Wolf and Eagle - první díl
Informace:
Já vím, Já vím. Je strašně nezodpovědné začínat další příběh, když nemám většinu dopsanou. Ale s ohledem na to, že již "Existují zázraky" a i "Znáš je?" mám téměř dopsanou, tak jsem si dovolila něco dalšího zveřejnit. Mám to v pc docela dlouho a teď mi to tady zavazí. Tak jsem se rozhodla to dopsat a zveřejnit. No, jak mě asi většina znáte, mé zveřejňování bude pomalé a ne příliš časté. Tak se za to předem omluvám. A teď to tu už nezamlouvejme a jdeme na to.
Příběh je zase BL, jak je pro mne typické. Rozhodla jsem se tady na wezi trochu oživit ty BL příběhy, protože poslední dobou se nic jako BL nebo GL vůbec nepíše. Snad tím tedy někoho přesvědčím, aby něco málo napsal.
Příběh je o dvou rozlišných lidech. O jednom, který je původem orel a druhý pro změnu vlk. Ale kvůli jejich společné minulosti to zrovna mezi těmito dvěma rasami neklape.
(Typ psaní je pro mne poprvé, tak to neberte příliš vážně. Jde jen o fantasy romantiku s kapkou humoru a smutku.) Takže šup na to všechny Fujoshi a Fudashi!! :D Užijte si čtení!!!
Vlci přicházejí
Kikuru:
Tichý a krásný. I přes tmu zeleně zářil. Opravdu krásný. Les kolem mě každým krokem víc a víc houstl. Připadal jsem si na takovém místě tak kouzelně, jako kdyby moje problémy najednou zcela zmizely.
Dlouhé rusé vlasy lehce plály ve větru a žluté oči zářily ve tmě. Přišel jsem do lesa jen ve svých kalhotách, jinak nahý. Mé oči se dívaly před sebe na pěšinku z mechu, po které nohy mířily hlouběji a hlouběji do lesa. Dnes nad lesem visel veliký měsíc v úplňku.
Mé kroky došly do středu lesa na menší mýtinu. Vzhlédl jsem k tmavému nebi. Klekl jsem si a následně sedl, stáhl si vlasy přes jedno rameno a motal si konečky kolem prstů. Ani na moment jsem neotrhl oči z té krásy na nebesích. Lehl jsem si v trávě na záda a hlavu si podložil rukou. Ani jsem si nestačil všimnout, kdy mě začal ovládat spánek.
,,Neslyšel jsi mě? Tak vstaň! Dělej! Jsi hluchý?" Ozývalo se jako kdyby z dálky. Příjemný mužský hlas jenž hladil mé ušní bubínky. S přiblblým úsměvem jsem otevřel oči. Nade mnou stál muž s naštvaným výrazem ve tváři. Rysy jemné a hnědé vlasy lemovaly jeho obličej až k ramenům. Lesk v jeho černých očích mě na prví pohled okouzlil. Nemohl jsem se přestat na ty očka dívat. Byl zcela obnažen. Doslova jsem na něj zíral. Nemohl jsem si pomoct, připomínal mi nějakou lesní vílu.
,,To je dost, že ses vzbudil!" Zamračil se na mě mnohem víc, jestli to vůbec bylo možné. Trochu jsem se zasekl. Sedl jsem si a prohrábl si vlasy. Následně jsem se postavil na své nohy a přikročil těsně k němu. Trochu jsem se přikrčil k jeho tváři. Nebyl příliš malý, ale ke mě mu ještě kus chyběl.
,,Co prosím?" Nejsem někdo, kdo by se kde koho bál.
,,Jen to, že tu kazíš vzduch. Pokud vím, tento les vám vlkům nepatří! Už dávno vás odsud vyhnali lidé! Nemáte tu, co pohledávat!" Nepolekal se mého tónu a napřímil se proti mě. Jeho hlas zněl tak příjemně, zvlášť když jsem slyšel jeho dech tak podrobně. Teprve teď mi docvaklo, že jsem usnul a na hlavě se mi během spánku objevily vlčí uši. A za zády mi mrskal ocas. Ty slova ovšem příjemná nebyla a tón při jejich vyslovování už vůbec ne.
,,Prosím? Co že tu kazím? Lidé tedy nikde necítím a kdyby se objevili, tak jednoduše o les budeme bojovat. A co tobě je do toho?" Šel jsem na něj s tónem, o kterým se vlčatům zdají noční můry. Neměl mě tak naštvat. Jak se vůbec opovážil? Přiblížil jsem se k jeho tváři, až jsem i na svých rtech ucítil jeho dech. Příjemně chladivý a provoněný nějakou bylinou.
,,Je mi do toho hodně. Nechceme tady vlky!" Oponoval mi a nijak se mě nezalekl. Nemůžu to pochopit. Jak z něčeho tak krásného mohla vzejít tak silná slova?
,,MY? Kdo jste VY?" Celkem by mě to zajímalo. On však neodpovídal a ani to nevypadalo, že by chtěl. Navzájem jsme si hleděli z očí do očí. Vypadalo to, že on s vztekem nebo nenávistí, můj hněv ovšem vystřídalo něco jiného. Topil jsem se v jeho očích a snažil jsem se v nich něco najít.
,,Krásný." Omylem mi z pusy vyletělo zamumlání. On ucukl hlavou a párkrát zamrkal. Asi se chtěl přesvědčit, jestli opravdu neblouzní. Když to nevyšlo, otočil se dozadu a pozorně se zadíval kolem sebe. Na mýtině jsme byli jenom mi dva. Následně se otočil zpět a s tázavým výrazem ukázal na sebe se slovem.: ,,Já?'' Řekl až nedůvěřivě.
,,Vidíš tu snad někoho jiného?" Usmál jsem se a přikývl. Vypadal celkem zaraženě.
,,Já? Fakt? Vždyť.. Já, já jsem muž. Aspoň tím si jsem jistý." Stále to nemohl pobrat. Přiložil si ruce na hruď. Asi aby se opravdu přesvědčil, jestli se mu tam náhodou neobjevilo něco nežádaného. To je hlupáček. Nahlas jsem to však pro jistotu neřekl.
,,No a, že jsi muž? Copak muži nemůžou být krásní?" Odpověděl jsem mu.
,,Ale.. Takové věci se namlouvají ženám. Copak já jsem žena? Připadám ti tak?" Zase se dotkl své hrudi.
Položil jsem svou dlaň na jeho tvář a jemně ho tím pohladil. Políbil jsem ho. Pomaloučku a jen jemně uždiboval jeho rty. Chvěl se pod mou dlaní a jeho ruka se zapřela o mou hruď. Snažil se mě od sebe odstrčit ale tohohle polibku jsem se nehodlal vzdát. Druhou dlaní jsem přejel od klíční kosti přes hrudník, na kterém jsem se na moment zastavil a dvakrát ten hrbolek objel ukazováčkem. Chytil jsem ho mezi prostředníček a palec a ukazováčkem jemně přes něj přejížděl. Okamžitě se vztyčila.
Otrhl se ode mě a zrychleně oddychoval. Konečky prstů na jeho sladkých rtech a vyděšený výraz upřený na mě.
,,Jsi.. Jsi se zbláznil?! Někde si spadl na hlavu? Já ti přeci říkal, že jsem muž a ty uděláš něco takového?!" Prskal na mě dost jedovatě a bylo vidět, že se mu mé jednání nelíbilo. Mě se teď spíš nelíbilo, že mi vzal, co jsem zrovna chtěl.
,,Však jo. Já se líbám jenom s muži. Tak jsem se chtěl přesvědčit, jestli jsi muž a nebo žena. " Ušklíbl jsem se.
,,Kikuru!" Chtěl jsem ještě něco dodat, když jsem uslyšel vyřknutí svého jména. Otočil jsem se čelem zad a podíval se po hlase. Byla to jedna vlčice z mé smečky - Nisa. Černé kratší vlasy jí spadaly do obličeje. S prsty si je prohrábla. Doběhla ke mě a s podmračeným výrazem se na mě zadívala.
,,Kikuru, kde si do háje byl? Jsi pryč už od včerejšího večera! Já se o tebe bála a ty jsi zatím spal venku? Říkal jsi, že to bude jen krátká procházka!" Rozkřikla se na mě.
,,Promiň. Nečekal jsem, že usnu ale z cesty jsem byl velmi unavený." Jasně, že jsem lhal. Tedy jen z půlky. Unavený jsem byl, ale spát takhle v přírodě a v klidu bez rušících vlčat bylo pro mne mnohem příjemnější. Aspoň jednou za čas.
,,A to má být výmluva?" Pozvedla obočí a založila si ruce na prsou.
,,Ten spánek se mě ale neptal, jestli mě může ovládnout. Prostě to udělal." Odsekl jsem a čekal na její reakci. Okamžitě se rozesmála. Můj odhad byl správný. Očekával jsem, že jí to přijde vtipné. Už ji znám mnoho let. Je skoro jako má sestra. Můj nejlepší přítel, kterému mohu důvěřovat.
Její ofina jí spadla do tváře a černý pramen se zaleskl. Vzpomněl jsem si na jedny černé okouzlující oči. Otočil jsem se ve snaze ho znovu vidět. Jenže tam nikdo nestál. Neslyšel jsem, kdy odešel ani kudy. Bezradně jsem se rozhlížel, jestli ho ještě někde nezahlédnu. To však bylo marné. Ani jeho specifický pach, jenž jsem k ničemu nemohl přirovnat, nikde nebyl cítit.
,,Děje se něco?" Přestala se smát. Já jsem se na ní otočil. Otevřel jsem pusu, ale hlas se mi zasekl. Nevěděl jsem, co jí říct. Ani nevím, kdo to byl. Možná jen nějaký přelud. Ale takhle hezký?
,,Ne. Nic se neděje. Pojďme se vrátit."
Ris:
Poletoval jsem na obloze ve své orlí podobě a sledoval oba vlky v lidské podobě, dokud se oba nevzdálily. Až teprve potom jsem se pomalu snesl na prázdnou mýtinku. Mé tělo se začalo měnit. Kosti se natahovaly a prodlužovaly. Peří zmizelo pod snědší kůží, z hlavy v mžiku vyrostly hnědé lesklé vlasy spadající na krk. Ve chvíli tu již nestál orel obyčejné průměrnosti, ať velikosti nebo vzhledu, ale tyčil se zde mladý muž a zářil jsem originální rozdílností.
Miluji klid a tento les jím jen překypoval. Procházet se okolím a vdechoval přírodní vůni. Listí hladící mé obnažené tělo, tráva tišící kroky chodidel, vlasy jemně mohou vlát ve větru, černé oči se lesknout ve slunečním světle - někdy si připadám v takových chvílích jako součástí samotného lesa.
Nádherné ticho ve kterém slabě šuměly koruny stromů, prořízl křik. Ženský zděšený výkřik žádací o pomoc doplňovalo vrčení. Vyděsil jsem se a neznat hlas ženy, jenž volala o pomoc, určitě bych vzal nohy na ramena a vyvaroval se možného nebezpečí. Ale dívku znám. Yumi - její hlas poznám za všech okolností. Kdykoliv ostatní ženy v naší vesnici uklízejí a vaří, ona zabavuje děti. Většinou je k večerům uspává svým zpěvem, který krásně doplňují jiné dívky, které taktéž mladé hlídají. Někdy její hlas uspí i mě. Nemohu jí nechat na pospas!
Rozběhl jsem se k místu, odkud křik vycházel. Běžel jsem rychle trávou, až jsem doběhl k prvním stromům. Mé oči už z dálky viděly menší ženské tělo, jenž na rukou už bylo viditelné delší hnědé až skoro černé peří, ale taky vlka. Šedého vlka, který utočil na Yumi.
V tu chvíli jsem nepřemýšlel. Viděl jsem rudě a nedokázal jsem ten vztek udržet. Zamířil jsem za nimi a bez myšlenek skočil po vlkovi. Yumi vystrašeně odstoupila a sledovala skoro bez dechu tuto scenérii.
Ležel jsem na hřbetu šelmy, obmotal jsem své nohy kolem jeho těla a ruce sevřely jeho čelisti k sobě. Ani jedno se mu nelíbilo, ale já nehodlal pustit. Začal běsnit a všude možně poskakovat. Různými výpady se mě snažil dostat dolů, ale kupodivu jsem se udržel. Až při nečekaném výskoku mi ruce proklouzly a já skončil na zemi. Udýchaně s vrčením ke mě přiskočil a chňapal po krku. Zakousl se mi do ruky, kterou jsem se bránil a cítil jsem ostré tesáky zabodávajíc se do masa. Zkřivila se mi tvář bolesti a zakřičel jsem. Sliny mi po té ruce tekly a já se s prudkým tlačením na temeno jeho hlavy snažil vysvobodit. Zbytečně. Nechtěné slzy se draly do mých očí.
Najednou jsem ucítil lehkost. Otevřel jsem oči a uviděl muže. Podle pachu taky vlk. Hlavu mu krátké k ramenům dlouhé bílé až šedivé vlasy naprosto rovné. Rašilo mu strniště a žlutavě hnědé oči probodávaly muže nade mnou. Opřel jsem se o lokty a trochu nadzvedl. Neuvědomil jsem si, kdy se proměnil. Hnědé až skoro medové vlasy se zdály být vlnité a dost krátké. A červené oči mířili na dědulu před ním. Do oči mě hned udeřil jeho křivý nos. Vysokou a svalnatou postavu vlastnili oba dva. Oba na sebe hleděli ale nikdo ani nepípl. Jen Yumi párkrát neslyšně fňukla. Podíval jsem se na ní. Před pusou měla přiloženou ruku a z oči jí tekly potoky slz.
Muž vedle mě se nečekaně pohnul. Rychlostí blesku jsem otočil hlavu k němu. Myslel jsem, že si to rozmyslel a skočí po mě. Ale on se s tichým zavrčením pomalu odšoural dál ode mě k postaršímu muži. Zastavil se u něho a ještě si něco řekli, než odešel a za chvíli mi zmizel z dohledu. Konečně jsem si oddech. Nebo alespoň z poloviny. Zase jsem se podíval na starouše. Svižným krokem s přímým držením těla došel blíž k nám. Zamračil jsem se a pozoroval každý jeho nádech. Zpozoroval můj nedůvěřivý postoj.
,,Bát se mě nemusíte." Snažil se nás uklidnit, ale já mu nedůvěřoval. Konečně jsem se posadil. Pravou paží mi projela prudká bolest a zaskřípal jsem zuby. Stále jsem ale nespouštěl oči z muže.
,,Ošetřím ti tu ruku. Musíš mi ale důvěřovat." Konejšivým hlasem si ke mě přidřepl a na kolena mi položil nějakou přikrývku. Netuším, kde jí vzal. Smrděla vlky, mnoha vlky. Ale i přesto jsem si jí vzal a s nechutí položil na klín, abych tu nikoho nepohoršoval. Zamračil jsem se na něj a štiplavě poznamenal.: ,,A proč bych ti měl věřit?" Nedůvěřivě jsem se posunul víc dozadu, jenže jsem ucítil hrubý povrch. Otočení hlavy mělo zjistit, co mi brání v sunutí. Uviděl jsem kmen stromu. Nemohl jsem dál. Byl jsem uvězněn mezi stromem a nebezpečným vlkem.
Na mě paži spočinula něčí dlaň. Rychle jsem se otočil zpátky. Ten vlk se mě opovážil dotknout. Držel mě za loket a sledoval mou ruku. Do haje! Kdo mu to dovolil? Dostal jsem na něj takový vztek.
,,Nedotýkej se mě! Nepotřebuji pomoct od vlků." Vyškubnul jsem se mu a zvedl se ze země. Deka, kterou mi strčil na klín, nyní neslyšně dopadla na zem. Nepotřebují ji. Vzal jsem Yumi za ruku a odváděl jí zpátky k vesnici. Pohoršeně se snažila dívat jiným směrem. Když jsme se na chvíli zastavili, jak mě pohltila slabost, Yumi přese mě hodila svůj šátek, který mě zakryl až ke kolenům. Přichytil jsem si ho a snažil se pomalu pokračovat k vesnici. Nohy se mi pomalu motaly, ale nehodlal jsem na sobě nechat nic znát. Téměř u jednoho jezera jsem již nedokázal sám nikam jít. Na pár sekund jsem ztratil i vědomí. Yumi se strašně vyděsila a skočila ke mě. Přichytla mě pod paží a snažila se mě táhnout. Moc jsem toho nevnímal. Jen to, že na mě mluví, ale za celou dobu jsem jí na nic neodpověděl.
Yumi:
Ris mě táhl směrem k domovu. Byla jsem za jeho starost i ráda, i když se mi nic moc nestalo. O něm se nedalo říct to samé. Jeho paže silně krvácela a mohla jsem vidět, jak zatíná zuby, aby to vydržel. Odvrátila jsem od něj zrak nejen kvůli nahotě, ale i proto že mi pohled na krev nedělel dobře. Využila jsem maličké pauzy, sundala si z ramen ten velký kus látky a přehodila ho přes něj. Teď mě již nic nepohoršovalo ani neznechucovalo a já mu mohla pomoct.
Blízko k vesnici to už prostě nedal a poroučel se k zemi. Hned jsem byla u něho a i přesto, že nejsem nijak silná, jsem ho táhla k vesnici. Prošli jsme bránou a už se k nám blížili strážci. Vzali Risa pod pažemi a já si konečně odpočinula. Vedli ho k jednomu domku kousek od brány. Patřil našemu felčarovi, Zenovi. Cestuu se mě vyptávali, co se stalo, ale nic jsem jim neřekla. Povím to až našemu vůdci nebo Zenovi.
Vstoupili jsme do domečku a už se na nás otáčel Zen. Vysoký štíhlý muž s hnědými vlasy a světle modrými očima. Kolem sebe měl omotanou pouze osušku, jak se ještě před pár minutkami umýval v neckách. V rozpacích jsem se otočila k němu zády. Tohle mě asi vážně zabije! Ani se nezajímal, co má na sobě. Už skákal k posteli, kde strážci ukládali Risa. Chtěli ještě ze mě něco dostat, ale Zen je vyhodil s tím, že v tom kraválu nikoho nedokáže ošetřit.
Bylo mi Risa tolik líto, ale nebýt ho, asi bych z nebezpečí nevyvázla. Chvíli jsem ho pozorovala a také Zena, jak ho ošetřuje. Když už jsem se zvedala, že odejdu, Zen mě zastavil.
,,Ty nejsi zraněná? Neboli tě něco?" Ukaž, prohlédnu tě." Podíval se na mě starostlivým pohledem krásných modrých očí. Málo který z nás ještě tak krásnou barvu má. Všichni máme černou a nebo hnědou. Jen malá hrstka z nás má zelenou a nebo modrou. Viděla jsem v nich starost opravdového muže. Jeden z mála rozumných. Kluci v mém věku z hejna jsou spíš jak malý děcka.
,,Ale ne, jsem v pohodě. Nic mi neudělal, protože mi Ris pomohl." Usmála jsem se a ještě s ním prohodila pár dalších slov, než jsem se dostala ven. Musela jsem se nadýchat čerstvého vzduchu. Kruci, ten Zen mě asi fakt chce zabít! Tak hezké tělo. Hned jsem zamířila za vůdcem, abych mu oznámila přítomnost vlků a jejich napadnutí. Nebude z toho moc nadšený.
,,Jak jako že je Ris zraněný? To se ten hňup nedokázal hlídat? Jak se ti vlci jenom mohli opovážit zaútočit? Jak vůbec mohli přijít do našeho lesa?" Přesně jak jsem se domnívala, vůdce Tenchi pocítil nával vzteku z nové informace, že se na našem území objevili vlci a ke všemu už i jednoho muže z hejna napadli a poranili.
,,Ris se snažil. Ale vlci jsou prostě moc silní." Snažila jsem se ho zastat, ale Tenchi mě už neposlouchal a odebral se do svého hnízda.
Byly to menší domky vystavené vedle stromů. Jeden domek vlastnil zpravidla dva nebo tři pokoje podle toho, kolik lidí v něm žilo. Orlům to ovšem takto stačilo. Neměli jsme ve zvyku vlastnit větší majetek. Pouze pár domků nebylo tak skromně postaveno. A to domy obou vesnických felčarů a samotného vůdce.
Tenchi ve svém obydlí setrval pár minut. Za chvíli k sobě svolal posla. Předal mu dopis, který měl za úkol odnést k vlkům. Po celou dobu jsem seděla vedle domu Tenchiho a poslouchala, co dává za rozkazy. Až když posel zmizel a stejně tak vůdce, zvedla jsem se ze země a šla po své práci. Musím ještě zkontrolovat Risa. Asi ten chudáček nebude moct nějaký čas létat. A v této době to bude i velice riskantní.
Sumi:
Seděl jsem poklidně uprostřed vesnice společně s ostatními kluky. Moje dlouhé kaštanové vlasy zapletené v dlouhém jednoduchém copu splývaly s mými zády. Modré oči, které jsem zdědil po otci, sledovali dění okolo. Zrovna jsme odpočívali. Když jeden z kámošů začal pískat na kus trávy, někdo přede mne hodil flétnu.
,,Su, prosím! Že nám něco zahraješ. Prosím, prosím!" Děcka se k nám seběhla a požadovala po mě hudbu. No tak jo, když mě tak hezký prosí. Uchopil jsem do dlaní kus dřeva, nadech jsem se, přiložil si jí k ústům a vdechoval do ní život. Prsty jsem obtančil dírky na píšťale a z ní vycházela krásná velice živá hudba. Dívky se hned začali do rytmu do kolečka točit, kluci vedle mě se hned přidali. Buď také na flétny, nebo na kus trávy či na loutny. Mladší dívky a kluci aspoň tleskali a dupali, či jen pobrukovali a nikdo si nedělal starosti s tím, že neumí zpívat nebo že jde mimo rytmus. Náš druh už takový je. Mírný, klidný, mírumilovný.
V jeden okamžik hudba přestala hrát. Do vesnice vstoupila Yumi a kolem ramen pomáhala i Risovi. Celá ruka mu krvácela, sotva se držel na nohou. Někteří kluci se už zvedali, že jí pomůžou a půjdou se optat, co se stalo, ale to už u ní stáli strážci a přebírali Risa. Tak jsme to nechali být a doufali, že brzy dostaneme nějaké zprávy. Díval jsem se, jak Risa odnášejí k domu mého otce, Zena. Stejně tak tam zamířila i Yumi. Všichni zmizeli v domě a za chvíli zase vyšli oba strážci a vrátili se na svá místa. Pár minut jsem ještě vydržel hledět na dům, ale brzo nás už popoháněli starší muži, ať s něčím taky pomůžeme. Takže mi nic jiného nezbývalo, než se dát do práce.
Seděl jsem zrovna s jedním mužem a pomáhal mu s opravou jeho domu, když jsem byl povolán k vůdci. Tenchi si mě povolal? Co jsem provedl? A nebo to souvisí s Risem? Co tem blbec provedl? Bez řečí jsem za vůdcem došel. Nepřekvapilo mě, když po mě už na prahu domu hodil jeden ze svých přísných pohledů.
,,Zase jsi se ulejval od své práce?"
,,Jasně že ne. To bych si nikdy nedovolil." V obraném gestu jsem zvedl ruce před sebe.
,,A co to listí ve vlasech?" Ukázal na mou hlavu. Zvedl jsem tím směrem dlaň a projel si rukou svou kštici. No jasně, větvičky a lístky. Já jsem fakt blbej, že jsem se neupravil, než jsem přišel.
,,Spadl jsem z domu do korun stromů, když jsem zrovna pracoval." Zazubil jsem se. Podle jeho výrazu jsem posoudil, že mi moc nevěří.
,,Každopádně mám pro tebe práci. Vypadá to, že se na našem území objevili vlci. Ris a Yumi se s jedním dali do křížku a teď jen očekávám informace o jeho zdravotním stavě od tvého otce. Víš dobře, jako i my ostatní, že tu nemůže zůstat, když jsou tady oni." Zarazil jsem se. Tohle jsem neočekával. Vlci? Tady? A musíme odejít? To ne! Je to můj domov. Vyrůstal jsem tady já, mí přátelé i naši předkové.
,,Ale toto je náš domov. Nemohou nám ho zabrat! To jen tak odejdeme?!" Pociťoval jsem vztek a na mém tónu hlasu se to i projevovalo. Neuvěřitelně jsem se naštval a netajil jsem se tím.
,,Jasně že ne, ty blbe. Mám pro tebe úkol. Musíš vlkům doručit tento dopis. Je to důležité, takže ho neztrať a doruč ho v celku," bouchl mě papírovou ruličkou po hlavě. Naznačil mi tím, že ho mám prvně nechat domluvit. Nezahálel jsem a už jsem ze sebe svlékal své oblečení. Košile neslyšně spadla na dřevěná prkna a na hromádku následovaly i kalhoty. Vzal jsem na sebe zvířecí podobu. Moje tělo obalilo hnědé peří a oči se zaleskly světle modrou barvou. Rozepjal jsem křídla a trochu je protáhl. Tenchi nastavil před sebe paži a hleděl na mě. Okamžitě jsem pochopil, vzlétl jsem a hned přistál na jeho předloktí, kde jsem do jeho pokožky zaryl své pařáty. Pohladil mě po hlavě přes krk až po ocasní péra.
,,Buď hlavně opatrný, vlci jsou nebezpeční." Hlesl ještě tiše, nastavil přede mne papír a já s nezodpovězeným souhlasem vzlétl, mezi pařáty chopil ruličku a vznesl se k nebi.
Ničím jsem se nezdržoval a plachtivým letem mířil hlouběji mezi mraky. Bílé měkoučké mráčky lemovaly mou cestu, někdy jsem jen ze srandy některým z nich prolétl. Můj stín se objevoval v korunách stromů. Užíval jsem si tu svobodu, ale přesto pozorně poslouchal a sledoval. Sice sluch tak dobrý nemám, ale nikdo nevidí líp, jak já. Sem tam jsem mezi mraky vykoukl, jestli někoho neuvidím, ale nestalo se tak.
Když už jsem za delší dobu uslyšel hlasy a jiné zvuky, pustil jsem se trochu niž pod mraky. Když mi už výhledu nic nebránilo, zahlédl jsem i postavy lidí. Cítil jsem z nich i na tu dálku vlky a viděl v nich agresivní monstra. Mé tělo zakroužilo nad táborem smečky a pozorovalo přítomné. Byli mezi nimi svalnatí muži ve všech různých věkových kategorií a stejně tak krásné dívky. Někteří vypadali dosti atraktivně a nebýt to vlci, dal bych si i říct. Také děti kolem sebe pobíhali. Díky slunci jsem mohl zahlédnout lesknoucí se jejich zuby. Všichni pilně pracovali. Někde již stály základy pro nové domy a já si uvědomil tu děsivou skutečnost, že tady opravdu hodlají zůstat. To nesmím připustit!
Někteří si mě již také všimli a brzy všichni vlci hleděli na bod na obloze. V jednom okamžení všechny zvuky ztichli. Z jednoho již postaveného domu vyšel nějaký muž. Věkově podobný našemu vůdci. Uvědomil jsem si díky pachu i autoritě, že právě on má roli alfa samce. Když jsem prolétal nad jeho hlavou, mé pařáty povolily držení dopisu a ten padal k zemi. Alfa nastavil dlaně a rule mu do nich spadla. S vykonáním svého úkolu jsem se vznesl nad mraky a zmizel vlkům z očí. Mířil jsem zpátky do vesnice, oznámit Tenchimu, že jsem vykonal svou práci a i jiné informace, které jsem posbíral chvilkovým pozorováním jejich tábora.
Komentáře
Pro komentování se musíš přihlásit.
