Wolf and Eagle - pátý díl
Informace:
Poletovat si po nebi, závodit s větrem, sledovat stromy pod sebou. Nebo běhat po lese, uběhat svou kořist k smrti, výt na úplněk. Pojďte s Risem a s Kikurem prožít jejích příběh. Jak mohou tito dva odlišní tvorové vůbec spolu fungovat? A můžou vůbec někdy být spolu? Je snad možné spojení vlka a orla, i přes jejich nenávist k sobě?
Tak co, jak to bude teď? Zmizí tedy orli na dobro z lesa? Ale dnešní kapitolka bude zaměřená více na vlky. Díky za SoAkurai za nápad. :D Tak, pojďte se víc seznámit s našimi psovitými šelmami. :) Užijte si čtení.. :)
Pojď jsi hrát
Kikuru:
Celou cestu domů jsem se mračil. Nedávalo mi pár věcí smysl. Sem tam se se mnou snažil někdo zahájit konverzaci, ale já je všechny odbyl. Musel jsem přemýšlet. Hlavně o tom, jak to teď bude dál. Orli by nás možná přijali, kdyby je někdo z nás nenapadl. Ale kdo to byl? A proč to udělal? Nedává mi to smysl. A taky to, že nám o tom Rumi neřekl.
Ani jsem se nenadál a už jsme dorazili do vesnice. Tedy do toho, co v budoucnosti má být vesnice. Ženy a děti nás radostně vítali. Muži začali vyprávět. Na půl ucha jsem také poslouchal. Ale hlavně jsem dál nad tím vším přemýšlel.
Na mysl mi hned padlo, že jsem si chtěl pokecat s Rumim. Rozhlédl jsem se, jestli ho nezahlédnu, ale nezdařilo se. Zamířil jsem tedy směrem k jeho domku. Předpokládal jsem, že bude uvnitř.
Ale do cesty mi vletělo dítě. Sotva jsem se vzpamatoval z toho, že jsem ho mohl srazit k zemi, hodil na mě nějakou divnou směs lesních plodů a hlíny. Celé se mi to rozprsklo na košili. Ten klučina se zazubil a vyplázl na mě jazyk. Ani jsem nemrkl a už mizel ve své vlčí podobě. Jeho černý ocas jsem ještě zahlédl, než zmizel ve křovinách. Tak to mu nedaruji. To měla být jako pomsta za to ráno, jak jsem ho nenechal jít s námi?
Běžel jsem za ním, ale s tím rozdílem, že já se na vlka nezměnil. Prodíral jsem se křovinami, prohledával trávu, sledoval jeho pachovou stopu. Ten mrňous byl ale mazanej. Cítil jsem ho úplně všude a když ne jeho, tak silný pach ostatních vlků, kteří kolem často chodili a to přebilo toho prcka. Hledáním jsem strávil celý večer. Na Rumiho jsem úplně zapomněl.
Yazo:
Po celou cestu se na mě Kuru nekouknul. A když jsem na něj promluvil, ani neodpověděl. Do prdele, co to s ním je?! Že by za to mohlo to setkání? Aha. Že mi to nedošlo hned. Viděl jsem velice dobře, jak ti dva na sebe čumí. Ten hajzl malej mi chce ukradnout Kura. Ale na to, ať zapomene. Ptáku kolem sebe má dost, tak ať se nechá vošukat jimi. Kura mu nikdy nedám. Je jen můj.
Když jsme dorazili do vesnice, musel jsem se konečně najíst. Máma mi nabrala z polévky. Nic moc to nebylo, ale jíst se to dalo. Snědl jsem všechno a hned potom se odešel schovat do křovisek za domem Rumiho. Tam byl krásný klid, nikdo tam tudy nechodil, nikdo nerušil. Klidně jsem mohl spát, nikdo mě tady nenašel a nenutil pracovat a ani žádní haranti mě neotravovali. Na rozdíl od Kura, který spává u ohniště ve středu vesnice. Tam na něj haranti pěkně vidí, budí ho a dělají si z něj srandu. Pak je za to po celé vsi hledá a chce jim uštědřit lekci, ale děcka jsou rychlá a schovají se mu. No jo, nemá to snadné. Ale kdyby si ode mě nechal poradit, už by spal v klidu. Ale to asi já bych už tak klidný nebyl. Nevím, co bych mu z touhy udělal. Netoužím mu ublížit.
Nisa:
Normálně mě ponechali ve vesnici. Prý abych se postarala o děti. Do háje, já se těšila, že uvidím něco nezapomenutelného. Orli, Orli, ORLI!!! Vždyť nebyli vidění několik desítek let a já osobně žádného nikdy neviděla. Prý jsou to krásná svobodná zvířata, která si vystačí sama, mírumilovná, krásná… Tolik jsem o nich četla. A vidět je takhle živě, pro snílka jako já je to to nejcennější, co by v životě zažil. A oni mě ponechali ve vesnici s nějakýma protivnýma děckama!
Poslouchala jsem každé slovo mužů, kteří o setkání vyprávěli. Zaradovala jsem se, že možná se ještě setkáme. A já je konečně uvidím. Chtěla jsem od Kikura, aby mi pověděl víc, ale ať jsem ho hledala, jak jsem chtěla, nikde jsem ho neobjevila. To se přede mnou snad schovává?
Něco malého černého proběhlo mezi mýma nohama. Ohlédla jsem se za tím. Vlče? Chvíli jsem nechápala, ale pak mi to došlo. S vyděšením jsem se otočila zpátky směrem, kudy přiběhlo to dítě. Řítil se na mě Kuru. Zase ty děcka nasral a nebo naopak, děcka nasrala jeho. Chtěla jsem uskočit, ale nějak jsem to nestihla. Kikuru očividně nedokázal zastavit.
Vrazil přímo do mě a oba jsem zamotaní do sebe leželi na zemi. Před obličejem jsem měla jeho smradlavé velké nohy a jeho dlouhé červené vlasy lechtaly moje holá chodidla. Já jsem zase měla ruku zkroucenou kolem jeho kolen, jednu nohou jsem ho dloubala do ucha.
Najednou mě něco pevně chytilo za vnitřní stranu stehna. Vyděsila jsem se a vykřikla. Stejně tak křikl i Kuru. Nějak se mu ruka zamotala do mé sukně a nakonec jeho ruka skončila na mém stehně. Darovala jsem mu pěknou šlupku do tváře a celá rudá si urovnávala své oblečení.
,,Jsi se zbláznila? Se budu divit, když mi ta čelist bude fungovat.” Držel se za bradu. Na tváři se mu vyjímal pěkný otisk mé dlaně. Se zadostiučiněním jsem se usmála.
,,To máš za to, že trápíš malý dětičky.” Vyplázla jsem na něj jazyk.
,,Já je? To oni mě pořád otravují. Pořád za mnou lezou. Koukej, jak mi zničili košili.” Pěkně fialový flek přes celou košili, pod kterou se skrývalo břicho. To se asi nevypere tak snadno. Stěžoval si a tvářil se tak vážně, prožíval to tak silně, jako by to malé nevinné dítě zabilo člena jeho vlastní rodiny.
,,Jo, ty je.. Určitě měl důvod.” Zazubila jsem se. Ale Kuru si začal stěžovat, co mu ty děti pořád dělají. Každé jeho slovo mě víc a víc rozesmívalo. No jo, děti jsou děti. Mají rádi legraci. Ale když jsem se tolik smála, nafoukl uraženě tváře. Zželelo se mi ho, jak leží zamotaný na zemi, naštvaný a nemůže vstát. Ještě v záchvatu smíchu jsem mu pomáhala se zvednout. A i když to nebylo nic snadného, podařilo se mi to.
Nakonec mě přinutil hledat to děcko s ním. Hledali jsme ho celý večer. Až nakonec jsem ho nalezli na jedné větvi na stromu. Celou dobu se na ní schovával. Až tak dlouho, že dokonce usnul. Kikuru slíbil, že ho odnese, ale jemu se mi nějak nechtělo věřit. Doufala jsem pouze v to, že ho nenacpe někde do rybníka. Tak jsem ho pro jistotu následovala.
Nakonec jsme ho skutečně dopravili na jeho kožešinu. Ale Kuru si to přesto nemohl odpustit, nasbíral v lese nějaké borůvky. A nyní si je vytáhl z kapes. Rozmáčkl je a začal velkým písmem psát na čelo. Také mu nakreslil kočičí fousky a nosánek. Přesto, jak se ho Kuru dotýkal, malý se neprobral. Ležel s kočičím motivem na obličeji a s velkým písmem na čele “Číča”. Škodolibě jsem se posmívala. Ale přidržovala jsem si ústa dlaněmi, abych ho náhodou neprobudila.
Když byl Kuru hotový, nechaly jsme ho být a odešli za ostatními vlky k ohništi. Po cestě jsme se ještě oba hodně smáli.
Kikuru:
Zatím máme hotové pouze tři domky. Jeden Rumiho, druhý prozatím pro děti a jeden pro stařešiny. Ostatní musíme spát venku. Obvykle si najdeme místo kolem ohniště nebo kolem domů. Někdo ve vlčí podobě, jiný zas v té lidské. Normálně spím u ohniště, ale tentokrát ne. Měl jsem na paměti, že to dítě mi to nedaruje tak snadno. Ale díky té hře na schovku mě napadla skvělá skrýš. Na stromě.
Nebylo to tak pohodlné, jak jsem si myslel, ale usnout se dalo. Jen jsem se obával, že při spánku se překulím a spadnu na zem a nebo že budu chrápat a ten prťous mě najde a pomstí se.
Probudil mě několikanásobný smích. Trošku jsem sebou škubnul. Ze začátku jsem nechápal, co se to děje, kde se to nacházím, co slyším. Až, když jsem uslyšel ten posměšný smích, vzpomněl jsem si na malého chlapce. O tohle jsem nemohl přijít. Tiše jsem seskočil z větve a proplížil se blíž k vesnici skrývac se za kmeny stromů.
Chlapeček byl ke mě otočený zády a před ním stálo několik vlků kolem v polokruhu. Někteří se jen uculovali, jiní prskali smíchy. Viděl jsem, jak Nisa leží na zemi a v nezastavitelném amoku smíchu se chytá za břicho a převaluje se ze strany na stranu. Přikryl jsem si rukou ústa, abych nebyl slyšet. Chlapec jen tázavě otáčel hlavičku na všechny strany. Nikdo mu nebyl schopný říct, co se děje.
,,Mou, mrkni do vědra s vodou na svůj odraz." Uslyšel jsem dětský hlásek z hloučku lidí. Chlapec tak opravdu učinil. Běžel se podívat na svou tvář. A co uviděl? Přeci číču. Teď jsem se nezastavitelně smál i já.
,,Kikuru!" Otočil se na mě chlapec naštvaně. Do háje, já se prozradil. Ale přesto jsem se ještě válel na zemi smíchy. Někteří vyřechtaní spolu-vlci se na mě také otočili a měl jsem dokonce i dojem, že se hodně z nich dobře bavilo. Nisa se také ještě pořád válela na zemi.
,,Já tě zabiju!" Vrhlo se na mě to štěně. Hned jsem stál na zadních a utíkal vesnicí. Kličkoval jsem mezi lidmi. Většina nás pozorovala a stále se smála. Když jsem se přiblížil k domku pro stařešiny, vylezl jsem na střechu a žebřík vytáhl nahoru. Mou zůstal na zemi, mračící a křičící na mě.
,,Notak, čičiči. Neumíš lézt po domcích?" Dráždil jsem ho a stále se smál. Nisa se stále smála, už se trochu uklidňovala, ale jen trochu.
,,Kikuru, slez dolů! Nebuď srab a bojuj jako vlk!" Prskal jedovatě a jeho oči se odrážely vztekem.
,,A ty budeš bojovat jako číča?" Zase jsem se rozesmál. No, jeho ovšem velmi naštval. Vztekle na mě koukal.
Mou:
Já ho zabiju! Zaškrtím ho! Počkej milej Kikuričku, až půjdeš spinkat! Připravím ti takový peklo, že budeš koukat! Říkal jsem sám sobě a přecházel sem a tam od smrku ke smrku. Ještě jednou jsem se sklonil nad vědrem a podíval se na svou tvářičku. Ještě sice neumím číst, ale je mi naprosto jasné, co je tam napsané. Ty fialové fousky na mých tvářičkách... Dohromady to moc nešlo s těma vlčíma ouškama, která se objevila na mé hlavičce, jak mě zasáhl další příval hněvu. Jak mě mohl takhle zesměšnit? Ne jen to, že mi něco nakreslil na tvář, ale i to, co mi tam nakreslil. Kruci, kočky jsou to nejohavnější, co může existovat. A on... A on... Nebyl jsem ani schopen rozumně fungovat. Kdyby mi na čelo napsal "BLBEČEK", neurazil by mě tolik, jako s tou kočkou.
Namočil jsem si ruku a přejel si s ní po tváři. Smýval jsem každý kousek té fialové hanby. Dřel jsem pokožku, aby to zmizelo co nejdřív. Ocásek se mi za zády mrskal ze strany na stranu. Konečně to bylo pryč.
,,Bráško, měl by ses jít najíst." Promluvila mi za zády Mura. Vyděsil jsem se a omylem vylil celé vědro s vodou.
,,Huso, podívej za co můžeš!" Naštvaně jsem se na ní podíval. Zrzavé vlásky měla dnes zapletené ve dvou copáncích, na sobě zelené šatičky, na ruce mašličku. Když jsem na ní křikl, zkřivil se její obličej a ona se rozbrečela.
,,Promiň Mu, já to tak nemyslel. Mrzí mě to," snažil jsem se jí omluvit, ale ona neposlouchala. Stále strašně brečela, jak měla ve zvyku. ,,Hej poslouchej, vezmu tě na ty nejlepší jahody na světe, dobře?" Ztišila se, už jenom popotahovala.
,,Slibuješ?" Podívala se na mě se svýma velkýma modrýma očkama.
,,Jen když přestaneš brečet."
,,Malíček na to." Nastavila proti mě svou ručku. Díval jsem se na ní a usmál se. Přichytil se svým malíčkem toho jejího. Smála se. Pouze sopel jí tekl z nosu. Pustila mě a společně jsme se vraceli do vesnice.
,,Utři si tu nudli pod nosem. Je to nechutný." Držel jsem v ruce prázdné vědro a druhou se držel její ruky.
,,Já nejsem nechutná." Zase se rozbrečela.
,,Muro, no tak. Něco jsme si přeci slíbili. Nevezmu tě na jahody." Je to strašnej uplakánek...
,,Já- já chci jít na jahůdky," přidala do hlasitosti. Ale to je taky důvod, proč jí tolik chráním.
Kikuru:
Seděl jsem na mýtince, kde jsme se setkali s orli. Díval se na modré nebe a ležel v trávě. Hladila mě po zádech. Neustále jsem musel myslet na toho kluka. Na ty krásné černé oči, které mě uhranuly na první pohled. A na ty hnědé vlasy, které vypadaly jemně. Taky na to krásné tělo a oproti vlkům i drobné. Něco takového jsem ještě neviděl. A i ta nevymáchaná huba mě nějak získala. Tak se mnou mluví pouze ti malí prťata a já je za to vždycky potrestám. Nyní mám chuť nějak potrestat toho ptáčka.
Ale kdo by kdy tušil, že se zde budou ukrývat orli? Možná právě proto my jeho pach nebyl povědomý. Na žádného orla jsem za celý život nenarazil. Pouze jsem o nich slyšel z různého vyprávění a také od Nisy, která o nich v jednom kuse básní. Stejně jako o bílých tygrech nebo o srdci lesa nebo o dracích... Prostě snílek jako vyšitý.
,,Kuru! Kuru!" My o vlku a vlk za dveřmi. Sám pro sebe jsem se zasmál. Nisa běžela lesem a brzy už jenom trávou na paloučku. Zastavila se u mě. Udýchaná a propocená. V rukou držela dvě misky. Jednu mi podala. Usadila se pod stromem do stínku a opřela se o jeho kmen. To jisté jsem udělal i já. Seděli jsme vedle sebe a oba jedly zeleninovou polévku, kterou připravily ženy. Oba jsme se dali do jídla.
,,Tak co? Viděla si Moua?” Vložil jsem si posledníí sousto do úst. Misku jsem pak nechal ležet na svém klínu.
,,Jo, prohledával celou vesnici. Dokonce si vyžádal od Rumiho, aby se mohl podívat i do jeho domku. Rumi sice nechápal, ale když Mou zmínil tvé jméno, raději se ani neptal.” Usmál jsem se pobaveně. Tak to to děcko bude pěkně dlouho hledat. Copak na mě asi chystá?
Mrkl jsem očkem po Nise. Dívala se na mě zvědavým pohledem. Docela nervózně se neustále vrtěla. Neuteklo mi, jak byla blízko. Sakra, co s ní je?
,,Co je s tebou?” Dloubl jsem jí do pravé ruky. Uraženě našpulila rty.
,,Ty se ještě tak blbě ptáš? Jsem napnutá, že bych se klidně mohla každou chvíli zpřetrhat a ty se teď zajímáš o nějaký blbý děcko.” Mumlala pod nosem a jestli se ke mě nějaké ze slov dostalo, bylo to pouhou náhodou.
,,Napnutá? A proč?” Zamrkal jsem na ní. V tu chvíli vypadala, že by mě vší sílou nejraději vykopla někam do neznáma.
,,Proč? Proč?! Tak já ti řeknu proč. Musela jsem hlídat, jak jsi je sám nazval, otravný děcka a ostatní si na pohodičku šli na setkání s orli. A zatím mi nikdo nic moc o nich ani nepověděl. Do háje, já bych chtěla popisy a přesně slovo od slova slyšet, jaké to bylo. Tak Kikuru, už mluv!” Klečela přede mnou, její obličej vecpaný skoro v mé tváři, oči jí blýskaly zvědavostí a ruce přiložené k sobě v gestu prosby.
,,Povím ti o tom, když se na mě přestaneš tak lepit. Potřebuju svůj osobní prostor,” jemně jsem jí odstrčil dotykem na ramenou.
,,Zvláštní, že když jsi mačkal má stehna, tak ti nějaký prostor byl u prdele.” Pronesla ironicky, ale hned se oddálila. Měl jsem strašnou chuť jí za tu blbou poznámku pokousat. Můžu za to, že jsem spadl tak blbě a moje ruce se schovaly do její sukně?
,,Pokud tě to potěší, byl to pro mě stejně děsiví zážitek jako pro tebe.” Oplatil jsem jí to. A teď mě pokousat chtěla nejspíš ona podle jejího výrazu. Trochu jsem se zaculil, ale hned na to začal vyprávět. Slovo od slova, jak si přesně přála. O všem, co jsem zaznamenal a taky se zmínil o orlím klukovi. No, zmínil je možná slabé slovo.
,,Nezabouchl jsi se nám náhodou Kuru? Že by ten malý orlík získal srdce hloupého a horkokrevného vlka? To snad není možné.” Smála se Nisa. Tentokrát mi to ale nevadilo. Nedalo by se to sice nazvat láskou. Na to ho tolik neznám, ale určitě jsem k němu nějakou náklonnost získal.
,,Jen mě asi nesnáší. Po celou dobu se na mě nenávistně díval a mračil se. Víš, nic jsem mu neudělal, tak to nechápu.” Můj tón hlasu se změnil na smutný. Nisa se hned přestála smát. Pochopila, že má možná pravdu.
,,Pane bože, opravdu? Ty ses nám zamiloval? To snad ne? A ještě zakázaná láska. Kluk a kluk a aby toho nebylo málo, ještě k tomu dvě znepřátelené rasy. Mám takový divný dojem, jako bych to už někde četla. Teď ještě chybí nějaká další postava, která vám to nebude přát. Někdo, kdo je tajně zamilovaný do toho klučiny a ten se vás bude pokoušet rozdělit.” Přísahal bych, že jsem v jejích očích zahlédl hvězdičky. Co to mele? O nějakou konkurenci naprosto vůbec nestojím. A o tom, že se mi líbí kluci, ví už přece dlouho. Asi se dostala do svého světa. Ta holka je na tom se svým osobním životem asi hodně špatně, když sní o takových věcech. A ještě se z nich raduje. Jak já ji lituji...
,,Heleď, nejsem nějaká postava z těch tvých knížek, takže mě ze své fantazie laskavě vynech. Možná ho opravdu miluji, ale nechejme si to pro sebe. Stejně ani není možné, abychom byli spolu. A zvedej se, měli bychom se vrátit a pokračovat na stavbě vesnice, ať je to hotové, co nejdřív.” Protáhl jsem se, vzal misku do ruky a postavil se na odchod.
,,Neboj, bude to dobré. Určitě vás osud spojí. A kdyby ne on, vezmu to do svých rukou já.” Radostně mě chytila kolem paže.
,,Už teď se bojím.” Povzdech jsem si. Snad to s ní teď nebude peklo.
Vraceli jsme se do vesnice. Naneštěstí pro mě jsem naprosto zapomněl na malého Mou. Slíbil mi přeci pomstu a já hlupák nikdy nedávám pozor...
Komentáře
Pro komentování se musíš přihlásit.
