Anime World CZ/SK - Příběhy

6. Katana má své jméno - 3. část - Ichi, Robin and Verča

 

Ichi:

 

Jako všichni i já se začal soustředit. Zavřel jsem oči, zhluboka jsem dýchal a čekal, co se bude dít dál.

„Chlapče, už můžeš otevřít oči.“ Promluvil mužský hlas. Otevřel jsem oči a byl jsem na horské dráze. Ale stáli jsme. Když jsem se ohlédl kolem sebe, viděl jsem samé kolotoče. Pak jsem se podíval na toho chlápka. Nebo spíš dítě. Tušil jsem, že i když vypadá jako šestileté dítě, tak bude o hodně starší. Měl na hlavě čapku, že mu nebylo vidět do oči. Jinak měl červenou mikinu s nápisem, černé tepláky a modré tenisky.

„Ty jsi katana, že?“ zeptal jsem se muže. Katana jenom přikývla na souhlas.

„Tak teď mi řekni tvé jméno.“ Požádalo mě dítě.

„Ichinose jméno mé.“ Představil jsem se dítěti.

„Takže ti mohu říkat Ichi?“ zeptalo se mě dítě.

„Klidně, takhle mi říká spousta lidí.“ Usmál jsem se na to dítě.

„Dobrá. Teď pár otázek, než přejdeme k další součástí zkoušky.“ Rozhodlo to dítě. Přikývl jsem hlavou na souhlas. „Jakou atrakci máš nejraději?“ zeptalo se mě dítě. Chvilku jsem se zamyslel.

„Asi ruské kolo.“ Řekl jsem zamyšleně. Jako bych jsem chtěl ujistit sám sebe, že tomu tak je. Dítě lusklo prsty a my se přemístili na ruské kolo. „J-jak si to udělal?“ dostal jsem ze sebe překvapeně.

„To je moc nás katan.“ Řeklo dítě a nechalo mě ať nad tím stále dumám. „Tak další otázka. Máš rád pomalou, nebo rychlou jízdu?“ zeptalo se mě znovu.

„Pomalou jízdu.“ Znovu jsem odpověděl.

„Čeho se bojíš nejvíce? Výšek, nebo že ztratíš své blízké?“ dál se to dítě vyptávalo. Netušil jsem kam tyto otázky směřují.

„Že ztratím své blízké.“ Odpověděl jsem, jak to cítím.

„Správně odpovídáš. Budeme si rozumět, pokud projdeš a získáš si mě.“ Pochválilo mě to dítě. Jen zjistit tvé jméno. Pomyslel jsem si. „Věřil by si mi, kdybych ti řekl, že jsem dospělý a je mi přes tři sta let?“ znovu se zeptalo. Tato otázka mě trošku zarazila.

„Ano. Parťáci by si měli věřit. Takže ano, věřím.“ Odpověděl jsem jak to cítím a myslím.

„Kdyby si řekl, že nevěříš udělal by si správně. Je mi tisíc let. Ale jak si zmínil, parťáci si musí důvěřovat. Opravdu se mi zamlouváš.“ Řeklo mi to dítě. Byl jsem v mírném šoku, když řeklo, že mu je tisíc let. „Tak a poslední zkouška. Tady v parku jsem schoval klíč. Najdi ho, ale nebude to tak jednoduché. Jsou tu různé pasti.“ Dodalo a já chvíli na něho zíral jak z jara. Pak jsem poslechl a vylezl z ruského kola.

 

Říkal jsem si, kde by ten klíč mohl být. Rozhodl jsem se jít nejdřív na střelnici. Ani nevím proč, ale prostě jsem se tak rozhodl. Jenže když jsem přišel ke střelnici, tak se pár pušek otočilo proti mně a začaly po mně střílet své brokovnice. Jedna mě zasáhla do pravého ramene. Bolelo to jako čert. Spíš to štíplo. Ale to bylo naštěstí vše. Žádná krev nebyla naštěstí. Nevěděl jsem, jak se těm brokovnicím vyhnout. Musel jsem to risknout a nějak ty brokovnice zpacifikovat. Kulky do mě padaly takovou silou, že jsem občas zavrávoral, a nevěděl, jestli udržím rovnováhu, či ne. Zásahy byly většinou do rukou, či nohou. Ale občas jedna zabloudila a trefila mě do čela, nebo tváře. To jsem měl zase co dělat, abych jsem nezařval bolestí. Ale po velmi dlouhé době se mi podařilo jednu brokovnici získat. Namířil jsem na střelnici, jestli někdo neuvidím ten klíč. Zkusil jsem střílet do kelímků. Jestli není klíč pod nějakým tím kelímkem. Jenže ostatní brokovnice to do mě pálily do zad a kelímky se začaly sami pohybovat. Takže trefa do černého byla nulová. Přesto jsem to nevzdával. Zamířil jsem na jeden kelímek a vypálil. A hola hejsa já se trefil do černého a to do slova. Kelímek odlítl a pod ním byl klíč. Rychle jsem přeskočil pult a klíč vzal do ruky.

„Výborně. Mé jméno je Tizon.“ Představila se mi má katana. Byl jsem rád, že jsem ji získal.

„Díky, věřím, že nám to bude klapat.“ Usmál jsem se na katanu, která měla jméno Tizon. V tom jsem se zase objevil na pozemcích svatyně.

Urahara:

 

Poté, co uspěl Zoro, Jane, Daiki a Cori se po nějaké době probral, když to tak řeknu Ichinose. Když se vzpamatoval přišel rovnou k nám.

„Vítej, jaké je jméno tvé katany?“ zeptal jsem se šeptem Ichinoseho.

„Tizon.“ Pošeptal Ichinose. Na chvilku jsem se zamyslel.

„Tak to máš nejstarší a zároveň nejmladší katanu. Nejstarší věkem, nejmladší vzhledem. Jedná se o hravou katanu. Při boji se ráda pobaví, ale když má hraní dost, tak život ukončí okamžitě. Velice zajímavá kombinace.“ Řekl jsem zamyšleně. „Teď jdi domů. Zítra vás čeká náročný den.“ Poslal jsem Ichinoseho domů. Ten se s námi rozloučil a odešel. Já a Law jsem čekali, až získá svou katanu Robin a Verča. Která z nich bude první a která poslední?

 

Robin:

 

Vypozorovala  jsem od ostatních, jak se začali soustředit. Napodobila jsem je. V tom jsem začala cítil teplo. Otevřela jsem oči. Byla jsem někde v plamenech. Ne doslovně. Spíš okolo mě byly plameny.

„Vítej dívko. Jak ti říkají?“ zeptal se mě mužský hlas. Když jsem se otočila za tím hlasem, tak za mnou stál ohnivý muž. Přímo z něho čišely plameny. Obličej mu nešel rozeznat.

„J-jsem Robin.“ Dostala jsem ze sebe.

„Nemusíš se bát. Nic ti neudělám.“ Usmála se na mě ta hořlavá postava. Došlo mi, že to je ta má katana. Jenom musím zjistit její jméno. Pomyslela jsem si.

„Dobře.“ Nejistě jsem ze sebe dostala.

„Tak přejdeme k tomu, že si popovídáme.“ Usmívala se stále katana. Jenom jsem hlavou přikývla na souhlas. „Nevadí ti toto prostředí, že?“ zeptala se mě ještě.

„Ne, nevadí.“ Promluvila jsem na katanu.

„Tak dobře. Kdyby vadilo stačí říct.“ Usmívala se na mě stále katana. „Tak koho zachráníš před požárem? Dítě, nebo rodinu?“ zeptala se mě katana na to, koho zachráním.

„Nejraději bych řekla, že všechny, ale je mi jasné, že si mám vybrat jednoho. Rodina by to pochopila a sama by mě podpořila, takže bych jsem zachránila dítě“ hned jsem kataně odpověděla.

„Páni, takovou rychlost jsem nečekal.“ Zaznělo v její hlase překvapení. I já sama byla překvapena, že jsem tak rychle odpověděla. „Koukám, že i ty sama jsi překvapena.“ Zasmála se.

„To ano.“ Přikývla jsem na souhlas. „Co si vybereš a proč? Vodu, či oheň?“ zeptala se katana na další otázku.

„Oheň a ne proto, že ty jsi ohnivá katana, ale proto, že mám ráda teplo, což ti oheň dá. Ale voda může být teplá, ale i studená, proto volím oheň.“ Vysvětlila jsem své rozhodnutí.

„Neboj, věřím ti.“ Usmívala se katana. „Další otázka zní takto. Máš ráda ostrá jídla, či  ne?“ zeptala se na další otázku. Tady jsem se na chvilku zamyslela.

„Ostrá jídla mám ráda, ale nevyhledávám je.“ Přiznala jsem pravdu, jak je to doopravdy.

„Zajímavé, velice zajímavé.“ Zamyslela  se ta katana. „Teď přejdeme k jiné části testu.“ Dodala a přemístili jsme se někam jinam.

 

Když jsem se rozhlédla kolem sebe, tak nic nebylo vidět, ale teplo bylo stále. Ale když jsem se rozhlédla víc, tak jsem zjistila, že jsme přímo v sopce. Zděsila jsem se.

„Neboj, nic se ti nestane.“ Uklidňovala mě katana. To se lehce řekne, těžko udělá. Pomyslela jsem si.

„Co teda bude mít úkolem teď?“ dodala jsem si odvahu a zeptala se katany, co mě čeká teď.

„Musíš prokázat svou odvahu. Sopka nevybuchne, i když je na posledním tahu, ale musíš sešplhat tuto sopku až dolů a zase nahoru.“ Řekla další úkol katana. Podívala jsem se na katanu a pak dolů. Zhluboka jsem se nadechla a vydechla.

„Dobrá, jdu do toho.“ Promluvila jsem a trošku se mi hlas třásl. A komu ne.

„Statečná dívenka.“ Pochválila mě katana. Poté katana někam zmizela a já tam zůstala sama. Rozhlédla jsem se kolem dokola. Nakonec jsem si všimla malých příček. Hned jsem tam šla a začala jsem šplhat dolů, do vnitřku sopky.

Lezla jsem velice pomalu. Nechtěla jsem žádný krok unáhlit, abych jsem nespadla na zem. I když katana mě ujišťovala, že se mi nic nestane, přesto jsem ten strach měla. Přesto se párkrát stalo, že mi noha podjela, ale rukama jsem se držela pevně, takže jsem nespadla.

 

Když jsem byla asi v půlce, chtělo se mi kýchnout. Což jsem nechtěla, protože bych jsem tu rovnováhu neudržela a rovnou slítla dolů. Začala jsem se modlit, aby to kýchnutí počkalo.  Přesto jsem si dala menší odpočinek a pak zase pokračovala v cestě dolů. Čím víc jsem se přibližovala dolů, bylo mi čím dál tím víc teplo. Pot mi tekl z čela, po tvářích i po zádech. Cítila jsem, jak nohy nemají sílu pokračovat dál. Jak se mi začínají třást. Sakra práce, jen ne teď. Zanadávala jsem si v duchu pro sebe. Ale přesto jsem šplhala dolů dál. Byla jsem o něco zase pomalejší, protože nohy se mi tak klepaly, že jsem se bála, že spadnu. Dolů jsem se nedívala. Mívala jsem maličko závratě. Ale jako Janey jsem na tom nebyla. Ta z výšek měla úplně panickou hrůzu, ale vždy s tím bojovala. Já třeba měla panickou hrůzu z pavouků. Ale každý má z něčeho panickou hrůzu.

 

Nakonec se mi povedlo sejít do vnitřku sopky. Byla jsem za to velice ráda. I když radost brzy odpadla. Musela jsem tu cestu znovu projít, tentokrát směr nahoru. Ale potřebovala jsem nabrat sílu.

„Jen si odpočiň. Jsi fakt dobrá. Obdivuju tě.“ Promluvil mužský hlas za mnou. Otočila jsem se za tím hlasem. Byla to katana.

„Díky.“ Poděkovala jsem a pokusila jsem se usmát.

„Neděkuj. Za pravdu se nikdy neděkuje.“ Usmála se katana, která stále byla v plamenech.

„To pořád takhle hoříš?“ zeptala jsem se katany, protože to mě velice zajímalo.

„Ano.“ Přikývla katana. Zhluboka jsem se nadechla  a vydechla a začala zase šplhat nahoru.

 

Bylo to dost namáhavé. Možná horší, než šplhat dolů. Sice mi to tak neklouzalo, jako při cestě dolů, ale tentokrát se mi klepaly nejen kolena, ale i ruce. Přesto jsem lezla dál. Měla jsem motivaci. A to tu, že jsem chtěla bojovat proti démonům a zachránit tím Janey. V tom jsem slyšela, jak ze shora mě katana povzbuzuje. Tím jsem dostala další sílu navíc a lezla jsem nahoru. Sice pomalu, ale i tak lezla jsem. Nezastavovala jsem, prostě jsem jenom lezla.

 

Po nějaké době jsem konečně byla nahoře. Rukou jsem si setřela pot z čela. Byla jsem tak šťastná. Chtělo se mi lehnout a nevstávat, ale musela jsem zůstat stát a čekat, co se stane teď.

„Gratuluju ti Robin. Mé jméno je Flamberry. A teď tě pošlu zpátky. Uvidíme se brzy.“ Usmála se katana jménem Flamberry. Poté zmizel a já se ocitla na zahradě svatyně.

 

Urahara:

 

Zbývaly už dvě. Robin a Verča. Tak která bude předposlední? Ptal jsem se sám sebe. Po nějaké době, kdy jsem stále v tichosti sledoval s Lawem ty dvě dívky, se jedna z nich vrátila. Byla to Robin. Naznačil jsem, aby přišla blíž. Robin tak učinila.

„Tak jak se jmenuje tvá katana?“ zeptal jsem se Robin, když  k nám dorazila.

„Flamberry.“ Zašeptala Robin.

„Jak sis jistě všimla, jedná se o ohnivou katanu. Do bojů se moc nežene, ale svým přátelům kdykoliv pomůže. A svého majitele nikdy nezradí, i když občas s jeho názory nesouhlasí.“ Řekl jsem Robin, o její kataně. „Teď můžeš jít.“ Řekl jsem Robin, že může jít domů. „Zítra se zase uvidíme.“ Dodal jsem potichu. Robin přikývla a odešla. Zbývala už Verča.

 

Verča:

 

Chvíli jsem váhala, jak se mám spojit se svou katanou. Dívala jsem se po ostatních. Když jsem vypozorovala, že mají zavřené oči, tak i já jsem je zavřela. Ale nějakou dobu trvalo, než jsem nabrala spojení se svou katanou a byla v tom jejím světě.

 

Tento svět se vyskytoval na louce, plné kvítí. A okolo louky se vyskytoval les. Bylo to tu nádherné. Když v tom se pohnul strom. Couvla jsem, protože jsem se lekla, ale i trošku bála.

„Neboj se mě. Neublížím ti.“ Promluvil líbezný, ale tvrdý hlas. Poznala jsem, že je to člověk, ale pak mi došlo, že se jedná o katanu a ne nějaký přízrak.

„T-ty jsi má katana, že?“ vysoukala jsem nakonec ze sebe.

„Ano. Teď se tě zeptám. Máš ráda květiny a byliny?“ zeptala se mě katana.

„Ano,  mám. Nejen kvůli jejich kráse a vůni, ale i proto, že nějaké jsou i léčivé.“ Odpověděla jsem kataně.

„Díky za vysvětlení. Zrovna jsem se i chtěl zeptat na důvod.“ Usmívala se na mě katana.

„Mohu se zeptat i já?“ dodala jsem si odvahu a zeptala se katany.

„Jistěže, ale své jméno ti neřeknu. Zatím ne.“ Souhlasila katana.

„To vím, že mi ji neřekneš. Zatím. Chci se zeptat, jestli bych místo boje mohla léčit.“ Zeptala jsem se na otázku.

„Bojům se nevyhneš, ale i to léčení se ti bude hodit.“ Odpověděla mi katana, což jsem z toho moudrá nebyla. „A teď další otázka. Jaké květiny máš nejraději?“ zeptala se mě znovu katana.

„Fialky. Mám ráda fialovou a krásně voní.“ Vysvětlila jsem svůj důvod, proč mám ráda fialky.

„Zajímavé. A teď tvůj úkol je ten, že musíš najít v lese rudou růži. Ztratil jsem ji a teď mi chybí. Poté ti řeknu své jméno. Ale varuju. Není to tak jednoduché.“ Řekla mi katana, co mě čeká a nemine. Přikývla jsem na souhlas a vydala se směrem do lesa.

 

Když jsem přišla ke kraji lesa, tak jsem se nadechla a vydechla. Udělala jsem krok vpřed. Pomalu, ale jistě jsem pokračovala dál. Můj zrak utkvěl na zemi i po stromech a hledala jsem tu rudou růži. Když po nějaké době se ozval hluk. Otočila jsem se a rychle a jen tak tak jsem skrčila. Letěla zrovna na mě kláda. A za ní hned další. Když jsem si poté všimla, že na každé té kládě jsou růže. Bílé, modré i rudé. Věděla jsem, že musím získat tu rudou. Musíš to zvládnout. Skočit na tu kládu. Udělala jsem několik kroků vzad a čekala na správnou chvíli. Když nastala, odrazila jsem se od země a skočila na kládu, která zrovna prolétala kolem mě.

 

Povedlo se to, ale na té kládě nebyla rudá růže, ale modrá. Rozhlédla jsem se kolem sebe. Rudou růži jsem si všimla o dvě klády dozadu. Rozhodla jsem se, že se k ní proskáču přes ty klády. Když nastala správná chvíle, odrazila jsem se a skočila na další kládu, ale nevyšlo to tak, jak jsem předpokládala a dopadla jsem na zem na záda. Zády mi projela ostrá bolest. Už jsem to viděla bledě. Že jsem si hnula s páteří a už nikdy nebudu chodit a zůstanu ochrnutá.

„Neboj, nic ti není. Nevzdávej to.“ Povzbuzovala mě katana. Proto jsem nabrala dech a znovu jsem se postavila. Znovu jsem udělala to co jsem udělala předtím. Sice jsem se na kládu dostala, ale byla v ní bílá růže. Rudá byla o kládu dál. Znovu jsem se pokusila o stejný pokus jako před tím. Tentokrát jsem si to líp naplánovala. Poté jsem skočila.

 

Jenže nebylo to dokonalé. Sice jsem nespadla na zem, jako před tím, ale visela jsem na té kládě. Nabrala jsem veškerou svou sílu a snažila jsem se vyhoupnout na tu kládu. A po delším úsilí se to podařilo. A na té kládě byla rudá růže. Hned jsem ji vzala do ruky a bezpečně seskočila z klády a utíkala na louku ke své kataně.

 

Katana na mě čekala u stromu. Nebo spíš to byla ta katana. Vypadala jako mohutný strom. Velké větve, ale bez koruny. Jakoby byl podzim.

„Tady je tvoje růže.“ Řekla jsem zadýchaně své kataně.

„Děkuji ti. A jak ti mám říkat?“ zeptala se mě katana na mé jméno. Pak mi došlo, že jsem se nepředstavila.

„Verča. A jaké je tvoje?“ taky jsem se zeptala katany na její jméno.

„Těší mě Verčo, já jsem Murgbis.“ Představila se mi katana.

„Taky mě těším.“ Řekla jsem své kataně. Oba jsme se na sebe usmáli a já se pak objevila na pozemku svatyně. Panovala noc a kromě Urahary a Lawa tu nikdo nebyl.

Urahara:

 

I Verča konečně získala jméno své katany. Ze všech jí to trvalo dost dlouho. Ale co jsem zažil já se svou katanou, tak jsem věděl, že zcela jednoduché to není.

„Vítej zpátky. Pojď k nám.“ Pobídl jsem Verču. Tak přišla k nám. „Jaké je jméno tvé katany?“ zeptal jsem se na jméno její katany.

„Murbis.“ Odpověděla jsem, jak se jmenuje má katana.

„Murbis je bylinková katana. Když při boji budeš chtít někoho zachránit a probodneš ho, tak ho uzdravíš. Pokud budeš chtít někoho zabít, probodneš a do protivníkova těla bude proudit jed. To je charakter tvé katany. Law tě teď doprovodí domů. Zítra se tu zase sejdeme.“ Rozloučil jsem se s Verčou a šel do svatyně. Law šel s Verčou, aby nemusela chodit po tmě sama.

---

Komentáře

Pro komentování se musíš přihlásit.