Balkón and Nebe - 2.kap. - Útok vlkodlaků
Informace:
Tady se dozvíme pravou pravdu o Jane a Lawovi, ale nejdřív budou všichni muset porazit vlkodlaky, kteří hlídají teritórium Doffyho.
Užijte si další kapitolu a omluvte mé chyby :)
2. Útok vlkodlaků
Rychle jsme projeli bránou a běželi jsme na koních do hustého lesa. V čele jeli dva hoši, které jsem neznala, ale patřili k přátelům Izayi. Dívky jely po mém boku. Nikdo nic neříkal. Celkem nás bylo dvanáct.
„Tak jak ti je, Janey?“ zeptal se mě Izaya, který přiklusal ke mně a zeptal se s úsměvem.
„Líp. A co ty?“ přiznala jsem pravdu a taky jsem se usmála na Izayu.
„Dobře. Konečně volný.“ Usmál se na mě Izaya. „Jen doufám, že nás nenajdou tak snadno.“ Dodal trošku vážněji, čeho se obával.
„Nemalujme čerta na zeď, ale i já se toho bojím.“ Přiznala jsme Izayovi.
„Půjdu k Zorovi a Lawovi. Kdyby něco křič.“ Usmál se Izaya a zase byl vpředu.
„Znáte tento les?“ zeptala se nás Verča. V její hlase byl znát strach.
„Já ne. Možná ti, co jsou s Izayou vpředu.“ Pokrčila jsem rameny.
„My je známe, ty muže. Jsme s nimi přátelé.“ Ozvala se Cori. Podívala jsem se na ni, a můj výraz musel vypadat tak, že Cori poznala, na co se chystám zeptat. „Jsme s nimi sousedé, ale když si byla s námi, tak chlapi byli zase Izayou.“ Vysvětlila mi. Jenom jsem hlavou přikývla. Poté jsme klusali na koních dál do hlubokého lesa. Sice jsem umírala hlady, a podle mě jsem nebyla jediná. Ale nikdo nic neříkal.
Klusali jsme asi už tři hodiny. Nikdo nic neříkal, protože jsme se snažili být co nejmíň potichu a na sebe neupoutávat pozornost, i když tu nikdo nebyl. Ale člověk nikdy neví.
„Dáme přestávku.“ Křikl na nás muž s čapkou na hlavě. Všichni jsme zastavili koně a slezl jsme z nich. Ren vyndal dosny s pitím a dal všem koním napít.
„Ty myslíš, na všechno.“ Usmála jsem se na Rena.
„To víš, i kůň musí dostat napít a najíst, nejen lidi.“ Ušklíbl se Ren.
„A já se postaral o jídlo pro nás.“ Ozval se Kogami. Všichni jsme si sedli do kruhu a Kogami všem dal svačinu v podobě horalek. „Musíme jídlem šetřit, proto jenom horalka.“ Usmál se na nás všechny. Všichni jsme přikývli na srozuměnou.
„Jinak dívky, vy hochy znáte, ale pro tebe Janey, toto je Law, Frau, Daiki a Zoro.“ Představil mi Izaya ty čtyři jeho kamarády. Law byl s tou čapkou na hlavě. Zoro byl zelenovlasý a vlastnil tři katany. Daiki byl modrovlasý s postavou sportovce a Frau zase byl blonďák s náušnicí na uchu.
„Těší mě, Jane.“ Představila jsem se taky.
„A to jsou kuchtíci, Ren Jinguji, Shinya Kogami a Shizuo Heiwajima.“ Představila jsem zbytku své pomocníky v kuchyni a mé dobré přátelé. Když jsme byli po jídle šli jsme zase na koně a vyrazili jsme dál.
Jeli jsme tak, jako předtím. Law, Izaya a Zoro jeli vpředu. Pak Verča a Robin, já a Cori uprostřed a vzadu jel zbytek. Zdálo se mi, že les čím dál tím víc houstl. Ale nejen mně, ale i ostatním seto zdálo. Jeli jsme v jedné tlupě. Takže blízko sebe. Každý u sebe měl katanu. I já, Verča, Robin i Cori. O chlapech nemluvě. Ti se to učili od mala, jenom já a Izaya potají. Ani jeden z nás nechtěl, aby to naše matka věděla.
„Teď všichni tiše. Blížíme se do lesa Pána zla.“ Řekl všem Law a rukou naznačil, abychom byli zticha. Každý přikývl, že rozumí. Měla jsem sevřený žaludek. Bála jsem se, ale snažila jsem se nedat nic najevo. Žádný strach. Vždyť jsem byla poprvé mimo zámek. Stejně tak i Izaya. Ostatní tu nejspíš už byli, protože věděli, nebo spíš Law věděl, kde jsme. V tom Law naznačil rukou, abychom zastavili. Všichni jsme zastavili naše koně. Chvíli panovalo ticho. Na Cori jsem si všimla, že chce promluvit, když v tom jsme zaslechli hukot. Chtěla jsem se zeptat, co to je, ale po chvíli jsem to zjistila. Jednalo se o vlkodlaky. Čučela jsem na ně jak puk. Sice jsem slyšela o strašidelném lese, kde jsou upíři, vlkodlaci, jezinky a jiné zrůdy, ale nevěřila jsem tomu moc. Proto to překvapení.
„Kdo jste? Co tu chcete?“ zeptal se jeden z těch vlkodlaků.
„Jenom tu chceme projet.“ Promluvil rázně a odvážně Law.
„Ale my vás nepustíme.“ Ozval se další skřehotavý hlas.
„Náš pán nám nařídil, hlídat les a nikoho nepouštět.“ Dodal další hlas.
„Doffy.“ Zašeptal Izaya do mého ucha.
„Ty myslíš, že tím pánem je Doflamingo?“ zašeptala jsem Izayovi do ucha.
„Jo, Law s Frauem mi o něm dost často vyprávěli. Ale nevím odkud to vše ví.“ Zašeptal mi Izaya znovu do ucha.
„Ale my potřebujeme projet. Pokud nás nenecháte, vyřídíme si to s vámi.“ Řekl rozhodným hlasem Law.
„Nevšimej si toho. To on myslí nás chlapi.“ Zašeptal mi do ucha znova Izaya.
„Já budu i tak bojovat, pokud to bude zapotřebí.“ Odbyla jsem Izayu, že bych jenom stála a dívala se, to jsem razantně odmítala. Izaya to nijak nekomentoval.
„A to všichni?“ zeptal se jeden vlkodlak.
„Ne, jen my chlapi.“ Dodal Law, že my jdeme z obliga.
„I já se přidám k boji.“ Křikla jsem na toho vlkodlaka. Law se po mně podíval.
„I já.“ Ozvala se Cori. I na tu se Law podíval.
„O, jak odvážné.“ Řekl užasle vlkodlak. „Ale my budeme bojovat se všemi.“ Dodal jízlivě.
„Připravit.“ Řekl Law a tasil katanu. My ostatní nezůstali pozadu a tasili taky katany. Udělali jsme takové kolečko a čekali, až vlkodlaci zaútočí jako první. Poté se vlkodlaci připravili a na nás zaútočili. Každý měl svého vlkodlačího protivníka.
Jeden vlkodlak si stoupl naproti mně. Já měla svou katanu připravenou k boji. Sice se mi nohy třásly, ale na to jsem nedbala ohled. Chtěla jsem bojovat a toho vlkodlaka porazit.
„Jak pak ti říkají panenko?“ zeptal se mě ten vlkodlak.
„Nejsem panenka, jsem Jane.“ Ohradila jsem se a představila jsem se vlkodlakovi.
„Ale vypadáš tak.“ Ušklíbl se vlkodlak. „Já jsem Ayanami.“ Představil se mi taky. Pak na mě zaútočil. Já byla připravena a jeho útok vykryla. „Hm, koukám, že slabá nejsi.“ Zabručel si pro sebe.
„I když jsem holka, tak slabá nejsem.“ Ohradila jsem se.
„Koukám, koukám.“ Řekl zamyšleně vlkodlak Ayanami. Poté znovu zaútočil. A v tom se to stalo. Cítila jsem mdlo. Ale vlkodlak Ayanami mě nezasáhl. Pak jsem začala vidět červeně. Něco se to se mnou dělo. Cítila jsem chuť krve. Cítila jsem, jak mé špičáky o něco vyrostly. Viděla jsem zpomaleně, jak chce na mě vlkodlak zaútočit, ale já byla náhle moc rychlá a vyhnula jsem se útoku od vlkodlaka Ayanamiho. Narostly mi i dlouhé nehty. Z těmi drápy jsem čapla vlkodlaka Ayanamiho a rozpárala mu rameno. Potřísnila mě jeho krev. Cítila jsem větší chuť. Olízla jsem si ruce, kde byla krev toho vlkodlaka.
„Hmm, jsi moc chutný.“ Pronesla jsem takovým hlasem, jako bych to nebyla já.
„C-co jsi zač?“ vyděšeně vyštěkl vlkodlak Ayanami. Vzala jsem katanu a katanou jsem mu rozpárala břicho. Pak nevím co se dělo, protože jsem ztratila vědomí. Ale byla jsem celá potřísněna krví vlkodlaka Ayanamiho po obličeji, až po nohy.
Pomalu jsem přicházela k sobě. Bolely mě oči i hlava. Posadila jsem se a rukou jsem si podepřela hlavu.
„Už se probouzí.“ Promluvil čísi hlas. Nevím komu patřil, byl tak vzdálený.
„Janey, jak ti je?“ byl u mě hned Izaya.
„Bylo i líp. Co se stalo?“ odpověděla jsem a zeptala se co se stalo, i když jsem si pamatovala co se odehrálo, tak jsem se přesto zeptala.
„Můžu s tebou mluvit?“ ozval se hlas. Podívala jsem se, kdo to je. Byl to Law. Jenom jsem hlavou přikývla.
„Chci být u toho.“ Ozval se rozhodně Izaya.
„Promiň brácha, ale toto je soukromé.“ Nesouhlasil Law.
„Neboj, budu v pohodě.“ Ujistila jsem Izayu a pousmála jsem se na něho.
„Dobrá, ale kdyby něco, tak volej.“ Souhlasil rezignovaně Izaya. Poté odešel. Law si sedl naproti mně.
„Co si vše pamatuješ?“ zeptal se mě Law šeptem, aby nás nikdo neslyšel.
„Vše, ale mám to jakoby vzdáleně. Jak jsem rozpárala rameno a pak hruď toho vlkodlaka. Cítila jsem tu krev a měla jsem na ni chuť.“ Zašeptala jsem Lawovi, že si vše pamatuju.
„Jak jsem si myslel.“ Řekl potichu Law a já se na něho podívala.
„O co tu jde?“ zeptala jsem se Lawa.
„Jsi poloviční upír.“ Řekl ledabyle Law, jako by se nic nedělo.
„C-cože?“ dostala jsem ze sebe šokem.
„Řeknu ti jeden příběh, ale nech si ho pro sebe. I to, co jsi.“ Nabádal mě Law. Jenom jsem hlavou přikývla na souhlas. „Já taky nejsem člověk. Jsem upír jako ty. Ale můj otec je člověk a matka upírka. U tebe je to obráceně. Tvůj otec je upír a matka člověk. Takže jako já i ty jsi poloviční upír. Tvůj otec žije, ale musel se vrátit do říše Doffyho, který má nad ním moc. Izaya je člověk. Ten má otce krále, který zemřel na tuberkulózu, ale to víš. Doffy si tě chce vzít, protože pocházíš od mocného upíra a máš neobvykle silnou moc. Jsi pro Doffyho nebezpečná, i když jenom poloviční. Teď nebudeš potřebovat moc spánku, ale k jídlu potřebuješ něčí krev. I já. Mám návrh. Když ostatní budou spát, tak dám já tobě svou krev a obráceně. Nikdo to nesmí vědět. Nejsou připraveni zjistit o nás pravdu. Proto se budeme učit, aby ses ovládala při boji. Používat upíří moc s rezervou.“ Dovyprávěl a poradil co jak bude dál. Jenom jsem Lawa poslouchala a nepřerušovala ho.
„D-dobře. Ale nemohu stále tomu uvěřit.“ Souhlasila jsem s Lawem a byla stále v šoku.
„Věřím, i já byl v šoku, když jsem se to dozvěděl.“ Přiznal se mi Law a usmál se na mě. Já mu úsměv oplatila. „Teď si odpočiň. Potřebuješ nabrat sílu. Teď jsme v bezpečí.“ Doporučil mi a já ho poslechla. Znovu jsem si lehla a zavřela jsem si oči. Ale nespala jsem. Ale co si říkali ostatní to nevím. Nerozuměla jsem jim, i když jako upír asi bych jim rozumět mohla. Ale nechtěla jsem je poslouchat. Nakonec se mi povedlo znovu usnout. Byla jsem po té přeměně vyčerpaná a mé tělo si muselo zvyknout na to, že není to tělo člověka, ale upíra.
Vzbudila jsem se, kdy měl hlídku Law. Všude panovala tma a ostatní spali. Posadila jsem se a poté se postavila a přešla jsem k Lawovi. Sedla jsem si k němu.
„Jak ti je, Jane?“ zeptal se mě Law.
„Líp. I když stále nemohu uvěřit, že jsem poloviční upír.“ Zašeptala jsem, aby mě slyšel jenom Law, abych se někdo neprobudil.
„Vím, jak ti je. I já se to dozvěděl a byl mimo. Možná jsem to nesl hůř než ty, ale o tom nechci teď mluvit.“ Řekl Law, a dal jasně najevo, že o tom mluvit nechce. Já ho nenutila. „Asi máš hlad, co?“ zeptal se mě. Přikývla jsem hlavou, že jo. Law nastavil svou ruku.
„J-jak to mám udělat?“ zeptala jsem se Lawa, protože jsem to vůbec neuměla a nevěděla, jak na to.
„Nastav ruku ty. Já se napiju první, a pak to uděláš tak, jak jsem to udělal já.“ Navrhl mi Law. Přikývla jsem hlavou na souhlas a nastavila svou ruku. Law si ji vzal ke svým rtům. Otevřel pusu, kde se mu rýsovaly dva horní špičáky. Byly delší než ostatní zuby, ale nebylo na první pohled poznat, že jsou to špičáky upíra. Poté nosem přičichl k mé ruce. Naskočila mi husí kůže. Pak se Law zakousl do mé ruky. Zabolelo to a sykla jsem bolestí. Z ruky, kde trčely Lawovi tesáky, se objevila krev. Bolest po chvíli odezněla a cítila jsem slast. Libost. Tento pocit jsem ještě nikdy nezažila. Cítila jsem se celá vzrušená. Bylato slast a zároveň vášeň. Srdce mi tlouklo jak o život. Musela jsem zavřít oči. „Hotovo.“ Zašeptal mi do ucha. Otevřela jsem oči a Law mi jazykem slízl stékající krev z ranky, který se začala zacelovat. „Regenerace. Když se zraníš rána se ti zacelí.“ Vysvětlil mi, když si všiml, jak na to koukám. „A teď ty.“ Řekl a nastavil svou ruku. Nadechla jsem se a vydechla. Lawovu ruku jsem si dala k ústům, otevřela svou pusu, kde vylezly mí špičáky a zakousla jsem se do ruky Lawa. Cítila jsem jeho krev. To byla další slast. Začala jsem rukou sát. Krev byla nasládlá. Krásně voněla. Sála jsem Lawovu krev tak dlouho, dokud jsem se necítila plná. Po chvíli jsem se odtrhla. Nejistě jsem Lawovi olízla ranky, které se začaly zacelovat. Rukou jsem si setřela krev stékající po bradě a ruce ulízala.
„Moc dobře chutnáš.“ Pronesla jsem a cítila jsem, jak mi rudnou tváře.
„Ty taky.“ Zašeptal mi do ucha Law.
Jak si to do teď dělal s tou krví?“ zeptala jsem se Lawa.
„Stal se ze mě vykradač nemocnic. Kradl jsem tam plazmy s lidskou krví a každou noc jsem z nich pil. Jednu jsem měl na čtyři dny.“ Řekl omluvným hlasem Law. Jenom jsem hlavou přikývla, že rozumím. Pak jsem se zadívala na oheň. Oba jsme mlčeli. Já musela vše vstřebat. Stále jsem tomu nemohla uvěřit. Že jsem upír. Sice poloviční, ale přesto jsem. „Nad čím přemýšlíš?“ zeptal se mě po chvíli.
„Jak mám při boji ovládnout své upíří emoce.“ Zalhala jsem trošku, ale i toto mi vrtalo hlavou.
„Nesmíš se soustředit na tu krev. Jenom na boj s katanou. Bude to těžké, ale musíš se soustředit opravdu na tu katanu a zabít démona, nebo vlkodlaka svou katanu, a ne že mu rozpáráš tělo. To by mohli vidět i ostatní a to nevím, jak bychom jim to vysvětlili.“ Snažil se mi poradit Law.
„Vynasnažím se.“ Pokusila jsem to slíbit.
„Budu u tebe a kdyby něco, strčím do tebe, aby ses vzpamatovala.“ Slíbil mi Law.
„Já mám oproti tobě výhodu. Mám se od koho učit, ty si to musel zvládnout sám.“ Řekla jsem mírně smutně.
„To je pravda, ale jsem tu už osmdesát let.“ Přiznal se Law a tím mi naznačil, že má už pár let zkušeností.
„O-osmdesát let?“ byla jsem v šoku a podívala jsem se na Lawa.
„I ty budeš žít věčně, pokud ti někdo neprobodne srdce.“ Vysvětlil mi Law a usmál se, sledujíc plápolácí ohneň.
„To je na mě už dost. Vše musím vstřebat.“ Řekla jsem a zadívala jsem se taky na ty plameny.
„Vím. Kdyby si něco chtěla vědět ptej se, ale až takhle večer, kdy budeme mít klid.“ Poradil mi a nabídl svou pomocnou ruku Law.
„Díky. Moc si toho vážím.“ Poděkovala jsem Lawovi, aniž bych jsem odtrhla zrak od plamenů. Poté jsme hlídali nejen oheň, ale i ostatní od hrozícího nebezpečí a do rána, kdy se pomalu začínali probouzet ostatní.