Anime World CZ/SK - Příběhy

„Tak nějak by mě zajímalo, co se tu děje,“ odhrnula jsem si vlasy z oči a nevěřícně se podívala na celou tu scenérii. „Není to tak složité,“ ozval se Kakashi, který se právě objevil vedle mě. Proč jsem vždycky jediná úplně mimo. „Tak mi to vysvětli, ne?!“ otočila jsem se k němu nedočkavě. „Jednoduše, Orochimaru se spojil z Písečnou a znovu se chystá zničit vesnici.“ Moje dlaň už zase mířila k mému čelu. „A já měla po zkoušce slíbené volno,“ povzdychla jsem si, „Takže, co teď?“ „No, Naruto, Sakura, Shikamaru a Pakkun se vydali za Sasukem, který pronásledoval Gaaru…“ snažil se mi situaci přiblížit Kakashi. „Což znamená, že tady zbylo na nás,“ za našimi zády se objevil Guy. Rošťácky jsem se usmála. „Tohle vrací vzpomínky,“ zakřupala jsem prsty na rukách a z brašny vytáhla kunai. „Rozptýlit!“

.,.,.,.,.,.,.,.,.,.,.,.,.,.,.,.,.,.,.,.,.,.,.,.,.,.,.,.,.

„Naruto! Sakuro! Sasuke!“ běžela jsem lesem a hledala děti, které se ještě nevrátili. Konečně jsem uslyšela velmi podvědomou melodii. Naruto, hned mi došlo. A hned potom jsem uslyšela ještě jednu. Také jsem ji znala, sice méně, ale byl to Sasuke. Přidala jsem. Stromy se rozestoupili a já se octla na mýtině. „Jste v pořádku?“ optala jsem se na, v tu chvíli velice irelevantní a snad i naprosto blbou, otázku. Naruto ležel na zemi, zřejmě byl v bezvědomí a Sasuke seděl vedle něj, hned na první pohled bylo vidět, že se drzí z posledních sil. Seskočila jsem k nim a hned jsem začala Sasukeho léčit. „Nanami?“ nevěřícně se na mě podíval. „Co na mě tak koukáš? Myslíš, že bych vás tu nechala,“ slyšela jsem, jak se mi třásl hlas. „ Proč brečíš?“ nasadil svůj poker face. Aniž bych si toho byla vědoma, po mé tváři klouzala jedna slza za druhou. Utřela jsem si je hřbetem ruky. „Ale, to nic. Asi mi jen něco spadlo do oka,“ snažila jsem se z toho chabě vymluvit. „Kde je vlastně Sakura?“ změnila jsem téma. „Nechal jsem ji s tím psem. Je v pořádku, jen taky v bezvědomí,“ odpověděl netečně. „Dobře tedy. Jak se cítíš? Budeš mi schopen nést Sakuru?“ tázavě jsem si ho změřila pohledem a oči se mi zastavili na symbolu na jeho krku. Že jsem si toho nevšimla dřív. Prokletá pečeť. „Jsem v pořádku,“ postavil se na nohy, „možná bych raději vzal Naruta.“ „Tím lépe pro mě, Sakura bude lehčí.“ Začala jsem se soustředit na Pakkunovu čakru, tu mám totiž perfektně zapamatovanou. Jestli je Sakura u něj, už jsem je našla. Doběhla jsem na místo: „Pakkune, běž za Kakashim a vyřiď mu, že jsem je všechny našla a že jsou v pořádku.“ „Jistě Nanami-chan,“ odpověděl a vypařil se. Zkontrolovala jsem Sakuře životní funkce, naložila si ji na záda a vydala se zpátky za Sasukem a Narutem, do vesnice.

.,.,.,.,.,.,.,.,.,.,.,.,.,.,.,.,.,.,.,.,.,.,.

„Proč mě to vždycky tak dostane? Lidi přeci umírají běžně,“ šeptala jsem Kakashimu do rukávu, který jsem používala v tuto chvíli jako kapesník. Všichni, včetně mě, byli oblečeni v černé, tedy alespoň mi to tak připadalo. O tom jsem se možná ještě nezmínila, ale mám vrozenou poruchu zraku, takže nejsem schopná rozeznávat barvy, ale to je teď vedlejší. „Třetí pro nás všechny hodně znamenal,“ odpověděl polohlasně Kakashi. „Jenže já nemám důvod takhle truchlit. Děda Třetí si vždycky našel způsob jak zařídit, aby se ke mně všechny důležité informace ke mně dostali až z dvoutýdenním odstupem. Vždycky mě nutil do misí, které věděl, že splnit nedokážu…“ pofňukávala jsem a dál si otírala oči do rukávu jeho černé košile. „Jistě k tomu měl nějaký důvod,“ uklidňoval mě naprosto klidným hlasem. Obdivovala ho jsem za to, jak se dokáže i v takových situacích bezchybně ovládat. Hold za těch asi deset let v ANBU se taky něco naučil. Začalo pršet, kapky deště se mi dostávali do očí a já viděla ještě míň než normálně. Možná to bylo dobře. Hřbetem ruky jsem si setřela z tváří slzy a zhluboka sem se nadechla. „Nemůžu se chovat jako malé dítě. Nesmím brečet,“ šeptala jsem si sama pro sebe. „Nanami, i ten nejsilnější člověk musí někdy brečet, já tě brečet neviděl od té doby, co ses vrátila a to může být kolik, skoro osm let?“ zareagoval Kakashi na má povzbuzující se slova. „Za dva dny to bude osm let,“ zavzlykala jsem a po mé tváři znovu sklouzla slza.

.,.,.,.,.,.,.,.,.,.,.,.,.,.,.,.,.,.,.,.,.,.,.,.,.,.,.,.,.,.,.,.,.,.,.,.,.

„Vážně už je to osm let?“ zeptala se Kurenai. „Ten čas strašně letí, už jsme staří,“ zareagovala jsem s drobným úsměvem. „Ne, Nanami, my jsme staří, ty jsi ještě mladá,“ zašklebil se Asuma. Opřela jsem se o Guye, který seděl po mé levé ruce. „Nemůžu za to, že jsem si nikdy neporozuměla se stejně starými človíčky,“ několikrát jsem zamrkala a zívla, „ale už je to osm let, co jsem přišla k rozumu.“ „Tobě stejně nikdy nikdo neporozumí,“ ozval Guy, na kterém jsem ležela. Vražedně jsem se na něj podívala: „A to si mám vyložit jak?“ „Ale no táák Nanami-chan, já to tak nemysle,“ snažil se velmi nahlas obhájit. „Pššt,“ sykli jsme na něj všichni čtyři sborově. „Vedle spí Naruto, to ho chceš vzbudit a pak mu vysvětlovat, co tady všichni děláme?“ Kakashi konečně promluvil. „Já se vám vážně omlouvám, za tuhle komplikaci, ale je vážně už hodně pozdě a všude bylo zavřeno,“ zívla jsem. Ano, je vážně hodně pozdě já jsem ospalá a mám zítra službu a já si tohle musela naplánovat zrovna na dnešek. Opřela jsem se pro změnu o Kakashiho, který seděl po mé pravá straně a poslouchala jsem jejich konverzaci.

Komentáře