Znáš je? - Nejhorší zbraň... 6.část
Informace:
Hehe, tak dva měsíce? Emm, nemám žádnou omluvu. Prostě jsem jen nevěděla, jak pokračovat. A mimo to jsem se teď zaměřila i na jiné příběhy. Ale díky dvěma lidem, kteří mi tak trochu připomněli, že tuto povídku mám stále rozepsanou, jste se konečně dočkali pokráčka. Sice to stále není poslední díl, ale už se k tomu blížíme. Tak stále čtěte. :)
Kaito Shion - Hlavní postava. Otázka ale zní: záporák nebo klaďas? Co je zač jeho divná spolužačka Hogo? Proč všechny ochraňuje a nikdy nemluvila s nikým jiným, než s lidmi ze školy Gakuen? Proč nosí divné přívěšky? A nejlepší otázka: Jaký dopad bude mít Hogo nad Kaitovim přemýšlením? Přehrajeme si všech devět jeho chyb spácháných v jediný den 03.02. 2016. Jaké chyby to asi budou? :) :D Příjemné počtení!!
Věnováno Topce a Odovi.
Užijte si čtení! :D
Snažil jsem se přestat myslet. A nebo aspoň přesměrovat myšlenky někam jinam. Kytičky, motýlci, ptáčci, ráj, muž, žena, Mei, Hogo, láska... Sakra, nemysli na takový hovadiny! Vždyť ta holka přede mnou umí číst myšlenky. Díval jsem se na modrou látku šatů dívky před sebou. Dlouhé zářivé vlasy se při její chůzi houpaly sem a tam. Tiše si pobrukovala nějakou klasiku a pomalu mě vedla po škole. Netuším sice kam, ale je mi jasné z jakých důvodů. Proč vůbec přemýšlím o svých citech? Ať už se mi jenom líbí nebo jí opravdu miluji, je to pouze platonická láska. Vždyť jsem pro ní jen práce, povinnost. Nic víc. Zvláštní, když jsem si tuto skutečnost konečně uvědomil, pocítil jsem tíseň a úzkost. Proč asi?
Procházeli jsme chodbami, v některých třídách bylo stále rozsvíceno, jak uklízečky umývaly podlahy nebo v nich stále ještě byly nějaké kluby. V jedné jsem zahlédl i Daikiho se školníkem, jak spravovali lavici. Zastavil jsem se u dveří a díval se na ně. Viděl jsem, jak je jeho tvář poškrábaná a narudlá. Zahanbeně jsem sklonil hlavu. Proč mi najednou všechno tak vadí?! Nikdy jindy jsem si nic nedělal z toho, že jsem se s někým porval nebo že jsem někoho dostal do problémů. Proč tedy teď? Proč mi to teď vadí? Že by kvůli ní? Že by mě ona změnila? Podíval jsem se směrem k Hogo. Stále si pobrukovala a procházela chodbou, aniž by se zastavila nebo si všimla, že za ní nejdu. Naposledy mé oči vzhlédly ke dvou mužům ve třídě a potom jsem jí tiše doběhl.
Náš další cíl se nacházel v parku před školou. Došli jsme k nejvyššímu stromu. V trávě vedle něj ležel lenivý Kaito, ruce pod hlavou, zavřené oči a tichounké oddechování. Spal. Spal a na jeho tvář dopadalo sluneční světlo. Vypadal jako andílek, jak ho ozařovala ta žárovka patřící bohu. Ale ve skutečnosti žádný andílek nebyl.
Hogo si sedla ke stromu a opřela se o něj. Já nehybně stál a sledoval Kaita číslo dvě a i Hogo. Muž a žena, člověk a nadpřirozená bytost, zlý a hodná, ... Tak rozdílní byli a přitom do sebe zapadali. Navzájem by se dokázali vyplnit. Podvědomě jsem žárlil i sám na sebe, že se na něj Hogo tak dívá. Jak hluboko jsem klesl.
V jeden okamžik se najednou druhý Kaito prudce posadil. Z ničeho nic, jen tak. Zůstal v sedu o opřené dlaně a připadalo mi, že zkameněl. Zaposlouchal se a díval se jedním směrem na neviditelný bod. Dobře vím, proč to udělal. Přece jen je Kaito II. já a já jsem on a to, co se děje jemu, jsem prožil i já. Bylo to skoro neslyšitelné, ale špatný vtipálek zvaný osud naneštěstí chtěl, aby to mé já uslyšelo.
O pár stromů dál sedělo v trávě malé děvčátko. Věkově zapadalo do základní školy. Pobrukovala si nějakou písničku. Všiml jsem si, jak se na tváři Kaita objevil nepatrný škodolibý úsměv. Zvedl se z trávy a oprášil si kalhoty od špíny, která na něm ulpěla. Povzdech jsem si. A má devátá chyba se blíží. Přilepili jsme se k číslu dvě a nepouštěli ho z očí, aby se nám neztratil. Udělali jsme pár kroků a už jsme jí mohli i zahlédnout.
Vlasy hnědé krátké sčesané do dvou vysokých culíků. Fialové oči upírala do trávy a chvílemi je přivírala. Dlouhé bílé šaty s modrými mašličkami ji zahalovaly až ke kolenům. Ve vlasech zapletené kytičky a v rukou držela dřevěný nástroj. Přichytila si je levou rukou a podrželo pod bradou. Pravou rukou uchopila smyčec a začala rozeznívat struny. Vycházely z ní krásné tóny a tvořily písničku, kterou jsem nyní poznával.
Pohlédl jsem na Hogo. Usmívala se a němě otvírala ústa, z které nevycházela žádná slova. Už vím, vzpomínám si, odkud píseň znám. Ona jí přece ještě před pár minutami z hlavy pobroukávala. To je ono. Mírný úsměv na její tváři mi připadal tak kouzelně. Slušel jí, opravu jí slušel. Skousl jsem se do spodního rtu. Nemohu na takové věci myslet. Snad teď žádné mé myšlenky nevnímala. Stočil jsem pohled zpátky na Kaita.
Opíral se o strom, ruce založené na hrudi a škodolibě se díval na to dítě. I na jeho tváři se vyjímal mírný úsměv, ale v tomto nebyla ani kapka dobrých úmyslů. Dívka dokázala hrát. Ale i přesto nebyla dobrá. Tóny příliš prodlužovala, některý popletla, příliš se zasekávala. Ale co se dalo očekávat od malého dítěte. Avšak viděl jsem na ní, jak se snaží. Jistě se jenom učí a za takových pár let by mohla skutečně být jedna z nejlepších.
,,Nemá to cenu," náhle promluví Kaito II. Očekával jsem to. Dívenka se na nás - vlastně na druhého Kaita otočila. Její mimika vypadala překvapeně, přestala hrát a usmála se na Kaita.
,,Jak se jmenuješ? Já jsem Emm-chan?" Její hlas zněl písklavě dětsky s veselým podtónem.
,,Kaito," víc neřekl.
,,Co myslíš Kai-kun tím, že to nemá cenu?" Kai-kun? Kai-kun? Naštvala ho - mě. No, takhle mi už nikdo neříká. Naposledy máma, když jsem ještě chodil do školky. Zní to tak hloupě a kamarád si ze mě kvůli tomu dělal srandu. Kai, Kai, kdo by si tak nechal říkat? Já rozhodně ne. Ale tím, že ho tak nazvala, tak ho i naštvala.
,,Nemá cenu se zbytečně snažit. Tvoje hudba zní strašně," Zachoval si vážnou tvář. Neprojevil v ní žádné emoce, i přesto co řekl. Dívka se zaraženě dívala na jeho tvář.
,,P-prosím?" Ve svém hlase neskryla smutek.
,,Nerozuměla jsi snad? Říkám, že neumíš hrát." On znechucení
,,Máma říká, že stačí trochu cviku. Prý mi to půjde." Po té zase nevěřícnost.
,,Zlato, já chci být jenom upřímný. Nechtěl bych, aby ses někdy v budoucnu ztrapnila. Tvoje máma ti jednoduše lhala,"
,,Ale máma nikdy nelže! Je to prý špatné." To už měla na krajíčku.
,,Víš, co je špatnější, jak lhát?"
,,Co?" Zoufale pohlédla na Kaita. Ale on její bolest neviděl.
,,Ublížit své rodině. Chtěla tě jenom chránit, takže jí to nedávej za zle." Na to děvče už nemělo, co říct. Zůstala sklesle stát v ruce držíc oba dva dřevěné předměty. Zrak jí směroval k zemi, ale sama se vlastně nikam nedívala. Viděla před sebou nicotu. Její velký úsměv nahradilo malé ubohé ,,O".
Kaito se se zadostiučiněním usmál a odlepil se od stromu. Složil ruce podél těla a odešel svou cestou. Přišel s náladou špatnou a odchází s dobrou. To se ale nedalo říci o Emm. Hned, co Kaito II. odešel, se rozplakala. Se zkroušeným výrazem vyrazila směr domu. Byl na ní vidět smutek. Jako kdyby v ní něco zemřelo.
,,Dětský sen," ozvala se Hogo.
,,Eh?" Nepochopil jsem, co tím myslela.
,,To, co v ní zemřelo. Byl to dětský sen, který si zaživa pohřbil." Dívala se na mě s těma velkýma žlutýma očima plných pohrdání. Ne, nebylo to pohrdání ale lítost. Litovala mě. Ona mě litovala. Jak ponižující.
,,Chyba devět, malá Emm. Její sen se točil kolem hraní na housle už od doby, kdy začala mluvit. Je docela smutné, že takový sen byl zároveň tak křehký, že si ho tak snadno rozbil. Ale i přesto si neměl žádný důvod a právo ten krásný, dětský a bohužel i křehký sen zničit." Pokračovala a stále se na mě dívala. Netušil jsem, jak se zachovat. Už nemohu říct "No a co?" nebo "Zasloužila si to, jen jsem jí tím pomohl." Protože takový už prostě být nechci. Starý Kaito by to rozhodně okamžitě řekl, ale já... Já už takový nechci být a nebudu. Ne, vlastně už teď takový nejsem. Chci se změnit. A chci se všem omluvit. A snad, snad mi odpustí, a když - a když ne... Sevřel jsem dlaně a zaryl své nehty do pokožky na dlani.
,,A když ne? Co potom? Co uděláš?" Hogo mě sledovala s krásnýma očima. Pozorovala mě a já jí. Netuším, jak bych popsal její pohled. Spalující a vyžadující odpověď. A já.. Já nevím. Co sakra udělám? Co bych měl? Vždyť jsem jen puberťák. Připadám si, jako by na mé odpovědi závisel osud celého světa. Ale to je blbost.
,,Budu se pořád snažit, aby mi odpustili. A když zase něco poseru a budu si toho vědom, pokusím se.. Ne, to se už ani nebude opakovat. Už nechci chybovat. Aspoň ne tak, aby za to pykali ostatní kolem mě." Proč jsem se tak trápil? Je to vlastně docela jednoduché. Jednoduchá primitivní odpověď.
,,Odpověď ano, ale abys to i splnil. Víš, činy jsou něco jiného než slova." Pověděla Hogo naprosto vážně, ale pak se její studený, vážný, silný výraz změnil. Změkl a ona se usmála. Úsměv, který věnovala mě a i když nebyl jeden z největších, zářil na ní víc, jak slunce na obloze. Začervenal jsem se. Jsi fakt pitomec Kaito! Nadával jsem si v duchu...
Teplá dlaň mě pohladila po ruce.
,,Co?! Proč?" Trhavě jsem promluvil na Hogo. Stále její tvář zdobil drobný úsměv.
,,Už se musíme vrátit Kaito, nemůžeme tady zůstat do smrti." Bohužel. Poznamenal jsem si sám pro sebe. Ale domnívám se, že i ona to slyšela v mých myšlenkách. Vložila svou ruku, která se zdála malá a slabá, ale byla přesným opakem, do té mé a v druhou rukou si vytrhla i třetí perlu na jejím krku a hodila před sebe.
,,Třetího února 2016, Tokio, škola Gakuen - druhé patro - učebna chemie, čas 21:13, osoba perly - Kaito Shion," pronesla nahlas a precizně. Před námi se objevil tak známý portál. Barva modrá a fialová, po krajích bílá, zploštělý tvar. Malé bílé tečky uvnitř. ,,Vracíme se zpátky." Pošeptala už spíše pro sebe, ale já jí slyšel.
,,Můžeme?" Zeptal jsem se a ona přikývla. Vykročili jsme v před. V před známému i neznámému.
Vyšli jsme z modrofialové záři. Stál jsem ve své třídě. V lavici ještě ležel můj mobil, který jsem zapomněl a proto jsem se pro něj vrátil. Nezastavilo mě ani to, že už škola byla zamčená. Hogo se postavila vedle mě. Portál zmizel, ale my to ani nezaznamenali. Hleděli jsme si do očí. Za těch pár hodin se se mnou udála obrovská nepředstavitelná proměna. Ale tady jako by ani sekunda neuběhla.
Hogo se náhle zářivě usmála. Začervenal jsem se. Sakra, co ona se mnou dělá? Je tak, tak kouzelná. A nejen doslova.
,,Podívej se na svou ruku. Na tu, kde máš vyrytou tu slzu.” Milým tónem mě požádala. Ne, spíš mi to rozkázala. Starému Kaitovi by se to nelíbilo, ale tento Kaito… Tento Kaito miluje Hogo a udělá vše, co si bude přát. Udělal jsem tak, stále to tam bylo. Přesně na dlani a i z druhé strany nebo-li na hřbetu ruky. Kolem zápěstí byl omotán řetízek jako had, který se mou ruku pokouší zaškrtit.
,,Zůstane ti to tam, než dnešní den skončí. Takže až odbije půlnoc, zmizí to. Stále to zaznamenává chyby, takže dnes už nic nepokaz. Rozumíš? Mohlo by to být osudné. Jakmile zmizí, zase se zjeví na mém krku a jestliže už nezreziví, uvěřím, že ses napravil a budu ho moct vrátit mezi ostatní přívěšky v mé zemi. Zase nastane rovnováha..” Nerozuměl jsem všemu, co řekla, ale líbil se mi její hlas, tak jsem poslouchal. Jak ironické, ještě před několika hodinami bych jí přelepil pusu lepící páskou a teď se nemohu nabažit jejího hlasu.
,,Kaito,” zhluboka se nadechla a zase si získala celou mou pozornost. ,,Musíme se rozloučit.” Zalapal jsem po dechu.
,,Já, já myslel, že - ještě se uvidíme, ne?” Zakoktával jsem se. Podívala se na mě soucitným pohledem a usmála se.
,,Kai-kun, poslouchej. Není možné, abychom zůstali ve spojení a ani to, abychom se ještě viděli. V podstatě jsem pro tebe jen někdo nedůležitý. Člověk v pozadí a brzy na mě zapomeneš,” udělala pauzu. Čekal jsem, co ještě řekne, ale nic z ní nevycházelo. Už nevěděla, jak pokračovat. Bezmocně klapla ústy. Ani mi nevadilo, že mě nazvala Kai. Proč asi? Protože mě tak nazvala ona? A nebo, že naše konverzace byla nyní velmi důležitá a pro mě tudíž bolestná?
,,Sbohem.” S tím slovem chtěla odejít z místnosti. Její blond vlasy se rozprostřely po jejích zádech. Krásné žluté oči jsem již neměl možnost vidět. Malá postava se ode mě vzdalovala.
Já - já jí miluju. Nemůže mě opustit! Ale, ale co Mei? Tolik mě miluje. Ale proč se mám starat o cizí štěstí?! Teď jde přeci o to mé! To já mám být šťastný. Dělej Kaito, nenech jí odejít!! Je to tvoje životní láska. Mei to - Mei to pochopí. Ona ti to odpustí. Zaslouží si někoho jiného. Někoho, kdo jí bude milovat. Ale ty, ty máš přece být s Hogo.
Vše se ve mě přelo. Věděl jsem, že nesmím udělat už žádnou chybu. Jenže touha po lásce, touha po Hogo měla větší sílu. A jak jsem měl již brzo zjistit, tak i ničivou.
Udělal jsem beznadějný krok, pak další a po třetím jsem se neudržel a běžel za ní. Objal jsem jí za zády a pevně jí přitáhl k sobě. Její dlouhé světlé vlasy mi pohladily tvář a do nosu se mi dostala krásná vůně specifická jen pro ní. Chvěla se mi v náručí.
,,Kai- Kaito, nech toho.” Zašeptala velmi tiše. Neodpověděl jsem, ale ani jí nepustil.
,,Kaito.” Pověděla naléhavěji. Já si jí teď už nenechám vzít. Nikdy.
,,Kaito, pusť mě!” Zvýšila hlas a snažila se dostat z mého objetí. V jejím naléhavém hlasu zněl strach. Ale proč?
,,Hogo, mám tě… Ne, já tě miluju.” Tichou místnost se ozývaly jen udýchané prosby Hogo, abych jí pustil a moje mnohem hlasitější vyznání.
,,Kaito, ne!” Snažila se mě odstrčit, ale nyní jsem byl ten silnější já.
,,Poslouchej mě Hogo, nechci tě ztratit,”
,,Kaito, Kaito!” Na ruku, kterou jsem jí objímal kolem pasu, dopadla slza. Teplá slza a doprovázely jí další. Nechci, aby plakala. Ale i přesto jsem nepřestal.
,,Mei pro mě nic neznamená,” pokračoval jsem.
,,KAITO!” Ječela na mě, tentokrát vážně naléhavě a hlasitě.
,,Miluju tě. Rozumíš tomu!?” Dostal jsem vztek. Přes její zesilující ječení mi nebylo rozumět.
,,Ne, Kaito! Ty idiote!” Přestala se tolik vzpírat. Povolil jsem držení jejího těla. Jak utichla, mohl jsem zaslechnout vrznutí dveří. Pohlédl jsem k nim. Můj dech se zadrhl v hrdle. Stála v nich Mei a plakala. Po jejích růžových tváři se kutálely slzy. Potoky slz. Ale ani jednou jsem neměl možnost zaslechnout její hlas. Ani jednou nevzlykla. Její oči mi teď připomínaly pouze obyčejnou prázdnou skleněnku.
,,Mei.” hlesl jsem velmi tiše. Pustil jsem Hogo a udělal dva beznadějné kroky k ní.
,,Miluju tě,” objala se svýma ručkama kolem paží. ,,Proč jsi mě zradil?” Zněla velice tiše. Téměř jsem jí neslyšel.
,,M-Mei, poslouchej mě.” stáhl jsem k ní své ruce.
,,NE!” Pleskla mě po nich a odtáhla se ke stěně. ,,Já ti to nikdy neodpustím. NIKDY!” Utekla s brekem. Zaraženě jsem stál ve dveřích a sledoval, jak ode mě utíká.
,,Chyba deset - Mei. Sliboval jsi jí lásku a pak ses vyznal jiné, aniž byste se rozešli,” zazněla za mnou Hogo tou opakující se větou, jen jiná slova zase použila. ,,Kaito, deset chyb - to je zakázané. Nemohu tě nechat odejít domů.” Otočil jsem se čelem k ní. Stála před tabulí se skloněnou hlavou. Vlasy jí zakrývaly obličej. Viděl jsem pouze její ústa. A tentokrát se rozhodně neusmívala. Stále na sobě měla oblečené modré šaty ze zlatým zašíváním a podivnou korunku na hlavě. V ruce již znovu držela prazvláštní žezlo. Svítil na ní měsíc z okna. Dokonce bych přísahal, že jsem viděl, jak jí tečou slzy.
,,Půjdeš zaplatit za své činy.” Zašeptala opravdu tiše a tajemně. Naháněla mi strach.
,,Hogo, já..” zmlkl jsem. Ruku jsem měl jak v plamenech a strašně to bolelo. Pohlédl jsem na ní. Vyrytý znak se rozzářil rudou barvou, která připomínala krev. Dále se rozzářila krev v celém mém těle. V modrých žilách, kterýma se roznášela krev po těle a všechno to mířilo k jedinému místu. K mému srdci. Vlasy mi plály ve vzduchu, tváře hořely. Měl jsem pocit, že mi někdo do těla zabodává milion malinkatých střepů. Všechno ve mně hořelo. A tu bolest jsem doprovázel křikem. Křikem, který jsem slyšel pouze já a ona. Kdybych na ní pohlédl, zjistil bych, že pláče. Ale to jsem neudělal.
,,Tvůj domov bude jinde Kaito. Musíme už jít.”
Pokračování příště...
Komentáře
Pro komentování se musíš přihlásit.
