Anime World CZ/SK - Příběhy

3. Sportovní den: Janey a Law

Janey:

Nastal listopad. A z nás osmi se stala nerozlučná parta. Přátelili jsme se a provozovali různé akce. Já, Verča i Cori jsme se naučily být sami sebou před Lawem, Ichim a Daikim. Když jsme měli z něčeho psát písemku, tak jsem se učila se Zorem, Lawem a Daikim. Nebo když někdo onemocněl, tak ostatní půjčili marodovi sešity na dopsání, popřípadě i vysvětlení dané látky. Ve vedlejší třídě to bylo stejné. Cori, Robin, Verča a Ichi se učili společně. Kdybychom jsme všichni měli stejný obor, učíme se všichni najednou. Mně učení šlo ze všech nejhůře. Měla jsem krátkodobou paměť a látky předchozí jsem si musela neustále opakovat. Law měl zase fotografickou paměť, takže si zapamatoval hned vše. Ostatní měli dlouhodobou paměť.

 

V listopadu každého z nás čekal sportovní turnaj. Mě čekal hokej. Sice to bylo smíšené družstvo, protože bylo málo dívek, které trénovali hokej. Spíš jsem tam byla jako jediná dívka.

 

Ze začátku se mi posmívali, že brzy skončím, že mi to nepůjde. Že nejsem na takovou drsnou hru. Ale pletli se. Patřila jsem mezi elitu. Chlapi mě hned vzali mezi sebe. Byla jsem jejich eso v rukávu, jak říkali.

 

Nastal den D, kdy se konalo první kolo mezi školního turnaje v hokeji. Do soutěže bylo přihlášeno celkem osm škol. Takže nás čekalo osm kol, z toho jsme museli vyhrát čtyřikrát, abychom postoupili do top čtyřky.

 

Byla jsem zrovna v šatně, kterou jsem měla oddělenou od chlapů, když někdo zaklepal na dveře.

„Dále.“ Ozvala jsem se. Dveře se otevřely a v nich stáli mí přátelé.

„Jdeme ti popřát hodně štěstí.“ Řekla Verča a už všichni byli v mé šatně.

„Lidi, moc díky za podporu.“ Usmála jsem se na ně. Podpora od přátel vždy potěší.

„Tak hodně štěstí. My budeme na tribuně fandit.“ Usmál se na mě Law. Rozbušilo se mi srdce. Cítila jsem nával tepla ve tvářích. Musela jsem zrudnout.

„Díky moc. Moc si toho vážím.“ Znovu jsem poděkovala.

„Tak mi jdeme.“ Řekl Zoro a všichni s úsměvem na rtech zmizeli. A já se oblečená přesunula k týmu.

 

I oni byli převlečení a trenér nám dával poslední rady před zápasem. Nakonec ohlásili náš tým.

„Jsme jedničky,

Žádné paličky.

Vždy vyhrajem,

Štěstí všem rozdáme.“

Řekli jsme náš pokřik a šli na led.

 

Chvilku jsme se rozbruslovali. Všimla jsem si na tribuně ostatních, jak tam měli transparent: Janey je naše jednička, zvítězí naše hvězdička. Toto stále na transparentu. Musela jsem se nad tím pousmát. A pak nastal zápas.

 

Jsem útočící hráč, ale na buly nechodím. Sice to trénuju, ale nevyhrávám. To je má slabina při hře. Rozhodčí vhodil puk a zápas začal. I protivníci v týmu měli ženský sbor. Byly tam asi tři dívky. A s jednou jsem byla na hřišti. Jednou měli puk oni, jednou mi. Obě mužstva měli silné brankáře i obránce. Párkrát jsem byla přimáčknutá na mantinel, ale hned jsem se vždy otřepala a hrála dál. V první třetině pár trestných minut bylo. Jak z naší strany, tak i z druhého mužstva. První třetina zůstala bez gólu.

 

Všichni jsme se sešli u chlapů v šatně. Trenér nás chválil za obranu, za málo vyloučených, ale kladl nám na srdce, abychom se soustředili i na útok. Ale že jinak vydáváme dobrou práci. Za patnáct minut začala druhá třetina.

 

V té druhé třetině, se hrálo hodně zostra. Protivníci byli agresivnější, než v té první třetině. Ale oproti nám, byli dost často vyloučeni. Dokonce jeden hrát z našeho týmu musel led opustit. Dostal ránu do hlavy, když bojoval o puk. Musela ho dovést záchranka. V naší partě to hodně zamávalo a nesoustředili jsme se moc na zápas, jako na našeho kamaráda. Proto se protivníkovi podařilo nás nasolit tři góly. A po dvaceti minutách nastala další přestávka.

 

Všichni jsme se sešli v šatně chlapů i s trenérem. Nikdo nic neříkal. Mysleli jsme na našeho kolegu.

„Lidi, soustřeďte se na zápas. Vím, že je těžké vidět spoluhráče, jak ho sanitka odváží, ale hra neskončila. Mám jinak zprávy, že má slabý otřes mozku a na tři dny si poleží v nemocnici. Jinak je OK.“ Snažil se nás povzbudit trenér. Podívala jsem se po všech chlapech.

„No tak chlapi. Vyhrajeme už kvůli němu. Dejme do té hry maximum.“ Povzbuzovala jsem chlapi, když jsem se po proslovu trenéra vzpamatovala. I chlapi se vzpamatovali a slíbili jsem si, že dáme čtyři góly. Poslední třetina započala.

 

Začali jsme hrát taky agresivní hru. Protihráči se divili, kolik energie máme, i když jsme ztratili spoluhráče. Jenomže to nestačilo. Nedokázali jsem protivníkovi dát gól. Už zbývalo pouhých deset minut do konce utkání. Kdy jsme se snažili ještě o něco více. A po mé přihrávce jeden spoluhráč dal soupeři gól a my stav snížili na tři jedna. Protivníci byli agresivnější a agresivnější. Ale my měli tělo jak z oceli a jen tak tak jsme se nevzdali. Zbývala poslední minuta a stav byl Tři ku dvěma. Chyběl nám dát poslední gól soupeři. A asi pět vteřin do konce utkání jsem střelila vyrovnávací gól. Takže náš zápas šel do prodloužení.

 

Než začalo prodloužení, tak nás trenér pochválil i za naší agresivní hru. Po chvíli započalo prodloužení, které bylo na pět minut. Při hře měli nejen šanci soupeři, ale i my. Ale gól na žádné straně nepadl. Zápas došel až na samostatné nájezdy.

 

Jako první jel soupeř na našeho brankáře. Ale náš brankář byl vynikající a puk soupeře chytil. I brankář soupeře byl silný. Náš nejlepší střelec samostatných nájezdů byl vynikající. Jenže jejich brankář vykryl tento puk. Šlo se na druhé kolo. Tentokrát náš brankář stačil soupeři vzít puk, aniž by soupeř vystřelil. I my jsme byli bez úspěchu. Šlo se na třetí kolo. Začínal soupeř. Náš brankář zase puk chytil. Jako poslední z našeho týmu na nájezdy jsem šla já. A to se stávalo málokdy.

 

Zhluboka jsem se nadechla a vydechla. Rozhodčí zapískal a já jela na brankáře protivníka. Srdce mi bušilo, ale já se v duchu uklidňovala. U branky soupeře jsem udělala kličku a puk jsem zasunula do brány soupeře. Dala jsem gól a nájezdy skončili. My vyhráli. Všichni jsme se sešli na ledě, kde mě chlapi povalili na zem. Všichni jsme měli radost. Po skončení zápasu jsme čekali na vyhlášení nejlepších hráčů. Nejdřív u soupeře vybrali nějakého chlapa, ani jméno si nepamatuju. A jako z naší řady vybrali mě. Dostala jsem malý pohárek s hokejistou. Podali jsem si všichni ruce a pak jsme se seřadili a my hráči si podali ruce. Pak jsme šli do sprch.

 

Já se rychle osprchovala a vyšla jsem ven. Tam na mě čekali ostatní. Všichni měli úsměv od ucha k ucha.

„Věděli jsme, že zvítězíte.“ Řekl s úsměvem Daiki.

„Jak je na tom ten váš kolega?“ zeptal se Law na raněného spoluhráče.

„Má slabý otřes mozku a dva, nebo tři dny si poleží v nemocnici.“ Řekla jsem, co jsem sama věděla.

„Kdy tě čeká další zápas?“ zeptala se mě Verča.

„Zítra a pak dva dny volno.“ Usmála jsem se na Verču.

„Tak to stihneš můj zápas v nohejbale.“ Oznámil Law. Byla jsem ráda, že mohu jít Lawa podpořit, jako on podpořil při zápase on mě. I když nejen Law, ale i ostatní.

„Lidi, omlouvám se, ale půjdu domů. Jsem po tom zápase KO.“ Omluvila jsem se všem, že chci jít domů.

„Doprovodím tě.“ Řekl Zoro a šel se mnou ke mně domů.

 

Před barákem jsme se rozloučili. Já šla do bytu a Zoro k sobě domů. Druhý den mě čekal další zápas. Proto jsem šla hned spát.

 

Law:

 

Seděli jsme na tribuně a sledovali zápas Janey. Bál jsem se o ni, aby jí nikdo neublížil. Zatajil se mi dech, když musela zasahovat sanitka. V duchu jsem se začal modlit, aby se Janey nic nestalo. Naštěstí se Janey nic nestalo a ještě k tomu pomohla k výhře. Druhý den byl další zápas Janey, na kterém jsem byl ostatními. Tento zápas byl lehčí. Protivník nebyl až tak silný. Nedokázali trefit gól. Náš tým znovu vyhrál a Janey se podílela na přihrávce na gól a jeden dokonce i dala. Byl jsem na ni pyšný.

 

Tentokrát nastal den D pro mě. Dneska se konal první zápas v nohejbale, kde hraju. Byli to čtyřčlenné týmy. Náš zápas začal až ve tři odpoledne. Ostatní až na Zora mě byli podpořit. Zoro měl totiž zápas boj s dřevěnou katanou. Robin s Cori taky chyběly, ty šly podpořit Zora. Byl jsem rád, že Janey zůstala na mém zápase. Dodávalo mi to sílu.

 

Zápas započal. Soupeř byl docela silný. Jednou jsem dal bod já, jednou kolega. A takhle jsme se střídali. Dva vepředu a dva vzadu. Všichni nám drželi palce a pokřikovali. Většinou dívky, které jsem odmítl, když se mi vyznaly. Ale já vnímal hlas Janey. Jako by byla jediná fanynka,která fandí. Ostatní jsem vypustil z hlavy. První set jsme vyhráli deset ku šesti.

 

Po maličké přestávce, kde jsme si řekli co a jak dál, jsme zase nastoupili na druhé a poslední kolo.

 

Druhý set byl vyrovnanější. Ale nakonec i přes ty nervy jsme zvítězili. Vyhráli jsme deset ku devíti. Nakonec hry jsme si podali ruce, nejen se soupeřem, ale i s rozhodčím. Šli jsme do sprch a pak ven.

 

Venku na mě čekali ostatní i Robin, Cori a Zoro. Všichni se usmívali.

„Tak jak tak koukám, tak si vyhrál.“ Usmál jsem se na Zora.

„Jo. Zítra mě čeká další turnaj. Jak si na tom ty?“ odpověděl Zoro a taky se zeptal mě.

„Taky mě čeká turnaj, ale až v podvečer. A kdy hraješ ty?“ odpověděl jsem Zorovi a taky se zeptal na jeho zápas.

„Dopoledne.“ Odpověděl Zoro.

„Tak to je super. Aspoň všichni půjdeme fandit Zorovi a pak Lawovi.“ Zajásala Verča. Všichni jsme se usmáli. Pak jsme si všichni popřáli dobrou noc a každý šel do svých domovů.

 

Další den jsme náš turnaj zase vyhráli. I když tento soupeř  byl dost silný. Oba sety jsme vyhráli deset ku devíti. Pak následoval zápas Zora a Verči.

---

Komentáře

Pro komentování se musíš přihlásit.