Balkón and Nebe - 4.kap. - Pravá identita Lawa a Janey
Informace:
Tady se ostatní dozví pravdu o původu Lawa a Janey. Jak zareagují? A co se stane, když Law jde pro jídlo a vůbec se nevrátí? Janey je připravena na boj s démonkou, ale k jejímu překvapení na ni čeká šok.
Další díl, tak si ho užijte a omluvte mé chyby :)
4. Pravá identita Lawa a Janey
Všichni jsme sledovali tu démonku. Ale já se po očku dívala i na Lawa. Netušila jsem, co udělá. Nechtěla jsem, by udělal nějakou koninu, které by pak litoval. Ale zatím se držel.
„Tak co? Řekneš jim to ty, nebo mám já?“ zasmála se démonka.
„Co nám máš říct, Lawe?“ optal se Zoro Lawa.
„Hele,nevím kdo jsi, ale tvým soupeřem budu já.“ Křikla jsem odvážně na tu démonku. Ale nohy se mi klepaly jako tajtrdlíkovy. Všichni se na mě podívali. I Law.
„A co když nechci?“ ušklíbla se démonka.
„Nemáš na výběr.“ Řekla jsem ostrým hlasem.
„Pche, mě stejně neporazíš. Jsi obyčejný člověk.“ Znovu si démonka ušklíbla.
„Tak co? Bereš, nebo ne?“ otázala jsem se znovu démonky.
„No, dobrá beru. Ale pokud vyhraju, tak všem Law řekne pravdu.“ Souhlasila nakonec démonka. „Jinak mě říkají Kalifa.“ Představila se nám, nebo spíš mně démonka.
„Souhlasím.“ Souhlasila jsem s požadavkem Kalifi. Hlavně když mi vyšla vstříc.
„Dobrá. Zítra tady.“ Řekla Kalifa a jak se objevila, tak i zmizela.
„Hele, řeknete nám o co tu jde?“ ozval se Frau. Podívala jsem se na Lawa.
„Řeknu vám to.“ Rezignoval Law. Překvapeně jsem Lawa pozorovala. Nemohla jsem uvěřit, že chce ostatním říct vše o sobě. Byla jsem rozhodnuta, že i já přiznám barvu, pokud to udělá i Law.
„Tak co se děje?“ zeptal se tentokrát netrpělivě Daiki.
„Sedneme si na to.“ Rozhodl Law. Všichni jsme si sedli, i já. „Jde o to, že jsem poloviční upír. Má matka je upírka a otec byl člověk. Narodil jsem se před osmdesáti lety, ale upíři stárnou pomaleji a dožívají se i tisíce let. Přede všema to tajím. V tom to lese, jsem asi deset let žil. Proto tu většinu démonů, upírů a vlkodlaků znám. Klidně mě nazývejte zrůdou, ale nikdy jsem neměl v plánu vám ublížit. Chtěl jsem vás chránit.“ Dořekl Law, tak jak tomu je doopravdy. Panovalo ticho. Nikdo nic neříkal.
„I já jsem poloviční upír. Mám za otce upíra a královna je moje matka, jako tvoje Izayo, ale každý má jiného otce.“ Promluvila jsem o sobě pravdu. Všichni se otočili zase na mě. I Law. Byl v šoku. Netušil, že to přiznám taky.
„Jane, mohu s tebou mluvit?“ ozval se Law, který se tak nějak už vzpamatoval. Přikývla jsem hlavou na souhlas a oba jme šli stranou. Ostatní to museli nějak vstřebat.
Došli jsme tak daleko, aby nás nebylo slyšet, ale taky, kdyby se něco stalo, tak abychom mohli rychle zaskočit.
„Vím, co chceš říct. Řekla jsem to, protože ses přiznal i ty. A když už mají mít šok, tak najednou a ne postupně.“ Vysvětlila jsem svůj důvod, proč jsem se přiznala i já.
„To si nemusela. U tebe bychom to ututlali.“ Nedal se odbýt Law.
„Promiň, ale nechat si to pro sebe, když ty ses přiznal, mi přišlo nefér.“ Ani já jsem se nedala.
„Jsi pěkně tvrdohlavá co?“ trošku se na mě Law obořil.
„Ty máš co mluvit.“ Nedala jsem se. „A s tou Kalifou, bojovat budu, ať se ti to líbí, nebo ne.“ Řekla jsem mírně naštvaně a odešla jsem k ostatním. Lawa jsem tam nechala jen tak stát.
Posadila jsem se na své místo. Ve mně kypěl vztek. Ne na sebe, ale na Lawa. Že mi vynadal, když je stejně tvrdohlavý jako já. O sobě jsem to věděla, ale nemusel mi to tak v pálit do ksichtu. Nebyla jsem ten typ co se rozbrečí, ale teď mě toto zasáhlo dost silně, že jsem měla co dělat , abych jsem se nerozbrečela. Zírala jsem do země. Po chvíli se mlčky vrátil i Law.
„Janey, Lawe, i když vím o vás pravdu, tak vás oba mám moc rád. Tebe Lawa miluju, jako svého nejlepšího přítele a tebe Janey, jako svou sestru, i když nejsi vlastní, ale nevlastní. A jsem rád, že jste nám, nebo aspoň mně řekli pravdu.“ Vzal si proslov Izaya. Když toto říkal, tak jsem se na něho podívala. Nemohla jsem tomu uvěřit, že to vzal tak snadno dobře. Cítila jsem, jak mi po tváři tečou slzy. „A nebreč, není to žádná katastrofa.“ Usmál se Izaya a přešel ke mně a setřel mi slzy. Poté jsme se oba dva objali.
„Díky bráško.“ Poděkovala jsem mu šeptem do ucha.
„Není zač, sestřičko.“ Taky mi Izaya zašeptal do ucha. Pak jsme se od sebe odtrhli. Postupně mě objali všichni a každý mi do ucha pošeptal, že mě berou jako člověka a brát vždy budou. Lawa by určitě taky objali, ale věděli, že Law na to moc není, tak se na něho usmáli a nahlas řekli to, co mi šeptali do ucha. Ani já, ani Law jsme nečekali tuto jejich rychlou reakci. Ale byla jsem za to ráda a myslím, že jsem nebyla jediná.
„A jak to děláte s jídlem?“ zeptal se zvědavě Zoro.
„Sice jíme lidské jídlo, ale to nás moc nezasytí. Proto sajeme krev od sebe.“ Vysvětlil Law Zorovi, ale zároveň i ostatním.
„A taky naše tělo se regeneruje, jenom, když nám někdo zraní srdce zbraní je po nás.“ Řekla jsem, co mi řekl Law.
„To je úžasné.“ Žasl tentokrát Frau.
„A co spánek?“ zeptal se Daiki.
„Nepotřebujeme ho, pokud nejsme nějak hodně zranění.“ Odpověděl tentokrát Law. Tuto informaci jsem taky neznala, tak to i vysvětlil mně. Poté se Law obrátil na mě. „vážně chceš s ní bojovat?“ zeptal se mě a snažil se být klidný. Což se mu moc nedařilo. I já byla na něho naštvaná.
„Ne, nerozmyslím si to.“ Řeka jsem tak trochu chladně.
„Dojdu pro jídlo.“ Rozhodl se Law a postavil se na nohy. Nikdo mu v tom nebránil, a Law po chvíli zmizel někde v lese.
„Vy jste si něco udělali?“ zeptal se mě Izaya, který zaregistroval chladné chování mezi mnou a Lawem.
„Trošku jsme se nepohodli, ale jinak nic vážného.“ Mávla jsem nad tím rukou. Izaya i dívky pochopili, že o tom nechci mluvit. Když se mě nikdo na nic neptal, tak to nejspíš došlo i ostatním. Law se stále nevracel. Ale nikdo z nás si o něho starosti nedělal. Teda zatím ne.
„Mohu s tebou na chvilku mluvit Janey?“ ozval se Shizuo. Hlavou jsem přikývla, že ano a šli jsme stranou od ostatních.
Chvíli jsme stáli naproti sobě a mlčeli jsme. Už jsem se chystala zeptat Shizua, o čem to chtěl mluvit, když byl rychlejší.
„Chci si promluvit o Izayovi..“ dostal tento hromotluk ze sebe.
„Stalo se něco?“ hned jsem se zhrozila, že se něco stalo.
„Ne, nic vážného. Vím, že se v lásce moc neorientuješ, ale řeknu to takhle. Když jsem v blízkosti Izayi, buší mi srdce, jak o život. V žaludku mám mravenčení a mám co dělat, abych jsem nezačal při mluvení koktat. Nohy i ruce se mi třesou. A těmto náznakům se říká láska. Tím chci říct, že jsem se do Izayi zamiloval. Víš to jenom ty. Klidně mě odsuzuj, ale jenom mi slib, že to nikomu neřekneš. Potřeboval jsem to někomu říct.“ Vylíčil mi celou situaci Shizuo.
„Odsuzovat tě nebudu. Je to běžná věc. A že jsi homosexuál, tak nebráni v našem přátelství nic. Je to jiná orientace, ale s tím se už člověk narodí. A jsem ráda, že jsi ke mně upřímný. Neboj, zůstane to jenom mezi námi.“ Usmála jsem se na Shizua, když jsem ukončila svůj proslov. Byla jsem šťastná, protože Izaya na tom byl stejně, jenom jsem měla co dělat, abych jsem Shiziovi neřekla, Izaya je na tom stejně.
„Opravdu?“ byl překvapený Shizuo.
„Opravdu.“ Přikývla jsem znovu s úsměvem. I Shizuo se usmál.
„Tak to jsem rád. Chci tě požádat, aby si i na Izayu dala bedlivý pozor. Nechci, aby se mu něco stalo. To bych jsem nepřežil. O sebe se postarám, ale nezvládl bych se postarat o sebe a Izayu, protože by to nedopadlo dobře.“ Požádal mě Shizuo. Tak o to mu šlo. Došlo mi, proč se mi takhle přiznal ke své orientaci.
„Neboj. Udělám cokoliv, abych jsem ochránila vás všechny.“ Usmála jsem na Shizua. Poté jsme se oba vrátili k ostatním.
Nikdo nevyzvídal, co jsme spolu řešili. Věděli, že to je tajemství, které dřív, či později se dozví. Příblížil se večer a Law se stále nevracel. Bylo to divné, protože jako upír snadno chytne nějakou tu kořist. Ale kromě mě si nikdo starosti nedělal. A abych pravdu řekla, stále jsem měla na něho vztek, tak jsem ani nechtěla jeho krev, abych jsme se zasytila. K večeři nakonec nic nebylo, protože jsme se nechtěli rozdělovat. Každý šel spát hladový, i já jsem byla hladová.
Ráno se postupně všichni probudili. Law stále nikde nebyl. Bylo to divné a už to šrotovalo i ostatním. Ale nikdo tu otázku nevyřkl nahlas. Už jsem se chystala říct, že se po něm všichni půjdeme podívat, když se objevila démonka Kalifa.
„Připravena?“ zeptala se mě místo pozdravu. Ostatní se ji lekli, ale já ne. Cítila jsem její puch.
„Jo jsem. Kam půjdeme?“ zeptala jsem se Kalifi.
„Pojď za mnou. Ostatní tu zůstanou.“ Rozhodla Kalifa. Ostatní se už chystali protestovat.
„Zůstaňte tu. Může se vrátit Law, tak ať nás pak nehledá.“ Řekla jsem ostatním, aniž bych jsem se na ně podívala. Nakonec ostatní neprotestovali a souhlasili s tím, i když se jim to nelíbilo. A já odešla za Kalifou, která mě vedla na místo bojiště.
Když jsem došli na místo, tak tam na mě čekalo překvapení a šok zároveň. Ke kůlu byl svázaný Law, který byl dost brutálně zbit a nebyl při vědomí. Rázem jsem na svůj vztek vůči němu ztratila a byl tu pocit úzkosti, starosti i pomsty. Když mě Kalifa viděla, jak na Lawa zírám, začala se smát. Já se nezmohla na nic. Na žádné slovo, ani na žádný manévr.