Můj příběh - 6. Sportovní den - Robin a Zoro
Informace:
Tak a poslední sportovní dny, které se týkají Zora a Robin. Jak všichni nakonec dopadnou? Budou mít nějaké dobré umístění případně medaile pro raněnou Verču?
Sice mi to trošku trvalo, ale je to tu, tak si to užijte a omluvte mé chyby :)
6. Sportovní den: Robin a Zoro
Zoro:
Když Verču propustili z nemocnice, tak jsme ji volali vždy po zápase, abychom věděli, jak se jí daří. I Cori jsme volali a ptali jsme se na její zdraví. Opravdu dostala spalničky, jak předpověděl doktor.
Dneska byl můj den. Dneska jsem měl soutěžit v šermu. Robin čekal zápas až další den. Takže jsem mohl být na turnaji Robin. Což jsem byl rád. Do Robin jsem se zamiloval docela rychle. Ale nechci nic uspěchat, tak jsme zatím přátelé. Ale až Robin poznám líp, tak se jí vyznám.
V šatně jsem se převlékl a šel do tělocvičny, kde se ten turnaj měl konat. Ostatní až na Verču a Cori byli v hledišti a taky měli transparent. Čekalo mě deset soupeřů. Pro Verču jsem to chtěl vyhrát. Proto jsem se začal soustředit a nemyslet na ty dvě, nebo Robin.
První zápas byl jednoduchý. Soupeře jsem porazil během minuty. Soupeř nepatřil mezi zdatné. Nechci tím říct, že já jsem profík, to zase ne, ale tento soupeř byl opravdu nemehlo. Čekalo mě další kolo. Měl jsem to rozdělená tak, že pět zápasů dopoledne a pět odpoledne. Druhý soupeř byl o něco lepší, než ten první, ale i tak jsem zvítězil. To jde nějak hladce. Pomyslel jsem si. Ještě tři soupeři a dopoledne bylo za mnou. Všech pět soupeřů patřilo mezi méně zkušené. V jedenáct hodin jsem měl hotovo.
S přáteli jsem se sešel na chodbě, kdy jsem měl tří hodinovou přestávku. Všichni jsem se sešli před šatnami.
„Byl jsi úžasný.“ Řekla mi Robin. Maličko mi zrudly tváře.
„Byli o trošku slabší. Silnější týmy mě čekají odpoledne.“ Mávl jsem nad tím rukou.
„Vážně, Robin má pravdu.“ Připojila se k Robin Janey.
„To vy jste taky dobří.“ Řekl jsem všem. I když Robin ještě nehrála. Ale věřil jsem, že bude dobrá.
„Tak u mě to jisté není.“ Promluvila Robin.
„Neboj, budeš ve výborné kondici.“ Utěšoval Robin Daiki.
„Nepůjdeme si dát oběd?“ navrhla Robin. Nikdo z nás neprotestoval.
Šli jsme na střechu školy, kde jsme se posadili do kruhu a každý z nás si vyndal dnešní svačinu. Janey měla kuřecí bagetu, Law tousty, Daiki koblihy, Ichi vajíčka na tvrdo, Robin palačinky a já sendviče. Ale jak jednou řekla Cori, Budeme se o jídlo dělit,tak od té doby každý ochutná jídlo toho druhého. A i když Cori, ani Verča tu nebyly, tak jsme v tom pokračovali. Po jídle jsme se vrátili do budovy školy.
Ostatní šli na tribunu fandit. Já ještě měl hodinu čas. Tak jsem ho trávil v šatně. Pak nastal čas šermu.
Nastoupil jsem proti svému šestému soupeři. Tato pětice soupeřů už byla silnějších než ta předchozí. Ale nevzdával jsem to. První, nebo-li šestý zápas za dnešek byl asi nejsložitější ze všech. Jednalo se o šampióna v šermu už třetím rokem. Takže byl i o dost starší a vyspělejší. Ale já se tak lehce vzdát nehodlal. Povedlo se mi ho dvakrát zasáhnout. A vedl jsem už o tři body. Jenže on mi to vrátil a ještě k tomu dvě navrh. Bylo sakra dost dobrý. Pomyslel jsem si. Když jsme hráli poslední kolo, prohrával jsem o tři body. Sakra, pro Verču to musím udělat. Pomyslel jsem si a povzbudil se navzájem. A nakonec se mi povedlo mu dát čtyři rány a já získal čtyři body a nakonec to vyhrál. S protivníkem jsem si šel podat ruce.
„Dobrej boj. Díky.“ Poděkoval mi ten šampión.
„Díky, taky nejsi špatný.“ Poklonil jsem se tomu šampiónovi. Pak jsem šel na chvilku odpočívat.
Napil jsem se z flašky a oddychoval. Za půl hodiny jsem šel na další zápas. Tento i ty nacházející byli jednoduší, než ten šestý s tím šampiónem. Ale motivace vyhrát byla silná. Občas jsem měl na kahánku, hlavně při osmém zápase, kdy to vypadalo, že to projedu, ale zase jsem se zmátožila šermoval jako divý. Nakonec i to osmé kolo jsem vyhrát jen tak tak. Zbytek byla hračka. Motivace dělá divy. Pomyslel jsem si. Po všech zápasech jsem se sešel s ostatními před školou.
Když jsem byl osprchovaný a převlečený, tak ostatní na mě čekali před školou.
„Hrál jsi báječně.“ Řekla mi Robin a jásala. Maličko mi zrudly tváře.
„Díky, ale dělal jsem to pro Verču.“ Řekl jsem, což zaznělo, jako bych jsem byl do ní zamilovaný, ale nebyla to pravda. Jenže jak jsem to měl říct.
„To děláme všichni.“ Zachránila mě Janey. Znala mě ze všech nejvíce, protože se známe už od školky. A bylo mi jasné, že už ví, že Robin miluju ze všech nejvíce. I já na ni poznal, jak pokukuje po Lawovi a on po ní. Z naší party se stala zamilovaní přátelé. Protože jsem věděl, že Cori pokukuje po Daikim, Daiki po Cori, Verča po Ichim a Ichi po ní, Janey po Lawovi a Law po Janey. Jen já pokukoval po Robin, ale jestli ona cítila to samé ke mně, to jsem netušil. Ale ještě jsem se nerozhodl, jestli se mám Robin vyznat, či ne. Chtěl jsem to probrat s Janey. Přeci je mi nejbližší ze všech. Ale rozhodl jsem se, že až bude po všech zápasech. Chtěl jsem, aby se i Janey snažila ve hře, proto jsem ji nechtěl s tím teď obtěžovat. Všichni jsme se rozloučili a každý šel do svých domovů.
Doma na mě čekali naši. Byli hned zvědaví, jak jsem dopadl. Řekl jsem jim pravdu, že všech deset zápasů vyhrál, ale že trofeje se budou dávat až bude po všech zápasech, tak jsem jako odměnu od našich dostal vydatnou večeři.
Po večeři jsem sedl ke kompu a napsal Janey. Spíš jsem jí děkoval, za záchranu. Janey mi odepsala, že nemám zač, že mi vždy ráda pomůže. Ale pak jsme se rozloučili. Další den ji čekal poslední zápas. Kde se mělo rozhodnout, kdo bude první a kdo druhý. Ale to se konal i volejbal, kde hraje Robin. Takže jsem byl připraven jít na volejbal fandit Robin. Law byl rozhodnut jít fandit Janey. A jak Ichi a Daiki se rozhodnou komu fandit, to netuším. Ale já rozhodně šel fandit Robin.
Robin:
Nastal den, kdy mě čekal turnaj ve volejbale. Byla jsem ráda, že mi půjde fandit Zoro, ale na druhou stranu jsem chtěla fandit Janey, ale ta měla poslední zápas ve stejnou dobu, co jsem měla zápas já. Nakonec to dopadlo tak, že mně přišel fandit Zoro s Daikim, a Janey fandil Law s Ichim. Janey zápas začínal o něco dříve, takže eventuálně jsem se taky mohla jít podívat, ale trenérka nám zakázala někam chodit, jenom se soustředit na zápas. Ale Zoro a Daiki byli u naší šatny, takže jsem na chodbu mohla jít a popovídat si s nimi.
„Jak ti je?“ zeptal se mě Zoro.
„Trošku nervózně.“ Přiznala jsem, jak se cítím.
„To bude dobré.“ Uklidňoval mě Zoro. „Ale vím, jak ti je.“ Dodal vzápětí.
„Jasně, to vyhrajete jedna báseň.“ Taky se přidal ke vzbuzování Daiki. Byla jsem ráda, za jejich společnost a povzbuzování. To jsem teď potřebovala nejvíce. Hrála jsem pro svou kamarádku Verču, která si za svůj počin zasloužila všechny naše medaile a poháry. A Proto jsem nechtěla zklamat, tak jsem se soustředila jenom na hru. Nebo spíš příprava na hru.
„Díky kluci.“ Poděkovala jsem oběma za povzbuzování a usmála jsem se na oba. Pak jsem si ještě deset minut povídali, a pak jsem musela nastoupit na hříště. Zoro s Daikim šli do hlediště fandit mi.
Nastoupili jsme na hříště a podali si se soupeřem ruku. Rozešli jsme se na stranu, kde bylo naše hříště. A zápas mohl začít.
Boj o míč jsme vyhrály. Takže jedna spoluhráčka šla rozehrát hru. Diváky jsem ignorovala, abych jsem se soustředila jedině na hru. Chtěla jsem pro naše mužstvo vítězí, kvůli Verče. Zhluboka jsem dýchala a soustředila jsem se. Míč zrovna letěl na mě. Odpinkla jsem ho na protihráče. Dala jsem do té rány takovou sílu, aby ho protihráčky nechytily. A to se mi i povedlo. Získali jsme bod a vedly jsme jedna ku nule. Spoluhráčka měla znovu podání. A hra mohla pokračovat. Ani se to nezdálo a my vedly už šest ku nule. Bylo to velice napínavé. Snažily jsme se všechny, abychom nepustily míč na zem. I já. Na sporty nejsem moc stavěná, ale volejbal mi šel ze všech sportů nejvíce a taky mě bavil. Proto jsem byla nominována na tyto zápasy, jako člen týmu. Byla jsem ráda, ale když nastaly ty zápasy, tak bych nejradši seděla hledišti a fandila. Nakonec první kolo jsme vyhrály dvacet jedna ku devíti. Ano nakonec v prvním kole jsme devět míčů pustily. Byla menší přestávka, tak jsem se sešla se Zorem a Daikim.
Byli jsme před našimi šatny. Dívky byly vevnitř a já venku s chlapi.
„Nevíte, jak si vede Janey?“ zeptala jsem se jich.
„Law poslal před pěti minutami smsku, že je konec první třetiny a prohrávají tři nula.“ Odpověděl mi Daiki.
„Určitě je doženou a vyhrají.“ Snažila jsem se uklidnit samu sebe.
„Ty se teď soustřeď na svůj zápas. Vedeš si moc dobře.“ Řekl mi Zoro. Já jsem jenom přikývla, protože Zoro měl pravdu. Musela jsem se soustředit na svůj zápas.
„Díky. Máš pravdu. Ještě jedno kolo, pokud to neprojedeme.“ Poděkovala jsem Zorovi a konstatoval celou situaci.
„To určitě dáte. Jste dobrý a sehraný tým.“ Povzbudil mě i Daiki. Pak přestávka skončila a já se vrátila na hříště a chlapi do hlediště.
Měli jsem tentokrát druhou stranu hřiště a soupeř začínal, protože první kolo prohrál. Zase jsem se začala soustředit na hru. Publikum jsem zase vypustila z hlavy a šlo mi jenom o zápas. Pár míčů nám spadlo, ale soupeř byl o dost slabý. Nakonec se nám podařilo soupeře porazit dvacet jedna ku deseti. A obě kola jsme vyhrály. Podaly jsme si ruce a šly se vysprchovat a převléci.
Když jsem byla hotová, tak jsme zjistili, že Janey zápas ještě neskončil, tak jsme se my tři tam vyrazili aspoň ještě fandit.
Našli jsme chlapi a šli jsme si k nim sednout. Závěrečný zápas šel do prodloužení. Bylo to pět ku pěti.
„To musí být mazec co?“ zeptala jsem se Ichiho a Lawa.
„To jo. Srovnaly to až v poslední třetině.“ Řekl Ichi. Law byl do zápasu zažraný. Sedli jsme si a začali Janey fandit. Zápas šel do samostatných nájezdů, protože, v prodloužení nedal nikdo góla. Soupeř začínal. Brankář byl vynikající chytač, ale soupeřovic brankář taky. Jako poslední šla Janey. Všichni jsem se postavili a skoro nedýchali. Janey jela pomalu a pomalu zrychlovala. Mně bušilo srdce jak o život. Blížila se k bráně. Udělala kličku a puk padl do brány. Náš tým porazil soupeře a pohár s medailemi získal náš tým. Všichni se na Janey vrhli. A já se objala se Zorem. Chvíli jsem se objímali, ale pak jsme se od sebe odtrhli. Byla jsem rudá jak rajče.
„P-promiň.“ Omluvil se mi Zoro.
„N-ne, ty promiň.“ Taky jsem se omluvila Zorovi. Po zápase jsme šli ven čekat na Janey. Ta po hodině dorazila.
„Lidi, díky za povzbuzování.“ Usmívala se Janey od ucha k uchu. „Robin, jak si dopadla?“ hned se mě zeptala.
„Taky jsme vy hrály, ale větší gratulace tobě.“ Odpověděla jsem Robin. Pak jsme se obě dvě objali. Law, Ichi a Daiki poplácali Janey po rameni a Zoro ji taky objal. Pak jsme se dohodli jít do pizzerie oslavit vítězství Janey.
Mě čekali ještě tři zápasy. Kromě Verči a Cori mi všichni přišli fandit. Byla jsem ráda. Při hře jsem se vždy soustředila na hru. Nakonec i my získali zlato. Po ukončených všech zápasů se konal závěrečný ceremonial. Ichi dostal stříbro, tým Cori bronz a Zoro, Law, Daiki, Janey a Já zlato. Verči tým byl na šestém místě nakonec.
Po ceremoniálu jsme všichni navštívili Cori. Předali jsme ji medaili, kterou nám dala se slovy, abychom ji dali Verče. U Cori jsme se moc nezdrželi, protože jsme nechtěli onemocnět. Pak jsme šli k Verče.
Verča nás přivítala ve své posteli. Když jsem ji dali všichni naše medaile, tak se Verča rozbrečela s díky. Já a Janey jsme Verču objaly a utěšovaly. Zdrželi jsem se tam dvě hodiny. Povídali jsem si o zápasech, jak který byl napínavý atd…Po víkendu nás čekala už škola. A Vánoce se blížily.