Anime World CZ/SK - Příběhy

4. Prokletí

Asi okolo třetí hodiny ranní mě vzbudilo teplo. Když jsem oči otevřela, tak kolem mě byl zase oheň. Posadila jsem se na posteli a koukala na ty plameny. Nevěděla jsem, jak to zastavit. Ale nechtěla jsem schytat další studenou sprchu, ale než probudit Lawa, my nic jiného nezbývalo. Už jsem se se chystala promluvit, když v tom plameny zmizeli. Ani postel ožehnutá nebyla, což bylo divné. Protože oheň by to měl zničit. Znovu jsem se lehla a zavřela jsem oči, ale chvíli mi trval, než jsem usnula. Tentokrát se mi zdál divný sen.

 

Sen:

 

Byla jsem na lodi Ayanamiho. Drželi mě v kopce, kde jsem byla připoutaná ke zdi a nemohla se pohnout. Byla jsem zcela nahá. Na zádech mi tekly potůčky krve od mučení. V tom jsem vzplanula a dostala se ven z pout. Víc nevím, protože jsem se probudila.

 

Současnost:

 

Rychle jsem se posadila na posteli a byla celá zpocená. Srdce mi bušilo o sto šest. Bála jsem se dál usnout, ale nešlo to, i když jsem se snažila. Stále jsem měla strach, že tento sen, nebo-li noční můra, bude pokračovat. Otočila jsem se ke zdi a koukala na zeď.

,,Už jsi vzhůru?” ozval se Law zvedlejší postele.

,,Ne a ty?” odpověděla jsem a taky se Lawa zeptala.

,,Taky ne.” připustil Law. Chvíli panovalo ticho. Ani jeden z nás nepromluvil a byli jsme stále otočeni zády k sobě.

,,Vzbudila jsem tě?” zeptala jsem se Lawa, jestli jsem nedělala nějaký hluk, který probudil Lawa.

,,Ne.” odpověděl zase stroze. Zajímalo by mě co mu na mě vadí. Pomyslela jsem si. Stále jsme byli otočeni k sobě zády. Po očku jsem se občas otočila hlavu, abych jsem věděla, co Law dělá. Možná i Law mě takhle sledoval, nevím. V pokoji panovala tma. Po chvíli jsem slyšela kroky. Otočila jsem se. Law šel do koupelny. Podívala jsem se na hodiny  a bylo pět hodin. Posadila jsem se na posteli. V tom jsem cítila v sobě tlak. Hlava mě začala třeštit, jako by mi do ní někdo píchal. Chytla jsem se za hlavu. Pak jsem pociťovala uklidňující pocit. Bolest hlavy ustupovala. Když jsem otevřela oči, které jsem bolestí hlavy zavřela, panoval kolem mě oheň. Ten oheň mě uklidňoval, ale chtěla jsem, aby zmizel. Nechtěla jsem to podpálit. Ale jakkoliv jsem se snažila nešlo to.

,,Jane, co se děje?” zaznělo jako v dálce. Viděla jsem, jak se ke mně přibližuje Law.

,,J-jdi pryč.” dostala jsem ze sebe. Bolest se vracela a oheň uhasínal. Pak nevím co se dělo, protože jsem ztratila vědomí.

 

Když jsem přicházela k sobě, cítila jsem studený obklad na čele. Otočila jsem se. Někdo mě držel za ruku. Byla to Verča a spala. Opatrně jsem se posadila, ale Verču jsem přesto vzbudila.

,,Janey, jak ti?” hned se ptala Verča a byla bledá. Podle mě to bylo strachy.

,,Líp.” odpověděla jsem. ,,Kde jsou ostatní?” zeptala jsem se na ostatní.

,,Snídají. Za chvíli by tu měli být.” řekla mi pravdu Verča.

,,A ty jsi už snídala?” zeptala jsem se Verči. Za pokývala hlavou, že ještě ne. ,,Měla by sis dojít. Já taky mám hlad.” usmála jsem se na Verču.

,,Počkáme na ostatní až přijdou. Nařídili mi, že se od tebe nemám ani hnout.” řekla mi Verča a zakývala hlavou, že nikam nejde.

,,Tak když máš být se mnou, tak pojď do jídelny. Mám hlad.” řekla jsem a postavila jsem se na nohy. Jenže jsem byla ještě slabá a znovu jsem si sedla na postel.

,,Jen zůstaň. Ostatní za chvíli přijdou.” řekla Verča a znovu mě tlačila na postel, abych jsem si lehla. Poslechla jsem ji.

,,Jak dlouho jsem byla mimo?” zeptala jsem se Verči.

,,Den.” odpověděla mi Verča. ,,A Janey, co se vlastně stalo?” zeptala se zvědavě.

,,Nevím.” zalhala jsem. Slíbila jsem otci, že o tom před ostatními pomlčím.

,,To ale nebylo jen tak.” nedala se Verča.

,,To bude dobré. Buď v klidu.” utěšovala jsem Verču.

,,Dobře, ale už mě takhle neděs.” požádala mě Verča.

,,Slibuju.” slíbila jsem Verče. Verča nastavila malíček na uzavření slibu. Hned jsem její malíček přijala a obejmula její malý malíček s mým malíčkem. V tom se otevřely dveře.

,,Verčo, máš…” nedořekl Frau, když si všiml, že jsem vzhůru. ,,Janey, jak ti je?” byl hned u mě Frau.

,,Líp. Verčo, ty jdi na snídani a řekni jim, že jsem se probrala a mám hlad.” požádala jsem Verču.

,,Tak pojď my tě tam odvedeme.” nabídl mi podporu Frau.

,,Na to nemám dostatek sil, abych jsem někam došla. Už jsem to zkoušela.” řekla jsem Frauovi pravdu. Verča hned běžela do jídelny. Frau si sedl ke mně.

,,Pěkně si nás vyděsila.” řekl Frau to, co mi řekla už Verča.

,,Vím a omlouvám se.” omluvila jsem se i Frauovi. ,,Už se to nebude opakovat.” dodala jsem. Frau přikývl. Po chvíli dovnitř přišel otec.

,,Jane, jak ti je?” zeptal se otec a hned byl u mé postele. Rukou šáhl na moje čelo. ,,Ještě stále máš teplotu a to dost vysokou.” konstatoval. ,,Jídlo ti hned přineseme. Fraue, jdi na to dohlídnout, prosím tě.” otočil se na Fraua a požádal ho o laskavost. Frau se postavil a běžel do jídelny. ,,Jane, co se ve skutečnosti stalo?” zeptal se mě s obavy v hlase. Vše co se mi stalo jsem mu řekla, Jak jsem znovu vzplála, po noční můru, až po bolest v hlavě. ,,Zajímavé. Vypadá to na klatbu.” řekl zamyšleně.

,,Jakou klatbu?” byla jsem překvapena.

,,Podle mě poslední člověk, který dokázal ovládat oheň, tuto schopnost zaklel. Jinak si to vysvětlit nedovedu.” řekl zamyšleně otec.

,,Nebo to trvá nějaké to tisíciletí.” dodala jsem svou teorii.

,,I to je možné.” přikývl otec.

,,Tak kde je náš pacient?” ozvalo se udveří. V nich stál Bastien s tácem se snídaní. Za pomocí otce, jsem se posadila líp a Bastien mi dal tác s jídlem přes moje nohy.

,,Tomu se říká romantika.” usmála jsem se na Bastiena i otce. Oba se na sebe podívali a usmáli se.

,,Na tož, že máš horečku chrlíš vtipem.” zasmál se Bastien.

,,Nebýt té slaboty tak bych i skotačila.” přiznala jsem, že je mi dobře.

,,Než se dáš do jídla, radši ti odebere krev. Možná něco najdeme, co tě znovu postaví na nohy.” rozhodl otec. Bastien tác položil na stůl. Pak otec mě vzal do náruče a s Bastienem jsme šli na ošetřovnu.

 

Cestou jsme narazili na ostatní s Lawem. Všichni se na nás dívali, jako na zombí.

,,Lawe, postarej se o děcka. Mi musíme Jane ještě vyšetřit.” vysvětlil otec a vešli jsme do ordinace, kde byli sestřičky. Bastien za námi zavřel dveře.

 

Bastien něco zašeptal sestřičkám, které vzápětí odešly. Byla jsem tam já, otec a Bastien. Otec mě položil na lehátko. Bastien připravil injekci s ampulkou, kam měla být odebrána má krev. Otec se ujal odběru. Já jsem odvrátila zrak. Bastien mě chytil z druhé strany za ruku.

,,Nebo, za chvilku to bude.” utěšoval mě Bastien. Já se nebála injekce, ale toho, co vyjdou za výsledky.

,,A je to.” dodal otec po chvíli. Zalepil mi ranku náplastí a ampulku s mou krví nadepsal důležité.

,,Až budou výsledky, řeknete mi, že jo?” požádala jsem otce.

,,Samosebou.” usmál se otec. ,,A teď zase do postele a odpočívat.” dodal a zase mě vzal do náruče.

,,A mohu snídani?” zeptala jsem se, protože jsem se obávala, že budu bez snídaně.

,,Samosebou.” přikývl otec. Bastien otevřel dveře a otec se mnou vyšel ven.

 

Odvedli mě do mého pokoje, kde mě uložili na postel a podali tác s jídlem. Hned jsem se do jídla dala. Po chvíli jsem vše snědla.

,,Tys musela mít tedy hlad.” žasl Bastien. Vzal ode mne prázdný tác a šel ho odnést. Já zůstala s otcem sama.

,,Kdy zemřu?” zeptala jsem se otce. Ten se na mě podíval.

,,J-jak to víš?” byl překvapený.

,,Při odběru krve jsem si všimla tvé ustarané tváři. Ty něco víš.” dodala jsem.

,,Nevím kolik dní, měsíců, nebo roků máš, ale obávám se, že ne moc dost. Jestli ta moc je v klatbě, tak se nedá nic dělat. Nevíme co je to za klatbu a jak ji zrušit. Je mi to líto.” řekl otec se smutným výrazem na tváři.

,,Neboj. Já to nějak zvládnu. Hlavně nebreč, nebo budu brečet i já.” napomenula jsem otce. Ten se na mě usmál. V tom jsem cítila, ostrou bolest hlavy. Jako to ráno, kdy jsem zkolabovala. Ani jsem neslyšela, co otec říká. Jak se mnou třese. Nic. Pak jsem zase ztratila vědomí.

---

Komentáře

Pro komentování se musíš přihlásit.