Šprtko! - 5. díl
Informace:
Po dlouhé době jsem se dokopala přidat další díl ^^". Omlouvám se, že teď to bude trochu déle trvat, dělám totiž přijímačky, takže ležím v učení skoro pořád ._.
--------------------
Kuroi sice propustili z nemocnice, ale jak se popere s novým prostředím a nechtěným titulem "zázračné"?
“Posloucháš se vůbec?!” zaječela a v očích se jí zaleskly slzy. Překvapeně jsem zalapala po dechu. Poprvé v životě jsem viděla moji matku brečet.
“M-Mami…” hlesla jsem tiše. Nevěděla jsem, co mám říct. Možná jsem to trochu přehnala, ale štvalo mě, že mi rodiče chtěli všechno tajit. Jako kdyby mi bylo pět… Táta se na mě taky koukal jako na viníka. Sklopila jsem pohled. Tvář, do které jsem dostala, pálila, jako kdybych ji měla v ohni, ale víc mě užíral fakt, že jsem rozbrečela vlastní mámu. To normální dcery fakt nedělají.
Máma popotáhla.
“Podívej, Kuroi… my víme, že už jsi středoškolák a že chceš, aby jsi věděla o tom, co se s tebou zamýšlí… ale tohle není jenom nějaká hra. Jde tu o život spoustu lidem a když se budeš chovat sobecky, přiděláváš nám problémy.” promluvila roztřeseným hlasem, který se po chvíli zajíkl. Já klopila pohled na obrys mých přikrytých nohou pod dekou a mlčela. Až po chvilce jsem se odvážila něco konečně říct.
“Já vím, mami, ale…” Pak jsem ztichla. Neměla jsem co namítat, což se u mě moc nestávalo. Spíš to bylo tím, jak mě vyvedl z míry mámin pláč.
Mamka vstala a táta po chvilce taky. Tiše odešli. Ani se nerozloučili. Takhle to u nás vždycky bylo, když se někdo něčím prohřešil - což jsem byla většinou já. Vždycky se s provinilým nemluvilo. Žádné zákazy, žádné tresty, prostě užírající ticho.
Večer jsem ležela na boku a sledovala noční stolek, na kterém byla sklenička s vodou. Hladina vody sahala do poloviny sklenice, což mě donutilo si vzpomenout na slavný citát.
“Optimista vidí sklenici z poloviny plnou, pesimista z poloviny prázdnou.”
Já teď měla spíš pesimistickou náladu, čili pro mě byla z poloviny prázdná. Převalila jsem se na druhý bok a radši zahnala myšlenky k nějakému rozumnějšímu tématu, než je sklenice s vodou.
“FMU bude naše.” zazněla mi v hlavě věta, která se různě opakovala ve výhružných dopisech. Přivřela jsem oči.
“Možná to bude nějaká jiná organizace, kterou moji rodiče tajně vedou…” napadlo mě. Nevěděla jsem, jestli je to tím, že pořád ležím v nemocnici, nebo něčím jiným, ale moje mozkové závity očividně začaly tvrdnout. Nevěřila jsem, že jsem takovou pitomost vůbec vymyslela. Ale pokračovala jsem.
“Nebo nějaká moc… zbraň? Asi chtějí nějakou zbraň, o to většinou teroristům jde.” To už znělo rozumněji.
Po nekonečném a úmorném čekání mě konečně pustili z nemocnice. Pro jiné lidi typu Tarena by to asi byla škola, protože by měli dobrý důvod se ulejvat ze školy, ale vzhledem k tomu, že moje škola byla teď zavřená, tak jsem neměla proč být smutná.
Otevřela jsem dveře našeho šedého Suzuki - luxusní a drahé auto. Mě nikdy nepřišlo nijak výjimečné, ale můj táta se s ním všude vytahoval a očividně mu to dělalo radost. Nasedla jsem do interiéru, který se skládal jenom z černých a červených barev. Vepředu seděli moji rodiče.
“Můžeme jet?” pohlédl na mě táta skrz zpětné zrcátko. Mlčky jsem přikývla, takže otec nastartoval, zařadil a jelo se. Já se opřela o okno a čučela ven, jako vždycky, protože krajina mě podivně uklidňovala. V auto bylo ticho, jenom motor velkého auta spokojeně mručel. Od toho vážného rozhovoru se mnou mamka pořád nemluvila, jenom táta už změkl.
Co se týče mého vzdělání, na které jsem se už vyptávala, dostalo se mi odpovědi, že budu chodit na jinou školu - soukromou vyšší střední. No, byla jsem dost zvědavá na moje budoucí spolužáky… sice jsme na takovou školu měli, ale já tam nechtěla, protože tamější “nafouklá” společnost mi fakt lezla krkem.
Ale i přesto jsem se ráno vypravila, jako každý den, akorát o trochu dřív a z baráku jsem vyšla jiným směrem. Každý si na mě cestou ukazoval… proč by ne, byla jsem přeci “ta zázračná dívka, která útok přežila”, každý spekuloval, jak se tu za chvíli zas objeví zamaskovaní chlápci a zajmou mě. Mohlo se to stát, ale já z toho strach neměla. Když jsem stanula před mojí novou školou, přišla mi strašidelná. Vysoká budova se šedou omítkou a zavřenými skly.
“Vypadá to spíš jako vězení.” odfrkla jsem si a vykročila ke vchodu.
“Slyšeli jste to už? Jde k nám ta zázračná!” zaslechla jsem útržek rozhovoru nějaké skupinky kluků kousek ode mne. Zastavila jsem se, ale koukala jsem jinam, aby si mě hned nevšimli.
“Kecáš.” zasmál se jiný. “To není možný, ta teď určitě leží v nemocnici a je z toho přepadení pěkně vyklepaná.” uchechtl se.
“Ne, fakt, říkala to-” Náhle hlasy utichly a ucítila jsem na sobě několik pohledů. Otočila jsem hlavou. Skupina pěti mladíků se na mě překvapeně koukala. Já se tvářila klidně.
“Vidíš, říkal jsem ti to.” plácl blonďatý menší kluk vyššího do zad a zasmál se. “A tys mi nevěřil.”
“Drž hubu, Kojiro.” sykl na něj brejloun chladně. Chvilku jsem přemýšlela, jestli se mám představit jako normální puberťák, nebo odejít. Nakonec jsem zvolila druhou možnost, spěšně jsem vykročila a i oči namířila dopředu.
“P-P-Počkej!” vykřikl zas ten blonďák a rozběhl se za mnou. “Prosím, Kuroi-san, počkej!” chytil mě za paži. Byl menší, než já, takže jsem musela natočit hlavu dolů.
“Ty znáš moje jméno?” hlesla jsem a povytáhla obočí.
“Ovšem! Jsi všude, v novinách, v televizi, rádiu, všude!” Blonďáčkovy oči svítily jako dvě lampičky a koukal na mě jako na bájného jednorožce.
“Nečekal jsem, že tak statečná, odvážná a vytrvalá dívka půjde na naši školu!” chytil se za srdce a zčervenal.
“Dramatik, očividně.” napadlo mě sentimentálně.
“Prosím, dáš- tedy, dáte mi podpis?” vytáhl z kapsy pero a sešit.
“Nemusíš mi vykat, nejsem císař.” protočila jsem očima, chytila propisovačku a podškrábla se mu do sešitu, aby mi dal už pokoj.
“Velice děkuji!” uklonil se a pak odhopsal zpět ke kamarádům. Ti na něj koukali a drželi se, aby nevyprskli smíchy. Já pohodila vlasy a konečně už vstoupila do školy.
“Zatím to vypadá, že tady lidi nejsou namyšlení, ale úplní magoři.” musela jsem se usmát. Když jsem se ocitla na chodbě, všechno utichlo a na mě bylo nalepeno asi padesát párů očí.
“To jsem fakt taková celebrita?” osočila jsem se na všechny, prostě jsem tu přehnanou pozornost nemohla vystát. Pár lidí se usmálo, jiní se stydlivě otočili pryč a já se rozešla chodbou. Chtěla jsem jít do ředitelny, ale pak mi došlo, že vlastně nevím, kde je. Otočila jsem se na hloučky lidí.
“Kde je ředitelna, jestli se můžu zeptat?” ohlédla jsem se po všech, a zas těch padesát pohledů. Chvilku bylo ticho, pak z davu vystoupila jakási dívčina v uniformě místní školy a fialovými vlasy na krátko ostříhanými.
“Já tě tam odvedu.” prohlásila vesele a bafla mě za ruku, načež mě začala táhnout po chodbě.
“F-Fajn…” nechala jsem se táhnout. Za pár minut strávených proplétáním čučících lidí a bludištěm školy jsme stanuly před dveřmi s nápisem ŘEDITELNA.
“Mimochodem, jsem Warai, Warai Akimito.” podala mi ruku a zazubila se.
“Kuroi Misataki.”
“Jo, já vím. Ten tvůj hrdinskej čin v tvý bývalý škole byl tak úúžasnej!” začala básnit o mém prchání.
“Já myslím, že jsem nic moc neuděla-”
“Ale jasně, že jo! Víš, kolik lidí umřelo pod rukou teroristů? Fakt dost! A ty jsi jedna z mála, která to přežila, to je super, ne?” mávla rukou. Já pokrčila rameny.
“Tak zas někdy, Kuroi!” zamávala mi a pak zmizela v útrobách chodeb.
“Zajímavá holka.” prolétlo mi hlavou, až jsem se pousmála. Pak jsem zvedla ruku a dvakrát na dveře zaklepala.
“Dále.” ozvalo se tlumeně za dveřmi a já chytila za kliku a vstoupila dovnitř.
Komentáře
Pro komentování se musíš přihlásit.
