Začátek konce - Prolog
Informace:
Well... Je to moje první povídka, kterou jsem se odvážila po roce zveřejnit... A za to vděčím Yuki.... Opravdu ti děkuju. Doufám, že s tím budeš spokojená. Povídka věnovaná přímo pro tebe!
PŘED ČTYŘMI LETY
,,Vážně nechceš jít s námi?''
Já jen zakroutila hlavou a zabořila ji do bratrovy hrudi. Jemně mě obejmul a hlavu si položil do mých vlasů.
,,Víš, že mi budeš chybět?'' Zašeptal tak ustaraně, až mi smutkem poskočilo srdce.
,,Ano vím.'' Zamumlala jsem potichu a přála si, aby tu se mnou zůstal, i přesto, že nemůže.
,,Za chvíli už vyrážíme,'' objevil se za námi starosta a přejel mě znechuceným pohledem. Ještě víc jsem se schoulila do bratrovy náruče, jako by mě mohl před tím pohledem zachránit. Bratr si toho všiml a zatáhl mě dál od toho chlápka.
,,Nemusíš se o mě bát,'' znovu zašeptal ,,budu v pořádku.‘‘ Jen jsem zakývala hlavou. Sice jsem věděla, že se o sebe dokáže postarat, je to přeci můj bratr. Ale někde jsem tušila, že je nemožné tu cestu zvládnout. Vím, že až odejdou, je malá šance, že tu sama přežiju. Ale nemůžu se vydat na pospas smrti, pokud je tu alespoň jedno procento, že to dokážu.
Rodiče mě před tímto varovali. Tušili, že se jednou starosta pomátne a rozhodne se pro tuto volbu. Až nastane Písečné období, že se rozhodne obětovat celou vesnici jen pro to, aby si zachránil svůj vlastní zadek, že se pokusí dojít do hlavního města kvůli záchraně, přestože je to odtud nehorázně daleko.
A navíc tu hrozí, že je při cestě napadnou Skillani, příšery, o kterých nikdo neví, kde se vzali, nebo co jsou vlastně zač. Jediné, co ale lidstvo o nich ví na sto procent je, že jsou pro lidi smrtelně nebezpeční a proto se musíme bránit. Proto je nemožné se vydat tak daleko s takovým množstvím lidí, aniž by někdo nezahynul.
Starostovi musí být jasné, ze to nedokážou. Všichni ne. A proto jde můj bratr se starostou. Jako osobní strážce.
Vím, že mi bratr neřekl všechno, co se jeho odchodu týče. A vím, že mě tím chce chránit. On taky ví, že je to nereálné. Ale nemůže zůstat, protože má dohodu se starostou, o které mi nechce povědět.
Bylo mi z toho do breku. Všechno je to tak nefér. Proč mi ten muž musí brát všechny mé milované?
Po několikáté jsem popotáhla a podívala se do bratrova obličeje. ,,Dávej na sebe pozor, ano? Nepřežila bych, pokud by se ti něco stalo.'' Jen se usmál a pohladil mě tím svým obvyklým způsobem po tváři.
,,Jasně, že budu.''
,,Už musíme jít!'' Hodil po nás naštvaný obličej starosta a v jeho hlase byla stopa po hněvu. Jak já ho nesnáším.
Bratr se ode mě odtáhl a vydal se směrem k ostatním. Někteří se na nás dívali s lítostí, a někteří s nechutí jako starosta. A to jen díky němu. Jen proto, že jsme jiní.
Já se o pár kroků přiblížila a pozorovala ho, jak s ostatními vychází ven. Nakonec se ale u dveří zastavil a otočil se na mě. Až vyšel i poslední vesničan, daroval mi jeho jeden z nejhezčích, ale i nejsmutnějších úsměvů, jaký jsem kdy u něj spatřila.
Po tváři jsem cítila proud slz, které ne a ne přestat.
Znovu jsem se chtěla rozeběhnout a obejmout a on to poznal a roztáhl svou náruč. Rozeběhla jsem se a držela ho tak pevně, aby neodešel a zůstal tu se mnou.
Jeho silné ruce udělali to samé a možná bychom tam stáli ještě hodně dlouho, dokud nás něčí hrubé ruce neodtrhli od sebe a neodvedli bratra pryč.
Jediné, na co jsem se zmohla bylo pozorovat jeho miznoucí záda na obzoru. A až nebyl už nikdo vidět, oddala jsem se dlouhému a bolestivému pláči.
,,Sbohem Kuro…..''
Komentáře
Pro komentování se musíš přihlásit.
