Noční můry o křídlech - 5. Katana má své jméno 2. část
Informace:
Tady se dozvídáme, jak si získá svou katanu Daiki a Cori. Není to nic jednoduché. Jak se s tím poperou?
Je tu druhá část, tak si ji užijte a příjemné čtení. Omluvte mé chyby :)
5. Katana má své jméno 2. část - Daiki and Cori
Daiki:
Podíval jsem se po ostatních. Pak jsem se i já soustředil. Když jsem nic nepociťoval, že by se něco stalo, tak jsem otevřel oči. Ale nestál jsem na pozemku svatyně, ale někde na poušti. Panovalo veliké vedro. Z čela mi začal téct pot. Bylo to nesnesitelné.
„Vítej cizinče, v mém světě. Budu tě tu provázet a pak se uvidí jestli si hoden mě vlastnit.“ Ozval se ženský hlas. Rozhlédl jsem se kolem sebe. V tu se přede mnou objevil obrys postavy z písku. Chvíli trvalo, než se zhmotnila celá. Došlo mi, že se jedná o mou katanu. Tedy budoucí, pokud zjistím její jméno.
„Takže ty jsi katana.“ Promluvil jsem nakonec. Žena přikývla. „Tak dejme se do toho, ne?“ pobídl jsem katanu.
„Ne tak zhurta mladíku.“ Zarazila mě katana. Už jsem se chystal promluvit, ale ona mě předběhla. „Nejdřív si tě otestuju slovně.“ Dodala na vysvětlenou.
„Dobrá.“ Souhlasil jsem.
„Tak první otázka. Jak se jmenuješ a jak si ke svému jménu přišel?“ zeptala se katana na mé jméno.
„Jsem Daiki. Aoimine Daiki.“ Představil jsem se. „A jak jsem ke svému jménu přišel? Co mi matka řekla, tak se chtěla udobřit s otcem a pojmenovala mě po něm. Ale jistý si tím už nejsem.“ Dodal jsem, co jsem si pamatoval, nebo aspoň myslel, že si pamatuju.
„Dobrá Daiki. Věřím ti. A já poznám kdy lžeš.“ Varovala mě katana. „Jak si poznal své přátelé?“ zeptala se na mé přátelé.
„Tak Jane, Cori, Verču a Robin jsem poznal, asi před třemi dny. A Lawa, Zora a Ichinoseho alias Ichi už na základce. Sice Law chodil do vedlejší třídy, ale měli jsme společný tělocvik, tak jsme se poznali a z náš čtyř se stali nerozluční přátelé.“ Řekl jsem pravdu, jak jsem poznal kluky a holky.
„Dobrá. Jaký sport provozujete?“ zeptala se na další otázku katana.
„Nevím jak jsou zaměřené dívky, ale já jsem přes basket, Law přes bojové umění, Zoro boj s dřevěným mečem a Ichi přes fotbal“ odpověděl jsem na další otázku.
„Takže každý je na něco jiného.“ Řekla zamyšleně katana. „Tak teď pojďme na praktickou část.“ dodala a přemístili jsme se. Nebyli jsme na poušti, ale v nějaké knihovně. „Víš, co je to za knihovnu?“ zeptala se mě. Rozhlédl jsem se kolem sebe.
„Napadá mě jenom Alexindrejská knihovna.“ Řekl jsem co jsem si myslel.
„Správně. A tvým úkolem je, najít knihu, kde bude mé jméno.“ Řekla mi katana. Vytřeštil jsem oči, jestli si náhodou nedělá srandu. „A myslím to smrtelně vážně.“ Dodala jakoby mi četla myšlenky.
„Dobrá.“ Rezignoval jsem, protože mi nic jiného nezbývalo. Ale měl jsem tušit, že to nebude jen tak.
Vstoupil jsem dovnitř knihovny. Police s knihy byly až do stropu. Přesto jsem se rozhodl začít ze spoda. Když jsem se chystal sáhnout na jednu knihu a podívat se na ni, tak sebou škubla a přemístila se.
„Eh, co?“ dostal ze sebe celý překvapení.
„Oh, já zapomněla. Tyto knihy jsou pohyblivé.“ Zasmála se katana. Podíval jsem se na ni, jako bych jí říkal, to si děláš srandu. „A sranda to není. Sám si viděl.“ Dodala. Fakt jsem si myslel, že mi čte myšlenky. Pak jsem se rozhodl, že s přečtu hřbety knih a pak tu dotyčnou chytím. Jenže jak jsem tak hledal, nemohl jsem nic najít. Prohledal jsem police s knihy, na které jsem viděl. A nic nenašel. Nastal tu další problém. Nebyl tu žebřík, na který bych jsem mohl vyšplhat a prohledat hořejšek. Když v tom jsem si toho všiml. Na regálech byly výstupky, kterými se dalo šplhat po regálech. Hned jsem se do toho pustil. Jenže hned jsem zase spadl. Klouzalo to, jako nějaký led. „Přeci sis nemyslel, že to bude jednoduché a vyšplhat nahoru.“ Dál se smála. Ten její smích mi vadil, a to měla být moje katana. Zkusil jsem to znovu. Ale vždy mi to uklouzlo a já dopadl na zem. Katana se smála. Ale nevzdával jsem se. Nakonec jsem na to šel moc pomalu. Hezky jednu ruku za rukou jsem pokládal na příčky. I nohy pomalu na příčky. Lezl jsem jak nějaká myška. Nakonec se mi to povedlo.
„Teď, nebo nikdy.“ Řekl jsem nahlas. Odrazil jsem se od příček. Snažil jsem se zachytit tu knihu. Sice se mi to povedlo, ale letěl jsem dolů po hlavě. Už jsem to viděl bledě. Že slítnu a rozbiju si hlavu a zemřu. Ale já dopadl do měkkého. Otevřel jsem oči. Skončil jsem v hromádce písku.
„Šikulka, i když moc nebezpečné. Líbíš se mi.“ Zasmála se katana. „A teď hledej šmudlo.“ Dodala. Já otevřel knihu a začal jsem hledat obrázek, nebo nějako zmíňku o různých katanách, abych jsem našel tu pravou.
Sedli jsem si k tomu ke stolu, co tam byl a prolistovával jsem knihou. Jenže podle obrázku jsem ji nemohl najít.
„A co takhle podle schopností?“ uvažoval jsem nahlas. Katana se jenom smála. Zkusil jsem to tak. Ale byla to taková bichle, že jsem se bál, že nic nenajdu. Jediné vodítko bylo, že jde o ženskou podobu katany a ovládá písek. Že je písečná katana. Trvalo mi to věčnost, než jsem ji našel. Otočil jsem se na katanu a zaklapl knihu. „Tvé jméno je Hruting.“ Vyřkl jsem její jméno. Katana se přestala smát.
„Správně chlapče. Teď se vrať do reality. Budu tu s tebou pořád.“ Usmála se katana a já se ocitl ve svatyni. Když jsem se rozhlédl kolem sebe, tak z verand vše sledovat Urahara s Lawem. Všichni až na Zora a Jane tu byli všichni. Urahara naznačil ať jdu k němu. Poslechl jsem a šel k němu.
Chvíli jsem mlčel i ti dva mlčeli. Už jsem se chystal zeptat, kde je Zoro a Jane, když Urahara byl rychlejší.
„Vítej Daiki. Jaké je jméno tvé katany?“ zeptal se Urahara šepte.
„Hruting.“ Zašeptal jsem taky.
„Pouštní katana. Je moc chytrá a mazaná. Dodá ti vědomosti o soupeři, které k boji potřebuješ. A když protivníka probodneš, tak místo krve poteče písek. Dobrá volba.“ Vysvětlil mi to Urahara. „A teď jdi domů. Zítra po škole se tu zase sejdeme.“ Rozhodl. Já se rozloučil a odešel jsem domů. Na Zora a Jane jsem se ptát nemusel. Došlo mi, že ovládli svou katanu a jsou na cestě domů, nebo doma už jsou.
Cori:
Když jsem zaregistrovala, jak se ostatní soustředí, hned jsem je napodobila. Po chvíli jsem nebyla na pozemcích svatyně, ale na kopci, kde byly kameny, kam oko dohlédlo.
„Kde to kruci jsem?“ zaklela jsem nahlas.
„Vítej v mém světě. Tady na tebe čekají zkoušky, jestli jsem ti hoden či ne.“ Ozval se hlas po mé levici. Hned jsem tam odvrátila zrak. Stál tam muž. Na obličeji měl černou masku, takže mu do tváře vidět nebylo. Postavou byl docela dost vysoký. Na sobě měl bílou košili, kterou měl rozepnutou, takže byla vidět jeho svalnatá hruď. Měl jinak modré jeansy.
„Kde to jsme?“ zeptala jsem se ho. Došlo mi, že to je podoba mé katany. Rozhodně jsem chtěla udělat cokoliv, aby mi patřila. Když jsem zjistila, že Janey hrozí nebezpečí, chtěla jsem jí rozhodně pomoci stůj co stůj.
„Až poznáš mé jméno pochopíš.“ Ušklíbla se podoba katany. „A teď by bylo slušné, aby ses mi představila.“ Dodala a se zaujetím mě sledovala.
„To bych měla říct já tobě.“ Neodpustila jsem si tuto poznámku. Věděla jsem, že snadné nebude získat její jméno. „Dobrá, jmenuju se Cori.“ Nakonec jsem se představila.
Cori, říkáš? Hm…Zajímavé jméno.“ Zamyslela se podoba katany. „Už tušíš, která katana budu?“ zeptala se mě. Chvíli jsem tu podobu sledovala.
„Podle toho dle prostředí, budeš kamenná katana. Nebo aspoň ovládáš kámen.“ Řekla jsem nakonec a doufala jsem, že jsem se aspoň do něčeho trefila.
„Trefa. Ale tím mé jméno nezískáš. Musíš si ho vybojovat.“ Ušklíbla se podobizna.
„To vím i bez tebe.“ Řekla jsem maličko podrážděně. „Tak co mám udělat?“ zeptala jsem se podobizny.
„Co zachráníš. Lid, nebo nejlepšího přítele?“ zeptala se mě podobizna. Na chvilku jsem se odmlčela a říkala jsem si, jestli se nezbláznila.
„Sice bych ráda zachránila všechny, ale to nejde. Přítel by pochopil, proč bych jsem se rozhodla pro lid a ne pro něho.“ Odpověděla jsem na otázku.
„Dobrá volba.“ Řekla podobizna zamyšleně. „ Tak dál. Koho, nebo co si vezmeš na pustý ostrov?“ znovu se mě zeptala. „Musíš jednu věc, nebo jednu osobu.“ Dodala, abych jsem si nevybrala třeba víc lidí.
„Rodina má přednost, a nechci být na ostrově sama, tak si vybírám otce, se kterým si rozumím.“ Odpověděla jsem hned na její otázku.
„Žádnou kamarádku, či kamaráda nechceš?“ zeptala se podobizna překvapeně.
„Mám tři nejlepší kamarádky. A i když si s nimi rozumím víc, než s rodiči, tak bych jsem se nedokázala rozhodnout pro jednu z nich.“ Vysvětlila jsem, proč jsem dala přednost rodině před kamarády.
„Hmmm…Líbíš se mi víc a víc.“ Řekla zamyšleně podobizna. „Tak pokračujme dál. „Co kdybych ti řekla, že jeden spolužák je do tebe zamilovaný?“ zeptala se mě Tato otázka mě trošku zaskočila a já se víc zamyslela.
„Věřila bych ti.“ Řekla jsme nakonec jsou odpověď.
„Proč si zaváhala?“ zeptala se na mé zaváhání podobizna.
„Trošku si mě touto otázkou zaskočila.“ Odpověděla jsem podobizně.
„Proč mi říkáš ta a ne ten?“ zeptala se překvapeně podobizna.
„Vím, že jsi ten. Už podle vzhledu, ale neznám tvé jméno a jsi ta katana, tak proto ta.“ Snažila jsem se to nějak vysvětlit.
„Chápu. A poslední otázka. Jak si představuješ naší spolupráci?“ zeptala se podobizna.
„Že si budeme důvěřovat, stát při sobě a navzájem si krýt záda.“ Odpověděla jsem, jak si tu spolupráci představuju já.
„Máme společné cíle.“ Řekla podobizna. Poté jsme se přemístili jinam.
Prostředí se změnilo na skálu. Stáli jsem na vrcholku skály. Blankytně modře obloha nad námi a dole les. Naproti mně stála podobizna katany.
„Tady tě čeká boj proti mně. Ale nejdřív si vezmi kus kamene do ruky.“ Promluvila podobizna. Poslechla jsem ji a vzala do ruky jeden šutr. Z toho kamene vznikla katana, nebo podobizna katany.
„Tak co teď?“ zeptala jsem se podobizny.
„Teď budeme na sebe útočit.“ Rozhodla podobizna a začala na mě útočit. Já jen tak tak vykryla její útok. Pak jsem zaútočila já. Díky otci, jsem už jednou katanu držela v ruce a bojovala s ní. Takže jsem věděla, jak při boji katana ztěžkne. „Koukám, že s katanou v ruce jsi odborník.“ Pochválila mě s úšklebkem.
„To je tím, že jsem katanu už držela v ruce.“ Vysvětlila jsem podobizně.
„Tak to bude ještě zajímavé.“ Usmívala se podobizna. Chvíli útočila podobizna, chvíli já. Když v tom se to stalo. Bojovali jsme na kraji skály. Podobizna se napřáhla, že na mě zaútočí, když v tom ji to podjelo a neudržela rovnováhu. Mohla spadnout, ale já včas byla u ní a držela za ruku. Rozhodně jsem nechtěla ji nechat spadnout na zem. „Pusť mě.“ Řekla mi, abych jsem ji pustila.
„V žádném případě.“ Procedila jsem skrz zuby. Začala jsem podobiznu vytahovat nahoru. Nakonec se mi to i podařilo.
„Proč si mě nenechala spadnout?“ zeptala se mě podobizna. Podívala jsme se jí do očí.
„Zazním sobecky, ale chci tě získat a nemohla jsem tě nechat spadnout na zem. Ale toto bych udělala pro každého. I pro svého nepřítele.“ Vysvětlila jsem rázným tónem hlasu.
„Výborně. Mé jméno je Andrúril.“ Představila se mi podobizna.
„To je vše?“ byla sem překvapena.
„Ano, prošla jsem zkouškou a získala si mě.“ Usmál se Andrúril. „Jinak mi říkej zkrácené Adnrú.“ Dodal. Já jsem přikývla a zjevila jsem na pozemku svatyně. Všichni až na Janey, Zora a Daikiho, tam byli všichni.
Urahara:
Všiml jsem si, že se probral z transu další člověk. Byla to Cori. S Lawem jsem po celou tu dobu byli potichu. Když si nás všimla Cori, přispěchala k nám.
„Tak jsem svou katanu získala.“ Zajásala potichu Cori, protože si uvědomila, že se ostatní soustředí a nechtěla je rušit. „A jinak, kde je zbytek?“ zeptala se nás.
„Vše hezky popořadě.“ Zašeptal jsem směrem ke Cori. „Nejdřív mi řekni, jak se jmenuje tvá katana.“ Požádal jsem Cori o jméno její katany.
„Jmenuje se Andrúril.“ Odpověděla mi Cori.
„Kamenná katana. Zkrácené Andrú. Jedná se o katanu, která zachraňuje druhé lidi před nebezpečím. Když někoho s touto katanou probodneš, tak se z protivníka stane kámen.“ Vše jsem řekl kataně Cori, aby měla přehled, o jakou katanu se jedná. „A zbytek, jako je Zoro, Janey a Daiki, už šli domů. I tebe teď posílám domů. Zítra se tu zase setkáme.“ Vysvětlil jsem Cori.
„Dobře.“ Přikývla Cori, vzala svou tašku a odcházela pryč ze svatyně. Já a Law jsme čekali, kdo se probere z této trojice jako další.