Anime World CZ/SK - Příběhy

1. Jak jsme se všichni poznali

Janey:

 

Chodila jsem ještě do školky. Mohlo mi být tak pět šest let. Byla jsem v posledním ročníku ve školce. Dalším rokem jsem měla jít na základní školu. Když v půlce roku, k nám přišel kluk. Mračil se a nejevil známky přátelství. Šel z něho strach.

„Tak děti, chci vám představit vašeho nového spolužáka Zora. Zoro představ se svým spolužákům.“ Představila nám toho kluka učitelka.

„Zoro Rorona.“ Zabručel kluk. S ním nikdy kamarádit nebudu. Pomyslela jsem si. A jak jsem se pletla. Nakonec se z nám stali ti nejlepší přátelé.

 

Jednou jsem si hrála sama, jako pokaždé. Jsem takový vlk samotář od malička. Když v tom ke mně přišel Zoro.

„Jdeme si spolu hrát.“ Řekl rozkazovacím způsobem Zoro. Podívala jsem se na něho.

„Nejdu. Vystačím si sama.“ Trvala jsem si na svém.

„Víš jak ti ostatní říkají? Holka bláznivá.“ Oznámil mi Zoro. Věděla jsem, že mě pomlouvají, ale že mi i říkají jinak, to jsem netušila.

„No a? Tak mi říkají holka bláznivá.“ Pokrčila jsem rameny. Zasáhlo mě to, a to hodně, ale nikdy jsem nedala své emoce najevo.

„Tak na co si hraješ?“ zkusil to Zoro jinak.

„Na lupiče a policajty. Proč?“ odpověděla jsem Zorovi.

„Tak si zahrajeme spolu.“ Rozhodl Zoro a už seděl vedle mě na zemi. Dívala jsem se na Zora jako na blázna.

„Taky tě začnou pomlouvat.“ Zašeptala jsem. Zahřálo mě u srdíčka, že si se mnou chce někdo hrát, ale nechtěla jsem, aby se mu děti posmívaly. Stačilo, že se posmívají mně.

„Neboj, já tě ochráním.“ Řekl Zoro v klidu. Něco mi to připomnělo, ale nemohla jsem si vzpomenout co. Neboj, já tě ochráním. To už někdo řekl, ale kdo? Uvažovala jsem pro sebe. Pak jsem nakonec souhlasila a hrála si se Zorem. Hráli jsme klučičí hry,které nás bavili a stranili jsme se ostatním. Po půl roce jsme začali chodit na základní školu. Zoro se dostal do stejné základní školy jako já, jenom do vedlejší třídy.

 

Do mé třídy na základní škole začaly chodit dvě dívky. Jedna se jmenovala Cori, která byla dost rázná, ale spravedlivá. Vždy, když měl být klid, tak ho srovnala. Proto učitelkou byla zvolena zástupkyní třídy. Druhá se jmenovala Verča. Uťáplá jako já. Jenom s rozdílem, že já bych se dokázala s někým pohádat, nebo porvat.

 

Jednou kluci začali Verču pomlouvat. Já to nevydržela a zakročila jsem.

,,Hej, jestli chcete pomlouvat, tak sebe a ne ty slabé!“ křikla jsem na dva hochy. Jmény jsem je neznala.

„CO je ti do toho?“ křikl na mě jeden z těch kluků.

„Je to má kamarádka a nikdo ji nebude urážet!“ křikla jsem lež, protože s Verčou jsem nikdy nepromluvila ani slovo.

„Lidi klid a sednout!“ zakročila Cori. Všichni jsme ji poslechli. „Nestrpím tu žádné rvačky ani šikanu. Když někoho neznáš, tak nepomlouvej.“ Vysvětlila v klidu Cori. Ulevilo se mi, protože jsem byla ochotna se s těmi kluky porvat. Verča ke konci školy se u mě stavila.

„Díky.“ Poděkovala mi šeptem.

„Není zač. Nelíbí se mi, když někdo šikanuje a pomlouvá ty slabé.“ Vysvětlila jsem Verče, jak se situace má.

„Hele holky, nechcete jít ke mně dneska? Je pátek a užijeme zábavy. Přijde ještě jedna má kamarádka. Chodí do vedlejší třídy. Robin se jmenuje.“ Nabídla nám Cori. Podívala jsem se na Verču a ta na mě.

„Jestli mi to mamka povolí, tak půjdu.“ Souhlasila jsem s tím, že se nejdřív musím zeptat mamky.

„I já se musím zeptat.“ Řekla Verča.

„Tak utíkejte se zeptat.“ Popohnala nás Cori. Moje mamka i Verči taťka s tím souhlasil. A tak jsme poznali i Robin.

 

Základní škola uběhla jak voda a nastala střední škola. Na stejnou školu jsem šla já, Robin, Verča, Cori a Zoro, který se s námi přátelil. Jenom já a Zoro na pajďák a Cori, Verča a Robin na obchodku. Ale i tak jsme se vídali.

 

Do třídy, kde jsem byla já a Zoro začali chodit dva kluci. Jeden se jmenoval Law a druhý Daiki. Law patřil mezi sexouše školy a každá dívka ho balila. Ale co jsem tak slyšela, tak každou odmítl. I já se do něho zamilovala, ale věděl to Zoro, Rodin, Cori a Verča. Daiki se hodně přátelil s Lawem, tak jsme takovou šanci ty dva poznat líp neměli. Cori se zase zamilovala do Daikiho a Robin se přiznala, že miluje Zora. Chtěla jsem oběma pomoci. Proto jsem se rozhodla, že se spřátelíme s Daikim, aby ho mohla Cori poznat, protože Robin Zora znala. Zatím bylo v plánu se s Daikim spřátelit.

 

Jednou takhle o přestávce jsem měla šanci. Law si někam odskočil a Daiki zůstal sám. Nadechla jsem se a vydechla a šla za Daikim.

„Ahoj, ty jsi Daiki, že?“ poklepala jsem Daikimu na rameno. Daiki se na mě otočil.

„Ano jsem a ty jsi Janey?“ zeptal se Daiki. Zarazil mě, jak mě oslovil. Ale po chvíli mi došlo, že mi takhle říkají přátelé.

„Spíš Jane, ale pro přátelé Janey.“ Cítila jsem, jak trošku rudnu.

„A co si chtěla?“ zeptal se Daiki. V tom přišel i Law a já ztratila řeč.

„No…Chtěla jsem…Teda my chtěli…“ nedokázala jsem ze sebe dostat žádné kloudné slovo. Ale Zoro mi pomhl.

„Dneska s přáteli jdeme na karaoke, tak nás napadlo, že by jste vy dva šli s námi.“ Řekl Zoro, který mě držel kolem ramen.

„To já půjdu rád.“ Usmál se Daiki.

„Pro mě za mě, taky jdu.“ Souhlasil i Law. Já byla natolik mimo, že mě Zoro musel doprovodit k lavici a posadit na ni. Při hodině jsem se maličko vzpamatovala a mohla se soustředit na učení.

 

Po škole jsme se sešli všichni před školou. Já byla stále zamlklá. Nedokázala jsem nic říct.

„Janey, co se to s tebou děje? Je ti špatně?“ byla Verča starostlivá. I Robin byla u mě.

„Spíš se maličko ztrapnila před Lawem.“ Zasmál se Zoro. Zoro totiž věděl, co k Lawovi cítím.

„Co? Co se stalo?“ chtěla hned vědět Cori. Ale než jsem stačila něco říct, byli u nás Daiki s Lawem.

„Tak já jsem Daiki Aomine a to je Law Trafalgar. Díky, že můžeme jít s vámi na karaoke.“ Představil sebe a Lawa Daiki. Já nebyla schopna nic říct. Robin se ujala slova, protože Cori byla taky mimo.

„Já jsem Robin Nico, to je Cori Ozawa a Verča Misaki.“ Dodala Robin.

„Tak razíme?“ ozval se Zoro. Všichni jsme přikývli a vyrazilis karaoke. Já a Cori jsme byly zcela mimo. Nedokázaly jsme ani jedna z nás nic říct a šly jsme jako poslední.

 

Law:

 

Než jsem se přestěhoval na vesnici, tak jsem chodil do školky s jednou dívkou. Byla výjimečná. Vždy si hrála sama. A stranila se všem. Ale ve všem co jsme dělali byla vynikající. Nedalo mi to a já se s ní s přátelil. Jednou jsem jí i slíbil, že se nemá bát, že ji ochráním. Dokonce jsme si před mým odjezdem slíbili, že až se uvidíme, tak se vezmeme. S tímto slibem jsem odjel do vesnice, kde jsem navštěvoval základní školu. Do školky jsme se už nedostal.

 

Na základní škole jsem poznal Ichinoseho. Stali se z nás dobří přátelé. Nerozlučná dvojka. Už na základce mi dívky vyznávali lásku, ale já je odmítal. Myslel jsem na tu svou, které jsem dal slib. Rovnou dva sliby, které jsem chtěl dodržet.

„Takhle si budou myslet, že jsi gay.“ Posmíval se mi jednou v osmí třídě Ichi.

„Tak budou. Slíbil jsem jedné dívce z Tokia, že si ji vezmu a i když jsem ji roky neviděl, poznal bych ji všude.“ Odsekl jsem Ichimu. Pak jsem mu vyprávěl o školce, kde jsem trávil rok. Ichi žasl.

 

Na střední jsme oba šli do Tokia. Já především abych našel tu svou princeznu. A Ichi se chtěl odtrhnout od rodiny a dokázat, že je dospělí. Já šel na pajďák a Ichi na ekonomku, ale oba obory byli v jedné budově. S Daikim jsme se seznámil až na střední. Hned jsme si padli do oka a stali se z nás nejlepší přátelé společné s Ichim. A k mému šoku i překvapení do stejné třídy chodila ta moje dívka ze školy. Hned jsem ji poznal. Jenže ona mě ne. Ale chtěl jsem se k ní hned vtírat a vzpomínat. Proto jsem tomu nechal volný průběh. Daikimu ani Ichimu jsem neřekl, že tak dívka ze školky je zrovna Janey Mizuki.

---

Komentáře

Pro komentování se musíš přihlásit.