední, co mu zbylo. Nemohu ho nechat samotného. To bych mu nikdy neudělal.
,,Já tebe taky." Jemně mě tiskl k sobě. Ris, ať je pro mě bratrem sebelepším, já musím chránit otce. Ris… Ris si poradí. Je to silný kluk. A brzy se zase uvidíme. Někdy, někdy ho navštívím. Až budu moct. Navštívím ho a pak ho vezmu do naší nové vesnice.
,,Běž se obléct." Pustil mě konečně otec. Oběma se nám slzy už zastavily. Jen jsem se usmál. A pak jsem odešel do našeho domku. Musím se na cestu pořádně vyspat.
Tenchi:
Kousek za lesem se nacházel sad. Od lesa ho dělila pouze cestička. Seděl jsem vedle jednoho stromu. Přímo před náhrobkem. Tady pod tou půdou odpočívá má sestra. Leží zde jen ona. Zbylý mrtvý jsou pohřbení za vesnicí. Pouze moje malá sestřička leží pod touto zemí.
Jen rok měla, když umřela. Ne, ona neumřela. Oni jí zabili. Když jsme před tolika lety ještě žili v údolí a slavili dar života, napadli nás lidé. Vzal jsem sestru a utekl s ní. Kdo mohl tušit, že jim vběhnu přímo do pasti?! Přímo do jámy, kterou tak blbě přichystali. Zajali mě a i s ní mě zavřeli do klece. Mezi mé druhy. Prosil jsem jen o trochu jídla, jen trochu pro ní, ale oni nás nechtěli krmit. Nebýt jedné ze žen, která nedávno porodila a stále měla v sobě mléko, určitě by zemřela. Ale ani to jí nepomohlo. Ani to jí nezachránilo od smrti. Mojí sestru stejně brzo zavraždili. Prý nebyla užitečná a ani zvláštní a nikdo neměl zájem krmit mimino, které by prý ani nevydělávalo. Neměla zelená oči jako já. Vlastně, já jsem byl jediný. Jen já vlastnil zeleň v očích. Rodiče mi tvrdili, že jsem díky tomu jako zázrak. Že je to dar, ale já se na to tehdy v cirkusu a i teď dívám jinak. Dívám se na to jako na prokletí. Protože jsem toho musel snášet o to víc a nechtěli mě nechat umřít.
Pokusil jsem se utéct, ale nepodařilo se mi to. Abych už nikdy neutekl, pořezali mi nohu hlubokým řezem od kotníku až po koleno. A tuto vzpomínku si nenesu pouze v hlavě, ale důkazem je i viditelná jizva na noze, stejně tak kulhání, kterým každý den chodím. A při každém kroku si má mysl na všechno vzpomene.
Nemohl jsem ochránit svou maličkou sestřičku a každý den jsem toho hořce litoval. Když jsme jednou měli možnost utéct, nehodlal jsem jim nechat její malé mrtvé tělíčko. Aspoň to si moje sestra zasloužila. Aspoň hrob, když už nemohla žít.
Nemohu nechat umřít další orly. Jen nerad tady nechávám Risa, ale jinak to nejde. On je silný a určitě se dokáže o sebe postarat. Nikdo jiný umřít nesmí. Aspoň ne teď, když jsem vůdce tohoto hejna já.
Ani jsem si nevšiml, kdy se mi hořké slzy začaly kutálet po tváři. Tolik nehezkých vzpomínek se mi vybavilo. Stejně tak i těch hezkých ale ztracených. Vlastně teď mám možnost se vrátit. Mám možnost vidět svůj domov. Možná tam ještě žijí lidé, které jsem znal. Možná tam ještě žijí mojí rodiče. A pokud ano, snad mi odpustí, že jsem nedokázal ostatní ochránit. Snad…
Zen:
Díval jsem se na holý zadek svého syna, jak odcházel do domu. Slzy chladily mé tváře. Trošku jsem se třepal zimou. Sumi se už dávno schoval v domečku, ale já bych se díval asi ještě dlouho, kdybych neuslyšel za sebou prasknutí větvičky.
Prudce jsem se otočil tím směrem. Můj zrak padl na jednoho muže, který se mnou strážil. Úlevně jsem si vydechl. Můj, na chvíli vyděšený výraz, se zase změnil na úsměvný.
,,Tenchi se právě vrátil do vesnice.” Oznámil mi a já přikývl. O něco můj strach zeslábl, když jsem měl všechny orli v jedné vesnici. Tenchi se jistě šel rozloučit s El. Nemohl by odejít bez toho. Určitě i všichni ostatní navštívili nebo ráno navštíví hroby svých milovaných. To mi tak připomíná, že bych měl pozdravit svou ženu. Navštívím její hrob naposledy, ale něco mi říká, že stejně ten pocit tísně bude přebývat, ať uteču kamkoliv.
,,Zene,” promluvil náhle na mě ten muž. Trochu jsem nadskočil, jak jsem se lekl. Zamyslel jsem se a ani jsem si neuvědomil, že tu ještě stojí. ,,Chtěl jsem jen poděkovat.”
,,Poděkovat? Za co?” Zamrkal jsme překvapením.
,,Však víš, za to všechno. Za to, jak jsi nám tady všem tolik pomáhal. A taky za to, jak si hodně nás zachránil před smrtí. Taky jak chráníš naši vesnici. A to všechno si dělat ani nemusel.” Jeho slova vykouzlila na mé tváři zářivý úsměv.
,,Za to nemusíš děkovat. A když už, tak to právě Tenchi si zaslouží poděkování. On byl vždycky ten, kdo bojoval i za cenu vlastního života. A jen díky němu stále ještě přežíváme.” I on se lehce usmál.
,,Já vím. Já jen… I ty jsi za nás bojoval. Měl jsem jen pocit, že bych ti to měl říct.” Poškrábal se ve vlasech, asi protože netušil, co dělat s rukama. Zase jsem se zasmál.
,,Děkuji. Rád chráním takové, jako jste vy,” tu druhou větu jsem spíš šeptnul sám pro sebe. Pohled se nasměroval na měsíc vysoko na obloze a já zase promluvil. ,,Pro dnešek končíme. Musíme si odpočinout a cesta bude dlouhá a náročná.” Muž přikývl. Chtěl jsme to oznámit i zbylým dvěma mužům, kteří strážili vesnici, ale byl jsem zastaven. Muž přede mnou mě poslal do postele a slíbil, že to těm ostatním poví. S ujištěním, že to opravdu udělá, jsem se nakonec vzdal a odešel směr svůj domeček.
Ani jsem ještě nestál u vchodu a muž už zmizel. Když jsem se bystrým zrakem ujistil, že tu už opravdu nikde nestojí a tudíž na mě nevidí, tak jsem vybočil z cesty a mířil za vesnici. Prodral jsem se pár větvemi s jehličkami. Les mě brzy zavedl na palouček ohraničený černým železným plotem. Prošel jsem bránou, která již nevlastnila dvířka a pohled mi padl na různě velké náhrobky. Místo, kde spí všichni mrtvý.
,,Ahoj zlato. Přišel jsem se rozloučit.” Dřepl jsem si k jednomu přesně v rohu. Černý kámen s vytesaným jménem mé drahé polovičky. ,,Pamatuješ na náš slib, že až se uzdravíš, vrátíme se všichni tří zpátky domů?” Vydechl jsem horký vzduch z úst. ,,Vracíme se…” nadechl jsem se z hluboka. ,,Ale bez tebe,” na krajíčku se vynořila průhledná slza. ,,Určitě se o Sumiho dobře postarám. To nemusíš mít strach.” Usmíval jsem se mírným úsměvem. Pouze koutky úst se jemně zvedaly. Do zad se mi zabodávaly drápky ostrého chladu. Vítr šlehal mými vlasy na všechny strany, tváře mi hořely a slzy naopak studily, jak jsem nemohl udržet své smíšené pocity. ,,Každý den mi chybíš víc a víc.” Schoval jsem svou tvář do dlaní. Je tak bolestné se usmívat a přitom brečet. Uběhlo tolik času a já se z její smrti stále nevzpamatoval. Asi právě proto nyní s nikým nejsem. Ale možná, když se vrátím domů, už na ní nebudu tolik myslet. Snad se objeví někdo, kdo zaplní mou mysl. Možná, snad, asi…
Ris:
Ani jsem si neuvědomil, kdy mě ovládl spánek. Prostě mě přepadala únava pomalu a pomaloučku a pak nakonec úplně. Nevím sice, co se mi zdálo, ale rozhodně se to mé mysli nelíbilo. Několikrát za večer jsem se probudil s bolestí ruky. Snad se mi v ní rozpálil plamen, jak strašně hořela, chvíli jsem jí ani necítil a pak náhle zas přišla k sobě. Po zádech mi ztékal studený pot a oči vlhly a slepili se zároveň. Lechtalo mě v nose a nějaké dunění se ozývalo v mé hlavě. A když jsem se zase pokoušel usnout, téměř to nešlo. Stále jsem se rozvaloval a když bolest ruky na chvíli zeslábla, mou mysl přebraly myšlenky na odchod ostatních orlů.
Něčí vřelá náruč mě objímala kolem mých paží. Z obou stran ke mě sálalo teplo. Cítil jsem něčí vůni a uvědomoval si, že jí dobře znám. Ruka mě už vůbec nebolela. A to mě uspávalo ještě víc. Podvědomě jsem poslouchal všechno kolem sebe. Ale nic z toho jsem si nedal do souvislosti. V polospánku jsem ani nechápal význam těch slov. Ale dvě, dvě obyčejné věty mě dokonale probudily.
,,Za jak dlouho odcházíme?” Jemný, líbezný hlas Yumi se ozval z jedné strany vedle mě.
,,Ještě máme dost času.” O něco málo hrubší hlas Sumiho se ozval z druhé strany vedle mě. Znělo to, jako by to jen zabručel. Jako když vás budí rodič a vy jen tiše a nesrozumitelně zabručíte, že ještě chvilku si pospíte. Přesně tak mi připadal.
Rozlepil jsem své oči, na kterých se projevil pláč dlouhé noci, stejně tak o tom svědčila i bolest hlavy. Zrak mi padl na Yumi, která ležela přede mou a pevně svírala mou ruku. Dívala se do stropu, její světlé vlasy se rozprostíraly na jejích ramenou. Jemně se usmívala a vypadala, že jí je tak dobře. Jako když si vyzuje boty po hodně dlouhé tůře. Přesně tak úlevně vypadala její tvář. Přesto jsem zahlédl lesk v hnědých očích.
Za mnou ležel zaručeně Sumi. Poznal jsem to díky tomu, jak měl omotané ruce kolem mých paží. Tak si ke mě lehával vždy, když jsem se jako malý strašně bál. Uklidňovalo mě to a jeho někdy také. Teď jsem zjistil, že to za tu dobu svůj efekt neztratilo. Jeho břicho a nohy se sem tam otřely o ty mé, stejně tak i ty u Yumi. Pod tou jednou dekou společně z těma dvěma se rozprostíralo obrovské teplo. Jak příjemné to pro mě bylo. Jak se mám tohohle dobrovolně vzdát?
Sumi:
Díval jsem se na Risa. Ležel na boku ve své posteli. Polštáře pod hlavou měl proleželé a deka na zemi zmuchlaná. Trošku se chvěl. Vlasy měl všechny nahrnutý ve tváři. Na jeho ruce v obvazech jsem pohledem setrvával nejdéle.
Yumi vzala deku z podlahy a upravila jí, takže už nebyla zmuchlaná. Přikryla tělo Risa. Posadila se na židli vedle posteli a vlasy mu zastrčila za ucho. Tím se nám naskytl pohled na jeho pootevřená ústa a víčka sevřená k sobě. Já si naopak přisedl k němu na postel. Vytáhl jsem z deky jeho zraněnou ruku. Odvázal jsem jí… Rýhy po zubech jsem viděl dost zřetelně. I bez otce mi bylo jasné, že ještě několika dní nepoletí.
Vytáhl jsem si z kapsy dózu s nějakou mastí, kterou mi před chvíli při odchodu otec strčil do dlaní. Asi mu bylo naprosto jasné, že půjdu zrovna sem. Otevřel jsem víko, na prsty nanesl trochu oné hmoty a hladivými pohyby jí vetřel Risovi do kůže.
Když jsem byl hotov, znovu jsem mu ruku obvázal čistými obvazy, ty staré vyhodil a zavřel a položil dózu na stolek vedle jeho postele. Nakonec jsem si sundal boty, zvedl jsem peřinu a vklouzl pod ní. Sálalo ke mě teplo, které si za tu chvilku dokázalo vyrobit tělo Risa. Trochu jsem se k němu přilepil a objal ho kolem ramen.
Yumi se na nic neptala a ani ona neotálela. Také si boty vyzula, nedbale si smotala vlasy do culíku, aby je mohla přehodit přes krk dopředu, ale k sobě je nesvázala. Lehla si pod deku vedle Risa a chytila ho za ruku. Chvíli se na něj dívala, sem tam pohlédla i na mě.
Zavřel jsem oči a pravidelně oddychoval. Stejně tak jsem slyšel oddechovat i ty dva.
,,Za jak dlouho odcházíme?” Uslyšel jsem hlas Yumi.
,,Ještě máme dost času.” Zabručel jsem, protože jsem se najednou cítil unaveně a uvolněně. A navíc jsem nechtěl o tom teď mluvit. Pak už ale nic neřekla. Tiše jsme jen tak spolu leželi. Hřálo mě u srdce. Zároveň jsem ale myslel na odlet. Venku se všichni pomaloučku ale jistě shromažďovali a nasvědčovali tomu jejich hlasy.
Ucítil jsem nepatrné pohyby a oči otevřel. Zaznamenal jsem, že se Ris už probudil. Usmál jsem se. Jestli se probudil a nevyhnal nás odtud a ani nás nezabil, možná se na nás ani nezlobí.
Yumi:
Ris se probudil. Díval se na mě s těma černýma krásnýma očima a mě ovládl pocit, že se na něj prostě musím podívat. Tak jsem i učinila. Jeho pohled mě uhranul. Měl je červené a já se domnívala, že od breku. Jemně jsem se na něj usmívala.
,,Dobré ráno ospalče.” Můj úsměv se o něco víc rozšířil.
,,Dobré,” šeptavě odpověděl.
,,Tak už ses nám probudil? Si nemysli, že tě necháme jen tak spát.” Najednou se i Sumi probral ze svého polospánku. Dívala jsem se, jak se rozšiřují koutky úst Risovi. Stejně tak Sumimu za ním.
,,Je mi to jasné. To je odplata za tu podlahu včera v noci, že jo?” Usmíval se Ris a mě se do těla vlila radost. Přesně takový je Ris, přesně takového ho znám a přesně takhle si ho chci pamatovat. Doufám, že až se zase střetneme, bude stejný jako nyní.
Ris:
Stál jsem ve svých starých kalhotách a plátěné košili uprostřed vesnice. Díval jsem se na to, jak se pomaloučku všichni mění do svých zvířecích podob. Oblečení padalo k zemi a nehybně čekalo, až se do nich vrátí jejich majitelé. Ale čeká zbytečně.
Yumi a Sumi mě při loučení strašně tiskli k sobě. Yumi brečela, jak měla ve zvyku. A Sumi mi kladl na srdce, abych na sebe dal pozor. Dnes to bylo poprvé, co se změnil na orla jako jeden z posledních. Vždycky ho to táhlo k obloze a miloval létání. Takže vždycky se změnil první a první vzlétl. Ale dnes ne. Dnes si dokonce přál, aby to trvalo o něco déle. Ale jemu a ani mě to nebylo dopřáno. Změnili se na orli, jejich oblečení padlo na zem a oni se vznesli výš k nebi za ostatními. Někteří se už vydávali vstříc svému novému domovu v čele s Tenchim.
Když jsem vyšel z domku, pohlédl na mě pouze jednou. A pak už ne. Ani se se mnou nerozloučil. Myslím, že cítil vinu. Ale já se na něj nezlobil. Dobře jsem ho chápal a pro mě bylo víc bolestivější to, že jsem se s ní ani nerozloučil.
,,Opovaž se nějak tu ruku namáhat. A taky brzy začne období, kdy lidé chodí sbírat lesní plody, tak dávej na sebe bacha. Chtěl bych tě ještě někdy vidět.” Zen mi vjel rukou do vlasu. Usmíval se na mě.
,,Jo, neboj se. Taky vy dejte pozor.” I on mě uvěznil ve své náručí. Zen, on byl pro mě jako druhý otec. Vždycky se o mě staral a když jsem se trápil, pomohl mi. Stejně jako Sumi. Je nemožné, že to bez nich tady ve vesnici zvládnu.
,,Slíbil jsem Lil, že se o tebe postarám. A podívej se, nechávám tě v jednom lese s vlky, kteří tě už jednou napadli. Lil by se na mě zlobila.“ Vzpomínka na matku mě v tento moment moc nepovzbudila. Odchod mého druhu a k tomu vzpomínání na milovanou a mrtvou, to nejde k sobě. Už tak mě bylo hrozně smutno.
,,Nemáš dávat všem sliby, které nejsi schopen dodržet.” Pousmál jsem se. Ano, v tom Zen vynikal. Pořád slibuje a to i věci, které splnit prostě nemůže. Ale to patřilo k jeho osobnosti a i přesto, že právě toto jsem na něm nesnášel, tak jsem právě to na něm i miloval.
,,Opatruj se.” S těmi slovy se ode mě oddálil, naposledy se usmál a už jsem jen zahlédl, jak mizí k obloze ve své orlí podobě. A je to, už mě úplně všichni opustili. Svezl jsem se na zem a rozbrečel se. Vše na mě najednou dolehlo. Ta vesnice vypadala tak prázdně, tak bez lidí. Na shledanou, nebo možná sbohem.
Komentáře
Pro komentování se musíš přihlásit.
