Anime World CZ/SK - Příběhy

3. Doffy zuří

Mezitím v království:

 

Teď se vraťme v čase, kdy naši hrdinové utekli z království.

 

Matka Jane a Izayi se vydala najít Jane, jestli je hotové jídlo, a taky aby se šla připravit na přivítání váženého hosta. Jenže když přišla do kuchyně, nikdo tam nebyl. Nejen Jane, ale ani žádný z kuchtíků.

„Jane, kde jsi?! Nehraj si na schovávanou!“ rozkřikla se na celou kuchyň. Ale ani smích se neozval. Panovalo naprosté ticho. „Tak, kde jste kdo?!“ zkusila to znovu královna. Znovu se nikdo neozval. „Za to bude pykat!“ procedila skrz zuby královna Poté se vydala do komnat své dcery.

 

Rychlými krůčky už byla u pokoje své dcery Jane. Zaklepala na dveře a vstoupila rozzuřeně, do pokoje.

„Jane, jak se to…“ nedořekla královna, protože v pokoji nikdo nebyl. „Neschovávej se! Vím že tu jsi!“ zakřičela na celý pokoj. Znovu panovalo ticho. Nikdo se neozval, ani neobjevil.

„Má královno, král Doflamingo, zrovna dorazil.“ Přišel a ohlásil sluha své královně.

„Uvítejte ho v síni! Hned tam budu!“ řekla stále rozzuřeně královna. Sluha se uklonil a odešel. „Tak kde kruci jsi?!“ zeptala se královna sama sebe. Tušila, že bude s těmi prostými děvčaty, ale přesto se rozhodla zkusit se zeptat Izayi, jestli i ten to nebude vědět. Proto šla do jeho komnat.

 

U komnat Izayi zaklepala nejdřív na dveře pak vstoupila dál. Když se rozhlédla po komnatě, nikoho neviděla.

„Drahoušku, kde se mi schováváš?“ řekla do prázdného pokoje. „Drahoušku, teď není čas na schovanou. Nevíš, kde je tvá sestra Jane?“ zeptala se, ale nikdo se neozval. Už se chystala odejít, když cítila, že na něco šlápla. Podívala se dolů, kde ležel lístek. Lístek zvedla ze země a začetla se do vzkazu.

„Milá máti,

Já i Janey utíkáme od tebe. Jsi moc nesnesitelná. Janey ubližuješ a mě moc hlídáš. Ani jeden z nás to nemohl vydržet. A když jsme zjistili, koho si má Janey vzít, což byla poslední kapka. Nehledej nás. Stejně nás nenajdeš.

S pozdravem

Janey a Izaya“

Královna celá zlostí zmuchlala dopis. Toto nečekala, že se stane. Její jediný syn, kterého tolik miluje je pryč i stou krysou.

„Sluho?“ zvolala královna celý zlostí bez sebe.

„Ano paní královno?“ přiběhl hned ke královně sluha a uklonil se královně.

„Zjisti, jestli v království jsou přátelé Jane a Izayi! Hned mi, jak to zjistíš, řekni. Budu v síni!“ rozkázala královna sluhovi. Ten se královně uklonil a odešel vyřídit příkaz královny. Královna šla do síně, kde už netrpělivě čekal Doflamingo.

 

Jakmile královna dorazila, ani se neodvážila sednou na trůn, protože přistoupila blíž k Doflamingovi a uklonila se mu.

„Omlouvám se králi. Nastaly menší komplikace.“ Začala se omlouvat královna. Doflamingo nastavil ruku, kterou mu královna políbila.

„Co to jsou za způsoby?“ zeptal se pohoršeně Doflamingo, ale stále se usmíval.

„Je mi to moc líto, ale moje dcera utekla z paláce a jako rukojmí vzala mého jediného syna. Spolčila se se svými měšťanskými dětmi. Moc mě to mrzí. Tady je i dopis.“ Omlouvala se královna. Poté předala zmuchlaný dopis Doflamingovi. Ten si dopis předala přečetl. V tom přišel sluha.

„Má královno, všechny měšťanské děti utekly, i kuchtíci.“ Poklonil se sluha královně i Doflamingovi.

„Nevíte, kam utekly?“ zeptal se přísně Doflamingo sluhy. Sluha, aniž by se postavil, či podíval královně a Doflamingo do očí, řekl pravdu.

„Pár lidí říkalo, že jeli do lesa.“ Řekl sluha.

„Měli jste mi to říct, jak jsem přijel Nemusel jsem tu čekat tak dlouho! Mohl jsem se i chytit!“ začal se rozčilovat Doflamingo.

„Omlouvám se králi. Netušila jsem to.“ Omlouvala se královna.

„Je to neodpustitelné!“ nadále se rozčiloval Doflamingo. „Jako trest se převlečte a pojedete se mnou!“ rozhodl, což vykolejilo královnu.

„J-já?“ dostala ze sebe královna.

„Ano, vy!“ řekl razantně Doflamingo. „Teď se jděte převléci!“ rozhodl a šel ze síně pryč. Královna byla bledá strachy. Věděla, co Doflamingo je. Své dcery se chtěla zbavit, protože její otec, biologický otec je upír. A Jane je byla poloviční upír. Nakonec celá bledá šla do svých komnat, kde se převlékla a připravila na cestu do lesa a teritoria Doflaminga, kde jsou samí démoni a nebezpečná stvoření. Doflamingem se sešla u kočáru. Nasedla do něho, Doflamingo naproti královně a kočí se rozjel do hlubokého lesa.

 

Cestou nikdo nepromluvit. Královna byla čím dál tím bledší a bledší. Ne ze strachu jízdy, ale ze strachu o svůj život. Ani nedbala na život svého syna. Bála se o sebe. Její jediný syn byl pro ni už tabu.

 

Když narazili na mrtvá těla vlkodlaků, tak se Doflamingo rozzlobil ještě víc. Nečekal takovou spoušť a hlavně, že jeho vlkodlaci budou po smrti. Když to viděla královna byla ještě bledší než předtím. Dokonce měla co dělat, aby se nepozvracela. Doflamingo vylezl z kočáru a šel se podívat na ta mrtvá těla. Jeden vlkodlak žil, ale ne moc dlouho.

„Promiňte pane, nezvládli jsme je. A u vaší snoubenky se probraly síly upíra.“ Řekl vlkodlak a naposledy se nadechl a už nevydechl. Zemřel.

„Za to budou pykat!“ zakřičel Doflamingo. Vrátil se do kočáru a jeli mlčky dál.

 

U ostatních:

 

Pomalu všichni se probouzeli. Než se, ale všichni probrali, tak Law byl na lovu a ulovil králíka, který se už opékal nad ohněm. Já se postarala o bylinky, aby králík měl nějakou tu chuť.

„Koukám, že jste čilí, jak rybičky.“ Pronesl s úšklebkem Ren.

„To víš, ranní ptáče, dál doskáče.“ Pronesla jsem ironicky na Rena.

„Nepotřebuje s tím králíkem pomoct?“ ozval se Shizuo, a nabídl pomocnou ruku.

„To je v pohodě. Už to za chvilku bude.“ Usmála jsem se na Shizua.

„A kam vlastně utečeme?“ zeptala se nás Verča. Podívala jsem se na Lawa a nebyla jsem jediná. I ostatní se podívali na Lawa, ze kterého jsme udělali vůdce, aniž by si toho někdo všiml.

„Musíme projít tímto lesem. Za tím to nebezpečném lese je další království. Jmenuje se Království krále Castor. Tam budeme v bezpečí, ale vy dva se budete muset chovat, jako měšťané. Nesmí zjistit vaši pravou identitu.“ Vysvětlil nám Law.

„Myslím si, že to problém nebude.“ Usmál se Izaya. I Jane přikývla na souhlas. Pak jsme se všichni najedli. I Law i já. Jídlo nechutnalo dobře. Bylo to nakyslé. Ale ostatním to chutnalo a nepřišlo jim to nakyslé, jako mně. Určitě jsem se chtěla zeptat i Lawa, jak to má s chutí on. Po jídle jsme udusali oheň, napili jsme se a zase nasedli na koně a vyrazili střemhlav do pustého a nebezpečného lesa.

 

Law šel zase v předu se Zorem. Já byla uprostřed, tentokrát s Robin. Po očku jsem sledovala Lawa, jak nás vede. Hned se mi vybavila ta slast, když jsem sála Lawovi krev. Cítila jsem, že se potřebuju zase napít jeho sladké krve. Jenže jsem si musela počkat na noc. Ale bála jsem se jedné věci. A to té, jak budou reagovat ostatní, až zjistí, že jsem upír. Věděla jsem, že Law bude na mé straně. Ale ostatní jsem přijít taky nechtěla. Proto jsem se rozhodla se soustředit, a nenechat se vyprovokovat, abych jsem se proměnila v upíra.

„Janey, ty mě nevnímáš.“ Zaslechla jsem své jméno, které řekla Robin. Podívala jsem se na Robin.

„Eh…Promiň, jenom jsem se zamyslela.“ Omluvila jsem se hned Robin.

„Ty ses zamilovala.“ Řekla mi z čista jasna Robin.

„Eh…Co?“ dostala jsem ze sebe překvapeně.

„Ano, jsi zamilovaná. Jseš mimo, a taky jsem si všimla, jak pokukuješ po Lawovi.“ Usmívala se Robin.

„T-to není pravda.“ Nesouhlasila jsem s Robin.

„Neřešme to, ale myslím si svoje.“ Ušklíbla se Robin. Jenom jsem hlavou přikývla na souhlas.

„A co si mi to vlastně říkala?“ zeptala sem se Robin.

„Víš, že už ani nevím?“ zasmála se Robin. I já jsem se zasmála. Pak jsme klusali na koních potichu. Nikdo z nás nevydal ani hlásku.

 

Když se blížilo poledne, ostatní dostali hlad. Proto Law rozhodl zastavit a najíst se. Nikdo neprotestoval. Sesedli jsme z koně a tentokrát Ren vyndal chleba s paštikou a všem namazal chleba.

„Není to nic moc extra, ale snad nás to zasytí.“ Řekl Ren a postupně každý dostal chleba.

„V pohodě.“ Usmál se Izaya na Rena. Ten mu úsměv oplatil. Pak se každý zakousl do svého chleba a jedlo se mlčky.

„Myslíte, že nás už hledají?“ zeptala se Verča.

„Určitě jo. A mám takový dojem, že Doffy je už na svém panství.“ Pronesl Law do ticha.

„Jak to můžeš vědět?“ zeptal se Daiki Lawa.

„Tak on se tu vyzná a zná různé zkratky.“ Snažil se to vysvětlit Law. Po jídle jsme se zase osvěžili vodou, uklidili po sobě bordel a nasedli jsme na koně a ujížděli jsme dál do hlubokého lesa.

 

Cítila jsem různé pachy. Došlo mi, že to jsou pachy démonů, upírů i vlkodlaků. Sice ta vůně smrděla, ale zároveň mi to i vonělo. Říkala jsem si, jak tohle může Law snášet. Ale uvědomila jsem si, že mi říkal, že mu je už osmdesát let.

 

Jak jsem stále cítila tu vůni, věděla jsem, že se blížíme k teritoriu nějakého démona, či upíra. Nevěstilo to nic dobrého. Neměla jsem strach o sebe, ale o ostatní. Byli to přeci obyčejní lidé, kdežto já a Law jsme byli poloviční upíři. Měli jsme sílu, jenže jsem ji teď musela skrývat, protože ani já ani Law jsme nechtěli vylekat ostatní. A ani nebyla správná doba jim to říkat. Muselo to být moje a Lawovo tajemství. Ale obávala jsem se, že to při nějakém boji nezvládnu a poměním se v upíra přede všemi. Což jsem nechtěla, ale chtěla jsem bojovat. Proto jsem si, řekla, že se budu soustředit na boj s katanou a na své schopnosti, ani nepomyslím.

 

Po nějaké době, Law zastavil. I my ostatní jsme se zastavili. Už jsem se chystala promluvit, když v tom jsem to taky zacítila. Démon, nebo upír. Pomyslela jsem si. Po chvíli jsem je i slyšela. Nebo mi to tak aspoň přišlo.

„Blíží se další nepřátelé.“ Zašeptal Law, abychom ho všichni slyšeli.

„Neschováme se?“ zeptala se Robin šeptem.

„To nemá cenu. Stejně by nás našli.“ Zamítl Law. „Ale buďte všichni opatrní. Buď je to nějaký démon, nebo upír. A upíra zabijete jedině tak, že mu probodnete srdce.“ Kladl nám všem na srdce. Nikdo nic neřekl, ale jenom jsme přikývli hlavou na souhlas. Pak se Law dal zase do pohybu a my za ním. Jeli jsme pomalým tempem. Všichni jsme byli ostražití, a sledovali, kde se kdo objeví. A po chvíli jsme to i zjistili. Objevila se před námi tlupa démonů s démonkou v čele. Byla velice krásná. Dlouhé černé vlasy sahající až k zadku. Černé oči, které byly i černě namalované. Růžové buclaté tváře a rudé rty. Byla poměrně dost vysoká. Měla na sobě body, takže jí vykukoval pupík, a elastické tří čtvrťáky.

„Lawe, dlouho jsme se neviděli.“ Promluvila hlubokým hlasem žena.

„Taky si myslím.“ Promluvil jízlivě Law.

„Ty se s ní znáš?“ zeptal se překvapeně Zoro Lawa. Viděla jsem to bledě. Že teď ostatní zjistí jeho pravou totožnost.

„Tak trochu.“ Přikývl Law. Démonka se jenom zasmála. Došlo jí, že ostatní netuší, kdo je Law ve skutečnosti.

---

Komentáře

Pro komentování se musíš přihlásit.