Anime World CZ/SK - Příběhy

4. Sportovní den: Verča a Ichiose

Verča:

 

Nejen Janey, Law, Zoro, Robin, Daiki a Cori měli své zápasy,ale i já. Já byla vybrána na vybíjenou. Nevynikala jsem ve sportech jako ostatní, ale vybíjená mi šla ze všech nejvíce. Proto mě učitelka nominovala do týmu vybíjená. A dneska jsem měla zápas.

 

Ostatní, kromě Ichiho a Daikiho dorazili všichni. Ichi měl totiž taky zápas. Janey slíbila, že bude fandit mně. I Cori s Robin. Pak jsme se dozvěděli, že ve stejnou dobu má zápas i Ichi. Ichi řekl, aby nechodili a podporovali mě, ale Daikiho nepřemluvil, tak aspoň Daiki šel fandit Ichimu.

 

Nastoupily jsme si do řady. Pak jsem si podaly ruce se soupeřem a náš kapitán rozehrál hru. Naštěstí jsme míč získaly my. Hned jsme přehazovaly míč, abychom jsme měly nabito a mohli vybíjet. Při posledním hodu nám míč soupeř vzal. Takže jsme nabito neměli a šanci měl soupeř. A soupeři se povedlo nabít, takže kapitán jejich družstva měl možnost vybíjet. A taky toho hned využil. Bohužel pro nás špatně. Jednu spoluhráčku vybily a ta si musela jít sednout. Ale výhoda byla ta, že jsme měly míč. Konečně se nám povedlo nabít si a kapitán začal vybíjet. I když kapitánce se to nepovedlo, ale jedné spoluhráčce, tak jsme vybili i soupeřovi hráče. Tento tým hrál hru velmi agresivně. Moc prudké rány a kdyby tu byl někdo, který není tak zdatný ve vybíjené, tak by dostal ránu do obličeje. Ale pravidla neporušovaly, tak jsme se snažily, aby nás míč netrefil do obličeje. I my hrály agresivní hru,ale spíš jsme se snažily je vybít do nohy, neboť je malá šance, že míč chytí. A párkrát se nám to i povedlo. Ale byly tam hráči, kteří uměly se míči vyhnout. První kolo nakonec vyhrál soupeř. Po první hře jsme měli oddychovou přestávku.

 

Hned u nás byla Janey, Law, Cori, Robin a Zoro. Naštěstí mohli k nám přijít. Někde kde se nemuselo do šaten, tak fanoušci šli ke svým favoritům.

„Verčo, hrajete úžasně.“ Chválila nás Janey.

„Ale toto kolo jsme projely.“ Řekla jsem pasivně.

„Hele ještě dáte dvě kola, protože teď je porazíte a ve třetím kole taky, protože budete jedničky.“ Snažila se mě přemluvit z pasivity na optimus.

„Dobrá, budu optimista.“ Zasmála jsem se. Uvažovala jsem, jak se asi daří Ichimu. Ale pak jsem tuto myšlenku zahnala, protože jsem se musela soustředit na svůj zápas. Po chvíli jsem se s ostatníma rozloučila a nastoupila jsem na hříště, kde začínalo druhé kolo vybíjené.

 

Druhé kolo začalo. My jsme tentokrát měli rychle nabito, než soupeř. Proto náš kapitán začal vybíjet soupeře. Ale i jemu se povedlo míč chytit a nabít si. A začaly zase agresivně nás vybíjet. Jedna protihráčka hodila tak prudkou ránu, že moje společnice míč nechytila, ale z chytala ránu do nosu. Míč spadl na zem a spoluhráčka se držela za nos, ze kterého jí tekla krev.

„Zavolejte lékaře.“ Křikla jsem, když jsem byla spoluhráčky. Lékař doběhl k nám a odvedl raněnou ze hříště a odvedl ji do šatny.

„Vyloučena, za vybíjení spoluhráčky, míčem do obličeje.“ Řekl rozhodčí a tu hráčku, která vybila raněnou si musela jít sednout a do hry se nezapojit.

„Ale to byla nehoda.“ Ještě se ta dívka bránila.

„Žádné protesty.“ Řekl rozhodčí a ta dívka si něco šeptala pro sebe, ale rozumět jí nebylo. Chvilku jsme všichni čekali, jak dopadne raněná. Ta po chvíli přišla se zalepeným nosem.

„Jsi OK?“ zeptala se kapitánka našeho týmu raněné.

„Ano. Je to jenom naražené. Hrát mohu.“ Řekla a zazubila se na nás. Jenže podle pravidel byla vybita, tak si musela sednout.

„Vítězství za naší raněnou.“ Křikla jsem na své spoluhráče. Všichni se na mě podívaly. A nakonec přikývly na souhlas. A nakonec se nám povedlo tento druhý set vyhrát.

 

Znovu jsem se sešla s ostatními. Daiki ani Ichi se ještě nevrátili. Takže Ichi musel stále hrát.

„Jak je na tom ta raněná?“ zeptala se Janey starostlivě.

„Bude v pohodě. Má jenom naražený nos a ve hře bude pokračovat.“ Řekla jsem ostatním a usmála jsem se na ně.

„To je dobře. Už to vypadalo bledě.“ Bylo poznat, že se Robin ulevilo. Ale to nejen jí, ale všem.

„To jo.“ Souhlasila jsem.

„Nevíš jestli ta holka nastoupí, nebo ne?“ zeptala se Cori.

„Nevím. Byla vyloučena na tu hru, ale jestli to platí pro zbytek, to netuším.“ Pokrčila jsem rameny.

„Já bych ji do hry už nepustila. Stačí, že hrají dost agresivní hru.“ Promluvila Janey maličko zlostně. Dokonce jsem si všimla, jak dala ruku v pěst.

„Klid Janey, nikomu se už nic nestane.“ Uklidňoval Law Janey. A díky tomuto gestu jsem pochopila, že láska mezi nimi je oboustranná, jen ani jeden nechce tomu druhému se vyznat. Ale Janey jsem chápala. I já se neodhodlala vyznat Ichimu.

„Tak já jdu na poslední hru.“ Řekla jsem, když ohlásili poslední set hry.

„Hodně štěstí.“ Popřáli mi ostatní. Jenom jsem přikývla a šla na hřiště.

 

Ta, co zranila naši hráčku tak byla ve hře. Naše trenérka protestovala, ale k ničemu jí to nebylo. Rozhodčí se už rozhodl, že může hrát. Ale i naše raněná hráčka byla ve hře. Trošku se mi klepaly nohy, protože jsem z toho všeho měla špatný pocit. Ale soustředila jsem se, abych tu hru nějak nepokazila.

 

Hra byla znovu napínavá a nerozhodná. I diváci museli tajit dech. Jenže pak se to stalo. Ta neohrabaná gorila, jak jsem té nebezpečné hráčce začala říkat, znovu zaútočila na naší spoluhráčku a ráda mířila přímo na její obličej. Nechtěla jsem, aby znovu měla nějakou ujmu, aby to zůstalo jenom na naraženém nose a ne zlomené, tak jsem skočila do té rány. Jenže při běhu jsem maličko ztratila balanc a vyvrtla jsem si kotník. Ale míč jsem chytla. Hned u mě byly spoluhráči.

„Verčo, jsi v pořádku? Zeptala se kapitán našeho týmu. Pokusila jsem se postavit, ale noha bolela natolik, že to nešlo.

„Ne, mám něco s kotníkem.“ Řekla jsem pravdu. Chtělo se mi brečet bolestí. Kapitán týmu povolal doktora, který byl zrovna na našem turnaji. Ten přiběhl a hned se mi podíval na ten kotník.

„Chtělo by to rentgen.Vypadá to na zlomený kotník.“ Oznámil svou domněnku doktor. Doktor vyndal mobila a zavolal záchranku. Mě pak přenesl na lavičku.

„Verčo, co ti je?“ hned se starostlivě ptala Janey, která přiběhla i s Lawem, Cori, Robin a Zorem.

„Vypadá to na zlomený kotník. Podle doktora mi, ale musí udělat rentgen. Už se volala i sanitka.“ Řekla jsem jim a měla jsem na krajíčku.

„Ta mrcha!“ procedila skrz zuby Janey.

„Nebyla to její chyba, ale moje. Měla jsem si dát větší pozor.“ Snažila jsem se Janey nějak uklidnit, abych neudělala nějakou hloupost.

„Verča má pravdu.“ Zastal se mě Zoro.

„Ale kdyby neútočila tak agresivně a nevybrala si tu dívku jako svou oběť, tak by to nemuselo takhle dopadnout!“ nenechala si vymluvit Janey. Po chvíli dorazili záchranáři. Nohu mi dali do provizorní dlahy, na nosítka a už mě vezli do sanitky a pak do nemocnice.

 

Ichinose:

 

K mé smůle jsem měl ve stejný den i čas zápas nastejno s Verčou. Chtěl jsem být u zápasu Verči abych jsem ji mohl podpořit. Ale bohužel to nevyšlo. Daiki se rozhodl, že mi půjde fandit. Přemlouval jsem ho, ať to nedělá, ale nenechal si to vymluvit a jako jediný mi přišel fandit. Verča měla vybíjenou a já ping pong.

 

Měli mě čekat čtyři sety. Když jsem se převlékal, byl v šatně se mnou Daiki.

„Jak se cítíš, Ichi?“ zeptal se mě Daiki.

„Jestli myslíš nervozitu, tak tu nemám, ale jedna věc mě mrzí a to ta, že nemohu fandit Verče.“ Odpověděl jsem Daikimu.

„Ty jsi fakt až po uši zabouchnutej.“ Zasmál se Daiki.

„To od tebe sedí.“ Neodpustil jsem si.

„Dobrá, neřešme to.“ Rezignoval Daiki. Po převlečení jsme šli do tělocvičny. Z druhé tělocvičny byl slyšet hluk, tak mi došlo, že zápas vybíjené začal. I když jsem třeba nebyl na řadě s hraním, tak jsem měla zákaz odejít z tělocvičny, jako každý hráč. Já začal hrát až o hodinu později.

 

Když přišla řada na mě, tak jsem se připravil u pinčesového stolu, kde jsem se trošku protáhl. Po pěti minutách zápas započal.

 

Soupeř byl dosti silný. Ale boj to byl vyrovnaný. Jednou jsem já dal bod, podruhé soupeř. Docela jsem se u toho zapotil. Ale nakonec první set jsem vyhrál já. O jeden bod. Pak jsem měl hodinovou přestávku. Bohužel jsem nemohl do vedlejší místnosti, podívat se na Verčku. Takže jsem se ani nedozvěděl, co se tam děje. Že byla jedna dívka zraněná, když dostala míčem do nosu, ani to, že Verču odvážela sanitka do nemocnice.

 

Po hodině čekání mě čekal další zápas. Tento zápas byl jednoduchý. Soupeř nebyl až tak dobrý a všechny čtyři sety jsem vyhrál. A před sebou jsem měl ještě dva zápasy. Ale ten třetí mě čekal až za dvě hodiny. Daiki kažou tu volnou chvíli trávil se mnou a různě jsme si povídali. Ale holky jsme neřešili, protože já si nechtěl připustit, že jsem se do Verči zamiloval a Daiki si nechtěl zase připustit, že miluje Cori. Jen u Lawa jsme si jistí nebyli a sám se k tomu nevyjádřil. Ale někoho nutit jsme zase nechtěli. Probírali jsme školu a Vánoce, které se blížily. Každý měl losovat ve třídě, kdo komu dá dárek, ale naše osmička se dohodla, že si dáme i dárek mezi sebou ať se vylosujeme či ne. Ale nevýhoda byla ta, že Janey, Daiki, Zoro a Law chodili do vedlejší třídy, ale každý den na sebe čekáme před školou, tak si je asi předáme tam. Ale na toto bylo ještě dost času. Teď se hlavně soustředit na zápasy, které čekaly každého. Po dvou hodinách mě čekal třetí a zároveň předposlední turnaj.

 

Soupeř byl taky silný, ale jak byl o něco unavenější, tak přestal stíhat a nakonec jsem vyhrál tři sety. První se vyhrál on, protože to ještě měl dostatek síly. Pak jsem měl hodinovou přestávku a pak mě čekalo poslední kolo.

 

Poslední soupeř patřil mezi elitu. Tady mě můj soupeř převálcoval na celé čáře. Všechny čtyři sety vyhrál. A já mu v každém setu dokázal dát jenom pět bodů. Byl prostě jednička. Díky této prohře jsem byl celkově druhý. Ale když jsem dohrál i toto čtvrté kolo, měl jsem padla. A žádný turnaj mě už nečekal, protože na ping pong byly čtyři soupeři. U Verči to bylo to samé, ale měly to rozdělené na dva dny. Takže jsem byl rád, že aspoň v jeden den uvidím její dva zápasy.

Když jsem s Daikim vyšel ven, už jsem byl převlečen, tak jsme ostatní nemohli najít. Podíval jsem se na mobila, že zavolám Verče, když mi v tom volala Cori.

„Hele Cori, kde jste? Nemohu vás najít.“ Hned jsem se zeptal, aniž bych jsem pozdravil, nebo něco takového. Chvíli jsem mlčky poslouchal. „C-cože?“ dostal jsem ze sebe. Zase jsem chvíli poslouchal. „Hned tam budeme.“ slíbil jsem a položil hovor.

„Co se děje, Ichi?“ zeptal se mě Daiki.

„Verča si zlomila kotník.“ Řekl jsem Daikimu a rozeběhl jsem se k zastávce. Daiki mě dohonil.

 

Autobus po chvíli přijela my dva si nastoupili. Nebyl moc narvaný, tak jsme si mohli vzadu sednout.

„Víš, co se pořádně stalo?“ zeptal se mě Daiki.

„Ne, prý mi vše řekne v nemocnici.“ Řekl jsem co mi Cori řekla. „Ale zajímalo by mě proč to neřekla tobě, když se to salo.“ Uvažoval jsem nahlas.

„Nechtěla, ani ostatní nechtěli, aby si to věděl, protože chtěli, aby ses soustředil na zápasy a vyhrál. Řekni ještě ne, kdyby si to věděl, že by ses soustředil.“ Zeptal se mě Daiki, který vysvětlil, proč mi nedali dřív vědět, ani jemu ne.

„Pravda.“ Souhlasil jsem s Daikim. Nakonec jsme dojeli k nemocnici a šli najít ostatní.

 

Ty jsme našli jak stepovali na chodbě. Robin seděla a vedle ní Janey s Cori. Nejspíš ji utěšovali. Law si nás všiml.

„Tak tady jste.“ Řekl a šel k nám. I Janey se postavila a došla k nám.

„Tak co se stalo?“ zeptal jsem se jich.

„Jedna protihráčka byla dost agresivní. Verča chtěla zabránit dalšímu úrazu od té holky, ale při chycení míče si vymkla kotník. Musela se volat záchranka. Ta ji sem odvezla a zjistili, že to má dost ošklivě zlomené, tak je teď na operaci.“ Řekla naštvaně Janey. I ve mně kypěla zlost. Ale v tom se objevili rodiče Verči. Janey jim řekla co se stalo. Naštěstí jim nevadlo, že tam jsme všichni a mohli jsme tam zůstat. Ale nikdo nic neřekl. Panovalo hluboké ticho. V duchu jsem se modlil,aby to nebylo nic vážného. Po hodině vylezl doktor z operačního sálu.

„Vy jste rodiče Misaki?“ zeptal se doktor rodičů Verči.

„Ano, to jsme. Jak je na tom?“ přikývl otec Verči.

„Nohu jsem dali do sádry. Operaci jsme museli vykonat, protože jsme pár kostí museli znovu zlomit, aby kosti srostli pořádně k sobě.“ Vysvětlil nám všem doktor. „Navštívit ji můžete až zítra. Teď bude delší dobu spát.“ Dovolil návštěvy doktor. Poté si podal ruku s panem a paní Misaki. Všem jsem nám ulevilo.

„Můžeme chodit navštěvovat Verču?“ zeptala se Robin, která byla ubrečená.

„Jistěže.“ Přikývl otec Verči.

„Budu jí nosit úkoly a s učivem jí pomohu.“ Hned jsem se nabídl.

„To budeš hodný.“ Řekla matka Verči. Pak jsme se rozešli a každý šel svou cestou domů.

---

Komentáře

Pro komentování se musíš přihlásit.