Wolf and Eagle - třetí díl
Informace:
Poletovat si po nebi, závodit s větrem, sledovat stromy pod sebou. Nebo běhat po lese, uběhat svou kořist k smrti, výt na úplněk. Pojďte s Risem a s Kikurem prožít jejích příběh. Jak mohou tito dva odlišní tvorové vůbec spolu fungovat? A můžou vůbec někdy být spolu? Je snad možné spojení vlka a orla, i přes jejich nenávist k sobě?
Setkání stále pokračuje. Tak, kdo tedy dostane ten les?
Hurá na čtení!! :D
Odejděte!
Tenchi:
Takže se jmenuje Rumi. Jeho hlas zněl hrubě a dost mužně. Ta jeho nabídka, aby v lese zůstaly obě rasy, mě málem poslala k zemi. Jak bychom se, do háje, mohli cítit v bezpečí?
,,Ale to není naše chyba. Nemůžeme za to, co provedli lidé! A abychom vás tady nechali, je naprosto vyloučené. Orlové a vlci spolu nevydrží pohromadě. Jeden z vás ještě nedávno poranil jednoho z mých orlů." Mávl jsem rukou dozadu, abych ukázal na své druhy. Mezi vlky to zašustilo. Asi o tom ještě nevěděli. Jde vidět, jak jsou jednotní. Uchechtl jsem se v duchu.
,,Jeho paže je dost poraněná. Ten vlk mu téměř vyrval kus masa. Bude zázrak jestli se dokáže do konce podzimu uzdravit. Myslím, že ani nemusím vysvětlovat, jak zranitelný je pták bez křídel." Promluvil vedle mě Zen stejně pevným hlasem jako já, avšak mnohem mírumilovným tónem, ačkoliv ani on neměl vlky rád. Ale on jako jeden z mála se dokázal krásně ovládat. To jsem mu vždycky záviděl. To on se vždy hodil na vůdce, víc jak já. Ale když to odmítl, co jsem mohl udělat? Mohl jsem pouze přijmout svou úlohu.
Rumi:
,,Samozřejmě, že to není vaše vina. Máte právo cítit se ohrožení v naší přítomnosti, ale nemáte k tomu žádný důvod. Nikdy bych nedovolil nikomu z mé smečky, aby někoho z vás zabil." Vedle Tenchiho se objevil další pták a seznámil nás se zdravotním stavem toho chlapce. I na něm mě zaujaly jeho oči. Barvily se do modra a to také není zrovna obvyklé. Tedy, aspoň ne u orlů.
,,Už jsem toho vlka potrestal. Není tedy důvod, proč bychom tu nemohli přebývat."
Tenchi:
,,Ten orel nebude moct dlouho používat křídla. Myslíte, že se to vyrovná maximálně pár dnů trestu? Kdokoli by na něj teď zaútočil, na místě by ho mohl zabít. Je znevýhodněn. Nemůžu dopustit, aby se něco podobného stalo komukoliv dalšímu. A jak můžete na jistotu dokázat, že příště ten vlk nezaútočí na naše děti nebo ženy?" Jak to vůbec může srovnávat? A co když to monstrum objeví naši vesnici? Co potom?
Rumi:
Ten Tenchi nevypadal moc nadšeně, že se stále snažíme prosadit skutečnost, že tady zůstaneme. Ano, pravda, nemohu ty dvě věci srovnávat. A ani bych nemohl za Yaza strčit ruku do ohně. Ale přesto se tohoto lesa nevzdáme.
,,Nemáme v úmyslu si vás znepřátelit. Ale ani nemáme v úmyslu odejít. Jestli se vám naše přítomnost nelíbí, existuje ještě jedna možnost. Také můžete odejít vy." Tentokrát to zašustilo mezi nimi. Věděl jsem, jak jsou moje slova drzá. Ale myslel jsem je naprosto vážně. Nechci se už dívat, jak mí lidé spí venku i za deště a za bouřkách a jak celý dny hladoví. Už ne!
Tenchi:
Povzdech jsem si. Ano, to je opravdu další možnost, ale.. Stále je zde jedno velké ALE. Nemůžeme mít jistotu, že najdeme nový domov. A co když nás cestou napadnou lidé? Jsme snadná kořist. Mimo to i vzácná. Kdo by si takový úlovek nechal utéct? Zadíval jsem se do očí Rumiho. Nehodlal se vzdát nového území.
,,Vidím, že s takovou se nikam nedostaneme. Toto ještě není konec." Otočil jsem se a nyní promluvil pouze k mému druhu. ,,Vracíme se zpátky!" A aniž bych dál čekal, odcházel jsem kulhavým krokem směrem, kterým jsme přišli.
Yumi:
Celou dobu jsem stála vedle Risa. Asi i z důvodu, že jsem se vedle něho cítila bezpečněji. Když jsme dorazili, nehnula jsem se od stromu, o který se opíral Ris. Až když se z nebe snesli trochu do lesa Sumi, a oba jeho kamarádi, tak jsem za nimi běžela a předala jim oblečeni. Předala... Spíš jen po nich hodila a v rozpacích se k nim otočila zády.
,,No tak, Yumi. Jsi mě takto viděla už asi stokrát. Vždyť jsme se spolu jako malý i koupali a tehdy jsi byla z mého klínu celá pryč," škádlil mě Sumi. Kdyby byl oblečený, hodila bych po něm vražedný pohled. Tak jo, možná bych nemusela být pořád tak rudá. Ale jako, už dospívám a v mé hlavě se už tvoří dost zvrhlé myšlenky. Nemám v úmyslu je nějak živit. Nijak jsem mu pro teď neodpověděla. Jen ho nechala obléct a i zbytek kluků a pak jsme se společně vrátili na mýtinu. Postavila jsem se vedle Risa. Viděla jsem ještě, jak si Sumi stoupl za svého otce.
Naproti našeho druhu stál druh vlků. Tolik jich tam bylo. Viděla jsem mezi nimi spoustu krásně stavěných mužů. No, určitě víc hezčích než ti od nás. Pouze na Zena nikdo neměl.
Celou dobu jsem poslouchala výměnu názorů obou vůdců. Ale nakonec setkání k ničemu nevedlo. Odešli jsme bez úspěchu.
Sumi:
Letěl jsem si po obloze a hned za mnou mířili oba kluci. Ale nemohli mě dohnat. Pro nic za nic nejsem znám jako nejrychlejší posel ve vesnici. V duchu jsem se posmíval a sám sebe chválil. Téměř v půlce cesty od mýtiny k vesnici vlků, jestli se to tak dá nazvat, jsme již pod námi mohli zahlédnout velký hlouček lidí. Minimálně sto padesát a zaručeně mezi nimi nebyli všichni. Odhaduji, že mladé a některé staré či ženy nechali v táboře. Náš druh je mnohem méně obsáhlí. Téměř padesát nás je.
Zasvištěl jsem dva metry nad jejich hlavami a oni si mě všimli. Zatím co jsme jim ukazovali cestu, plachtěním jsme si užívali ten výhled. Již jsme mohli zahlédnout, jak se jedna desetina mýtiny plní našimi lidmi.
Vlci se k travnaté části lesa již také dostávali a tak jsme slétli na zem. Hlouběji do lesa, abychom se mohli v klidu obléct. Nebudeme se přeci před nepřítelem producírovat naprosto nazí. No, popravdě se mi někteří ti vlci i líbili a nerad bych, aby se mi v tak vážné chvíli postavil. To bych měl od otce, Risa, Yumi, Tenchiho a vlastně od všech na talíři do konce života. Ne, díky. O to vážně nestojím.
Yumi přiběhla v tu chvíli, kdy už i kluci přistávali. Opravdu je strašně pomalá. Ale ona je pomalá naprosto ve všem, takže mě to už ani nepřekvapuje. Ale co ona normálně udělala. Sotva doběhla a podívala se na mě, už mi do obličeje hodila moje oblečení. Asi mi šlehla šňůrkou přes oko, protože mě to dost zabolelo.
,,No tak, Yumi. Jsi mě už takto viděla už asi stokrát. Vždyť jsme se spolu jako malý i koupali a tehdy jsi byla z mého klínu celá pryč," Trochu naštvaně jsem jí připomněl naše společné koupele. Když si naši rodiče povídali k večerům o různých věcech a já si hrál s Yumi nebo jsme se koupali. Ach, ty sladké vzpomínky.
Když jsem již byl oblečen a kluci také, vrátili jsme se na mýtinu. Zaregistroval jsem, jak si Yumi stoupla vedle Risa. Byl opřený o strom a dost nevraživě sledoval lidi na druhé straně. Já se zastavil kousek za otcem. Chtěl jsem být co nejblíž k němu. Celou dobu jsem poslouchal jejich debatu. Když se k ním přidal ještě otec, trochu mě to překvapilo. Obvykle Tenchi v těchto situacích mluví sám. Ukazovalo to na to, jak je můj otec uznávaný. Mluvil o zdravotním stavu Risa. V tu chvíli jsem očkem k němu zabloudil. V jeho očích se v té chvíli odrážela zloba. Neumím si představit, co bych dělal na jeho místě. Let je moje druhé já. Bez něho bych nebyl nic. Stejně jako je otec nic bez svých bylinek.
Sledoval jsem ty vlky. Ten jejich alfa Rumi, docela dobře stavěný chlap, Chvílemi zabloudil zrakem k Risovi. By mě zajímalo, proč asi? Chvilku, jen na minutku mi projela hlavou myšlenka, že to právě on na něj zaútočil, ale okamžitě jsem to zavrhl. I přes jeho původ a rasu mi spíš připadal jako pohodový chlápek. Nevím proč, ale v něčem mi připomínal Tenchiho. Možná díky té tváři, v které měli oba napsanou svou životní bolest.
Dokonce jsem si všiml i u dvou dalších vlků, jak sledují Risa. Jeden takový slizký. Do očí mě udeřil jeho křivý nos. Jeho oči děsivé rudé rentgenovaly pohyby mého zraněného kamaráda a myslím, že kdyby uměl pohled zabíjet, už bychom o něm ani neslyšeli. Také párkrát pohlédl na Yumi. Hned jsem si tedy tipl, že to on je onen útočník. A v moment, kdy jsem si tu skutečnost uvědomil, jsem k němu pocítil obrovský odpor. Téměř tak velký, jako bych to byl já, koho zranil. Yumi považuji skoro za svou sestru. Vždyť jsme byli vedle sebe už od miminek. A Ris je prostě Ris. Někoho, koho musím chránit. Moje povinnost. Od doby, kdy mu umřel otec už nebyl nikdo, kdo by ho mohl chránit a ten můj otec mi kladl na srdce, abych ho opatroval jako bratra.
Ještě rusovlasý muž. Hodně se podobal tomu slizkému. Aspoň tou výškou a stavbou těla. Ale v jeho žlutě zářivých očích jsem si povšiml něčeho zvláštního. Něco jako zalíbení. Když se jedná o Risa, ani se nedivím. Ten klouček má v sobě něco neodolatelného.
A mimo ty tři, kteří pokukovali po Risovi, byl mezi nimi i vysoký blonďák s očima jako rtuť, který sledoval mě. Zalichotilo mi to a věnoval jsem mu pár pohledů. Ale sotva jsem se střetl s jeho pohledem, uhnul tím svým a začervenal se. On se začervenal, jak rozkošné. V duchu jsem se tomu pousmál.
Když Tenchi zavelel, abychom odešli, nemohl jsem uvěřit, že odcházíme jen tak. Bez výsledku. Měl jsem chuť něco říct, ale sotva jsem otevřel pusu, už se otáčel otec a přísně se na mě podíval. Okamžitě jsem sklapl. Jen jsem stiskl ruce v pěsti. Náš domov! Máme přijít o náš domov, kvůli takovým hajzlům. Naštvaně jsem se otočil a vracel se do vesnice.
Yazo:
Bože, byl jsem tak nasraný. Měl jsem chuť kopnout do všeho, co se naskytlo přede mnou. A když jsem viděl ten pohled Kura. Prostě se celou dobu díval na to děcko. Kruci, vždyť ani neuměl bojovat za svůj život. K čemu by mu byl takový budiž k ničemu? Sakra, Kuru je jen můj! A když jsem viděl, jak po něm neustále koukal, měl jsem chuť to mládě zakousnout. Že já jsem v tom lese nezabral víc. Kdybych to udělal, už nikdy by neletěl.
A ten dědek ve předu? Prý vůdce smečky? Nechte mě se tomu vysmát. Rozhodně měřil o hlavu či dvě níž, jak Rumi. Orlové jsou prostě moc slabí ve všech směrech. Ani výška není výjimka. Uznávám, vlastnil docela zajímavou barvu očí. Do takových se dívat během chvíle orgasmu bych asi nevydržel a hned se udělal. Ale jinak na něm nebylo nic moc.
Vedle něho promluvil jiný chlápek. Nízký stejně jako ten dědek. Ale to už byl jiný odvar. Jeho vzhled byl docela zajímavý. Když nám řekl o té ruce, začal jsem i litovat, že jsem ho v tom lese rovnou nezakousl. Věděl jsem, že za to dostanu od Rumiho pořádný trest.
Celou dobu jsem nenávistně koukal po těch dvou děckách, které jsem již měl tu čest potkat. A i ten kluk po mě koukal. Ten jeho podmračený výraz mluvil za vše. Nebýt tady moje smečka, asi bych mu ten výraz vymazal z tváře. A pak i tu tvář z obličeje. Aspoň by po něm neustále můj Kikuru nekoukal. Jestli mi ho ten pitomej pták vezme, nedopustím, aby ještě někdy ve svém životě vzlétl. Všichni ti orli mě neskutečně serou. Všechny bych zakousl. Ale Rumi dal rozkaz nikomu neublížit a já ho musím poslechnout. Už jen kvůli rodičům.
Ris:
Vlci. Ta nejhorší spodina ze všech. Jsou to monstra, kterým záleží jen na sobě. Horší už jsou snad jenom lidé. Díky takovým náš rod strádá. A umírá nás čím dál víc. Jestli že nás vyženou z tohoto lesa, už by naše hejno nemohlo najít nový domov a i my se odebrali k naším předkům na obloze. Nechci to. Už jen z toho důvodu, že mě s tímto lesem pojí tolik vzpomínek. Narodil jsem se zde, vyrůstal, potkal své kamarády. Zemřeli mi zde rodiče a stále tady odpočívají. Nemohu jen tak z ničeho nic spálit mosty se svým domovem. Les je majetek orlů... Musíme za něj bojovat!
Všiml jsem si pár nepříjemných pohledů. Jeden byl od toho zmetka, co mi poranil křídlo. Normálně se na mě mračil. Ale já si to nenechal líbit a taky se na něj zamračil. Vůbec se mi nelíbil a už vůbec ne ten jeho pohled plný pohrdání mou maličkostí.
Další patřil tomu drzému vlkovi, který se opovážil ušpinit mé rty těmi svými. Tolik se stydím za to, že mě políbil vlk. Nikdy bych si ani nepomyslel, že se něco takového stane. A tento zmetek... Ale ten jeho překvapený pohled, když mě uviděl mezi mými lidmi, mě naprosto potěšil. Asi ani neví, s kým má tu čest. I přes své potěšení z jeho překvapení, jsem se neustále mračil. Ukazoval jsem jim svou nenávist.
A poslední pohled patřil alfa vlkovi. Zvlášť ve chvíli, kdy se Zen zmínil o mé ruce. Nevěřil jsem mu, ale nějak mě v tu chvíli ovládl slabý pocit toho, že cítí lítost. Ale ten pocit hned nahradila vzpomínka na tu rvačku. Ten Rumi se bránil slovy, že byl ten muž již potrestán. Nepomohl jsem si a podíval se na toho vlka. Jeho pohled vypadal o dost hrozivěji. To by mě zajímalo, jak byl potrestán, ale podle toho výrazu to muselo stát za to. Tato skutečnost mě docela potěšila.
Stejně jsme ale nakonec nic neprosadili. Vlci se nenechali přemluvit. Popravdě jsem i ztrácel naději, že bychom je někdy vyhnali. Asi budeme muset sami odejít. Věděl jsem to, ale nechtěl jsem tomu věřit. Sakra! Byl jsem tak naštvaný, že jsem i zaryl své nehty do kůry stromu a málem jí vyrval. Jen těžko jsem se zbavoval toho vzteku. Odcházíme a to bez výsledku.
Kikuru:
Celou dobu se ten muž mračil. I ten, kterého jsem políbil, se mračil. Vlastně celé jejich hejno se mračilo. Ta bezmocnost a slabost z nich vyřazovala stejně jasně, jako touha po prosazení svého názoru. Měli svou bojovnost napsanou ve tváři. Proč nás tolik nenávidí? Kvůli jedné příhodě, která se navíc stala před desítkami lety? Stejně se té války neúčastnil nikdo z naší smečky, tak co proti nás mají? Nenávidět celou rasu, jen kvůli dvěma nebo třem smečkám je velmi povrchní. A zrovna k tak mírumilovným lidem mi to nesedlo. Ale pravda, orlové jsou i dost tvrdohlavý.
Černooký brunet, který se mi zalíbil na první pohled, se na mě párkrát podíval. Ale v jeho tak krásných očích se blýskala zloba. Vůbec mu to takhle neslušelo. Musel jsem ho neustále sledovat. Snad snaha zjistit, proč je tak naštvaný.
Mé uši zaslechly ta slova od jejich vůdce. Prý, že někdo od nás zaútočil na ně? A kdo jako? Měl jsem snahu něco říct, ale Rumi mě předběhl. On to normálně přiznal?! A prý, že ho ještě potrestal. A koho jako? Kdo je ten vlk? A kdo je ten zraněný orel? Asi si budu muset s alfou promluvit. Jak nám může něco takového zatajovat? Se ani nedivím, že nás tu ti ptáci nechtějí.
Jejich hejno nakonec od své snahy pro dnešek upustilo. Jejich vůdce, myslím se představil jako Tenchi, odešel kulhavým krokem do lesa. Někteří z nich nás stále ještě sledovali, než se také odpoutali od země a následovali toho muže. Dva mladí kluci na větvích z nich seskočili, černooký brunet se odlepil od kmene, s ním i blonďaté děvče a modroocí muži. Všichni mizeli v lese a my je ztráceli z očí. Naše smečka bez pohnutí zůstala stát na místě a hleděla směrem, kudy odešli oni, orlové.
Tenchi:
Sakra! Do háje! Bych se na to vysral! Bez výsledku, ani o kousek jsme nepokročili! Ti vlci, ti hrozní vlci! Nesnáším je. A nesnáším lidi. Kdyby byly tyto dvě nebezpečné rasy vyhubeny, všechno by se vrátilo do krásných starých kolejí.
Odcházel jsem kulhavým krokem zpátky do vesnice. Do vesnice, kde čekali starší a děti a doufali, že přineseme dobré zprávy. Co budeme dělat? Zůstat v lese poblíž vlků je velmi riskantní. Nerád na to pouze myslím, ale budeme muset odejít. A to, co nejdřív. Bych se fakt na to celý vysral!
Rumi:
Jejich druh odcházel a mizel nám z očí. Bylo kruté obsadit jejich domov. Bylo to velmi kruté, ale my nechtěli nikomu ublížit. Potřebujeme pouze domov. Nejsme tak hrozní, bezcitní, jak nás všichni kolem vidí. Chráníme sebe a naše blízké. Vím velmi dobře, že tento les patří jim, ale nechceme toho přeci tolik.
Když nám zmizeli z očí, povzdech jsem si. Otočil jsem se čelem k mé smečce. Všichni napjatě naslouchali, co jim řeknu. Neměl jsem na to zrovna náladu, ale když jim nestanovím hranice, mohlo by se znovu něco přihodit. Hodil jsem očkem po Yazovi. Vypadal, že ho setkání velice vynervovalo. Zase jsem si povzdech.
,,To co jste slyšeli, je čistá pravda. Někdo z naší smečky zranil mladého orla. Viděl jsem jeho poraněnou ruku. Takže vše, co jste nyní slyšeli, je pouze pravda," viděl jsem překvapené tváře svých lidí. ,,Každopádně si NEPŘEJI, aby kdokoliv na jediného orla zaútočil. Když se vyskytnete v situaci, kdy se v lese náhodně setkáte s někým od nich, okamžitě odejdete. Nechci slyšet o žádných hádkách, potyčkách, rvačkách, ve kterých by padla slova orel a vlk dohromady. Rozumíte mi všichni dobře?! Nikdo na žádného orla nezaútočí. V jiném případě budu muset začít trestat!" Se svým hrubým, pevným hlasem jsem všechny varoval a doufal, že tedy nikdo nic neprovede. Nerad bych začal i s vyháněním vlků ze smečky.
Dal jsem povel, abychom se vrátili. Nikdo za celou tu dobu na mě nepromluvil a za to jsem byl rád. Když jsme dorazili, hned jsem zamířil do svého domečku. Potřebuji se pořádně vyspat.
Komentáře
Pro komentování se musíš přihlásit.
