Anime World CZ/SK - Příběhy

3. Proroctví

Janey:

 

Byla jsem ve škole a chystala jsem se holkám říct, že po škole máme jít do svatyně, kde bydlí Law. Jenže v tom k nám přišel Law.

„Ahoj, Jane řekla si to holkám?“ zeptal se mě Law. Podívala jsem se na něho.

„Neříkej, že spolu chodíte.“ Zděsila se Cori. Já i Law jsme na chvíli zkoprněli překvapením.

„J-jak si na to přišla?“ dostala jsem ze sebe překvapeně.

„Vyznělo to tak.“ Řekla Cori s úlevou v hlase.

„A ty jsi to řekl už klukům?“ zeptala jsem se Lawa.

„Ne, teď jdu.“ Řekl Law a odešel za kluky. Já se otočila na holky, které mě sledovaly.

„Tak o co tu jde?“ zeptala se Robin.

„Jde o to, že Law bydlí ve svatyni, a jeho majitel s námi chce mluvit. Jde o to, že všichni jsme viděly toho démona. Jde prý o nějaký příběh.“ Snažila jsem se to holkám vysvětlit.

„Takže jste se včera neučili?“ zeptala se mě Verča.

„Ne.“ Zakývala jsem hlavou. Pak zazvonilo na hodinu.

 

Škola utíkala velice rychle. Ze začátku školy tu byl konec školy. My se sešly s klukama venku před školou. Už tam na nás čekali.

„Ahoj holky, to je Ichi, Zoro a Daiki a já jsem Law.“ Představil kluky a sám sebe Law.

„Ahoj, já jsem Jane, a to je Cori, Robin a Verča.“ Představila jsem sebe a holky. Pak jsme vyrazili do svatyně.

 

Urahara:

 

Čekal jsem až studentům skončí škola a dorazí sem. Chtěl jsem jim říct příběh, který se stal před staletími, který se opakuje. Přes dopoledne jsem uklidil svatyni, i když nebylo co, protože Law tu uklízí velice dobře. Přes poledne jsem se spojil se svým a  Lawovým šéfem, přes portál.

 

Chvíli jsem čekal, než se můj šéf Rosinante ozval. Portál se vždy objevil ve velikém zrcadle, které bylo pokryté plachtou. Když se zrcadlo vyskytlo na denním světle, tak se hned začalo teleportovat do dimenze Nebe. Law o tom věděl, ale dívky a chlapci, kteří měli dorazit ne. A tak to mělo zůstat v tajnosti. Chvíli trvalo, než se objevil Rosinante.

„Vítej Uraharo, tak jak to vypadá?“ zeptal se hned Rosinante, který vypadal jako klaun. Červená čepička, ze které vykukují blond vlasy. Modré oči jako studánky a rtěnkou namalovaných úsměv. Takže i když se neusmíval, tak vypadalo, že ano. Na zádech měl bílá křída.

„Vypadá to velice dobře, Rosinante.“ Přikývl jsem. „Vše je přichystané. Jen čekat až dorazí ostatní.“ Dodal jsem. Rosinante přikývl hlavou na souhlas.

„Ale neříkejte jim s Lawem, že Law je anděl. Nemuselo by to dopadnout dobře. Hold teď, když tak dívka má zlé sny o andělech.“ Napomenul mě Rosinante.

„Neboj se. I s Lawem jsem o tom mluvil a sám s tím souhlasil.“ Přikývl jsem, že rozumím.

„To je dobře. Opatrně ji musíme získat na naší stranu. Kdyby ji ovládl Doffy, nedopadlo by to dobře.“ Řekl Rosinante to, co jsem už dávno věděl. Přesto jsem pozorně poslouchal a přikyvoval. Pak jsme se rozloučili a já zakryl zrcadlo. Šel jsem připravit devět šálků na čaj.

 

Šálky byly připravené na verandě a začal jsem připravovat čaj pro své hosty. Jídlo měli ve škole, přesto jsem připravil i nějakou tu sušenku. Vše bylo připravené, když  jsem slyšel otevírat vrátka. Postavil jsem se a šel své hosty přivítat.

 

Law je vedl dál. Jane to tady už znala, ale ostatní ne. Usmíval jsem se od ucha k uchu. Jako pokaždé. Nakonec dorazili blíž.

„Dobré odpoledne děcka, jen pojďte dál.“ Pozdravil jsem všechny a už je vedl do svatyně.

 

Všichni jsme si sedli okolo stolečku. Všem jsem nalil čaj do hrnečků. Každý si vzal do ruky svůj hrníček. Chvíli panovalo ticho. I já jsem byl zticha. Ale po chvíli jsem si přeci vzal slovo.

„Tak abych jsem začal vysvětlovat.“ Začal jsem. Počkal jsem až se všichni napili čaje a pak jsem pokračoval. „Stalo je to před tisíci lety. Zrodil se svět andělů a démonů. Všichni žili za dobře, dokud démon neporušil slib, že se nebude útočit. Tento démon zaútočil na bohyni Psyché. Démon se jmenoval Doflamingo, alias Doffy. Stal se králem podsvětí. A rád by ovládl i nebeský i zemský svět. A aby se dostal do obou světů, musí ovládnout nejprve lidský svět. A aby se do lidského světa dostal, snaží se ovládnout lidského člověka tím, že mu vnucuje ten samý sen, stále dokola. Jde o sen, kdy se člověku zdá o andělech s bílými křídly, kteří vypadají neškodně, ale poté, když ve snu způsobí dotyčné osobě ujmu, šklebí se a smějí se nepříjemným smíchem. Tím se snaží tomu člověku zprotivit andělé a boha. Z dotyčné osoby se může stát démon, protože se nechá Doffym a jeho syn ovládnout. A tím dokáže otevřít dveře do lidského světa. Toto se opakuje rok co rok, ale nikdy se Doffymu nepodařilo dostat do lidského světa. Buď ten člověk se zbláznil natolik, že démon neměl šanci člověka dál ovládat, nebo ten člověk spáchal sebevraždu. Ale jednou za tisíc let se objeví pár vyvolených, kteří bojují proti démonům z podsvětí, které sem pouští démon Doffy. Démoni se živí dušemi lidí, protože je zabíjejí. A mezi ty výjimečné osoby, které ochrání nejen lidský, ale i božský svět, patří ti, kteří ty démony dokáží vidět. A vy jste ti vyvolení. Viděli jste toho včerejšího démona. Budete muset bojovat, proti démonům, které sem posílá Doffy. Někteří démoni jsou slabí a snadno je porazíte, ale jsou tu i tací démoni, kteří jsou hodně silní. Proto dostanete zbraně proti boji démonům od démona Doffyho.“ Dovyprávěl jsem všem tento příběh. Tuto legendu. Panovalo veliké ticho. Nikdo nic neříkal. Ani Law ne. Bylo poznat, že každý o této legendě přemýšlí.

„To nemyslíte vážně, že ne?“ zeptala se dívka, která se brzy vzpamatovala. Neznám jsem jejich jména, až na Lawa a Jane.

„Ano myslím. Teď Lawe pojď se mnou. Každý z vás dostane zbraň.“ Rozhodl jsem a postavil jsem se na nohy, stejně tak i Law. Oba jsme odešli dozadu.

 

Když jsme byli mimo dosah ostatních, tak jsem se otočil na Lawa a ten zase na mě.

„Potřebuju tvou katanu. Neboj se, hned ti ji zase vrátím.“ Požádal jsem Lawa. Law bez jakýkoliv řečí poslechl. Rukou do vzduchu nakreslil pentagram, který se zvýraznil a Law dal ruku do toho pentagramu a vyndal svou katanu, kterou mi dal. Pak jsem vytvořil dalších sedm pentagramů a z každého vyndal sedm katan. „Můžeme jít k s ostatním.“ Dodal jsem a čtyři katany dal do ruky Lawovi. Ten si je vzal a vrátili jsme se oba k ostatním.

 

Cori:

 

Poté co ten podivín odešel s Lawem jsme všichni mlčeli. Nikdo nevěděl co má říct. Když jsem se podívala na holky, tak Robin i Verča byly bledé v obličeji. Janey byla v klidu, nebylo na ni poznat, jak se cítí, co se jí honí hlavou. Ale já na tom byla úplně stejně.

„Co říkáte? Je  to pravda, co ten chlápek vyprávěl?“ zeptal se po chvíli kluk jménem Daiki. Byl dost vysoký s modrými vlasy i oči měl modré.Studánkově modré. Prostě sexy chlap.

„Já nevím jestli mu věřit či ne.“ Pronesla Janey. Všichni jsme se na ni podívali.

„Si mu říkala o tom snu?“ zeptala jsem se Janey.

„Ne, ale Law nás slyšel, když jsem to říkala já vám a ten to řekl Uraharovi. Ale myslím si, že věřit se mu dá. Nevím proč, ale věřím mu.“ Snažila se nám to Janey nějak vysvětlit.

„Hele, já taky nevím jestli věřit či ne, ale ten démon včera byl opravdový. To si musíme připustit.“ Ozval se Zoro, který měl zelené vlasy a černé oči, které každého probodávaly. Všichni jsme nad jeho poznámkou zamysleli a uznali, že to pravda, protože jsme se shodli všichni, že jsme toho démona viděli.

„Tak tomu zkusme uvěřit. Jestli se ukáže, že je to pravda, tak se na boje s démony těším. Chtějí mě ovládnout a to jim nedaruju.“ Ozvala se odhodlaně Janey. Musela jsem uznat, že má pravdu. I já jsem prahla po bojích. Jenom Robin s Verčou takové nadšení nesdílely. Zoro i Daiki taky byli žhaví na boj. A Ichinose vypadal, že se nebojí, ale bojovat se mu zase moc nechce. Po chvíli se vrátil ten chlápek s Lawem a každý z nich držel čtyři katany. Katany oba položili na zem a sedli si k nám.

„Jak jste se rozhodli? Půjdete do toho a zachráníte dva světy, nebo to necháte na osudu?“ zeptal se nám ten chlápek. Jeho jméno znám a pamatuju si ho, ale nechci mu tak říkat, proto jsem se rozhodla mu říkat chlápek.

„Já  teda souhlasím.“ Přikývla Janey.

„I já souhlasím, i když vám stále moc nevěřím.“ Ozvala jsem se i já a řekla narovinu, co si o tom myslím. Chlápek přikývl a podíval se na Robin a Verču.

„I-i já souhlasím.“ Dostala ze sebe trošku koktavě Robin. Verča se nezmohla na nic jiného, než že jenom přikývla hlavou na souhlas. Pak se chlápek podíval na kluky. Ti bez jakýmkoliv průpovídek souhlasili.

„Dobrá. To mě moc těší, že s tím souhlasíte. Ted vám dám tyto katany, na boj proti démonům. Jakmile se objeví démon, hned ho běžte zneškodnit.  Ve škole, když budete, tak se nebojte při hodině odejít. Nikdo nic nepozná.“ Dál nás poučoval ten chlápek. Pak si každého povolal a daroval mu katanu.

„A jak zjistíme, že někde útočí ten démon?“ zeptal se Ichinose.

„Law má u sebe vysílačku, která mu určuje, kde se vyskytuje nějaký ten démon.“ Odpověděl nám vše chlápek. Pak jsme dopili všichni čaje. „Nechci vás vyhánět, ale je načase, aby jste odešli. Zítra po škole se tu stavte. Budete trénovat boj s katanou. Nechceme, aby se někomu z vás něco stalo. Lawe doprovoď dámy domů.“ Dodal a svým způsobem Lawovi nařídil, aby nás doprovodil domů. Vstali jsme, poděkovali za čaj a šli domů.

 

Doma:

 

Když jsem dorazila domů, přivítal mě můj pes Hachi. Pomazlili jsme se a šli ven. Šli jsme do parku. Uvažovala jsem, jestli je vše pravda, co nám ten chlápek říkal. Ale Law nijak nereagoval a mlčel. Což teda znamená, že o tom věděl. Takže to pravda musí být. Je fakt, že ten sen, který se zdá noc co noc Janey, musí být do toho někdo zapleten. Ale zrovna démon a andělé? Je možné, že opravdu existují? Asi jo. Ach jo, proč jsem včera nedržela klapačku a přivolala takové neštěstí? Janey měla pravdu, nemám malovat čerta na zeď. Příště radši budu přemýšlet a pak jednat. Zlobila jsem se sama na sebe. Ani jsem nezaregistrovala, že jsme se z parku dostali do mého bytu. Stále jsem musela myslet na to, co řekl ten chlápek. Budu Janey chránit stůl co stůl. Rozhodla jsem se pevně. Janey je má nejlepší kamarádka, jako je Robin a Verča a nechci, aby se jim něco stalo. Pak jsem šla pod sprchu, udělala večeři a šla vypracovávat úkoly. Další den mě čekala zase škola.

 

Daiki:

 

Doprovodil jsem Verču domů, protože jsme měli stejnou cestu. Law doprovodil Jane, Ichi Robin a Cori se Zorem šli každý zvlášť. Cori totiž odmítla jakýkoliv doprovod. Cestou jsem nepromluvil žádné slovo. I Verča byla z ticha.

 

Uvažoval jsem, jestli si to Urahara s Lawem na nás nevymysleli, ale zase tu byl důkaz a to ten, že jsme všichni viděli toho démona. Katanu jsem nikdy v ruce neměl a nebojoval. Jsem basketbalista, takže se zajímám jenom o tento sport. Tak jak mám sakra bojovat s katanou? Nadával jsem si pro sebe. Ani jsem si neuvědomil, že jsem Verču doprovodil, že jsme se rozloučili a já šel do svého bytu. A co Verča a Robin? Ty vypadaly dost vyděšeně. Jane a Cori byly vyrovnané, ba dokonce natěšené. Ale co ty dvě? Musíme je ochránit, při boji. Nechci o nikoho přijít. A to jsem holky moc neznal, přesto mi na nich záleželo. Chtěl jsem o žádnou z nich přijít. Bral jsem je jako své kamarádky, jako beru Ichiho, Zora a Lawa.

 

Došel jsem domů, skočil pod sprchu a šel dělat domácí úkoly. Ale stále se mi to proroctví protínalo v mysl, že jsem se moc na ty úkoly nesoustředil. Ani jsem si neuvědomoval, že tam mám pravopisné chyby. Ale to jsem neřešil. Svým způsobem jsem se na ty boje těšil, ale zároveň jsem mněl strach. Okolo jedné hodiny ranní jsem šel spát. Druhý den jsem zase musel jít do školy. Těšil jsem se, ale i netěšil.

 

Robin:

 

Domů mě doprovodil Ichinose. Chvíli jsme mlčeli a každý z nás nějak přemýšlel o tom, co se dneska odehrálo. Ale Ichinose pak to ticho prolomil.

„Jak ti je?“ zeptal se mě Ichinose.

„Nevím. Všelijak. Strach, radost, šok atd…“ řekla jsem Ichinosemu, jak se cítím. „A jak se cítíš ty?“ taky jsem se Ichinoseho zeptala.

„Nejistotu. Nevím jestli tomu mám věřit, či ne. Jestli si to ti dva nevymysleli, ale zase jsou tu ty katany a ten démon, kterého jsme viděli. A jak znám Lawa, tak by si to nevymyslel, i když mě zaráží, že aspoň nám přátelům nic neřekl.“ Vysvětloval mi Ichinose. Ichinose měl tmavě modré vlasy a  tmavě modré oči. Byl to fešák, ale brala jsem ho spíš, jako kamaráda.

 

Nakonec jsme došli ke mně domů. Rozloučili jsme se a já šla k sobě domů. Tam na mě čekala má matka. Krásně to vonělo, tak mi došlo, že dělá večeři.

„Robin, kde jsi takovou dobu?“ zeptala se mě matka, když vykoukla z kuchyně.

„Promiň mami, zdržela jsem se s Janey, Cori a Verčou ve svatyni, kde bydlí Law. Byli tam i Ichinose, Daiki a Zoro z naší třídy. Učili jsme se. A takhle se budeme učit každý den.“ Vysvětlila jsem částečně pravdu. Opravdu jsem byla u Lawa doma, ale neučili jsme se.

„Dobře, ale příště mi dej dřív vědět.“ Řekla mi matka trošku vyčítavě.

„Ano mami, neboj.“ Utěšovala jsem mamku. Otce jsem neměla. Když mi bylo šest let, tak zemřel, při autohavárii. A od té doby žiju jenom s mamkou. Vlezla jsem si pod sprchu a pak na večeři. Po večeři jsem se šla učit a pak spát.

 

Zoro:

 

Já jsem šel domů sám. Mám to cestou ke Cori, ale ta o doprovod nestála. Tak jsem to respektoval. Cestou jsem uvažovat o tom, co jsme se dozvěděli. Bylo to neuvěřitelné, ale reálné. Jak jinak si vysvětlil toho démona, kterého jsme viděli. A to všichni. Byla to i záhada. Kde se tu objevil, proč se tu objevil, kam zmizel? Takovéto otázky se mi honily hlavou. Když nám Urahara řekl, že démon Doffy, nebo jak se jmenuje se snaží ovládnout Jane, tak jsem myslel, že si dělá srandu, ale pochopil jsem, že je to vážné. Málem jsem přešel svůj barák, kde jsem žil s rodiči a mladší sestrou.

„Hej, Zoro, kam jdeš?“ vytrhlo mě ze zamyšlení. Podíval jsem se, kdo to na mě volá. Byla to má sestra Sora.

„Domů, kam bych jinak šel.“ Odpověděl jsem své sestře. Už jsem se ji chystal říct, proč se tak blbě ptá, když jsem si uvědomil, že jdu jinam a ne domů. „Jenom jsem se zamyslel.“ Dodal jsem k sestře a prošel brankou a šel domů. Sora se mohla potrhat smíchy.

 

Doma jsem se navečeřel se svou rodinou, jako každý večer. Sora samo sebou řeklan našim, jak jsem přešel náš dům. Matka se na mě s vážnou tváří podívala.

„Neboj, jenom jsem se zamyslel.“ Uklidňoval jsem matku, která má o mě velký strach, protože jsem byl z dvojčete a mé dvojče to nepřežilo. A u mě byla prognóz, že se nedožiju ani deseti let. Teď je mi devatenáct a stále žiju. Doktoři se pletli, ale matka má přesto strach. Chápu ji, a jsem rád, že i přes ten strach mi dává volnost. Po večeři jsem udělal nádobí a vykoupal jsem se. Pak jsem si šel číst, a usnul u toho.

 

Verča:

Daiki mě doprovázel domů. Všimla jsem si, že je myšlenkami jinde. A kdo ne, že? Když se dozví několik informací najednou. Nedokázala jsem se představit, jak bojuju s katanou. Nevěděla jsem, jak mi to půjde, ale jediné co jsem věděla bylo to, že budu nejslabší článek party. Ale rozhodně jsem chtěla pomoct. Šlo tu o život mé nejlepší kamarádky Janey. A svým přátelům chci rozhodně pomoci. Ale spíš jsem se viděla, jako nějaká ošetřovatelka, než bojovník. Zkusím se zítra zeptat Urahary, jestli by mě spíš nenaučil léčitelství, než bojovat. Pomyslela jsem si, že to nejspíš bude takhle lepší. Ani nevím, kdy jsem se s Daikim rozloučila a jak dorazila domů. Byla jsem dost zamyšlená.

 

Doma mě nikdo nečekal. Mí rodiče žijí v Osace a jsem  jedináček. Bydlím v garsonce u školy, kterou mi platí rodiče. Proto doma jsem si udělala rychlou večeři, ve stylu topinky, vykoupala jsem se a šla spát. Odpadla jsem, jako by mě do vody hodily.

 

Ichinose:

 

Já doprovázel domů Robin, protože jsem to měl při cestě k sobě domů. Chvíli panovalo ticho. Po chvíli ticha jsem se odvážil promluvit. Zeptal jsem se Robin, jak se cítí. A pak jsem řekl, i své pocity. Pak jsme šli zase mlčky. Ani nevím, jak jsem Robin doprovodil domů a dostal se domů já, aniž bych jsem se ztratil, nebo nedej bože něco nepřejelo. Nechtěl jsem stále uvěřit tomu, že budeme muset zachránit Zemi před démonem Doffyho a taky samotnou Jane, aby se z ní nestal démon, nebo aby nepomohla démonovi dostat se do našeho světa. Tušil jsem, že zcela jednoduché to nebude.

 

Doma na mě nikdo nečekal. Na stole jsem měl vzkaz od otce, že šel na pivo. Zase se ožrat, jak bylo jeho denním zvykem. Matka od nás odešla a mě tu nechala s ožralým otcem. Ale naštěstí mi nic nedělá. To bych jsem šel dobrovolně do dětského domova. Doma jsem si ukuchtil něco k večeři a pak zalehl do postele. Čekal mě další den, náročný den.

 

Janey:

 

Za doprovodu Lawa jsem šla domů. Oba jsme mlčeli. Nevěděla jsem, co si o tom všem mám myslet. I když vím, že andělé za nic nemůžou a budu s nimi spolupracovat, tak jsem přesto z toho moc nadšená nebyla. Vím, že za autonehodu našich nemůžou, ale měli se aspoň pokusit. Což neudělali. A to je to co jim neprominu.  Už neprahnu po pomstě, jako předtím, ale přesto v lásce anděly nemám.

„Máš ráda anděly?“ zeptal se mě náhle Law. Podívala jsem se na něho.

„Ne. Vím, že za nic nemůžou, přesto je nemohu vystát.“ Odpověděla jsem rázně. „Proč se ptáš?“ zeptala jsem se Lawa.

„Ne, jen tak mě to napadlo.“ Řekl ledabyle Law. Něco zatím muselo být, jenom jsem nevěděla co.

 

Došli jsme k mé garsonce. Rozloučili jsme se a Law se vracel do svatyně a já do své garsonky. Tam jsem si odložila své věci a šla dělat večeři. Navečeřela jsem se a šla pod sprchu. Poté jsem si lehla do postele. Vyndala katanu z pochvy a zadívala jsemse na její ostří. Svým způsobem jsem se dívala do očí. Takhle jsem se dívala asi půl hodiny, než jsem katanu uklidila do pochvy. Zahrabala jsem se do postele a vzápětí jsem usnula.

 

Law:

 

Cestou, kdy jsem doprovázel Jane domů, jsem se ji odvážil zeptat, co si myslí o andělech. Její reakce mě překvapila, i když jsem to čekat měl. Pak jsme spolu nekomunikovali. Doprovodil jsem ji až k garsonce a pak se vracel do svatyně.

 

Ve svatyni mě přivítal Urahara. Bylo mi jasné, že tu na mě čeká. Přišel jsem blíž a Urahara se usmíval od ucha k uchu.

„Co je tu k smíchu?“ zeptal jsem se Urahary.

„Jak se proroctví vyplňuje.“ Pronesl nadšeně Urahara. Tím mě překvapil.

„Ty si nějak nadšený.“ Pronesl jsem k Uraharovi a začal jsem sklízet stůl po hostech.

„Je to naprostá senzace. Jen na dvě věci Lawe nezapomínej. Nesmí vědět, že jsi anděl a nesmíš se zamilovat.“ Varoval mě Urahara.

„Vím. Jane stejně nadále anděly ráda nemá.“ Prohodil jsem tak ledabyle. Šel jsem umýt nádobí, pak pod sprchu a do postele. Po dnešku jsem byl nějak KO. Ale zabrat jsem nedokázal.

---

Komentáře

Pro komentování se musíš přihlásit.