Stoka / I.
Informace:
Eridan je město v jehož podzemí si vytvořili vlastní hierarchii divocí tvorové neznámého původu. Čtrnáctiletá Atlana z utlačovaného klanu Podrra se rozhodne vzepřít síle, jejíž schopností si sama není vědoma a odhodlá se změnit svět, ve kterém slabí nemají žádná práva a za chyby se platí krví.
Varování: Doporučená věková hranice je osmnáct let! V příběhu se objevuje násilí, sex a vulgarismy!
AN: Mám špatnou zprávu, jelikož se teď musím připravovat na maturitu, tak na psaní nemám ani pomyšlení a bohužel jsem si ukousla moc velké sousto. Stoka je pouze první část skutečně velkého projektu, na který se ještě necítím být dostatečně vypsaná a měla bych se nejdříve zabývat lehčími a kratšími příběhy. Mrzí mě to a omlouvám se lidem, které už první kapitola nadchla a čekají na další. :(
I. Artenova smrt
Eridan 1988
Kost! vykřila v duchu Atlana, když při potloukání se ve vysoké suché trávě nahmatala něco tvdrého dlouhého a špičatého. Ihned si to něco vytáhla na oči a prstem z toho sloupala kusy hlíny. Jednalo se o krásné bílé žebro, dost silné a tvrdé na to, aby se jen tak bezúčelně povalovalo po zemi. Musel ho tu někdo zapomenout, když si zde pochutnával na svém úlovku. Obezřetně se rozhlédla, jako by se bála, že předchozí majitel se stále potlouká někde poblíž a jakmile si byla jistá, že je sama, tak si ji strčila mezi zuby a spokojeně ji okusovala. Její lidské zuby však nebyly přizpůsobené ke přežvykování kostí a kost se jí na příč celá do pusy nevešla. Otráveně ji tedy z úst vyndala a s předsevzetím, že si ji nechá na později, ji dala zpět na místo, kde ji našla a pečlivě ji zakryla vlhkou hlínou. Pak se znovu usadila na své čekací místo a otráveně vydechla. Už tu takto sedí a čeká celou věčnost. Večerní chlad ji začínal přemáhat, jaro bylo ještě daleko a lidské tělo nemělo srst, která by ho hřála a jelikož ona sama žádné oblečení neměla, jediné co ji trochu hřálo byla její záplava hnědých vlasů -které byly místy natolik pocuchané, že se slepovaly do dlouhých umazaných dredů- a proto se začínala třást. Přeměnit se nechtěla, protože jeji druhé tělo vydávalo intenzivnější pach a bylo snažší jej vycítit. A ona nechtěla, aby ji někdo viděl. Už tak to co se chystala udělat bylo proti zákonné.
Atlana totiž měla na svůj druh velmi neobvyklý koníček – zbožňovala když mohla prozkoumávat stará a opuštěná místa, ve kterých se skrývala spousta podivných a zajímavých předmětů. Často se proto v noci vyplížila ven z Hnízda, což byla veliká opuštěná věznice, kde se ukrývaly matky s mláďaty nehledě na klanu s jistotou, že zde můžou mít vždy pocit bezpečí, a hledala si cestu v eridanských stokách i kanálech a procházela staré fabriky, domy, a chatky, které byly na kraji města, kousek od lesa. Po ulicích však volně chodit nesměla. Ne proto, že by jí to někdo zakázal, ale proto, že byla z poníženého klanu.
Její klan se jmenoval Podrra a jeho členové se dokázali měnit ve velká zvířata, která se dala vzhledově přirovnat k něčemu mezi medvědy a vlky. Ve své pravé podobě byli velcí, mohutní a i když neoplývali mrštností, stále byli velmí silní, měli masivní čelisti, které dokázaly bez problémů lámat kosti a rvát maso, a houževnaté tělo, které vydrželo dlouhé úmorné boje. Díky těmto vlastnostem ještě nedávno měli mezi divokými velice vysoké postavení. Patřili totiž k Prvním a byli čistý druh, nezkažený evolucí, ani degenerací – sami si totiž dávali velký pozor na to, aby nedocházelo ke krvesmilstvu. Viděli už více mocných klanů ztroskotat na takové maličkosti a proto blízcí příbuzní neměli právo mezi sebou plodit mladé. Jejich jistá moc však brzy narazila na kámen – před čtyřmi lety mezi klany Podrra a Máva došlo k velkému konfliktu, který vyvrcholil plánovanou vraždou hlavy Mávů. Bohužel však i jejich podzemní svět, kterému vládnou tvorové, kteří jsou napůl lidé a napůl zvířata, má svá přísná pravidla, která jasně praví, že hlavy klanů mohou padat pouze v oficiálních soubojích, na které dohlíží porota ze Stoky. Členové se mezi sebou zabíjet směli, pod měli dostatek síly na souboj – což většinou neměli, jelikož jídla z popelnic bylo málo a být velký nebyla vždy výhoda, vzhledem k tomu, že spousta jiných klanů útočila ve smečce.
Následně po této tragédii se konal soud, ve kterém se rozhodlo ve prospěch Máv a na klan Podrra byl uvalen trest Krvavého desetiletí, který znamenal, že po dobu deseti let je za jakýkoliv okolností povoleno zabíjet členy klanu Podrra, kteří se objeví v ulicích Eridanských. Proto se všechny Podrry už čtyři roky ukrývaly v podzemí, v Hnízdě, nebo mimo Eridan. Eridan však byl zdrojem jejich podivné síly a ti, kteří jej opustili dál než na několik kilometrů, o své schopnosti většinou přišli, proto odejít z Eridanu, se dobrovolně dělo málokdy, většinou to bylo způsobené vyhnanstvím. A proto byl dříve mocný a vážený klan na dně svých sil. Krvavé desetiletí si vybralo svou daň a už jich nebylo více než sto a jelikož byl incest zakázaný, množili se pomalu. A tolik jich stále umíralo, jelikož tvor, který má přes dvě stě kilogramů není schopný živit se pouze krysami a i těch bylo poslední dobou jak šafránu, hlad je vždy donutil vyjít do ulic. A Mávy se krutě mstily, když na to přišlo tak neznaly lítosti, nerozlišovaly mláďata od dospělých a zabíjely co hrdlo ráčilo.
Samotná Atlana byla z vrhu pěti štěňat. Měla jednu sestru a tři bratry. Jeji sestra, společně se dvěma bratry už byla mrtvá, všichni tři zemřeli zcela náhle během loňského léta. O svém posledním bratrovi neslyšela už celou věčnost. Její matka opustila Eridan před sedmi lety a její otec se s ní setkával zřídka. Nebyli to tvorové rodinně ani společensky založení.
Proto byl Atlanin koníček tak nebezpečný, protože volně se potloukat po městě ji mohlo stát život. Ona však nebyla natolik hloupá, aby se procházela přímo v ulicích. Využívala nejčastěji kanály a chodila sama, aby nepřitáhla pozornost. Tentokrát však objevila jeden dům, do kterého se chtěla mervomocí dostat, bohužel však byl zatarasený masivním kusem dřeva, se kterým sama nemohla pohnout a to jenom pobízelo její zvědavost. A proto seděla ve vysoké uschlé trávě před Hnízdem a čekala na toho, kdo slíbil, že s ní půjde a pomůže jí.
Konečně se ukázal. Ze tmy v díře po dveřích vystoupil Nori, jeji kamarád. Byl přibližně stejně starý jako ona, bylo mu kolem čtrnácti let. Jeho lidská podoba však byla o něco menší než její. Měl krátké světle hnědé vlasy, které si sám stříhal nůžkami. Mezi divokými bylo něco takového raritou, téměř nikdo totiž nijak nepečoval o svůj lidský vzhled, bylo to považováno za lidské a směšné, Nori se však ospravedlňoval tím, že nesnáší, jak mu lidské vlasy padají do očí a nikdy se s nimi nemůže domluvit. Jeho tělo bylo ještě hubené a chlapecké se světlou kůží a působilo křehce a zranitelně. Měl protáhlý obličej se špičatým nosem a malýma žlutýma očima, které Atlana měla také. Všichni divocí měli žluté oči. Někteří méně, jiní více, ale i tak to byla hlavní věc, která tak nějak spojovala a zároveň odlišovala od lidí.
Atlana vyskočila na nohy a vyštěkla: "No to je dost, málem jsem tu zmrzla-" zarazila se však uprostřed věty, když uviděla, že Nori není sám. Zpoza něj vyskočila dvě odrostlejší štěňata v podobě asi pětiletých nahatých dětí. Nori se na Atlanu podíval a s otráveným výrazem pokrčil rameny.
"Chtěl jsem se jich zbavit, ale nešlo to. Drželi se mě jako klíšťata." vysvětloval, zatímco šel pomalu směrem k ní. Nori se vžcky pohyboval pomalu, jelikož trochu kulhal. Když byl ještě štěně, tak někde přepadl a zlomil si nohu, která mu následně špatně srostla. Ostatní však říkali, že má vůbec štěstí, že může chodit. Byly i horší případy. Nori si proto na svou nevýhodu nikdy nestěžoval. Jako člověk sice byl pomalejší, ale jako zvíře se už tolik od ostatních nelišil.
Štěňata předběhla pomalejšího Noriho a začala poskakovat kolem Atlany.
"Atlano, prý jdete do nějakého opuštěného domu, vemte nás sebou, prosím!"škemralo to první.
"My budeme hodní, slibujeme!" žebralo to druhé. Dokonce chytilo Atlanu za ruku a začalo s ní lomcovat jako se starou klikou. Dívka se mu vytrhla. "Ani nápad," řekla ostře. "Já vás znám, s vámi jsou jenom samé potíže. Jste hluční a poslouchat neumíte. Kdepak, zůstanete tady. Jdeme, Nori!" řekla a pokývla Norimu, který se k ní už dobelhal. Vydali se spolu směrem k díře ve vysokém kamenném plotě a snažili se nevšímat si ječících dětí za sebou.
"Atlanoooo prosííím, vemte nás sebou!!! My vás poslechneme na slovo!" křičeli se slzami v očích. Nori se rozčileně zastavil a otočil se na ni. "Výborně, vsadím se, že teď už o nás ví celé Hnízdo..."
"A co jako mám podle tebe dělat?" opáčila mu stejně naštvaně. Tohle měl být jejich tajný výlet, na který se těšila a o kterém se nikdo neměl dozvědět a opravdu sebou nepotřebovali tahat malá neposlušná štěňata. Netřeba zmiňovat, že kdyby se jim doopravdy něco stalo, tak by z toho byl nespředstavitelně velký průšvih. Štěňata v tento nepříznivý čas měla nevyčíslitelnou hodnotu a brát je sebou byl příliš velký risk. Byla rozhodnutá je zapudit pryč. Začala na ně vrčet a zahánět je zpět do budovy. Kdykoliv však zmizeli v budově, jakmile se otočila, byli opět u ní a chtěli, aby s ní směli jít.
"Běžte pryč, tenhle výlet je tajný!" křikla na ně ve vzteku a zoufalství, když nebyla schopná se jich zbavit, ale následně svého prohlášení zalitovala.
"Jestli nás nevezmete sebou, tak to všem řekneme!" vykřiklo na ni jedno štěně a a to druhé se ihned přidalo: "Ano, řekneme to Artenovi!"a ve zlatých očkách mu zajiskřila výhra. Nori zoufale zaskučel a chytil se za hlavu a Atlana párkrát otevřela a následně zase zavřela pusu a pak v duchu začala proklýnat svou chybu. Otočila se na Noriho. Oba věděli, že jestli se někdo o jejich výletu dozví, tak by z toho měli velký problém. Atlana si znovu vybavila místo, na které se chystali jít. Bylo vlastně docela odřízlé od nejrušnějších ulic, navíc otvor v kanále byl oblopen zdmi, byla malá šance, že by je někdo zahlédl a pokud by šli kanálem, tak by nikoho potkat nemuseli. Touto dobou byly kanály totiž prázdné.
"Dobře, dobře!" řekla rychle a štěňata zpozorněla. "Můžete jít s námi, ale pouze pod podmínkou," musela zvýšit hlas, protože oba začali samou radostí poskakovat a výskat," že nás poslechnete na slovo. Nechcete přece probudit Srstňáka!" řekla vážně a štěňata rychle poskakování zanechala a valila na ni velké oči.
"Kdo je to Srstňák?" zeptalo se jedno. Atlana se k nim co nejvíce sklonila a zašeptala: "To je Eridanská noční příšera, která pronásleduje neposlušná štěňata a žere je!"
Jedno štěně poděšeně usoupilo, ale to druhé ihned vykřiklo: "Nic takového není! To sis právě vymyslela!"
Do konverzace vstoupil Nori a vážně řekl: "Ale jo, je. Když jsem byl ještě štěně, tak jsem měl kamaráda, který nikdy neposlouchal, co mu ostatní řekli a dělal si co chtěl, až jednoho dne, ho nikdo nemohl najít. Prohledali celé Hnízdo a nikde nic, až nakonec po několika dnech z něj našli jenom jeho chlupy. Tak to totiž Srstňák dělá, že sežere všechno, jenom chlupy ne." Jakmile jim to s kamennou tváří dořekl, tak mrknul na Atlanu a té zacukaly koutky úst. Musela se hodně ovládat, aby si toho štěňata nevšimla. Nori sice nikdy příliš nesršel vtipem, jeho humor více spočíval v narážkách a ironii, ale kdykoliv mohl k něčemu přispět, tak dlouho neváhal a to se Atlaně líbilo. Nikdy totiž žádnou legraci nezkazil.
Štěňata byla natolik vyděšená, že si toho ani nevšimla. Chvíli se dívala jeden na druhého a na poslední chvíli zvažovala, zda by raději neměla zůstat v Hnízdě, ale nakonec řekla, že přece jenom půjdou, ihned po tom, co je Atlana ujistila, že na hodná štěňata opravdu neútočí.
Aspoň budou krotcí, pomyslela si Atlana, zatímco je vedla k díře v plotě, kousek od které byl vstup do kanálu. Šla první, aby se dobře rozhlédla, zda někdo není poblíž a pak řekla Norimu, ať jí pomůže s těžkým železným víkem od kanálu.
Jamile ho měli z cesty, tak společně se štěňaty vlezli dovnitř. V kanálech byla taková tma, že stěží viděli na špičku vlastního nosu a na lidský čich se spoléhat nemohli, proto se všichni čtyři proměnili. Proměna byla krátký proces, který trval několik vteřin. Atlana pocítila známý pocit v těle, jako by jí přejel mráz po zádech a než se nadála, měla tělo silné a dlouhé, pokryté hustou hnědou srstí, čtyři mohutné nohy, lepší zrak, výborný sluch a dokonalý čich. V kanálech byl silný zápach, divocí však puch v kanálech příliš nevnímali. Zápach plynu nebo beznínu nemohli vystát, ale biologické vůně nerozlišovali na příjemné nebo nepříjemné, zkrátka je brali takové, jaké byly.
Ještě se ohlédla na Noriho a štěňata a pak se společně rozběhli kupředu. Atlana už znala cestu a proto běžela přímo. Cesta to byla docela dlouhá, jelikož v každé zatáčce museli kontrolovat, jestli někdo nejde. Měli štěstí, nikde nikdo nebyl. Když doběli k otvoru, který potřebovali, štěňata unaveně kňučela a přešlapovala na packách, Nori je však vždycky umlčel zavrčením. Atlana se proměnila v člověka a vyšplhala po žebříku nahoru. Dala ruce nad hlavu na víko a vší silou se zapřela. Kov na protest zaskřípěl, ale jenom trochu. Jakmile ho maličko odsunula, tak na chvilku napínala uši, zda někdo není poblíž a když si byla jistá, tak víko odsunula úplně a hbitě vyšplhala nahoru. Ocitla se na malém betonovém dvorku obestavěném domy. Domek byl opuštěný. Šlo to snadno poznat podle maličkého zaprášeného rozbitého okénka a suché vysoké trávy, která rostla z puklin v betonu. Omítka i lak na zabarakádovaných dveřích byl oprýskaný a zašedlý. Očividně v tomto domě nikdo nebyl už několik let.
Pomohla společně s Norim štěňatům nahoru a pak rychle Norimu vysvětlovala, jak se pokoušela s barikádou hnout, ale nepovedlo se jí to. Štěňata mezitím opatrně chodila po dvorku a očichávala nejrůznější předměty poházené po zemi, jako zmáčené papíry a nedopalky po cigaretách.
"Zkusíme se o to zapřít spolu, třeba se to trochu pohne." navrh Nori a oba se zapřeli o těžký kus dřeva. Atlana zatlačila vší silou a ucítila, jak se dřevo trochu posunulo. Bylo to pro ni malé vítězství a nadšením se jí rozbušilo srdce. Na chvilku vydechni a pak zatlačili znovu. Dřevo se opět o kousek posunuly, tentokrát více a dvorkem se rozezněl zvuk jak těžké dřevo přejelo přes kámen. Když zatlačili potřetí, tak dřevo odsunuli natolik, že se mohli protáhnout škvírou a dotknout se kliky. Atlana to ihned udělala a kliku zmáčkla. Bylo zamčeno. Pro jistotu to zkusila ještě několikrát, než se zklamaně otočila na Noriho.
"Zamčeno, co?" zeptal se. Přikývla. Najednou si připadala hloupě, že ho táhla sebou takovou dálku, aby se jenom mohli podívat na zamčené dveře. Nori si dlouze povzdechl a rozhlédl se.
"Poslyš, tím oknem se neprotáhneš?"napadlo ho najednou. Atlana zavrtěla hlavou.
"Ani omylem. Je moc malé."
"Hmmm..." protáhl zamyšleně a pak se otočil na štěňata. "Ale tihle dva by se protáhli ne? Třeba by uvnitř našli klíč." Štěňata, která už dávno přestala s prozkoumáváním a seděla opodál, si všimla, že se o nich mluví a přiběhla k nim. Nori se natáhl k okénku a loktem z něj vybil poslední velké střepy skla a následně se natáhnul pro kličku, která byla na druhé straně a okénko otevřel. Trochu povyskočil a nahlédl dovnitř. Pak se otočil.
"Tak kdo z vás dvou půjde dovnitř?" zeptal se.
"Já já já!" poskakovalo to jedno.
"Já taky já taky!" halekalo to druhé.
Vymyšlené příšery se bojí, ale do opuštěného zamčeného domu by šli úplně sami, pomyslela si Atlana s úšklebkem a zkřížila ruce na prsou, zatímco sledovala Noriho, jak bere jedno štěně do náruče.
"Tak dobře, půjdete tam a budete hledat klíč. Možná bude v zámku, možná bude viset na stěně, tak se dobře dívejte. Jakmile ho najdete, tak dveře odemknete. Ale hlavně buďte potichu. Kdyby se cokoliv stalo, příjďte sem, zpět k oknu. My tu budeme čekat." S těmi slovy do okna strčil jedno štěně a o chvíli později i to druhé. Pak osamněli a napjatě poslouchali, jak štěňata hledají cestu domem a zakopávají o různé věci, které se válely na podlaze. Začínalo jim to však trvat moc dlouho. Atlana nervózně přešlapovala a Nori co chvíli vyskakoval, aby viděl, jestli se náhodou nevrátili, ale nebylo po nich ani památky.
"Proč jim to tak trvá?" zeptala se nerpělivě. "Snad se jim nic nestalo."
"To bychom slyšeli," odpověděl Nori klidným hlasem, ale raději znovu povyskočil, aby se ujistil.
Postávali asi pár minut, když se z domu ozval příšerný rámus, po kterém jim málem ztuhla krev v žilách. Bylo to, jako by někde popadalo plechové nádobí. Oba sebou trhli a zalapali po dechu. Nori přiskočil k oknu a začal je přiškrceným hlasem volat k sobě. Atlana ho už už chtěla odstrčit a přece jenom se pokusit vlézt dovnitř tím prťavým okénkem, když najednou cvakl klíč v zámku a dveře se otevřely. Oba okamžitě vtrhli dovnitř.
"Co se stalo, co to bylo za rámus?!" třásla s dítětem rozčileně.
"Jenom jsme viděli myš, nic jiného!" vysvětlovalo štěně a pokoušelo se jí vykroutit. Zpoza rohu vyšlo druhé proměněné štěně a v tlamce drželo cukajícího se tvorečka. Atlana vyčerpaně vydechla a dítě pustila. Neměla je sebou vůbec brát, akorát jí z nich bylo mdlo.
Vydali se na průzkum. Nejdříve se šli podívat do schodů, kde našli pokoje s oprýskanými tapetami a poničeným nábytkem. Občas takhle ničili nábytek lidé, občas divocí, ale vzhledem k tomu, že lidé se v takto opuštěných prostorech málokdy nacházeli, tak to byla spíše ta druhá možnost. Atlaně se už párkrát stalo, že při průzkumu narazila na bezdomovce, ale těch se nebála, spíše oni se báli jí a dávali se před ní na útěk. Větší problém nastával v okamžiku, kdy narazila na cizí klan. Jednou se jí stalo, že se zrovna v noci plížila opuštěnou cihelnou, když ucítila opékající se maso a kouř. Nedala si dostatečný pozor a narazila na dvě Můry, jak spolu seděly samotné u ohně. Jakmile ji zavětřily, tak se postavily proti ní a zády k ohni a mlčky ji pozorovaly. Bylo to výstražné postavení, připravené k obraně. Obě Můry měly protáhlá kočkovitá těla jako leopardi, jenomže místo srsti měli černou povislou kůži, na konci dlouhatánského ocasu byl bodec, podobný těm, kteří mají štíři. Nejvíce typický byl jejich dlouhý šlachovitý krk. Jejich hlavy měly hodně podivný tvar, bylo to něco mezi koňem a drakem a široké tlamy s mohutnými čelistmi byly plné velkých zubů. Můry byly mistryně v plížení a útocích ze zálohy. Ve tmě nebyly téměř vůbec vidět a našlapovaly tichounce a skoro neslyšně díky měkkým drápům. Atlana je pozorovala stejně nehybně a pak trochu couvla na znamení ústupu. Obě byly starší a silnějí, mohly by ji zabít kdyby chtěly, jenže Můry byly vždycky trochu mimo dění ve Stoce a šarvátek o moc se neúčastnily, proto jí neublížily. Atlana se chystala nenápadně vypařit, když se náhle stalo něco nečekaného. Jedna z těch dvou Můr se proměnila v ženu a hodila jí kus masa, který si opékaly ve žhavých uhlících. Atlana na maso hladově skočila a odtáhla si ho sebou pryč. Od té doby měla Můry ráda, neboť se poprvé setkala s někým, kdo ji neodsoudil kvůli jejímu klanu a dokonce jí daroval kus svého jídla. Když však na divoké narazila podruhé, už tolik štěstí neměla. Jednalo se o partičku poflakujících se Slirrittů, kteří jí ihned šli po krku. Měla velké štěstí, že jim unikla.
Jak procházeli domem, našli v jednom pokoji velkou spoustu nejrůznějších knih poházených po zemi. Atlana se v nich ráda přehrabovala, byly plné zajímavých pachů a vůní, které v nich zanechaly jejich předchozí majitelé. Občas se dívala na obrázky a přemýšlela, o čem se v nich asi píše. Sama číst neuměla, jako většina divokých. Pár jedinců se našlo, ale těch nebylo moc. Ve Stoce ani v kanálech čtení nebylo třeba.
Atlana při průzkumech také často přemýšlela nad tím, jak lidé asi žijí. Divocí se o ně totiž moc nezajímali, podle nich měli směšné zvyky, dělali nepochopitelné věci a hlavně byli neskutečně slabí. A divocí se styděli za to, že na sebe mohli nabírat jejich podobu. Někteří se dokonce styděli natolik, že se na sebe lidskou formu nabírali pouze v těch nejvážnějších případech, což bylo hlavně kvůli komunikaci. Ve zvířecích formách si rozuměli a byli schopní k sobě promlouvat pomocí pohybů a jednoduchých citoslovců, když však přišlo na vážnější témata, museli se proměnit v lidi. A pak tu byl ještě jiný důvod, proč svou lidskou podobu nenáviděli. Kdykoliv byl divoký na pokraji svých sil, chtě nechtě lidskou podobu nabral. Byl to reflex, podobný sacímu. Nedalo se s ním absolutně nic dělat. A to byl také ten největší problém. Divocí dokázali přežít těžká zranění, ale lidé ne. A když se divoký proměnil v člověka, většinou to byl úkaz, že velmi brzy zemře.
A samotní lidé se o divoké nijak zvlášť také nezajímali. Byla spousta lidí, kteří o nich věděli, ale zároveň bylo i hodně těch, kteří neměli ani tušení. Ti, kteří o nich však věděli, je nevyhledávali, jenom se tvářili, jako by vlastně ani nebyli. A divocí za to na oplátku jejich svět také nenarušovali ani na lidi neútočili. Sice se už vícekrát stalo, že sežrali mrtvého bezdomovce (kterých bylo v Eridanu po skrovnu), nebo utopence v řece, ale to bylo všechno. Lidé měli svůj svět, a oni zase svůj. Proto také lídé v noci vůbec nevycházeli do ulic. Sice v centru města, kde byly kluby, restaurace a hospody, to žilo pořád, ale v menších uličkách a na kraji města se většinou po setmění nikdo nevyskytoval. Sami divocí ve dne mezi lidi nechodili, a když už ano, šli poznat na dálku. Byli neupravení, zapáchali a na sobě měli kusy oblečení, které někde našli a ke všemi nikdy nenosili boty. V davech i v metru se jim vyhýbali obloukem.
Sešli zpět dolů a prošli se kuchyní, ve které byly poházené velké hrnce. Atlana přemýšlela, k čemu jich bývalí majitelé potřebovali tolik, a brzy na to přišla. Když totiž vešli do dalšího pokoje, tak uviděli spousty malých stolků s židlemi, zaprášený bar s prázdnými policemi a přimo před nimi bylo velké okno se sloupaným nápisem a prosklené dveře. Musela tu dříve být nějaká restaurace, nebo hospoda. Štěňata začala pobíhat pod stoly. Atlana je párkrát okřikla, ale pak si řekla, že je nechá, zas až takový rámus nedělali. Společně s Norim se začali prohrabávat ve skříňkách, kde však viděli jenom myši a prach.
"Lidé se sem museli chodit najíst. Určitě to tu dříve moc hezky vonělo jídlem." začala přemýšlet nahlas. Nori přikývl. "To jo, jídlo od lidí voní úplně nejkrásněji. Tohle je jedna z věcí, které jim závidím a kdybych mohl, tak bych se od nich spousty věcí hned naučíl."
Atlana se na něj podívala. "Zas tak moc nepřeháněj, lidi nejsou až tak super. Jsou slabí a občas používají věci, které hrozně nebezpečně smrdí. Třeba ty stroje, ve kterých jezdí!"
"Myslíš auta?" Opravil ji. Nori toho občas věděl tolik, až ji to udivovalo. "To, jo ty jsou nebezpečný, když jsem byl ještě štěně, tak mě jedno málem srazilo. Jakmile do nich lidé jednou sednou, tak je vůbec nezajímá, že jim někdo vejde do cesty."
"Hmm..." zabručela Atlana a pak spolu chvilku dřepěli na zemi a mlčeli. Bylo ticho. Atlana si uvědomila, že je to ticho až podezdřelé. Už se chystala říct, že jsou štěňata nějak klidná, když najednou zaskřípaly dveře. Oba vyskočili na nohy a rozhlédli se. Ty prosklené vchodové dveře byly otevřené a štěňata nikde. Atlaně se srdce najednou rozbušilo tak prudce, až se jí z toho udělalo mdlo. Šlehla pohledem po Norim a oba vyběhli ke dveřím. Štěňata běhala po ulici a štěkala po sobě. Atlana zalapala po dechu. Co budou dělat? Takhle by je mohl kdokoliv zabít. Když půjdou za nimi, tak zemřou taky, kdyby ale nešli, jak by to ostatním vysvětlili? Že kvůli nim zemřela dvě štěňata?
Na nic už nečekala a vyběhla na ulici také. Nori byl hned za ní.
"Okamžitě pojďte zpátky!" chtěla křičet, ale bála se, tak na ně jenom přirdoušeně syčela. Štěňata ji však neslyšela a vběhla do postranní uličky.
Tak to je konec, pomyslela si zoufale a chystala se za každou cenu pro ně vběhnout, když se ozval přidušený výkřik a z uličky vyšel Arten proměněný v člověka, jeden z klanu Podrra, pod paží měl vzpouzející se štěňata a vypadal opravdu rozzuřeně. Atlana viděla jak se k ní spěšnou chuzí valí jako nemilosrdný příliv a jakmile byl u ní tak ji hrubě chytil pod paží a vedl zpět.
"Atlano! Co to sakra má znamenat? Co tady vůbec děláte, s těmi štěňaty? Uvědomujete si vůbec, co jste mohli způsobit?!" zasypával ji otázkami, ale ve skutečnosti odpovědi ani slyšet nechtěl. Atlana ani neměla čas něco říct, protože jakmile je Arten dotáhl zpět do domu a jí i Norimu dal každému do ruky jedno štěně, tak se ozvalo děsivé zavytí v dálce, pronásledované výkřiky a štěkáním. Arten se na ně vážně podíval.
"Zůstaňte zde, schovejte se a jakmile budou pryč, okamžitě se vrátíte do Hnízda, rozumíte?!" řekl jim a pak zavřel prosklené dveře. Všichni čtyři se ukryli dozadu za bar, Atlana i Nori v náručí pevně svírali štěňata a drželi jim rukama pusy, aby nevydali ani hlásku. Než se nadáli, tak Artena obklíčila smečka divokých z různých klanů. Atlana sama měla co dělat, aby hrůzou nelapala po dechu. Srdce ji zběsile bušilo skoro až v krku. Oni ho zabijí, oni mu ublíží, opakovala si neustále a sledovala jak, se Arten se smečkou vybavuje. Nejspíše jim vysvětloval, proč byl na ulici a kryl je. Ostatní mu odpovídali a pokřikovali na něj, ale přes sklo jim nešlo rozumět. Pak opět něco říkal Arten, když mu na krk skočila zezadu jedna Máva, zakousla se a vytrhla mu z krku kus masa. Arten bolestí zakřičel a následně se svalil k zemi, zatímco mu z krku tryskal proud krve. Cukal sebou a držel se za ránu, ze které v rytmu jeho srdce vytékal život. Všichni divocí stáli kolem něj a pozorovali jej jak umírá. Když se po pár minutách přestal hýbat, tak se vydali pryč. Pár jich ještě šlo do té uličky, ve které se před tím ukrýval a pak odběhli za ostatními.
Atlana se podívala na Noriho a ten se podíval na ni se stejnou hrůzou v očích. Co budeme dělat, řekl bez hlasu, pouze zahýbal rty. Atlana se podívala na Artenovo tělo a s nepřítomným výrazem zavrtěla hlavou. Pořád tam ležel, na žulové kostky se stále roztékala jeho hustá krev, která v té tmě byla úplně černá jako tuš. Co budou dělat? Přemýšlela nad tím, zda by měla jeho tělo vzít sebou, třeba by ho unesla. Najednou litovala toho, že se tam nepostavila s ním. Sice by jistě zemřela také, ale alespoň by mohla chvíli bojovat a třeba by měli štěstí a přežili by. To že mu nepomohla ji ranilo více, než samotná smrt někoho, ke komu vzhlížela.
Než se stihla rozhodnout o osudu těla, začaly se k němu plížit stíny vyhládlých divokých, které vábila teplá krev. Došlo jí, že už nemá cenu se tím trápit. Artenovo tělo už nic neznamená, jeho maso poslouží jako potrava druhým a uzavře tím kruh.
Hořce sklopila oči a pak společně s Norim a štěňaty se vyplížili zpět na dvorek. Opatrně se rozhlédli, zda ještě někdo ze smečky divokých není poblíž a ukryli se v kanálech.
"Půjdeme do Stoky a řekneme to ostatním." pronesla, jakmile za sebou zavřeli víko. Nori pouze přikývl a společně se vydali směrem k hlavnímu sídlu divokých.
Komentáře
Pro komentování se musíš přihlásit.
