Balkón and nebe - 1. kap. - Království krále Orihara
Informace:
Královská princezna a královský princ mají na zámku těžký život. Jeden je královnou hlídán, kvůli zdraví a jedna je něco jako otrok. Jenže, když se dozví, kdo má přijet na zámek, rozhodnou se pro útěk, ale nebudou jediní. Na holičkách je nechtějí nechat jejich přátelé.
Nové dílo je tu. Jsem strašná vím, ale budu psát popořadě a pár povídek přepíšu celé :D. Teď si tu užijte tuto kapitolu a omluvte mé chyby :)
1. Království krále Orihara
Žila jsem v jednom království. Toto království se jmenovalo po mém otci Orihara. Ale můj otec už nežil. Zemřel před šesti měsíci, na tuberkulózu. Hrozilo, že já, nebo můj mladší bráška Izaya to dostaneme taky. Hlavně to hrozilo Izayovi, jako muži. Proto naše matka na něho dávala obrovský pozor. Matka po otci převzala vládu. Za to já jsem musela makat jak šroubek. Sice služebnictvo jsme měli, ale přesto jsem musela vařit, prát, žehlit a uklízet. Cítila jsem se jako nějaký otrok. Cítila jsem, že mě matka nemá moc v lásce. Jinak jsem Jane Orihara a je mi sedmnáct let. Izayovi je šestnáct a za dva roky bude zemi vládnout. My dva spolu, ale vycházíme za dobře.
Měla jsem tři kamarádky, které patřily do městské čtvrti. Matka nerada viděla, že se s nimi přátelím, ale nenechala jsem se do toho kecat. Jmenují se Cori Ozawa, Robin Nico a Verča Okumura. Dívky byly o rok mladší než jsem byla já. Byly stejně staré jako Izaya. I Izaya se s nimi přátelil, ale víc se čtyřmi muži, kteří dělali zrovna zkoušky na post ritíře. Nikdy jsem je neviděla ani neznala. Jenom jména. Nejstarší Law Trafalgar, stejně starý jako já Zoro Roronoa a Daiki Aomine a Frau Fest stejně staří jako Izaya a dívky.
Stála jsem na balkóně a pozorovala modré nebe. Vždy, když jsem se takhle dívala, chtěla jsem mít křídla a létat po nebi. Ale to byl jenom pouhý můj sen.
„Janey, kde jsi?“ ozval se ječící hlas matky. Takže bylo po snění. Vrátila jsem se do kruté reality. Šla jsem najít mamku.
Tu jsem našla v kuchyni. Věděla jsem, že je zle. Že jsem něco zapomněla udělat, nebo budu muset něco udělat.
„Ano Mama?“ ozvala jsem od dveří od kuchyně.
„Tak tady jsi! Kde si zase byla?!“ rozkřičela se matka na mě. Ani mě nechala domluvit „No nevadí. Udělej dneska oběd! Kuchařka onemocněla!“ rozhodla za mě mamka.
„Ano, Mama.“ Řekla jsem a šla jsem se převléknout do bílého.
Převlékla jsem se do bílého trička a do bílých kalhot. Na sebe jsem si dala bílé ponožky a pantofle. Našla jsem i čepici, kterou jsem si dala na hlavu. A šla jsem do kuchyně.
Tam byli tři kuchtíci. Mladí hoši. Nejstarší dvacetiletý se jmenoval Ren Jinguji, prostřední osmnáctiletý se jmenoval Shizuo Heiwajima a sedmnáctiletý Shinya Kogami.
„Tak co to dneska bude šéfová?“ zeptal se s úklebkem Ren, který měl dlouhé oranžové vlasy, spletené do culíku a čepičku na hlavě.
„Co takhle brambory s mletým masem a zapečené?“ navrhla jsem to, co mě napadlo jako první.
„Rozkaz šéfová.“ Zasalutoval blonďák jménem Shizio.
„Uděláme tři, nebo dva plechy?“ zeptal se černovlasý Kogami.
„Jdu se zeptat Mama.“ Řekla jsem, protože sama jsem nevěděla, kolik toho máme udělat. Ani jsem nemusela jít za matkou, protože matka se zrovna objevila v kuchyni.
„Tak co dneska uděláte?“ zeptala se nás matka.
„Brambory, mleté maso a zapečené v troubě. Zrovna jsem se tě chtěla zeptat, kolik plechů máme udělat? Dva, nebo tři?“ zeptala jsem se rovnou matky.
„Tři, přijede k nám návštěva. Ale to je překvapení.“ Rozhodla matka. Přikývli jsme na souhlas. Matka odešla a my se dali do práce.
Každý si vyndal kilo mletého masa, kilo brambor. Maso jsme nechali orestovat na pánvi, kam jsme dali cibuli, koření, jako červená paprika, sůl, pepř a koření na mleté maso. Mezitím jsme si oloupali brambory, které se opláchly a nakrájely na malé kousíčky. Plech se potřel olejem a vložily brambory s uvařeným mletým masem. Pak se to dalo do trouby na hodinu. A hodinu nechalo péct. Naštěstí kuchyň byla veliká, a měla pět troub a pět sporáků. Všichni jsme si sedli na linky. Špinavé nádobí jsme dali do myček, takže jsme nemuseli nic dělat.
„Co myslíte, že přijede?“ zeptal se nás, hlavně mě, Ren.
„Netuším, ale doufám, že to nebude nic strašného.“ Podotkla jsem.
„Já vím, kdo přijede.“ Ozval se známý hlas u dveří. Všichni jsme se tam podívali. Byl to můj bratr Izaya.
„Tak kdo, povídej.“ Vyzvala jsem svého batra.
„Princ Doflamingo, známý Doffy.“ Prozradil nám Izaya.
„Ten co vlastní draky?“ zděsil se Kogami. Izaya jenom přikývl.
„A proč sem vlastně jede?“ zeptala jsem se v klidu.
„Aby si tě vzal za ženu, Janey.“ Vysvětlil mi Izaya. Podívala jsem se na Izayu s vykulenýma očima.
„C-cože?“ dostala jsem ze sebe nastejnou s Kogamim, Shizuem a Renem.
„Bohužel je to tak.“ Neřekl vesele Izaya. „Radil bych ti Janey, aby si zdrhla.“ Poradil mi, co bych jsem měla udělat.
„Jenže kam? Já se tu nevyznám. Nikdy jsem se než je království nedostala.“ Neřekla jsem moc nadšeně.
„Já taky, ale mí kmoši ano. Mohl bych jednomu z nich říct.“ Řekl optimisticky Izaya. Podívala jsem se na něho. „I já bych jel. S matkou je to tady k nevydržení.“ Dodal, že uteče i on.
„A-ale, to přeci nemůžeš.“ Začala jsem protestovat.
„Ale jo jdu. Tady to nevydržím. Jediné co mě tu drží jsi ty Janey. A chápu, proč musíš odejít a sám tu nebudu.“ Vymlouval mi to Izaya.
„Dobrá, ale chtělo by to hned.“ Rezignovala jsem.
„Jasně, jdeme balit. Dám ještě vědět ostatním.“ Usmál se Izaya a šel vše zorganizovat.
„Jdu taky.“ Rozhodl se Shizua.
„A kdo tu zůstane?“ zarazila jsem se.
„Víš, co k němu cítím. Nenechám ho osamotě.“ Řekl razantně Shizuo.
„Vím, ale měla jsem spíš namysli tyhle dva.“ Řekla jsema ukázala na Rena a Kogamiho.
„Jdeme s vámi, ale nejdřív vyndáme to jídlo.“ Rozhodl Ren.
„OK, jděte taky balit.“ Povzdychla jsem si. Poté jsem šla tajně do svého pokoje.
Naházela jsem si důležité věci do batohu. Poté jsem se převlékla do černého na tělo tvarované na tělo. A modré mini kraťasy. Místo pantoflí jsem měla modré botasky. Pak jsem se vydala opatrně a potichu ven.
Venku na mě čekalo překvapení. U stájí, čekaly nejen dívky, ale i hoši, kteří se přátelili s Izayou. Podívala jsem se na Izayu.
„C-co to má znamenat?“ dostala jsem ze sebe.
„Nechtějí, abychom jeli bez nich.“ Pokrčil rameny Izaya. „A rychle na koně a jedeme.“ Dodal a všimla jsem si, že i můj kůň je osedlán. Naskočili jsme všichni na koně a vyrazili jsme na cestu.