Zrada samá zrada
Informace:
Další krátká povídka, nebo spíš můj život, nebo-li Výlev mého srdíčka. Je to tentokrát krátké. :) Omluvte mé chyby :)
Zrada samá zrada
Jmenuju se Jana, ale pro přátele jsem Jane, nebo Janey. Za týden mi bude 28 let. Ale proč vlastně žiju? Kvůli rodině. Tu nade vše miluju a nikdy mě nezradili. Jinak všichni kolem mě jenom zrazují. Budu Vám vyprávět svůj dosavadní život.
Měla jsem dobrou kamarádku. Nebo aspoň jsem si to myslela. Znám ji 5 let a ještě jsme se neviděly a to plánujeme už 3 roky. Její rodiče se o ní bojí. Což chápu, i o mě se bojí, protože jsem psychicky nemocná, ale neomezují mě a kam chci mě pustí. Když teda kamarádka se bála za mnou jet, tak jsem jí nabídla, že přijedu já k ní. Jenže se začala vykrucovat. Se slovy: „Budu se o tebe bát i moje mamka. Radši ne.“ Tak co si o tom mám myslet? Pokrytecká lhářka. Nechce mě vidět, a proto se vždy vymlouvá. „Plánujeme výlety s rodinou. Bojím se o tebe.“ Atd…Už ani nemám sílu se s ní vidět. Ani si už moc nepíšeme, jako jsme si psaly. Nebudu říkat kdo to je, to zůstane v anonymitě. Prostě se cítím zrazena. Ta dívka mi bodla kudlu do zad. Buď si to uvědomuje, nebo ne, ale mě to hodně bolí. A bolet asi nepřestane. Jenom se ta bolest zmírní, ale nezmizí. Proto ráda žiju ve svém světě, kde zrada není. Kde se všichni mají rádi, a jsou přátelé. Nechci žít touto realitou. Je moc krutá, bolestivá. Kde každý každému bodá kudlu do zad, ubližuje jak fyzicky, tak i psychicky. Znám to už od mala a nikdy jsem se toho nezbavila. Proto se snažím realitě vyhýbat. Fakt co mě při životě drží je má rodina.
A teď druhá zrada. Další rána do zad. Další kamarádka, mě taky vidět nechce a přestala se se mnou bavit. Prostě jen tak. Nezadala žádný důvod. Po nějaké době mi napsala, ale už to není ono. Je to chladná konverzace. Nejhorší je, že od ní bych to nikdy nečekala. Ráda cestuje, ale mě taky vidět nechce. Zkusila jsem to jednou a byla jsem odmítnuta. Teď, už lidem nevěřím vůbec.
Až ještě na dvě kamarádky. Jednu jsem už navštívila. Bála se o mě při cestě k ní i od ní, ale i když to řekla, chtěla mě vidět. A taky se to povedlo a to se neznáme ani rok. Pak je tu ještě jedna. Stou jsem se ještě nesetkala, ale její důvody chápu, proč nemohla jet se mnou k té kamarádce. Jsme Tři mušketýři. Bojím se, že mě zradí, ale důvěřuju jim. A jsou jediné, kterém důvěřuju. Takže kromě rodiny, jsou tu ony dvě. Má zlatíčka. Vždy mě podržely při mých výkyv nálad, které mám. Udělaly pro mě toho moc a já se cítím zahanbeně, protože jim jsem nic neudělala dobrého. Nepodržela jsem je, neřekla vlídné slovo. Chci to udělat, ale nedokážu to. Jsem bezcitná to vím. I rodičům říkám, jak je mám ráda, ale jsou to pouhá slova, žádné činy.
Proto utíkám a žiju ve světě anime. Kde jsou mé lásky (teda jedna láska). Žiju jenom s ní, mám s ní rodinu, děti, přátelé, sourozence, které v reálném světě nemám. Jenže jak to bývá, jednou za čas se vrátím do reality, kdy si uvědomím, že je to jenom můj vysněný svět, můj sen, který se nestane nikdy skutečností. Pak jenom ležím, brečím a nechci nikoho vidět. Jednou se mi to stalo přes den, ale většinou do té reality se vracím večer, že si pobrečím do polštáře a nikdo o tom neví. A druhý den, zase jsem ve světě anime a jsem tam celé dny i noci, dokud nenastane den, kdy se do té reality vrátím.
A to je výlev mého srdíčka. Pro teď končím, ale až bude zase krize napíši Vám. Nechci soucit, protože to nepomůže. Jenom chci, aby jste věděli, že i když jsem schizofrenik a žiju v jiném světě, že jsem i člověk, který občas potřebuje pomocnou ruku. A tu mám od rodiny a těch dvou kamarádek.
Budu ráda za Váš názor na tento výlet srdíčka, ale nechci Vás zase nutit číst to. Je to Vaše svobodná vůle a toto je jenom má prosba, mé přání. Jsem bezcitná a pochopím, když to budete ignorovat, jako ostatně vždy. Jinak se omlouvám, koho tím urazím či naštvu.
Komentáře
Pro komentování se musíš přihlásit.