Wolf and Eagle - druhý díl
Informace:
Poletovat si po nebi, závodit s větrem, sledovat stromy pod sebou. Nebo běhat po lese, uběhat svou kořist k smrti, výt na úplněk. Pojďte s Risem a s Kikurem prožít jejích příběh. Jak mohou tito dva odlišní tvorové vůbec spolu fungovat? A můžou vůbec někdy být spolu? Je snad možné spojení vlka a orla, i přes jejich nenávist k sobě?
Jak asi dopadne setkání? Jak se na to budou tvářit vlci, no a jak orli?
Hurá na čtení!! :D
Náš domov!
Rumi:
Ležel jsem na kožešině medvěda ve svém provizorním domě a sledoval strop. Mimo kožešinu dům nic jiného nevyplňovalo. Zatím se s tímto musím spokojit, dokud naše vesnice nevyroste. V jeden okamžik venku všechno utichlo a já se začal bát, co se zase stalo. Že by bylo takové ticho, to se snad ještě nikdy nestalo. Nakonec mě to vysněné, avšak teď otravné ticho přimělo zvednout z postele a podívat se, co se děje. Vykoukl jsem ze dveří a rozhlédl se. Všichni nehybně stáli a hleděli k nebesům. Co se asi stalo? Uviděli vlka s křídly, že jsou z toho teď všichni zaražení? Také jsem pohlédl na oblohu.
Kroužil po ní orel. Hned jsem si vybavil mladíka a slečnu z lesa. Na první pohled jsem zjistil, že se jedná o ptáky, přesněji o orly. Málokdo je ještě pozná na první pohled a nebo natáhnutím jejich pachů, protože se dnes už nikde téměř nevyskytují. Dnes to je poprvé za padesát let, co některého vidím. Bylo zarážející, spatřit je v lese společně s Yazo. Mezi orly a vlky to hodně skřípe. Mimo jiné se před desítkami let udál krutý boj mezi těmito dvěma rasami, především kvůli hrdosti, ale téměř došlo k vyhubení orlů. A právě z toho důvodů se téměř nikde nevyskytují a žijí pouze v hejnu. Protože jedinec nemá šanci na přežití.
Že by to byl ten mladík? Prolétlo mi hlavou, ale hned jsem myšlenku zahubil. Není to možné. Měl poraněnou ruku, tedy křídlo. Nebyl to on.
,,Rumi," oslovil mě někdo. Leknutím jsem sebou škubnul. ,,Jedná se o orla, že? Jak je možné, že je tady? A jestli jeden, jejich tu i víc? Vždyť se už nikde nevyskytují." Tázavě na mě promluvil Kikuru, syn našeho kováře.
,,Promiň Kuru, sám o tom nic netuším." Usmál jsem se.
,,Ale jestli zde žijí orli, náš příchod se jim asi líbit nebude." Zadíval jsem se na něj. Věděl jsem to taky bohužel...
Orel prolétl nad mou hlavou a pustil něco ze svých pařátů a to něco padalo mým směrem. Nastavil jsem před sebe dlaně, abych to zachytil. Rulička nějakého papíru? Zadíval jsem se zase na toho ptáka, ale ten již mizel nad mraky. Ještě chvíli tím směrem většina vlků hleděla, dokud jsem nerozdělal dopis a nezačal nahlas předčítat, co v něm stálo. Některým mužům se mimika obličeje zkřivila vztekem, jiným smutkem.
Nešlo o nic jiného, než o dohodu setkání. Zítra přesně uprostřed dne, kdy slunce bude v nejvyšším bodě. Vlci a orli, dočasně mírové setkání, a důvod? Aby si vyjasnili vlastnictví lesa. Všem vlkům to bylo jasné. Orlům také. Vlastnit les může pouze jedna rasa. Která z nás to bude? Můžeme se vůbec sobě vyrovnat? Mohli by snad ptáci stále vlastnit svůj domov, jako několik let zpátky? A nebo naopak my, vlci se staneme novými pány? Tak či tak, rozhodne o tom zítřejší schůzka...
Kikuru:
Celý den jsem byl mimo. Stále jsem myslel na muže na té mýtince. Byl krásný a hezky voněl. Ale co byl zač? A kde je teď? Vše jsem prováděl automaticky. Pomáhal ostatním mužům se stavěním domů. Ale stále jsem zasněně vzpomínal. Snad ho ještě potkám. Něco takového se přece nevidí každý den.
Zrovna jsem podával jedno prkno Yazovi, ale nereagoval na to. Když jsem na něj pohlédl, co se děje, díval se na nebe. Také jsem se tím směrem podíval. Zaraženě jsem hleděl a nechápal, co to má znamenat. Oni ještě žijí? Myslel jsem, že už dávno všichni zmizeli bůhví kam. Vlastně jsem ve svém životě nikdy neměl možnost jediného orla vidět. Až teprve teď. Hnědá skvrna se po nebi pohybovala v krouživým pohybem. Úžasný krásný let, který předvedl máváním křídly.
Uslyšel jsem šramot a podíval se k jedinému domku, co víceméně stojí. Vyšel z něj alfa samec Rumi. Přešel jsem k němu a zeptal se ho na to, co mě zajímalo. Ale ani on mi neřekl nic určitého. Orel spustil dolu k zemi dopis a Rumi ho zachytil. Ještě chvíli jsme se za ptáčkem dívali, než nám zmizel z očí. Šustění papíru mě přimělo pohlédnout na alfu. Nahlas četl, co stálo na papíře. Věděl jsem to velmi dobře. Buď vlci nebo orlové, jiná možnost ani neexistuje. V této chvíli ani nevím, jestli jsem byl víc naštvaný nebo smutný. Po dlouhé době jsme našli území, které neobydlela žádná jiná vlčí smečka nebo lidé a my se jí máme takhle vzdát? Prostě ty ptáky odtud vyženeme. Uděláme, co bude třeba!
Když jsem již znavený po celodenní práci odcházel k ohništi, kde ženy už nabíraly do misek polévku, kterou uvařily, zastavil se vedle mě Yazo. Vyrůstali jsme spolu stejně jako s ostatními vlky v mém věku. Ale já a Yazo jsme byli neodlučitelní. Nejlepší přátelé a většinou jsme spolu vyváděli různé lumpárny. Yazo se ale za poslední rok změnil. Byl agresivní a ze všeho si tropil srandu, především neznal hranice. Samozřejmě i já takový někdy byl, ale ne pořád.
,,Kuru," zastavil mě kousek od ohniště. ,,Co si myslíš o zítřejším setkání?" Překvapeně jsem zamrkal. Zamyslel jsem se na okamžik a po té na něj pohlédl.
,,Ať se ti vypelichaní ptáci budou pokoušet nás vyhnat, přesto nechci odejít a nedopustím to. Jestli se jim naše přítomnost nelíbí, ať si odejdou sami." Řekl jsem velice vážně a taky jsem to tak myslel. Klidně použiji sílu, když budu muset. Ale už nehodlám bloudit dál světem a doufat, že najdeme místo, kde budeme moct žít.
,,Tak se mi líbíš Kuru. Přesně tak, mi se nedáme! Ani setkat se nemusíme, protože to oni nakonec budou ti, co odejdou." Zasmál se Yazo a se spokojeným úsměvem odešel k ohništi. Chvilku jsem ještě tak stál. Ale nakonec i já se odešel najíst. Dnes to byl náročný den, musím se pořádně vyspat.
Ris:
Ležel jsem v trávě za domy a poslouchal cvrlikání pěvců. Snažil jsem se nemyslet na ruku, kterou mi párkrát projela bolest. Celou dobu mi v ni brnělo a nemohl jsem s ní pořádně hýbat. Zen mi jí dobře ošetřil a jen doufám, že se mi rychle uzdraví. Ale zrovna teď jsem k ničemu, protože nemohu létat. Budu muset pomáhat ženám s prádlem nebo s vařením. Ale kdybych náhodou otrávil celé hejno, není to má chyba. Protože to oni mě budou nutit vařit. Zasmál jsem se pro sebe při té představě.
Ležel jsem v té klidné trávě a poslouchal zpěv pěvců, až jsem i usnul, jako by mě do vody hodili. Dlouho jsem spal a vzbudil mě až pocit hladu. Slunce už dávno zmizelo z oblohy a celá vesnice už spala. Prošel jsem tiše návsí a zastavil se u jednoho domku až na konci celé vesnice. Vešel jsem do něho. Můj domov, který nyní obývám sám. Dřív jsem v něm žil i s otcem, ale zabil ho pád z útesu. Jsou to pomalu dvě jara, co už tu se mnou není.
Zapálil jsem jednu svíčku a postavil jí na stůl. V jedné menší skříni jsem nahmatal mísu a vytáhl jí. Sedl jsem si ke stolu a začal jíst ovoce v ní. Ruka mi stále sem tam škubla, ale už to nebylo tak zlé. Když jsem dojedl, ještě jsem si opláchl ruce v kbelíku s vodou u mé postele a nakonec jsem sfoukl plamínek u svíčky a zalezl do postele. Brzo mě již znovu ovládl příjemný spánek.
Kikuru:
Ucítil jsem bolest v obličeji. Ze spánku jsem to něco odstrčil, abych se toho zbavil, ale přesto mě bolest neopouštěla. Otevřel jsem tedy oči. Nade mnou se skláněla vlčata a kousala mě do nosu. Tak nevím, kdo z nás vypadal víc vyděšeně.
,,Pryč!" Zakřičel jeden z nich a rozběhli se na útěk. Mě chvíli trvalo, než jsem si vše v hlavě srovnal. Hned jsem vyskočil na nohy a utíkal směrem za nimi.
,,Jen počkejte, tohle vám nedaruji!" Až je chytím, asi je zabiju. Probouzet takovým způsobem hodné lidi, to se ani trochu nestydí? Až budu mít vlastní domeček, vždycky dveře něčím zablokuji, aby ke mě nemohli. ,,Máte to marný, já vás dostanu!"
Nakonec jsem je stejně nechytil. Se dobře schovali. Zrovna jsme celá smečka seděla na místě, kde včera večer plál oheň. Včele stál Rumi.
,,Čtyři ženy zůstanou tady a postarají se o děti, které tady také zůstanou," dával rozkazy. Jedno dítě vykouklo za mými zády a vztyčilo paži k nebi, jako by se hlásilo.
,,Já ve vesnici nezůstanu! Taky chci jít!" Polekal jsem se, když náhle něco promluvilo za mými zády. A hned po něm se přihlásila i jiná vlčata.
,,Já taky! I já tu nechci zůstat! Vezměte mě sebou!" Všechny se nějak zvláštně objevili kolem mě. Nebýt teď vážná debata, možná bych po nich teď skočil a splnil svůj slib, že je chytím.
,,Ne, děti tady zůstanou!" Odmítl je Rumi a pokračoval ve vysvětlováni. Úsměvy na jejich tvářích se vypařily a zklamaně zůstali stát na místě.
,,Až se začnete chovat jako dospělí, nebudete pořád zůstávat ve vesnici." Vyplázl jsem na ně jazyk a tím jim vrátil to nehezké probuzení. Zase jsem zpozorněl a poslouchal Rumiho a děti již nadobro ignoroval.
Seděl jsem před vyhaslým ohništěm a díval se na svůj meč na svém klíně. Nevím, jestli je dobrý nápad ho nechávat tady. Rumi sice nechtěl, abychom byli ozbrojeni, ale stejně... Co když je to jen past nachystaná orly? Co, když na nás zaútočí? Povzdech jsem si. Nedá se nic dělat. Rozkaz je rozkaz.
,,Tak vlci, jdeme!" Zavelel alfa a všichni jsme se na povel zvedli a udělali kruh kolem Rumiho. Stál jsem úplně vzadu. Něco se na mě začalo tlačit. Podíval jsem se k nohám a všiml si dítěte, jak se snaží vecpat do davu. Oslovil jsem ho a počkal, až ke mě zvedne hlavu. Tak i udělal. Cvrnknul jsem ho do čela a vyplázl jazyk.
,,Nikam nejdeš," chytil jsem ho za ruku a odvedl k ohništi, kde stálo pár žen a hlídalo děti. Předal jsem ho jim a vrátil se zpátky za Rumim. Ještě jsem se za ním ohlédl. Mračil se na mě a kdyby pohled zabíjel, zbyla by po mě jen rudá kaluž na zemi. Zasmál jsem se pro sebe.
Rozprostřeli jsme se po cestě a krokem mířili hlouběji do lesa. Ve vesnici jsme nechali minimum vlků, protože táto záležitost se týká nás všech. Budeme o náš domov bojovat, ať už slovně nebo sílou. Nevzdáme se ho!
Ris:
,,Risy, vstávej!" Něco otravného mě dloubalo do tváře. Něco nesmyslného jsem zamumlal a otočil se na druhý bok. Ale bolest projíždějíc mou rukou, kterou jsem si přilehl, jsem vnímal velice dobře. Okamžitě mě to probudilo a já téměř vyskočil z postele. Zůstal jsem zaraženě sedět, držet se za ruku a hledět před sebe. Mé uši zaznamenaly něčí smích.
,,Ty pako, takhle se zramovat. Heheh, ty nemáš žádný půd sebezáchovy, že?"
,,Nesměj se mu, on za to nemůže. Jsi celý Risy?" V mém domečku jsem zahlédl dva nevítané návštěvníky. Yumi a Sumi.
,,Co tady děláte." Prohrábl jsem si vlasy a začal vylézat z postele. Yumi se v rozpacích otočila ke mě zády. Co je jí? A Sumi si mě naopak pořádně prohlížel, jako svou kořist a mlsně očima zkoumal celé mé tělo. Tak to dopadá vždycky, když se před těma dvěma takhle ukážu.
Povzdech jsem si a přešel k vědru. Opláchl jsem si obličej a na sebe navlékl kalhoty a košili. Pro tentokrát jsem shrnul rukávy až k zápěstí. Nepotřebuji, aby ty obvazy každý viděl. Sumi po mě hodil naštvaný pohled. Nelíbilo se mu, že jsem se oblékl. Radostně jsem se na něj zazubil.
,,Už mi řeknete, co tady chcete?" Je drzé takhle neoprávněně chodit někomu do jeho domu.
,,Můžeš se otočit, už tu není nic k vidění." Šťouchl Sumi do Yumi. Ta se otočila a celá červená začala vysvětlovat. A jéjé, já na to setkání málem zapomněl. Ještě jsem na nohy nazul lehké boty a vyrazil s oběma za Tenchim.
Skupina připravených lidí už stála uprostřed vesnice. Některé ženy a starší z nás zůstali ve svých domech a s nimi i děti. Ale mimo jich jdeme všichni. Týká se to přeci nás všech. Nenecháme si ukrást náš domov! Nebrali jsme si žádné zbraně. V případě, že se něco stane, můžeme vzlétnout. Pouze mě předal Tenchi dýku. Připevnil jsem si jí k pasu a přetáhl přes to košili, aby nebyla vidět. Ještě se vedle mě zastavil Zen a optal se na mou ruku. Brzo se už sešli všichni a mohli jsme vyrazit k místu setkání. Přesně uprostřed lesa na mýtince, kterou protéká řeka. Místo, kde jsem se setkal s tím vlkem s červenými vlasy.
Tři poslové včetně Sumiho se změnili na orli a letěli napřed, aby i vlci viděli, kde je místo setkání. Yumi jim vzala košile a kalhoty a chodíc vedle mě, aby mi byla co nejblíž, kdybych náhodou potřeboval. Díval jsem se k nebi, abych mohl zahlédnout Sumiho a ty dva další orly.
Vkročili jsme na mýtinu. Většina z nás zůstala na kraji lesa. Dva kluci si sedli na nízké větve listnatého stromu, já se o jeden strom opřel, Tenchi stál nejvíc ve předu.
Mohli jsme již slyšet šramot a hlasy a cítit pach vlků. Blížili se. Z nebe se snesli tři orlové a letěli ještě kousek do lesa. Yumi vyrazila naproti, aby jim předala oblečení. Zbytek tady čekal. Z druhého konce mýtiny se začaly objevovat postavy. Blížili se a bylo jich hodně. Přesně přes polovinu mýtiny protékala řeka a dělila naše dvě rasy. Na jejich půlce ležel velký placatý balvan. Vlčice si na něm posedaly a stejně tak i stařešiny. Pouze muži stáli. Včele stál ten muž, kterého jsem viděl v lese. Ten, který mi chtěl údajně pomoct. Takže on je alfa samec…
Kikuru:
Nikde jsme se nezastavovali. No, ani nikam nespěchali. Máme ještě dostatek času a vlastně jsme ani nevěděli, kam jít. V dopise se psalo, že se máme setkat u nějaké mýtiny. Šli jsme pouze směrem, kterým včera odlétl ten orel. Na půlce cesty lesem jsme na nebi zahlédli dva orly a brzy se k nim přidal ještě jeden. Kroužili nám nad hlavami a ukazovali cestu. Díky ním jsme se už blížili k oné mýtince. A jak jsem si myslel, skutečně to byla ta, na které jsem minulou noc usnul.
Vyšli jsme z lesa. Přesně v polovině protékala řeka a kraj lesa lemoval placatý balvan. Někteří z nás si na něm posedali. Ptáci na místě již bili také. Nevraživě jsme se navzájem sledovali.
Nebyli tak početní. Určitě tak o polovinu méně než nás. Jejich těla byla docela malá a to i u mužů. Skoro u všech se barva vlasů barvila do černé nebo do hnědé, u té hrstky starších lidí do barvy šedé. Nejčastěji dlouhé zapletené v copu a zase i u mužů. Na sobě oblečené především plátěné košile a hnědé kalhoty, ženy a dívky prosté šaty. Skoro všichni vlastnili oči černé nebo hnědé, jen asi u třech jsem uviděl modré oči a u toho orla nejblíž jsem přiřadil barvu očí k zelené. Měli v nich nenávist a bojovnost, ale žádný strach.
Na moment jsem se zasekl. Vzadu opírajíc se o jeden kmen jsem rozpoznal známou tvář. Poznával jsem na něm oči, nos i ústa. No, to bych asi měl, když už jsem se s ním líbal. Jeho výraz vypovídal o nenávistí vůči nám. Jeho pohled se na okamžik střetl s mým. Mračil se a díval se mi přímo do očí. Takže jsme se nakonec opravdu zase setkali. A zrovna za takových okolností.
Muž se zelenými očima promluvil. Jak jsem si myslel, vůdce jejich hejna. Pouze ti dva mají povoleno mluvit. Náš alfa samec a jejich vůdce smečky. Nikdo jiný nemá bez vyzvání dovoleno se míchat do jejich výměny názorů.
Tenchi:
Viděl jsem, jak jsou početní. A nelíbilo se mi to. Kdyby jsme se neshodli a oni by zaútočili, neměli bychom šanci na přežití. Včele stál statný muž a ve tváři jsem mohl vidět spoustu zkušeností, které mu život dal. Ale stejné množství zkušeností mohli oni vidět i v mém obličeji. Zakusil jsem toho mnoho, než jsem se dostal ke svému hejnu. Tento les je naše útočiště. Místo, kde se můžeme cítit v bezpečí. A jen tak snadno jim ho nedáme.
,,Jsem vůdce tohoto hejna. Mé jméno je Tenchi," nahlas a precizně jsem se představil. ,,Tento les patří našemu druhu. Vyhnali jsme lidi, zbavili se dřevokazného hmyzu, uhasily plameny. Zničili jsme všechno, co našemu domovu škodilo. Bez nás by les už dávno nestál. My máme větší právo ho obývat než vlci." Dořekl jsem a nechal prostor jemu, aby promluvil.
Rumi:
Jak jsem se domníval. Nebyli moc početní, ale to se dalo očekávat. Divím se, že jich je vůbec ještě tolik. Úplně vzadu jsem mohl zahlédnout oba mladé lidi, co je napadl Yazo. Zadíval jsem se i na ruku toho chlapce, ale měl přes ní shrnutý rukáv. Nemohl jsem tedy s určitostí říct, jak na tom asi je. Zrakem jsem se zadíval na muže nejblíž ke mě. Jeho oči se barvily do zelené a to mě na něm zaujalo nejvíc. Takovou barvu jsem u nikoho ještě neviděl. V jeho výrazu jsem rozpoznal nenávist vůči nám, ale tu jsem dokázal přečíst ve všech tvářích před sebou.
Jejich vůdce se představil a začal vysvětlovat, proč zrovna oni mají právo zůstat v lese. Jeho hlas zněl pevně a silně. Nechal jsem Tenchiho domluvit. Všechno co řekl, dávalo smysl. Ale nás se nezbaví.
,,Jmenuji se Rumi," promluvil jsem mnohem hrubším hlasem, než Tenchi. Nahlas a bez zaseknutí jsem pokračoval. ,,Les vám skutečně dlouho patřil, ale je dost velký na to, aby se do něho vlezly obě naše rasy. Náš předchozí domov zpustošili lidé a teď několik dní hledáme nové území, kde bychom mohli založit vesnici. Nemůžeme cestovat do nekonečna. Již teď jsou nemocní a staří velice unavení."
Komentáře
Pro komentování se musíš přihlásit.
