Noční můry o křídlech - 4. Katana má své jméno 1. část
Informace:
Další den naše osmice přátel zjišťuje, že než budou moci bojovat se svou katanou, musí zjistit její jméno. Urahara je navede jak se k katanou spojit. Jako první kdo to dokáže je Zoro a Janey.
Příjemné čtení další kapitoly a omluvte mé chyby :)
4. Katana má své jméno 1. část - Janey and Zoro
Urahara:
Čekal jsem až ostatní dorazí ze školy do svatyně. Dneska bylo na řadě trénink s katany. Ale nebude to jenom tak. Budou muset projít něčím, jako je zkouška. Ale tu řeknu nakonec všem. Blížil se čas návratu vyvolených.
Už jsem je začal vyhlížet ze svatyně. Po chvíli jsem je zahlédl, jak si kráčí do svatyně. A všichni. Nikdo z nich nechybě. Obával jsem se, že by to některý z nich vzdal. I Robin s Verčou, které jsou slabým článkem skupiny, přišly.
„Vítám vás, dneska nás čeká náročný trénink. Jsem rád, že jste se dostavili všichni.“ Vzal jsem si menší proslov. „Teď pojďme na zahradu. Tam vám řeknu ještě pár důležitých věcí.“ Řekl jsem všem a vedl je do zahrady svatyně.
Law všem ukázal, kam si odložit věci a všichni se připravili i se svými katany do kolečka. Čekal jsem, až získám všech pozornost.
„Tak, než začnete trénovat boj proti sobě, tak vás čeká boj proti kataně.“ Řekl jsem a všechny jsem pozoroval. „Law vám to vysvětlí. Ten s tím má zkušenosti.“ Řekl jsem a pobídl Lawa, aby si vzal slovo.
Law:
Byl jsem překvapen, když jsem si měl vzít proslov a vysvětlit všem, jak získat katanu na svou stranu. I já si tím musel projít, ale to se stalo před osmdesáti lety.
„Ehm…“ odkašlal jsem si. „Jde o to, že se dostane vaše duše do prostoru katany. Budete proti ní bojovat všelijakými způsoby, které zvolí katana. Váš boj skončí, když zjistíte její pravé jméno. Tím si ji získáte a bude vaše.“ Snažil jsem se to nějak vysvětlit. Všichni mě pozorovali a bylo poznat, že se mému výkladu věnují všichni.
„A jak se tam dostaneme?“ zeptal se Zoro. Podíval jsem se na něho a pak na ostatní. I ti sledovali mě.
„Musíte vzít katanu a soustředit se na ni. Pak vás přenese do její reality.“ Znovu jsem se pokoušel to vysvětlit.
Urahara:
Poslouchal jsem, co Law říká. A říkal přesně to, co jsem očekával, že řekne. Používal má slova, když jsem ho to učil já. A já se to zase naučil od svého mistra. A takhle to šlo z generace na generaci.
„Lawe pojď ke mně. Budeme ostatní sledovat, jak se jim daří.“ Rozhodl jsem co Law podnikne. Že z něho bude pozorovatel, jako budu já. Law přikývl na souhlas a stoupl si vedle mě. Ostatní tasili katany a bylo vidět, jak se každý z nich soustředí.
Janey:
Pozorně jsem poslouchala Uraharu a pak i Lawa. Nedovedla jsem si představit, jak budu komunikovat se svou katanou, ale rozhodně vzdát jsem se nechtěla. Když Urahara řekl, abychom začali, že s Lawem nás budou pozorovat, nadechla jsem se a vydechla. Vyndala jsem katanu z pochvy a zadívala se na její ostří. Zavřela jsem oči a soustředila jsem se. Tak kde jsi? Zeptala jsem se v duchu.
„Otevři oči, Jane.“ Ozval se mužský hlas. Otevřela jsem oči. Přede mnou stál muž. Bílé krátké vlasy, modré oči, bílý plášť a bílé polobotky. Nos a ústa měl obvázané, přesto mu bylo rozumět co říká.
„Jak znáš mé jméno?“ byla jsem překvapena.
„Já vím vše. A chceš, aby si mě mohla ovládat.“ Řekl mi ta katana.
„Ne ovládat, ale spolupracovat.“ Opravila jsem katanu. Ten se na mě pozorně zadíval.
„Jsi si jistá, že spolupracovat?“ zeptal se po chvíli.
„Ano jsem. Nechci nikomu vládnout. Chci se přátelit a spolupracovat.“ Řekla jsem tvrdým hlasem.
„Dobrá, budu ti věřit. A co by sis představovala naši spolupráci?“ zeptala se mě katana.
„Držet při sobě, navzájem si krýt záda a bojovat proti démonům a chránit svět lidský i svět andělský.“ Řekla jsem tvrdě. I ten andělský svět jsem chtěla zachránit, i když je z celého srdce v lásce nemám.
„Cítím tu nějakou zášť.“ Řekla katana. Podívala jsem se na ni.
„Ano, cítím zášť vůči andělům, ale i jejich svět chci zachránit.“ Přiznala jsem pravdu, jak to doopravdy je.
„Jaký je k tomu důvod?“ zeptala se znovu katana. Na tuto otázku jsme odpovídat nechtěla, ale nechtěla jsem mít žádné tajnosti před katanou, tak jsem řekla pravdu.
„Před deseti lety zahynuli rodiče. Sice to byla autonehoda, ale viděla jsem anděly a ti se nepokusili zachránit mí rodiče. Chápu, že se třeba nedalo už nic děla, ale proč se o to aspoň nepokusili?“ řekla jsem celou pravdu. Katana nějakou dobu mlčela.
„Dobrá. Teď se ukáže, jestli mluvíš pravdu, či ne.“ Promluvila katana nakonec. Byla jsem připravena na cokoliv.
V tom se změnilo prostředí. Byli jsme na louce, kde rostlo kvítí a byl tam jeden strom se vším možným ovocem. Jablka, třešně, hrušky či švestky. Prostě různé ovoce. Podívala jsem se na katanu. Čekala jsem, co řekne, že mám udělat.
„Další úkol pro tebe je ten, že ze stromu musíš najít zlaté jablko tak, že nesmí žádné ovoce spadnout ze stromu.“ Řekl mi můj úkol. Jak to mám udělat, když nemám čím? Ptala jsem se sama sebe. Přesto jsem šla blíž k tomu stromu, abych jsem zjistila, jaká je situace.
Přišla jsem blíž a rozhlížela se po stromě. Když v to na mě něco zaútočilo. Nebo spíš něco škráblo do tváře. Hned jsem cítila, jak mi po tvářit teče červená tekutina zvaná krev. Rukou jsem si tu krev setřela.
„Sakra, co to mělo být?“ dostala jsem ze sebe nahlas.
„To je součást testu.“ Odpověděla na mou otázka katana.
„Jak se mám bránit, když zbraň nemám?“ zeptala jsem se katany, aniž bych jsem spustila zrak od stromu.
„Na to musíš přijít sama.“ Zasmála se katana.
„Nevím, co je tu k smíchu.“ Zabručela jsem si pod vousy. Pak jsem se pozorně dívala. A schytala jsem další dvě rány do tváře. „Já nepotřebuju oholit tvář.“ Řekla jsem stromu. Po chvíli se mi zdálo, jako by se strom zasmál. „Už mám slyšeny.“ Pronesla jsem spíše pro sebe. Pak mě napadla jedna věc. Pomalu a opatrně vylézt na ten strom. Chytla jsem se pařezu. „Ještě štěstí, že jako malá jsem lezla po stromech.“ Řekla jsem si pro sebe a začala šplhat nahoru. Jenže z kmene začaly vyčuhovat trny. Došlo mi, že je to práce stromu. Nechce, abych jsem našla to zlaté jablko. „Já tě stejně dostanu.“ Procedila jsem skrz zuby. Přesto, že trny se zabodávaly do mých rukou, jsem šplhala dál. Občas jsem sykla bolestí, protože se trny zabodávaly do mých dlaní, což byla dost ostrá bolest. Tekla mi krev, ale nechtěla jsem to vzdát. A hlavně jsem si dávala pozor a ostatní ovoce, aby nespadlo dolů. Dokonce jsem cítila, jak se trny zabodávají do mých nohou, ze kterých mi začala taky téct krev. A přitom lezení jsem se dívala kolem sebe, jestli neuvidím zlaté jablko. Všimla jsem si pevné větve, tak jsem se na ni vyšplhala a dřepla na bobek. Rozhlédla jsem se po celém stromě. Už jsem to chtěla vzdát se slovy, že si nemá dělat ze mě srandu, když jsem v tom to jablko zahlédla. Ale byla jsem postavou menší, takže jsem tam nedosáhla. Zkusila jsem vyšplhat ještě na jednu větev. Jenže malá větévka se zachytila za mou košili a já jsem málem spadla na zem. Včas jsem se zachytila té větve, na které jsem předtím seděla. „Uf, tak to bylo fous.“ Pronesla jsem s úlevou. Když jsem se uklidnila, zkusila jsem to znovu. Naštěstí teď jsem si dávala větší pozor, abych jsem se nechytla o větev, nebo neshodila nějaké to ovoce. Vyšplhala jsem na další větev. Jenže i tady byl zádrhel. Žádná jinak pevná větev tam nebyla a na jablko jsem nedosáhla. Tak, a co teď? Ptala jsem se sama sebe. Dostala jsem jeden nápad, ale byl to riskantní nápad. Skočit po jablku, dopadnout na zem a přitom neshodit žádné jablko. Zhluboka jsem se nadechla a vydechla. Rozhodla jsem se to zkusit. Šla jsem do podřepu, natáhla své ruce, odrazila jsem se a skočila. Chtěla jsem oči zavřít, ale neudělala jsem to. Abych jsem chytla to správné jablko. Čapla jsem to zlaté jablko, udělala jsem ve vzduchu salto a nechala se stáhnout k zemi.
Dopadla jsem na zadek. Takže jsem si ho narazila. Zlomit snad ani nejde. Ale byla jsem na sebe pyšná. Protože jsem držela v ruce zlaté jablko a žádné jiné ovoce ze stromu nespadlo.
„Dobrá práce. Další zkouškou jsi prošla. A teď ta nejdůležitější zkouška. Pokud mě tímto mečem porazíš, získáš si mě.“ Promluvila katana. Podívala jsem se na něho. I když je ta katana, ta tato katana byla mužského pohlaví. Chystala jsem se říct, jak mám bojovat s mečem, když žádný nemám, když se ze zlatého jablka objevil meč. Nebyla to katana, ale meč. Meč jsem pevně stiskla ve své pravé ruce a postavila jsem se na nohy. Meč byl lehký, ale tušila jsem, že to lehké při boji nebude. A taky že ne.
Chvíli jsme stáli naproti sobě a ani jeden z nás nic nedělal. Jenom jsme se pozorovali. Chtěla jsem tuto katanu získat a znát její jméno, ale nejsem ten typ, co útočí jako první. To je proti mým zásadám.
„Tak proč neútočíš? Chceš mě získat ne?“ vybízela mě katana k boji. Došlo mi, že mi nic jiného nezbývá. Proto jsem se znovu nadechla a vydechla a zaútočila.
Katana můj útok vykryla a meč mi v ruce tak ztěžkl, že jsem si myslela, že mi upadnou ruce. Tak to nebude jen tak jednoduché. Pomyslela jsem si. Tentokrát zaútočila katana. Já jsem stěží vykryla její útok. Pak jsem zase zaútočila já. Jinak ty rány z toho stromu se nezahojily, takže dlaně mě bolely jak čert, když jsem v nich držela meč a stále mi z rukou tekla krev. Ale nevzdala jsem se. Teď byla zase řada na mně. Zaútočila jsem a katana vykryla můj útok. Poté co ona zaútočila, všimla jsem si skulinky. Teď, nebo nikdy. Pomyslela jsem si. Zaútočila jsem a katana vykryla můj útok. Hned na mě zase ta katana zaútočila. Já se skrčila a svým mečem naznačila probodnutí břicha. Ale neudělala jsem to. Věděla jsem, že katana je svým způsobem živá, a že jsme k sobě spoutáni poutem. Co se stane mně, stane se kataně a obráceně.
„Dobrá práce, Janey. Mohu ti tak říkat, že?“ pogratulovala mi katana.
„Samo sebou, že ano.“ Usmála jsem se na katanu. „A tvé jméno je jaké?“ zeptala jsem se katany na její jméno.
„Mé jméno je De-Yurandaru. Představila se mi katana. „Dejme se do práce, parťáku.“ Dodala a pak jsem se zjevila na půdě svatyně. Podívala jsem se kolem sebe. Všichni byli v něčem jako transu, až na Zora. Toho jsme tu neviděla.
„Teď ti Urahara řekne víc informacích o mně.“ Slyšela jsem hlas katany v uších. „Teleportační komunikace.“ Vysvětlila mi katana, když jsem nechápala, jak je možné, že ji slyším.
Urahara:
S Lawem jsme mlčky čekali, kdo z nich probere. Oba jsme mlčeli, abychom je nerušili od soustředění. Po dvou hodinách se probrala Jane. Když se na nás podívala, naznačil jsem, aby šla blíž. Jane uposlechla a byla u nás.
„Tak jaké je jméno tvé katany?“ zeptal jsem se Jane šeptem.
„Jeho jméno je De-Yurandaru.“ Zašeptala Jane, která pochopila, že se šeptá, aby se nerušili ostatní a mohli se soustředit.
„Této kataně se také říká Yuran. Je to katana bojovníka s dobrým srdcem. Bojuje pro záchranu ostatních, než pro sebe. Chrání slabé, bezmocné lidi a děti. Nikdy neútočí jako první. Pokud samoskou není potřeba. Získala jsi velmi mocnou katanu. Když má svého parťáka, tak je to nerozlučná dvojka. Přeji vám hodně štěstí.“ Řekl jsem význam katany, která od teď patřila Janey. „Teď jdi domů. Zora jsem domů už poslal. Byl jako první. Zítra se tu zase uvidíme.“ Usmál jsem se na Jane a poslal ji domů. S Lawem jsme čekali, kdo se probere jako další.
Janey:
Když jsem získala svou katanu a Urahara mi vysvětlil význam katany, šla jsem domů. Cestou se mi honila jedna otázka. A to ta, jestli své kataně mhu říkat De. Ale i Yuran bylo zapamatovatelné. Ale chtěla jsem o to katanu požádat až doma. Jenže tam na mě čekalo překvapení.
Otevřela jsem dveře a z kuchyně se linula vůně masa. Zůstala jsem stát na místě. Nevěděla jsem, co se tu děje.
„Janey, tas mě a porazíme toho vetřelce.“ Ozval se Yuran.
„Janey, tak jsi konečně doma. Přichystal jsem pro tebe překvapení.“ Objevil se zrzavý muž a objal mě.
„Tak mě tas. Dáme mu co proto.“ Znovu se ozval Yuran.
„Ichi?“ konečně jsem ze sebe něco dostala. Pak jsem tu osobu taky objala.
Zoro:
Když nám Urahara řekl veškeré informace, tak jsem se začal na svou katanu soustředit. V tom se změnilo prostředí a já byl někde ve vodě. Nebo aspoň, protože jsem měl vodu až po kolena.
„Zdravím tě cizinče. Jak pak ti říkají?“ ozval se hlas. Otočil jsem se a tam stál člověk. Měl delší vlasy po ramena, které měly modrou barvu. Oči byly černé jako uhel. Došlo mi, že se jedná o mou katanu.
„Zoro Roronoa.“ Představil jsem se kataně. Zeptat se na její jméno mi přišlo zbytečné. Protože by mi to stejně neřekla. Nebo řekl? Nevěděl jsem, jestli mám brát katanu jako ta, nebo ten protože podoba byla mužská.
„Tak Zoro. Čeká tě první úkol. Musíš v této vodě udělat sto kliků.“ Řekla katana. Zíral jsem na ni, jestli si nedělá prdel. Ale z jeho tváře bylo poznat, že to myslí vážně.
„K čemu to bude?“ zeptal jsem se katany a šel pod vodu a začal dělat kliky.
„Jestli se ke mně hodíš, či ne.“ Odpověděla mi katana. Všech sto kliků jsem udělal bez problémů. Ta voda byla výhoda. Vždy mě osvěžila, takže na mě nepadla únava, nebo spíš vyčerpání. Když jsem byl hotov byli jsme zase úplně jinde.
Byli jsme v lese. Nebo to tak aspoň vypadalo. Podíval jsem se na katanu, ale tu jsem nikde neviděl.
„Hej, kde jsi?“ křikl jsem směr les. Zaslechl jsem chichotavý smích.
„Najdi si mě, pokud to zvládneš.“ Slyšel jsem smích katany, ale nikde neviděl. Udělal jsem krok vpřed. Pocítil jsem zvláštní auru. Co to sakra je? Ptal jsem se sám sebe. V tom jsem uslyšel praskot. Otočil jsem se právě včas. Hned jsem padl na zem, jinak by mě sestřelila kláda. „Musíš mě najít a přitom bojovat s mými pastmi.“ Zasmál se skřehotavě.
„Paráda.“ Řekl jsem v ironii. Pokračoval jsem dál a pozorně poslouchal, jestli někde něco neuslyším. Znovu jsem zaslechl křupnutí. Rychle jsem uskočil a chytil se nejbližší větve. A dobře jsem udělal. Jinak bych jsem spadl do jámy, kde byli bodláky mířeny nahoru. Takže bych jsem se nabodl. Ulevilo se mi. Zhoupl jsem se a seskočil od pasti co nejdál.
„Chytrý jsi. Ale mě nenajdeš.“ Řekl se smíchem katana. Kéž by pořád mluvila. Pomyslel jsem si. Takhle ji nenajdu. Dodal jsem. Přesto jsem se nehodlal vzdát. V dálce jsem zahlédl zříceninu hradu. Zamířil jsem tam a cestou dával pozor, jestli jsem nespustil nějakou tu past.
Naštěstí jsem došel ke zřícenině bez žádné pasti. Buď už žádná nebyla, nebo jsem se jim vyhýbal. I když si myslím, že ta první varianta byla pravá.
„Druhá zkouška za tebou. Našel si mě a vyhnul se dalším pastím. Bravo. Ale teď se utkáme v pěstném souboji. Který z nás padne první k zemi prohrál.“zjevila se přede mnou katana. Přikývl jsem hlavou, že rozumím. A pěstní souboj začal.
Občas jsem se porval, ale moc mi to nikdy nešlo. Nebo spíš nebylo mé hobby. S dřevěným mečem jsem to uměl bravurně. Už od mala jsem chodil do kroužku boj s dřevěným mečem. Jenže na karate, či judo jsem nikdy nechodil. Ve škole jsem se třeba porval, to zase jo, ale nikdy pěstní boj nebyl můj šálek čaje.
Chodili jsme kolem dokola. Nikdo z nás neřekl žádné slovo. Jenom jsme kolem sebe kroužili. Pak jsem se zhluboka nadechl a zaútočil jsem. Přestalo mě bavit chodit stále do kola. Katana můj útok vykryla a povedlo se jí mě praštit do nosu. Cítil jsem, jak to v nose křuplo. Bál jsem se, že mi ta katana nos zlomila. Ale nevzdával jsem se a dál útočil. Sice navrch měla katana, ale už jsem jí nedovolil mě zranit, nebo se mě jenom dotknout.
„Jsi silný protivník, ale na mě nemáš.“ Smála se katana. Začala mi lézt na nervy.
„Drž klapačku a bojuj.“ Procedil jsem skrz zuby. Boj pokračoval. Nejsem na pěstní boj stavěný, ale tentokrát jsem zvítězil. A jak se mi to povedlo? Katana mi chtěla vrazit pěstí, ale já se skrčil a kataně jsem podrazil nohy. Ta to nečekala a skácela se k zemi. Já se narovnal a zůstal jsem stát jako vítěz.
„Gratuluji Zoro. Mé jméno je Joyeuse no, ale říkej mi Joy“ představila se mi katana. Než jsem stačil reagovat, tak jsem se objevil na zahradě svatyně. Rozhlédl jsem se kolem sebe. Všichni byli soustředěni.
Urahara:
S Lawem jsme mlčky sledovali, jak si ostatní poradí a získají jméno své katany. Po hodině se probral Zoro. Nečekal jsem, že se mu to povede tak rychle.
„Tak Zoro. Jsi první, kdo to dokázal. Teď ti řeknu význam tvé katany, ale nejdřív mi řekni její jméno.“ Požádal jsem Zora.
„Jmenuje se Joyeuse.“ Řekl mi Zoro jméno jeho katany.
„Takže tvá zbraň je vodová. Když se ti povede kohokoliv probodnout, tak z dané osoby nepoteče krev, ale voda. A tvé kataně se zkrácené říká Joy. Teď běž domů. Potřebuješ si odpočinout a zítra se tu stav s ostatními po škole. Dozvíte se další nové věci.“ Řekl jsem Zorovi a poslal ho domů. Ten se podíval po ostatních a nakonec odešel domů. My čekali dál.