Anime World CZ/SK - Příběhy

5. Sportovní den: Cori a Daiki

Daiki:

 

Tentokrát nastal můj den. Měl jsem dneska hrát dva zápasy basketu. Kromě Verči, která stále byla v nemocnici mě šli podpořit všichni. Věděl jsem, že Ichi by nejraději byl u Verči, ale nemohl opustit školu. Sice se neučilo, ale kdyby nebyl ve škole, tak by z toho měl problémy. Ale Verču jsme navštěvovali po škole všichni. Aspoň na hodinku jsme se tam stavěli. Učení naštěstí nebylo, tak Verča o nic nepřišla. Když se stalo, že jsme na tu holku narazili, tak jsme museli Janey držet zkrátka jinak by něco provedla a nedopadlo by to dobře. V Janey stále kypěla zlost za to, co ta holka provedla Verče.

 

Nastala hodina,kdy nastal zápas. Zhluboka jsem se nadechl a vydechl. Po pár vteřinách začal zápas. Před zápasem jsem si všiml jak ostatní udělali i pro mě transparent. Ale teď jsem se soustředil jenom na hru. Povedlo se mi soupeři sebrat míč a jet na koš. A taky jsem koš dal. Se spoluhráči jsme se objali a hra pokračovala. Bylo to jako na kolotoči. Jednou jsme vedli mi, podruhé soupeř. Byl to dosti silný soupeř. Pár trestných hodů jsme měli mi, ale i soupeř. Ale na vyloučení to nebylo. Nemůžu říct, že by to nebyla agresivní hra, to zase ne, ale nikdo se nesnažil někoho sejmout, jako při vybíjené. Ale i tak to bylo nebezpečné. Mohlo se totiž stát, že by někdo při výskoku špatně dopadl na nohu, nebo tak, ale na to jsem nemyslel. Nechtěl jsem malovat čerta na zeď. Hra pokračovala v tempu. Ale nakonec nastal konec prvního zápasu, který jsme vyhráli jen tak tak o dva body.

 

Hned po zápase jsem se se všemi sešel před šatnou. Ostatní spoluhráči byli v šatně a já venku se svými přáteli. Jediná Verča chyběla. Ale chtěli jsme ji jít navštívit všichni, až bych měl po zápasech. Ještě jeden mě čekal.

„Tak jak ti je?“ zeptala se mě Janey. Podíval jsem se na ni.

„Všelijak.“ Odpověděl jsem po pravdě. Těšil jsem se na zápas, ale zároveň bych chtěl být u Verči v nemocnici. Miluju Cori a mám v plánu se jí vyznat, ale Verča byla něco jako malá sestřička. Stejně tak jsem bral i Robin a Janey. I když Janey byla silná, než Verča či Robin. Mohla měřit síly s Cori. Cori nejdřív přemýšlí a pak jedná. Janey je přesný opak. Ta nejdřív jedná a pak myslí. Proto o tyto dvě jsem tolik strach neměl, jako o Robin či Verču.

„Jak to?“ zeptala se překvapeně Robin.

„Nevím. Jsem rád, že mohu hrát, ale taky mi tu chybí Verča. Všichni i s Verčou jsme jako jedna velká rodinka. A cítím se blbě, když tu Verča není.“ Snažil jsem se to nějak vysvětlit.

„Chápu. I mně je na nic, když tu Verča nemůže být.“ Přikývla Janey. Všichni jsem v tichosti souhlasili.

„Ale co se takhle soustředit na naše zápasy s myslí, že hrajeme pro Verču a veškeré úsílí věnujeme Verče?“ navrhl Ichi. Všichni jsme se zamysleli.

„To nezná špatně.“ Řekla Cori.

„A ty ceny, které vyhrajeme bychom mohli Verče věnovat. Protože ona si to zaslouží.“ Souhlasila a navrhla další návrh Janey.

„Jsi génius.“ Řekl Law a položil svou ruku na její rameno. Všiml jsem si, jak Janey zrůžověly tváře. Uvědomil jsem si, že každý někoho miluje. Já Cori, Robin Zora a Zoro Robin, Janey Lawa a Law Janey, Ichi Verču a Verča Ichiho. Jenom jsem nevěděl, jestli Cori miluje mě. Rozhodl jsem se, že jakmile bude možnost, vyznám se jí, ať s tím, že mě i odmítne. Po chvíli Law zase narovnal ruku podél svého těla. Chlapi začali vylézat ze šatny. Nastal čas na další zápas. V tento den poslední.

„Tak hodně štěstí, Daiki.“ Popřála mi Cori a usmála se na mě.

„Díky. Je to pro Verču.“ Řekl jsem a usmál se na všechny. Já šel na hřiště a zbytek na tribunu fandit.

 

Nejdřív jsme se seřadili a popřáli si navzájem se soupeřem hodně štěstí a podali si ruce. Pak boj začal.

 

Snažil jsem se hrát jak nejlíp umím. Nešlo o to dát koše, ale o to v případě nouze nahrát, aby spoluhráč dal koš. Ale i já se snažil dávat koše. Sice si protiřečím, ale takhle to bylo. Nesoustředil jsem se na nic jiného, než na zápas. Sice ještě o nic nešlo, ale pokud jsme chtěli postoupit museli jsme vyhrát. A já vyhrát chtěl. Ne pro sebe. Ne pro školu, ale pro Verču. Ostatní fandili, jak jenom mohli.

 

Když jsem chytal míč, tak protihráč na mě skočil s úmyslem sebrat mi míč. Ale padl na mě a spadl na lokej a záda. Zády mi projela ostrá bolest. Nejspíš jsem si vyrazil dech. Všichni hned byli u mě. Soupeř se mi omlouval. Z lokte mi tekla krev. Po chvíli se mi ulevovalo a líp dýchalo. Vyskočil jsem na nohy. Lékař se mi podíval na ten loket. Vyčistil ránu a zalepil. Já se napil vody z flašky a šel zase hrát. Bylo mi fajn. Jenom jsem si sedřel loket a vyrazil dech, což už bylo v pohodě.

 

Znovu jsem se pustil do hry. A hrál, jako by šlo o můj poslední zápas v kariéře. A snažení se vyplatilo. I když jsme prohrávali o třicet bodů, tak mi dokázali skóre dohnat a nakonec o pět bodů i zvítězit. Po zápase jsem šel do šatny, kde jsem si skočil pod sprchu.

 

Když jsem byl hotov, tak jsem šel už oblečen ven. Tam na mě čekali ostatní.

„Jsi v pořádku?“ zeptala se mě hned Cori.

„Jo, jsem. Nic mi není. Jenom sedřený loket.“ Usmál jsem se a snažil jsem se je uklidnit.

„Ale i vyražený dech si měl, pokud se nepletu.“ Ozvala se Janey. Všechny nás překvapila. Ale mě nejvíce.

„J-jak to víš?“ dostal jsem ze sebe překvapeně.

„Už se mi to párkrát stalo, tak vím, když má někdo vyražený dech.“ Odpověděla nám Janey.

„Jo tak. Trošku jo, ale jak mi ošetřovali loket, tak jsem se vzpamatoval. A stejně ten chlap to nechtěl udělat. Chtěl mi jenom sebrat míč.“ Dodal jsem.

„Ty by si mohla dělat doktorku.“ Podotkl Ichi směrem k Janey.

„Nemohla. Nesnesu pohled na krev.“ Přiznala se nám Janey.

„Hele, ale Verče nic neřekneme, co máme v plánu udělat s našimi trofeji, co říkáte?“ zeptala se nás Robin.

„Jasně že ne. To by nebylo už překvápko.“ Souhlasil za nás všechny Zoro. A měli jsme to namířeno do nemocnice za Verčou.

 

Dojeli jsme tam a hned Verču navštívili. Její rodiče zrovna odcházali. Pozdravili jsme se a my obklopili Verču.

„Ahoj lidi. Nemusíte za mnou chodit každý den.“ Usmívala se Verča. Sice řekla, že nemusíme, ale věděl jsem, že je za to ráda.

„Máš smůlu. My chceme a přijdeme.“ Ušklíbla se Janey.

„Janey má pravdu.“ Řekl Ichi na souhlas.

„Jak ti je?“ zeptala se Cori Robin.

„Líp. Sice to ještě trošku bolí, ale líp.“ Za tři dny bych měla jít už domů.“ Usmívala se Verča.

„To je super.“ Zajásala Robin a hned Verču objala.

„To jo. Jen je škoda, že nemůžu být s vám. Aspoň jako fanda.“ Posteskla si Verča.

„Nesmutni. Sice tě asi nenavštívíme u tebe doma. Bylo by to blbé takhle večer, ale srdcem budeme vědět, že tu s námi jsi a fandíš nám.“ Řekl Ichi. Při tomto proslovu mu zrudly tváře a nejen jemu. Ale i Verče. Dokonce i Robin s Janey zrudly. Ale jenom maličko. Ale přehlédnout se to nedalo.

„Díky moc. A u našich se přimluvím, aby jste přijít mohli.“ Ujišťoval nás Verča.

„To bude tady Ichi chodit sám. Aby ti řekl co nového, pozdravy od nás a taky až začne vyučování tak výpisky atd…“ řekla Janey a poplácala Ichiho po zádech. Tentokrát jak Verča, tak i Ichi zrudly. Trošku jsem začal chápat, kam tím Janey míří. Ty dva chtěla dát dohromady. Takže taky zaregistrovala, že ty dva se navzájem milují.

„Daiki, co máš s loktem?“ zeptala se Verča, když si všimla té náplasti na lokti.

„Při zápase menší nehoda. Ale tím se netrap. Jenom sedřený loket.“ Usmál jsem se na Verču a  podíval jsem se na Janey. Ta pochopila proč ji pozoruju. Nechtěla jsem, aby říkala Verče, že jsem si vyrazil i dech.

„Tak to dávejte při zápasech všichni pozor. Nechci, aby se vám něco stalo.“ Řekla Verča rozhodně.

„Neboj, dáme.“ Slíbili jsme všichni sborově. Ještě chvilku jsme si s Verčou povídali, ale pak jsme museli odejít. Další den čekal zápas ve florbale Cori.

 

Cori:

 

Nastal další den a mě zápas ve florbale. Chtěla jsem vyhrát pro Verču, jak jsme se všichni domluvili. Když se takhle hrdinsky zachovala, tak si to rozhodně zasloužila. Janey měla tento den zápas v hokeji. Tak bohužel mi nemohla přijít fandit. Law šel fandit Janey a zbytek šel fandit mně. Chtěla jsem, aby Robin taky šla fandit Janey, ale Robin to zamítla. Že stačí, že tam bude s ní Law. Nakonec jsem s tím souhlasila. Věděla jsem, že se navzájem milují, ale ani jeden z nich nemá odvahu to říct tomu druhému. Ale já na tom byla stejně. Zamilovaná do Daikiho, ale nedokázala jsem, abych mu řekla pravdu o svých citech k němu.

 

Už jsem seděla s děvčaty v šatně a čekaly jsme, až půjdeme na hřiště. Byla jsem nervózní, ale snažila jsem se to skrýt. Ostatní kromě Janey a Lawa byli na tribuně, aby mi mohli fandit. Nakonec nastal čas, kdy měl zápas začít.

 

Byly jsme na hříšti. S protihráči jsme si podaly ruce a popřály hodně štěstí. A zápas započal. Už od první minuty to bylo zajímavé. Moc silní soupeři. A to doslova. Už vedli pět nula. Ať jsme se snažily jakkoliv, tak nám míč sebraly a daly góla. Tak to teda ne. Musíme je porazit. Už kvůli Verče. Pomyslela jsem si. Proto jsem se do toho opřela. Povedlo se mi sebrat jim míč a jela jsem na bránu. Jenže já minula. Což nebylo mým zvykem. Co se to se mnou sakra děje? Ptala jsem se sama sebe. Nelíbilo se mi to. Když po dvaceti minutách nastala přestávka, tak jsme šly do šaten.

 

Polilo mě teplé i studené horko najednou. Snad nechcete říct, že budu marodit. Pomyslela jsem si zděšeně. Ale musím uznat, že jak jsem seděla byla mi zima.

„Holky, hrajte beze mne jdu k doktorovi.“ Pronesla jsem a vstala jsem.

„Hej, čekej, co ti je?“ zeptala se kapitánka týmu.

„Mám teplotu.“ Řekla jsem pravdu.

„To si nemohla říct na začátku zápasu?“ zlobila se kapitán.

„Promiň, ale až teď při první třetině jsem si uvědomila, že mi něco je.“ Odsekla jsem ji a šla najít doktora.

 

Toho jsem po chvíli našla. Pokuřoval venku. Než jsem stačila reagovat, tak si mě všiml.

„Co se děje?“ zeptal se a típl cigaretu.

„Není mi moc dobře. Mám nejspíš teplotu.“ Řekla jsem pravdu.

„Podívám se na tebe.“ Řekl doktor. Ukázal na židli a já si sedla. Prohledal mě celou a nakonec řekl svůj verdikt. „Měla by si jít ke svému lékaři zítra. Vypadá to na spalničky.“ Oznámil mi. Neměla jsem z toho dvakrát radost. Jenom jsem přikývla na souhlas. Vyšla jsem ven a šla najít našeho třídního. Toho jsem našla docela rychle.

 

Řekla jsem učiteli, co mi nejspíš je. Hned mě poslal domů. Naštěstí neříkal nic o doprovodu. Pomalým krokem jsem dorazila domů.

 

Doma jsem zalezla do postele a než jsem usnula, tak jsem napsala smsku Robin. O tom, že mám nejspíš spalničky a jsem doma. Pak jsem zavřela oči a spala.

 

Robin:

 

Čekali jsme na druhou třetinu. Skoro to začalo, když mi přišla smska. Hned jsem si ji přečetla.

„Kluci, Cori je doma. Má nejspíš spalničky.“ Řekla jsem klukům. Ti se na mě podívali.

„Proč to nepřišla nám říct osobně?“ divil se Daiki.

„Cori je taková, že si moc nechce nechat od nikoho pomoct. Vše řeší sama. S Verčou a Janey ji známe moc dobře.“ Řekla jsem, jak je Cori složitá.

„Tak pojďme fandit Janey.“ Navrhl Zoro. Všichni jsme souhlasili a šli na zimní stadion.

 

Došli jsme na stadion a našli Lawa. Ten když nás uviděl, byl překvapen.

„Co tu děláte? Proč nefandíte Cori?“ vyptával se zmateně Law. Ukázala jsem Lawovi smsku od Cori. Law přikývl a mi se soustředili na zápas Janey. Byl to její poslední zápas, kde se mělo rozhodnout, kdo půjde bojovat o zlato. Janey byla v kondici, a nakonec to její tým vyhrál.

 

S Janey jsme se sešli venku. Hned se ptala na Cori. Tak jsem jí řekli, co s ní je. Pak jsme si to zamířili do nemocnice za Verčou. Už naposledy. Další den ji měli pouštět z nemocnice. A taky začal můj boj o to, kdo půjde bojovat o jakou medaili.

---

Komentáře

Pro komentování se musíš přihlásit.