Znáš je? - ...jsou slova 7.část
Informace:
Tak je to tu. Tentokrát mi to netrvalo měsíc, než jsme napsala další díl. :D
Trochu jsem mrkla na úplně první díl, který jsem zveřejnila přesně 03.07.2016 no a teď je 24.05.2017. Když jsi to přepočítám, příběh jsem psala 10 měsíců. XD XD Tak, ale nadšeně mohu povědět, že je tu poslední díl.
Kaito Shion - Hlavní postava. Otázka ale zní: záporák nebo klaďas? Co je zač jeho divná spolužačka Hogo? Proč všechny ochraňuje a nikdy nemluvila s nikým jiným, než s lidmi ze školy Gakuen? Proč nosí divné přívěšky? A nejlepší otázka: Jaký dopad bude mít Hogo nad Kaitovim přemýšlením? Přehrajeme si všech devět jeho chyb spáchaných v jediný den 03.02. 2016. Jaké chyby to asi budou?
:) :D Příjemné počtení!! Věnováno všem, kdo to se mnou zvládli dočíst až sem.
Cítil jsem mdloby, točila se a bolela mě hlava, žaludek jsem měl jak na vodě, něco mě lechtalo po tváři... Trhl jsem sebou, jak mě zabolelo u srdce. Do očí se mi vetřela záře. Zase jsem zavřel oči. Slzel jsem, nemohl se hýbat, cítil jsem se slabý... Pomaloučku jsem oči znovu otevřel. Nacházel jsem se v nějaké bílé místnosti se skleněnou střechou. Svítilo slunce. Celkem místnost vyplňovaly jedny dveře naproti posteli a já na ní ležel.
Pokusil jsem se zase pohnout. Trochu jsem nadzvedl ruku, kterou jsem měl jak v plamenech. Pozvedl jsem si jí před obličej a zadíval se na ní. Tvar kapky na ní stále setrvával. Netvrdila Hogo, že to zmizí, až se ráno probudím?
Nemohu tě nechat odejít domů. Vybavil se mi včerejší večer, kdy jsem mluvil s Hogo naposledy. Řekla to nebo si to jen představuji? Co to má kruci znamenat? Co mi to udělala? Nevím, jestli mě ovládl hněv, bolest, pocit zrady nebo co to vlastně bylo. Ale zlobil jsem se na Hogo. Chtěl jsem vysvětlení. Do těla se mi zase vlila trocha síly. Začal jsem s sebou škubat, abych se dokázal zvednout z postele. Nepřemýšlel jsem a vlastně ani nechtěl.
,,Přestaň se tolik vrtět nebo se ještě zraníš," ve dveřích se objevila Hogo s úsměvem na rtech. Tak jí je ještě do smíchu?
,,Hogo," zamračil jsem se na ní. ,,Co to má znamenat? Chci vysvětlení!" Díval jsem se na ní. Neuhnula mi pohledem. Pouze její úsměv povadl a vystřídala ho vážnost.
,,Víš," ještě na okamžik se na mě pozorně zadívala, než začala mluvit. ,,Musíš začít pykat za své činy. Jsi teď jeden z nás."
,,Z nás? Takových jako ty, je víc?" Zaraženě jsem se na ní díval.
,,Ne. Ne takových jako JÁ, ale takových jako MY. Kaito, teď jsme stejní, chápeš?" Myslel jsem si, že si ze mě utahuje. Že si tropí legraci. Ale její výraz snad nikdy nevypadal vážněji.
,,Utahuješ si ze mě?" Zašeptal jsem.
,,Jasně že ne,"
,,Tak mi do sakra vysvětli!" Vykřikl jsem na ní náhle. Sakra, jsem někde, kde to neznám. Všechno mě bolí. A Hogo mi ještě říká nějaké hovadiny. Je přece samozřejmé, že jsem z toho úplně mimo. Stále jsem se na sebe dívali. Já s neústupností. Musí mi přece všechno vysvětlit.
,,Dobře. Stejně si to zasloužíš." Vzdala se. Přiblížila se ke mě a usadila se na posteli. ,,Chtěl jsi slyšet, co jsem zač? Já ti to povím. Povím ti, co jsem provedla já, že za to teď pykám." Její žlutá očka se zaleskla. Se skloněnou hlavou sledovala své ruce. S prsty si pohrávala.
,,Taky jsem," pozvolna se nadechla, ,,zhřešila. Taky jsem bývala člověkem, špatným člověkem a provedla jsem chyby. Jeden den to pro mě bylo osudné."
---
,,Haru, tohle je tvůj nový bratr. Seznam se s ním." Blonďatá studentka se žlutýma očima koukala na chlapce před sebou. Růžové vlasy zastřižené sotva nad obočím, jemné ženské rysy, zelené velké oči, čtrnáct let. Přiteplený vzhled. Přesně tak připadal Haru tento kluk. Její otec a matka se rozvedly a otec si vzal jinou ženu. A ona už jedno dítě měla. Teď se měla stát starší zodpovědnou sestrou. Ale to jí nikdy ani nenapadlo. Nechtěla být tím sourozencem, který chrání bratříčka před šikanou, pomáhá mu s úkoly, platí mu za zmrzlinu. Chtěla otce zase jen pro sebe a myslela, že toho docílí, kdy vyžene svého (ne)bratra.
,,Haru! Haru! Haru! Proč jsi mu lhala? Proč si mu nepomohla s úkolem? Proč jsi po něm neuklidila?” Pořád a pořád vše měla udělat jen ona. Jen samé HARU se ozývalo domem. Jí to strašně vadilo a bodalo do ušních bubínků. Před rodiči se tvářila jako hodná sestra, která se o nového brášku ráda stará. Ale to byla pouze přetvářka. Jednou jí nechali na hlídání a sami odešli na rande. Haru mu pouštěla krváky a horory a nutila ho se na ně dívat. Jindy měla nachystat snídani, 'omylem' do jeho misky vysypala pepř. Neustále ho od sebe odháněla, posmívala se jeho slzám, křičela na něj.
Jeden den neměla to štěstí a byla přistižená. Trápila zrovna svého bratříčka a křičela na něj, když se domů vrátila jeho matka. Tehdy se na ní ani nepodívala. A otec jí ošklivě vynadal. Staral se jen o bratra. Jen bratr, bratr! V čem je tak úžasný? Proč on a ne já? Ve skutečnosti byla Haru jen malá holčička, která vyžaduje lásku a pozornost od svého tatínka. Ale ten si jí nevšímal. Vrátil jí k biologické matce. Ta jí ovšem také nechtěla. Haru žila mezi těma dvěma a tolikrát se stala svědkem jejich hádek. Musela je poslouchat a slýchávat i ty krutý věci, o kterých se hádali.
"Je to tvoje děcko! Nehodlám se starat o nějakýho spratka."
"Je to stejně tak tvoje dítě jako moje. Mám moc práce a málo peněz. Nepotřebuji živit další hladový krk." Hlas milující matky už nebyl tak milující
"To mě nezajímá. Já ji nechtěl." Ano, on mě nechtěl.
"Myslíš si, že já jo?" Nikdo mě nikdy nechtěl. Haru zůstávala vždycky sedět ve svém pokoji. Někdy pouštěla hudbu, aby to nemusela poslouchat. Jindy ale poslouchala. A jen tiše trpěla. Tehdy jí matka vyhodila z domu a ona zůstala s otcem. Už ale neměla možnost trávit čas s bratrem. I tady několikrát musela velmi trpět. Začala víc času trávit venku se staršími přáteli, vynechávala školu, obrátila na špatnou stranu. Před společností a učiteli ukazovala své dobré vychované já. Schovávala se za šaty a usměvavé masky. S přáteli chodila oblékána jako bezdomovec a všem ukazovala, co si opravdu myslí. Žila mezi dvěma světy jako žila mezi dvěma rodiči.
Jí už pomalu táhlo na sedmnáct a tomu prckovi už bylo šestnáct. Zase se stali bližší. Jen trochu, ale i tak.
Ten den Haru všem ubližovala. Na všechny štěkala, ponižovala, prováděla lumpárny... Ten den byl pro ní zároveň velmi důležitý. Měla oslavovat sedmnáctiny. Ale nikdo, nikdo si nevzpomněl. Ten den její bratříček získal plný počet bodů v písemce a to si přeci zasloužilo větší pozornost. Nebo si to aspoň všichni kolem mysleli. A Haru byla nucená s nimi oslavovat. Nikdo jí ten den nepopřál, nikdo jí nedal dárek, nikdo jí nechtěl pomoct. Ublížila svému bratrovi. Té křehké slabé bytůstce. A tím překročila limit chyb, které smí za den spáchat.
Zjevila se na místě, na kterém nyní leží Kaito. První dny se nic nedělo. Pak se seznámila s lidmi jako ona a ti jí vše vysvětlily. Dali jí nový jméno. Hogo jako ochrana, protože ona měla všechny chránit. A když to nemohla splnit za svého života, tak to musí nahradit její duch.
Začala chodit po zemi. Mohla sledovat své příbuzné, svou rodinu, svého bratra. Ale nemohla se jich dotknout a ani na ně promluvit. Sledovala, jak se její bratříček pomalu, ale jistě zabijí. Řezal se do zápěstí od doby, kdy Haru zmizela. Vzpomínal na ní jen v tom dobrém. A najednou jako mávnutím kouzelného proutku se o ní staral i otec a matka. Oba jí urputně hledali. To je k smíchu. Urputně jí hledali pouze před médií. Jinak je vůbec nezajímala. Chyběla jen bráškovi. On jí měl rád. A Hogo si to uvědomila teprve tehdy, když ho sledovala pomalu se zabijet. O pár dní později zemřel. Hogo navštívila jeho pohřeb a litovala všeho, co provedla.
---
Hogo dopověděla a mlčky hleděla na své ruce. Já jí taky sledoval. Ani jeden jsme nedokázali mluvit.
,,A ty ses nepolepšila, když tě na to někdo upozornil? Mě si upozornila ty a já začal svých činů litovat." Prolomil jsem ticho.
,,Mě nikdo na pomoc nepřišel. Neměla jsem anděla strážného jako ty. Na mě se vykašlali," šeptla do ticha. Byly slyšet pouze občasné kroky ozývající se z chodby. Pocítil jsem lítost. ,,Víš, milujeme lidi, kteří nás odhánějí a odháníme lidi, kteří nás milují. Já chtěla lásku od otce, ale on mě milovat nechtěl. A stejně tak bráška chtěl lásku ode mě, ale já mu jí dát nechtěla. Teď toho lituji. Chtěla bych to všechno napravit. Chtěla bych dát lásku mladšímu bráškovi.” Z očí jí ukápla slzička a za ní další a další. Chápal jsem její bolest a litoval jí. Ale moje tělo se nějak nechtělo přimět jí utěšit. Podat jí pomocnou ruku. Jako bych měl svázané ruce.
,,Je to už 203 let od doby, kdy jsem se objevila tady. Den, kdy umřel poslední člověk, kterému jsem ublížila, zhroutila se možnost, že bych mohla odpočívat v pokoji.”
,,Jak to myslíš?”
,,Když ti někdo před smrtí odpustí tvé činy, může tě tím zachránit. Kdokoliv z nich, když ti upřímně odpustí, můžeš konečně odpočívat v pokoji. Ale ty do toho nemůžeš nijak zasahovat. Nemůžeš se vmísit mezi lidi, tak jak jsem to udělala já ve tvé škole a to do doby smrti všech tvých obětí. Můžeš je pouze zpovzdálí sledovat.” Zahleděla se na mě s těma uslzenýma očima. Ale, nic to se mnou neudělalo. Nepocítil jsem bolest nebo smutek. Proč? Proč necítím? ,,Kaito, když budeš mít štěstí, někdo z nich ti odpustí.”
Seděl jsem ve své třídě na katedře učitele. Všichni se dívali mým směrem, ale neviděli mě. Pomalu jsem si na to začínal zvykat. Chodím kolem lidí jako duch. Tiše, neviditelně, anonymně. Nikdo z nich mě neviděl, neslyšel, necítil. Procházeli mnou jako mlhou. Nyní se na mě dívalo několik párů očí, ale mezi nimi nebyli oči Momo. Od toho dne do školy už nepřišla. Cítil jsem na sobě tolik pohledů. Všechny mi připadaly vyčítavé, nenávistné.
Přešel jsem do vedlejší třídy. Ano, uviděl jsem Shintara. Seděl ve své lavici a díval se oknem ven. Ann seděla zase ve své lavici. Jen sem tam pohlédla na něj. “Zrušila jsem to kino, ale… Vypadal tak smutně. Ani se na mě potom nepodíval.” Dokonce jsem získal stejnou schopnost, kterou má Hogo. Čtení myšlenek. Pouze lidem jako já nevidím do hlavy a stejně tak oni mě.
Ann se zase zahleděla na tabuli, ale vůbec se nesoustředila…
Odešel jsem. Joshua už ve škole nepracoval. Jin už do školy taky nepřišel. Alicie seděla ve své třídě. Všichni se jí obloukem vyhýbali. Věděla, že není hezká. Věděla, že se o ní šíří po škole pomluvy. Ale stále jí držela naděje, stále si myslela, že se to zlepší. Bohužel se ve mě zklamala a uvědomila si chybu velmi pozdě. Kahoko stále chodila s Kazukim. Společně plánovali svou svatbu. Daiki byl stále po škole. Přišel o dvě zaměstnání. Pro jeho rodinu to nevypadalo dobře. Miki do školy chodila stále s více modřinami, než ze školy odcházela. O Emm jsem už neslyšel. A Mei… Mei vypadala strašně osaměle.
Nikdo na mě nevzpomínal a nebo vzpomínal, ale pouze ve zlém. Uvědomoval jsem si následky svých činů. Ale trochu pozdě. Každý den jsem trávil jejich sledováním. Ale ani jeden z nich nevypadal, že by mi chtěl odpustit.
---
Žil jsem mezi svými druhy. A získal také nové jméno. Ze světa jsem zmizel a nikdo netušil, co se se mnou stalo. Policie mě sice hledala a rodiče taky, ale jinak jsem nikoho moc nezajímal. Prostě jsem zmizel. Některým se tím ulevilo. A já se ani nedivil.
Jak jsem zjistil, nám hříšníkům není povolená láska. Takže když jsem se sem dostal, o svou lásku k Hogo jsem přišel. Už jsem neměl povolení se jí nějak dotýkat, na ní myslet, jí milovat. A právě proto ani ona neměla ráda mě. Byl jsem pro ní pouze další její práce, která se nevydařila. A ona pro mě pouze anděl, který selhal.
Slza mi z ruky nezmizela. Zůstala mi na dlani vyrytá. Jak jsem pochopil, všichni jí dříve měli. Je to něco, čím se můžeme zachránit. Když nám někdo z lidí odpustí, vyrytý znak se vrátí do své původní podoby a my se osvobodíme. Ale když ti nikdo neodpustí a už není žádná možnost, že by ti odpustil, tak ti to z těla nadobro zmizí a stejně tak zmizí i možnost tvé záchrany.
Já se stále mohl zachránit. Lépe řečeno mě Někdo mohl zachránit. Ale jestli to opravdu udělá a nebo ne, to je pouze ve hvězdách. Ale proč, proč by kdy někdo odpouštěl někomu, kdo mu velmi ublížil? Sám pro sebe jsem neviděl žádnou možnost. Byl jsem ztracen.
Uběhlo mnoho let od mého zmizení ze světa lidí. Kahoko a Kazuki se vzali a Kahoko porodila děvčátko. Měla štěstí, protože se velmi podobala právě jí. Nyní ta holčička už slavila patnáct let. Oba na mě postupem času zapomněli. A když si na mě nevzpomínají, nemohou mi ani odpustit.
Rodiče Daikiho zemřeli. Vystudoval a nyní se stará o své bratry. Vede si velmi dobře. Život zasvětil práci. Na mě mu už nezbyla ani kapička v jeho mysli.
Jin se ze smrti matky vzpamatoval. Vděčil tomu především sví životní lásce. Oženil se a jeho žena čeká už druhé dítě. I on mě vytěsnil jako zlý sen.
Joshua pracoval v jiné škole, ale nyní odešel na odpočinek. Někdy ve volných chvílích stále vzpomíná na své staré žáky. A tak mu někdy v paměti vyjedu i já. Ale už tak dobrou paměť přece jen neměl a tak příhoda v šatnách se z jeho pohledu ani nestala.
Shintaro a Ann se nakonec opravdu spřátelili. Ale stalo se to, před čím jsem jí varoval. Šikana. To ovšem Shin úspěšně zastavil. Zamilovali se, ale láska těm dvěma nebyla přána. Rozešli se v dobrém a Shin v této době šťastně žije s jednou ženou. Ale on mi odpustit nemůže, když ani netuší, že jsem mu ublížil.
Miki našla podporu v jednom učiteli a ten se dozvěděl o zanedbávání péče jejího otce. Dostal šest let za opakované domácí násilí. Dokonce byl obviněn i za vraždu své manželky, ale to mu nebylo dokázáno. Na chlapce z ošetřovny Miki úplně zapomněla. Ani mě neznala a takových příhod zažila víc, takže jsem pro ní byl jen jedna z těch nepříjemných chvílích. Tak mi neodpustila ani ona.
Momo zasvětila svůj život kariéře. Dotáhla to velmi vysoko. Jak brzy zjistila, mezi muži byla oblíbená. Ale k mužům cítila obrovskou nenávist a to jen kvůli jednomu hloupému chlapci ze střední. Vzpomínala na mě ve zlém a tudíž mi nikdy neodpustila.
Alice na mě myslela jako na zlý sen. Vzala se z lásky a stále jí to vychází. Každopádně ani ona mi neodpustila.
Emm. … Emm se propadla na úplné dno. Přestala hrát na housle, přestala se tolik věnovat škole, k tomu na ní později začala lézt puberta. Vše pro ní bylo komplikované a k houslím se už nevrátila. Na povrchu mi děkovala, že jsem jí od toho děsného nástroje osvobodil, ale ve skrytu duše chtěla zase hrát. Ve skrytu duše mi neodpustila.
Mei na mě vzpomínala jako na nevydařený vztah. Byl jsem pro ní jeden z těch hajzlů, co si s děvčaty jen pohrává. Vzpomínala, později už méně ale vzpomínala. Zapřisáhla se, že mi nikdy neodpustí.
Dlouhá léta jsem všechny sledoval a ztrácel naděje čím dál tím víc. Nikdo mi nechtěl a nebo nemohl odpustit. Za mlada jsem byl skutečně špatný a oni to věděli líp, jak kdo jiný. Snad mi někdy, snad mi někdy odpustí…
To byl můj příběh, příběh chlapce, který soudil a nic nevěděl. A pak za to pykal. Jestli neznáte celý příběh, jestli nevíte, jak lidé cítí a myslí, když nevíte, jak můžete pouhými špatnými slovy ublížit, raději ani nic neříkejte. Nebo se to stane i vám. Taky byste se mohly dostat na místo, kde jsem nyní já. Možná vám přijdu na pomoc já, Hogo, nebo někdo jiný od nás. A nebo zůstanete na všechno sami, stejně tak jako Haru.
Konec
Komentáře
Pro komentování se musíš přihlásit.
