Wolf and Eagle - čtvrtý díl
Informace:
Poletovat si po nebi, závodit s větrem, sledovat stromy pod sebou. Nebo běhat po lese, uběhat svou kořist k smrti, výt na úplněk. Pojďte s Risem a s Kikurem prožít jejích příběh. Jak mohou tito dva odlišní tvorové vůbec spolu fungovat? A můžou vůbec někdy být spolu? Je snad možné spojení vlka a orla, i přes jejich nenávist k sobě?
Týden nám zase utekl a s radostí mohu povědět (respektive napsat), že přidávám další díl. Tak co si myslíte? Odejdou tedy orli a nebo budou bojovat? Pokusí se svůj milovaný dlouhodobý domov zachránit a nebo se vzdají a odejdou?
Užijte si čtení další kapitolky, den ode dne se víc těším na psaní dalších dílu jen díky vám, kteří mě podporujete. Takže budu ráda za jakýkoli ohlas. :D :D
Brečte tiše
Ris:
Vrátili jsme se zpátky. Ti, co ve vesnici zůstali, nám už šli naproti. Všichni čekali, že jim neseme dobré zprávy. Já neměl na nic náladu a hned zamířil na konec vesnice do svého domku. Potřebuji si pořádně odpočinout. Ani jsem se neohlížel, co dělají ostatní. Jen jsem zaregistroval, jak i Tenchi zalezl do svého domu. Taky je z toho zničený. Bylo to na něm vidět od pohledu. Vešel jsem do místnosti a hned zalezl do postele. Kalhoty a i triko jsem odhodil někam do prostoru a snažil se usnout. Moc se mi ale nedařilo.
Cukl jsem sebou, jak jsem se polekal. Zasáhl mě pocit, jako že padám z postele. Když jsem se ujistil, že se ve skutečnosti nic děje, otočil jsem se na druhý bok. Ale to už jsem nezabral. Vylezl jsem tedy z postele a chtěl zajít pro svíčku, abych se mohl podívat na tu ruku, ve které mě trochu škubalo.
Ale udělal jsem sotva krok a o něco jsem zakopl. O něco měkkého a teplého. Jsem tu nic nenechával, nebo jo? Prohmatal jsem tu věc. Když jsem stiskl něco horoucího a tvrdého a hned na to uslyšel zasténání, okamžitě jsem tu věc pustil a vyskočil na nohy. Rychle jsem oddechoval vyděšením. Co to krucinál dělá na mé podlaze?! Oči si pomalu zvykaly na tmu. Zamžoural jsem. Sumi?
Do hlavy se mi nahrnula snad všechna krev z celého těla. Sklonil jsem se k němu. Potrestám ho za to, jak mě vyděsil. Zase jsem stiskl tu tvrdou věc. Že by se mu něco pěkného zdálo? Však to mu okamžitě zatrhnu. Nechci přece, aby mi zašpinil podlahu. Ještě bych po tom uklouzl a polámal si záda. Tiskl jsem ho jemně v slabém objetí. Ale okamžitě zesílil a zpevnil. Tak moc, že ten pode mnou zakňučel a probral se.
,,Do prdele! Co to sakra.." Okamžitě ztichl, když se dotkl mé druhé ruky. Pustil jsem ho.
,,To máš za to, že spíš v cizích domech na zemi, polonahý a ještě si necháš zdát o nějakých úchylných věcech." Stoupl jsem si a podíval se na něj z výšky. Chtěl jsem se otočit a jít pro tu svíčku, ale Sumi mě v tu chvíli chytil za zápěstí a strhl vedle sebe na podlahu.
,,Hej, co to děláš, blbče?!" Zůstal jsem přitisknutý na jeho hruď, kterou zahalovala pouze plátěná halena. Slyšel jsem bušící srdce a cítil se tak klidně.
,,Jen tak lež Risy," promluvil náhle do ticha šeptavým hlasem. Opíral jsem se rukou o tu jeho hruď a s uchem na ní poslouchal, jak žije. Skoro mě uspalo jeho teplo sálající ke mě. ,,To je pohoda, že? Pamatuješ, jak jsme takhle spávali jako malí?" Promluvil již hlasitěji Sumi. Zrovna, když jsem usínal.
,,Ne. Nevzpomínám si."
,,Pravda, byl jsi ještě dost malý." Ano, asi byl. Ale když jsem tak vedle něho ležel a poslouchal, jak jeho k životu důležitý orgán bije, v hlavě se mi vynořila jiná vzpomínka. Na mou mámu. Pamatuji si, že i ona měla modré oči a hnědé vlasy. Byla krásná a často nemocná. Velká kamarádka Zena. Ti dva spolu prakticky vyrostli. Ležím vedle jejího slabého těla, poslouchám její srdce a vnímám její půvabnou vůni. Vypráví mi o lidském městě. Skoro jako by ta vzpomínka se v tuto chvíli odehrávala. Byla téměř hmatatelná. Tak moc se mi po ní stýská. Přitiskl jsem se víc k tělu Sumiho a zavřel oči. Nepláču, není to má povaha. Neukazuji svou slabost. A rozhodně teď nezačnu.
,,Risy?" Oslovil mě tiše Sumi.
,,Vzpomněl jsem si na něco jiného." Na nic se neptal a objal mě. Cítil jsem se v tom objetí tak příjemně. Sumi je pro mě skoro rodina. Jako starší bratr, kterého jsem nikdy neměl. Nevím, co bych si bez něj počal.
Tenchi:
Spal jsem dlouho. Slunce se schovalo a stejně brzo zase vyšlo. Vzbudil jsem se a za oknem viděl slunečně prosvícený den. Zabrblal jsem něco ve smyslu, že si ještě na pět minut schrupnu. Ale hlavou mi projela myšlenka na vlky. Otevřel jsem zase oči a díval se na bílý bod na hnědé stěně. Asi už budu muset vstát a seznámit všechny s mým rozhodnutím. Nadechl jsem se a vydechl. Vylezl jsem z peřiny a umyl si studenou vodou obličej.
Mé oči zabloudily na mou nohu. Vyjímala se na ní jizva od kotníku až ke koleni. Jizva po dýce. Blyštivý ostrý kov se zabodává do pokožky a projíždí jí jako máslem. Dýka se táhne níž a hlouběji. Kolem samá krev, pach krve, bolest, zlý smích ... Vzpomínka na dávnou minulost mě na pár vteřin naprosto ochromila. Musel jsem se párkrát pořádně nadechnout, protože mě něco tížilo na hrudníku a stahoval se mi žaludek úzkostí.
,,Musíme odejít!" Všichni lidé kolem ohniště zapomněly i pusy zavřít, jak je moje rozhodnutí šokovalo. Sledoval jsem jejich překvapené tváře. Pouze jediná tak nevypadal. Ta Zenova. Jediná osoba, která mé rozhodnutí plně chápe.
,,Tenchi, co tím myslíš? Jak odejít?" Ozval se jeden z mužů.
,,Na dobro. Opustíme tento les a necháme ho vlkům." Nastalo dvojité ticho. Tíživější než to předchozí.
,,Ale kam? Kam bychom měli odejít? Toto je náš domov, to si ho necháme tak snadno vzít?" Teď pro změnu promluvila žena.
,,Nejde to jinak. Vlci se nevzdají a po hromadě zůstat nemůžeme. Odletíme na Jih k horám. Tam žijí další lidé našeho druhu. Přijmou nás mezi sebe." Teď i samotný Zen vypadal zaraženě.
,,Ale Tenchi, co když se tam ani nedostaneme? Cestování bývá dlouhé, únavné a nebezpečné. Jakou máme záruku?" Nyní jsem zaslechl víc hlasů.
,,Cesta potrvá maximálně deset dní. Poletíme a během noci zůstaneme na vyvýšených větvích. To je ta záruka."
,,Ale na něco zapomínáš... Co Ris? Co do háje bude s Risem?! Nemůže ani vzlétnout, sotva tak dokáže celý den letět." Zvedl se Sumi a téměř na mě vrčel. Pohlédl jsem na Risa.
,,Počká tady. Ruka se mu jednou uzdraví a jakmile se tak stane, vydá se za námi. Budeme čekat." Ris překvapeně zamrkal. Budu rád, když mě po tomto bude pouze nenávidět.
,,To snad, do prdele, nemyslíš vážn..." Tvář Sumiho se zkřivila vztekem. Byl tolik rozdílný od Zena. Ten by nikdy nedal najevo své pravé pocity, které považoval za špatné.
,,Sumi! Nebuď drzý!" Zen se přísně podíval na svého syna.
,,Tak jako pro nás je nebezpečné zůstat ve vesnici, ale pro Risa není? Ris tu zůstat může?" Rozpřáhl rukama a ukázal tím za sebe.
,,Když tu zůstane pouze Ris, bude tu jen jeden orel. Riziko se sníží. Možná že si ho vlci ani nevšimnou," zahleděl jsem se do nejistých tváří lidí okolo. Následoval povzdech a hned na to hluboký nádech. ,,Nedopustím, aby někoho z nás zabili. Viděl jsem už tolik smrtí lidí našeho druhu a už to vidět nechci. Lidé nás zabíjeli jednoho po druhém. Utečeš? Zabijou tě! Protestuješ? Zabijou tě! Máš hlad? Zabijou tě! Kolikrát jsem musel hledět, jak nás zabíjejí jen pro legraci. Každý den jsme se báli o životy. Před sto lety to ani naši předci neměli snadné. Ani vlci nás neměli v lásce. Ne že bych obhajoval činy naších dědů, ale zásluhou vlků jsme téměř vymřeli. Je nás pouhá hrstka. Chcete aby naše rasa vymřela? Chcete ukončit naší historii tak snadno? Kdybych mohl, nepřál bych si nic jiného, než aby všichni z této vesnici žili dlouhé šťastné životy. Ale bez obětí to nejde. Tento les musíme obětovat." Ukončil jsem svůj dlouhý monolog. Všichni na mě soucitně hleděli. Ale já jejich soucit nepotřeboval.
,,Nenutím tedy nikoho odcházet. Od počátků věku jsme byli prostými samotáři. Nemám právo vám rozkazovat, aby jste opustili svůj domov. Já se zde nenarodil, takže k tomuto místu nechovám žádné hluboké city. Ale dobře si promyslete, jestli si zde opravdu přejete zůstat. Odlétám zítra za úsvitu." Bez dalších slov jsem odešel za vesnici do lesa. Na nikoho dalšího jsem se nepodíval. Jen tím pomalým kulhavým krokem jsem se odšoural k nedalekému sadu. Než jsem zmizel z jejich očí, cítil jsem na sobě hodně pohledů. Těžko říct, jestli nenávistných či smutných.
Zen:
Proslov vůdce všechny zasáhl. Teď už nikdo neměl žádné připomínky. Ani můj syn. Poprvé za několik let neměl slov. Všichni seděli jak hromádky neštěstí se skloněnými hlavami. Nikdo nebyl schopen promluvit. Nastalo ticho, které jen podtrhávalo skutečnost, že musíme opravdu odejít.
Ani já nemám s vesnicí nějak moc velké závazky. Ani já se zde nenarodil. Já, moje žena, Tenchi a několik dalších jsme vyrůstali na jihu v těch horách, ke kterým se teď pravděpodobně vrátíme. Vysoké prudké kopce a hory, na které se opravdu těžce dostává. Naše výhoda jsou křídla. A za horama se rozprostíralo údolí. Tam naše hejno žilo. Pamatuji si, že nás tam byla spousta. Dvě stě, snad i víc.
Ale pak jednoho osudného dne se všechno zhroutilo. Byl to den, kdy jsme oslavovali dar života. Proto jsme se utábořili v lese padesát mil na západ. A tam nás přepadli lidé. Spoustu z nás zajali, zbytek uletěl. Já neměl štěstí a také byl zajat. Naši věznitelé patřili k cirkusu a my jsme se automaticky také stali jeho součástí. Ti, kteří se vzepřeli nebo se pokusili utéct, okamžitě byli zabití. Stejně tak i zemřeli ptáci, kteří nebyli nijak zvláštní nebo nevydělávali tolik peněz. Mou zárukou života se stali pouze mé oči. Jiné to nebylo ani u mé již mrtvé ženy a ani u Tenchiho. A i u matky Risa. Brzo se náš počet rapidně snížil. Jen pouhým štěstím jsme dokázali utéct a najít tuto vesnici, kde také žilo pouze pár orlů, ale rozhodně víc, než nás z cirkusu.
Moje žena brzy umřela na podvýživu. A ze začátku jsem se bál i o našeho syna, který tehdy měl pouhé čtyři roky a také na tom nebyl zrovna nejlépe. Jsem rád, že z něj vyrostl mladý a silný muž. On je moje poslední hmatatelná vzpomínka na mou milovanou. Ale i přes to, co jsem zažil já, prošel jsem pouze růžovým sadem oproti Tenchimu. Je až kruté, jak si všechno pamatuji až do posledního detailu. Ale jaké to asi je pro Tenchiho? Jak se cítil a cítí on?
Zatřesením hlavy jsem zahnal ošklivé vzpomínky. Rozhlédl jsem se po lidech okolo. Chtěl jsem otevřít pusu a říct jím, aby si pro dnešek všichni odpočinuli, ale sotva jsem tak učinil, Ris se zvedl a odešel do svého domu. Vypadal celkem naštvaně. Nebo to byl spíš smutek?
,,Risy," zvedl se Sumi a chtěl jít za ním.
,,Sumi," promluvil jsem na něj a on se zastavil uprostřed pohybu. Neotáčel se, aby na mě neviděl. ,,Teď potřebuje být sám."
,,Ale," hlesl tiše můj syn.
,,Pochybuješ o mých slovech?" Na to mi už nic neřekl. Všichni přítomní točili své zraky ze mě na mého syna a naopak.
,,Ne, otče. " Řekl bezmocně. Zůstal stát uprostřed vesnice a díval se na zem. Jen chviličku takhle setrval. Pak v rychlém pohybu ze sebe serval triko. Kalhoty pouze trochu povolil a ani jsem se nenadal a už vzlétl na nebe jako orel. Vždycky byl rychlý. Ve všem. Jen v tom dospívání si nějak nechtěl pohnout. Povzdech jsem si, když se mi vybavila jeho matka. Je jí tolik podobný.
Podíval jsem se na orlí lid. Všichni mlčeli. Někteří stále sledovali mě. Ještě nezažili, že bych takhle hovořil se Sumim. Jiní se už trápili jen svým problémem. To byl ale vlastně problém všech. Nadechl jsem se a promluvil.
,,Odejděte do svých domů. Dneska nic nedělejte. Přestaňte pracovat. Dobře si promyslete, co si vyberete. Ti, co už ví a rozhodně nezmění názor, ať zůstanou na stráži. Nebudeme pro jistotu nic riskovat!" Sledoval jsem, jak se vesnice pomalu vylidňuje. Všichni odcházeli do svých obydlí. Pouze tři muži kromě mě, zůstali ve vsi. To mi čtyři budeme dnešní den strážit. Pouze na noc ne. Budeme si muset na cestu pořádně odpočinout, tedy jestli i oni poletí.
Ris:
Bezmocně jsem ležel ve své posteli. Zlobil jsem se na celý svět. To je tak, to je tak nespravedlivé. Proč jsem jediný, který nemůže letět? Já nechci opustit Yumi, Sumiho, Zena, Tenchiho... Já nechci opustit nikoho. Proč mě tu necháváte? Tiše jsem brečel do svého polštáře. Všechno a všechny jsem nenáviděl a přitom je nechtěl opustit. I přesto, že chtějí odletět a mě tady nechat, já je mám rád. I toho morouse Tenchiho. Vždyť hejno je poslední rodina, která mi zbyla. Vždycky brečím tiše ve svém domečku, aby mě lidé neviděli, ale teď by mi to bylo jedno. Brečel jsem nahlas přitisknutý k polštáři a snažil se nemyslet na tu ruku, která mě bolela.
Sumi:
To bylo pořád "Postarej se o Risa." nebo "Ochraňuj ho." ale když tak učiním, tak mě ještě seřve. Já ale neodejdu. Nenechám tady Risa samotného napospas vlkům. Neopustím ho přeci. Kdyby zvířata uměla brečet, už by moje slané slzy tekly proudem dolů na zem. Když jsem prolétal nad jezerem, přiblížil jsem se k zemi. Přistál jsem ve trávě a změnil se na člověka. Moje oči se dívaly pouze do prázdna, ale brzy jsem se už ani dívat nemohl, protože se mé oči zalily slzami. Zatínal jsem pěsti. Ovládal mě totální vztek.
Plácl jsem sebou do jezírka a zůstal ležet na břehu ve vodě. Voda odplavovala z mé tváře slané slzy. Kdybych tady s Risem nezůstal já, tak kdo potom? Kdo by ho potom chránil? Kdo by mu obvazoval ruku? Kdo by si s ním povídal a kdo by se s ním smál? Brzy by zde zešílel ze samoty a nebo zemřel hladem, infekcí nebo i v zubech vlka. Nemůže zůstat sám.
Yumi:
Seděla jsem u stolu v kuchyni a sledovala černý hrnec, z kterého mi maminka zrovna nabírala polévku. Tatínek seděl naproti mě. Vypadal zadumaně. Nikdo nemluvil, nikdo se neusmíval, nikdo se neradoval. Nelíbí se mi, když jsou rodiče smutní. Vždycky mi kladou na srdce, že úsměv je pro krásnou dívku jako já, ten největší poklad. A teď… Ale to nemohu srovnávat. Vždyť ani já neměla náladu se usmívat. Naopak mi byl do breku. Maminka nyní nabrala jídlo i tatínkovi a nakonec sobě. Usadila se vedle mě. Pomalu jsem si nabrala na lžíci první sousto a foukáním ho chladila. Tatínek také jedl velmi pomalu. Maminka se chvíli dívala na svoje jídlo, ale když chtěla chytit lžíci, rozplakala se.
,,Maminko!" Vykřikla a objala jsem jí. Tatínek se na nás smutně a chápavě zadíval. Ani já jsem se neudržela a rozplakala se.
,,Musíme odejít." Promluvil táta. Maminka vzlykala, ale pokývnutím hlavy souhlasila.
,,Já vím." Zůstala jsem k ní přitisknutá. Já… Já se musím o mámu postarat. Musím se postarat i o tatínka. Oni nesmí plakat. Oni nesmí být smutní. Poletím s nimi. Je mi tak líto, že tady budu muset nechat Risa, ale já jinak nemohu. On to pochopí. Co si to nalhávám? Určitě mě bude nenávidět.
,,Poletím taky." Vzlykavým hláskem jsem promluvila. Promiň Risy.
Komentáře
Pro komentování se musíš přihlásit.
